Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Rousová (* 1936)

• narozena 9. května 1936 v Rousměrově

• rodina hospodařila na vlastním statku

• za války ukrývali dva odbojáře

• během kolektivizace přišli o půdu i dobytek

• od roku 1970 pracovala jako prodavačka v Jednotě

Jarmila Rousová, rozená Mičková, se narodila v květnu 1936 v Rousměrově na Vysočině nedaleko Žďáru nad Sázavou jako nejmladší ze tří dětí. Vyrůstala však jako jedináček, protože oba její sourozenci zemřeli ještě v kojeneckém věku. Rodiče měli zhruba desetihektarové hospodářství, na kterém všichni pracovali. Jarmila Rousová odmalička pomáhala krmit zvířata, pást husy, umývat nádobí.

Maminka ji s sebou každé ráno brávala do chlíva, kde si povídaly a zpívaly, dokud nebyly krávy obstarané. Obzvlášť oblíbené měly staré písničky, a i když byla už Jarmila větší a sama s maminkou dojila a pomáhala, společné zpívání u práce dodržovaly. „Tatínek jen mávl rukou a vždycky říkal, kravy by vám nedojily, kdybyste jim nezpívaly!“

Na základní školu chodila do vedlejší vsi, každý den tři kilometry pěšky tam i zpátky. Učila se ráda, nebavil ji jediný předmět – geometrie, především rýsování. „Jejdamane, rýsování, to byl můj mor!“ Byla taky vášnivá čtenářka, dodnes se neumí od zajímavého příběhu odtrhnout a čte až do noci. Na rodinném hospodářství bylo ale potřeba pomáhat, a čas na čtení tak byl až pozdě večer. Často četla tajně, aby nebudila rodiče: „Pod peřinou jsem vlezla s baterkou a četla dál, až ta knížka padla.“

Na půdě jsou partyzáni

Do školy začala Jarmila Rousová chodit za války. Jak sama říká, jediné štěstí je, že nebyla upovídaná – u nich doma se totiž ukrývali dva odbojáři, Janek a Josef. Dlouho o nich ani nevěděla, protože byli na vejminku u prarodičů, kam obvykle nechodívala, ale jednoho rána tam na ně čirou náhodou narazila. Jednoho z nich, Josefa, dokonce i znala, byl to totiž soused ze vsi, který se u nich ukrýval před gestapem, nemohl zůstat u sebe doma. Brzy se s oběma muži seznámila a moc ráda s nimi trávila čas: „Děcka mě nezajímaly, hráli jsme karty, ten Jenda mě učil chodit na chůdách…“

Janka a Josefa přivedl k nim domů tatínek. Josefa totiž přišlo zatknout gestapo, ale on právě nebyl doma, tak ho stihli přátelé varovat. Janek zase utekl četníkovi, který ho už vedl do vazby. Setkali se a krátce se ukrývali na faře v jiné vsi, ale bylo potřeba najít stálejší úkryt. Farář tak poprosil otce Jarmily Rousové, který souhlasil, že je vezme k sobě.

Se svou ženou se ani neporadil. „Až když byli tady, tak povídá, že tam jsou partyzáni a že by se chtěli tady schovat. (…) A maminka povídala, kdy přijdou? A tatínek říká, no, oni už jsou na půdě.“ Manželé Mičkovi se zachovali velmi statečně. Jen nedlouho předtím ve vedlejší vsi, v Jiříkovicích, za ukrývání partyzánů postříleli celou rodinu. Jak ale říká Jarmila Rousová, jiné řešení u nich doma v podstatě nepřicházelo v úvahu: „Maminka byla správná žena a vždycky se řídila tím, že když je někomu potřeba pomoct, tak je potřeba to udělat hned, když to ten člověk potřebuje, ne až nám se to bude hodit.“

Za celou dobu ukrývání obou odbojářů přišel jen jeden kritický moment. Josef se rozhodl, že navštíví svou manželku, přestože mu to všichni hrozně rozmlouvali. Proplížil se do svého domu v noci, ale zřejmě ho někdo viděl, a k domu náhle přijelo gestapo. Josef měl ale naštěstí ještě ze začátků své odbojové činnosti ve světnici vykopanou skrýš, do které rychle skočil, žena ho přikryla deskou a na ni ještě přesunula husu, která zrovna seděla na vejcích. Gestapo dům poctivě prohledalo, dokonce ve stodole stříleli do sena, ale skrýš ve světnici pod husou jejich pozornosti unikla, a tak odjeli s nepořízenou. U rodičů se ale dál ukrýval Janek.

„Když se to rozkřiklo, že je ve vesnici gestapo, bylo to hrozně zlý.“ Měl strach, že jeho kamaráda chytí, budou mučit a on ho prozradí, proto chtěl utéct. Tatínek mu v tom naštěstí zabránil – dost možná by gestapu vběhl přímo do rukou. Josef se brzy vrátil: „On pak přišel druhej den v noci, převlečenej za ženskou.“ A do konce války už za ženou nešel. Všichni měli tehdy ohromné štěstí, smrt hrozila nejen odbojářům, ale i celé rodině, která je ukrývala.

Pusť je, ať si je chytnou

Jarmila Rousová se nikdy přesně nedozvěděla, v čem odboj Josefa a Janka spočíval, nechce ani uvést jejich celá jména. Zřejmě měli skupinu složenou i z různých učitelů v okolí, z nichž většinu vypátrali a zavřeli. S oběma muži se ale Mičkovi stýkali i po válce, Josef zůstal v Rousměrově s celou rodinou, Jenda se odstěhoval. Krátce po válce přišel návštěvu, a bylo to silné setkání: „Tak ho vidím, jak přišel do těch vrat z humen, jak šel do dvora, tak tam stál a rozhlížel se a povídá: sem rád jdu, tady jsem si zachránil život.“

Na samý konec války má roztomilou vzpomínku. Sovětští vojáci jim chtěli vzít koně, krásná hříbátka, o která se starali, a tatínek byl hrozně nešťastný. Naštěstí včas zasáhla maminka: „A ty jim neseš ohlávky, jo? Pusť jim je, ať si je chytnou!“ Tatínek poslechl, hříbátka jen vypustil z maštale, a ta byla nadšená, že jsou venku, takže skákala po celém dvoře. Rusové pak řekli, že jsou moc divoká a nechtějí je. Jakmile odešli, tatínek na ně zamlaskal, pohladil je, a ona se krotce vrátila zpátky do stáje. A zůstala jim.

Ten slavnej tribunál nakonec odjel, báli se, že dostanou vejprask

Na střední školu Jarmila Rousová nenastoupila. Ve složitých 50. letech zůstala doma a pomáhala rodičům s hospodářstvím, aby se o něj zvládli postarat. Přímo v Rousměrově totiž proběhl soud se sedláky – kulaky. Tribunál přijel na místo a rozhodl o vystěhování vybraných sedláků. Ves se bránila: „Oni nakonec ujeli, protože se báli, že tady dostanou vejprask, ten slavnej tribunál.“  Ale nebylo to nic platné. Sedláci směli odjet jen s tím, co naložili na vůz. Po nocích si tak chodili část majetku schovávat do stodoly Mičkových. Otec pamětnice jim ho pak vozil na nová místa, kde žili. Do své vlastní vsi měli totiž doživotní zákaz vstupu.

Přímo její rodina měla ale štěstí, jejich hospodářství bylo jen o malý kousek menší než povolená hranice deseti hektarů, a proto ve vsi zůstali, byť přišli o pole i dobytek. Vše se stalo součástí státního statku, ne jednotného zemědělského družstva, jak bylo obvyklé. Kousek půdy, který jim na obdělávání zbyl, jim však soudruzi stále měnili: „Pole jsme se stěhovali, jak se dalo. To jsme obešli celou dědinu, všecko kolem dokola.“

Jarmila Rousová se vdávala v dubnu 1964. S mužem se seznámila „u muziky“ a oba zůstali v Rousměrově. Její manžel, Josef Rous, pocházel také z kulacké rodiny, kterou vystěhovali z Tasova. Jemu samotnému hrozila dokonce práce v uranových dolech, ale naštěstí se jí vyhnul. Jeho otec byl jako kulak dokonce zavřený a on sám nesměl nikdy studovat, což ho velmi trápilo. Od své rodiny nakonec odešel, a přestože se nikdy nerozvedli, dožil sám.

Dodnes (2019) Jarmila Rousová žije ve svém rodném domě, velkou část života strávila prací na jejich hospodářství a nikdy se nechtěla odstěhovat. V 70. letech se vyučila prodavačkou a dvacet let pracovala v místní Jednotě, poté krátce jako pekařka. Doma se nezastavila – starala se o své čtyři děti i oba stárnoucí rodiče. Po revoluci dosáhla v restitucích navrácení alespoň části rodinného majetku. Dnes věnuje většinu času svým sedmi vnoučatům a vášnivě čte – v místní knihovně už prý dochází knihy, které by ještě neměla přečtené.