Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Eva Rovenská (* 1950)

• narozena 17. prosince 1950 v Praze

• její dědeček sepsal kroniku, babička zemřela na španělskou chřipku

• její nevlastní strýc Jaromír Vraštil byl významným ilustrátorem dobrodružných knih

• druhý nevlastní strýc Josef Pešek uvězněný za činnost v protinacistickém odboji byl na cele s Juliem Fučíkem, také maminka zapojena do odboje

• u dědečka v Jílkovu mlýně byli ubytováni američtí vojáci

• vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažila v České Kubici

• vystudovala obor keramika na Střední stavební průmyslové škole v Plzni

• při studiu docházela na divadelní školu fungující při divadle J. K. Tyla, ve kterém pak statovala

• v roce 1974 absolvovala JAMU v Brně, načež hrála ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

• ze vztahu s chartistou Johnem Bokem se jí 23. dubna 1975 v Plzni narodil syn Janek Rovenský, budoucí ekologický aktivista

• po epizodě u plzeňského Divadla Alfa pracovala jako učitelka v Domě dětí a mládeže

• od roku 1982 hrála v Divadle pod lampou, se kterým jezdili po republice

• přes těžkosti způsobené protirežimními názory byla nakonec přece jen přijata jako učitelka na 3. Základní uměleckou školu

• v roce 2008 pracovala v divadle J. K. Tyla jako nápovědka a hrála menší role

• hrála také v Divadle Dialog a Novém divadle

Eva Rovenská je éterická žena s tichým hlasem, rozvážnou mluvou a dobrýma očima. Její život je protkán úzkými vazbami na významné předky i herecké kolegy. V časech komunistické šedi dávala po boku své protirežimně smýšlející maminky jasně najevo, co si myslí. Není divu, že jí imponovali muži, kteří se proti režimu dusícímu svobodu nebáli ozvat. Její největší láskou však bylo divadlo, než jeho roli převzal milovaný syn.

Vyvzdorovaný sňatek prarodičů a epidemie španělské chřipky

Eva se narodila 17. prosince 1950 v Praze. Rod z maminčiny strany pocházel z Oseka u Rokycan. „Tam byl můj prapředek mlynářem,“ uvádí své vyprávění Eva. Jeho syn Josef Vraštil působil v Oseku jako učitel.

„Josefův syn Jaromír Vraštil byl můj dědeček, kterého už jsem poznala. Byl to renesanční člověk, humanista, lidumil. Sbíral písně, hrál na housle a violoncello. Hrál divadlo, znal kytičky.“ Byl to zkrátka člověk se širokým záběrem. V Plzni vystudoval učitelská studia, načež kolem roku 1908 odešel na první učitelskou štaci do Slatiny u Horažďovic a poté do Čábuz, vísky v Pošumaví. Tam se seznámil s Evinou babičkou Annou Vraštilovou, za svobodna Bečvářovou. „Byla to velká láska, vzali se. Spolu pak putovali po dalších šumavských osadách, kde dědeček učil,“ vypráví Eva Rovenská. Na čas tak zakotvili v Čábuzích, v Benešově Hoře a ve Lhotě nad Rohanovem, než se společně vrátili do Slatiny. V těchto místech vždy po roce přišly na svět jejich tři dcery, Evina maminka Libuše a tety Anežka a Vlasta. Vztah Eviných prarodičů byl vyvzdorovaný. Babička Anna byla bohatá nevěsta, jejíž rodina měla statek, kdežto dědeček byl chudý učitel. Jejich sňatku nebylo přáno, přesto se vzali. Roku 1918 však postihla zemi první vlna epidemie španělské chřipky, na kterou bohužel Evina babička Anna zemřela. Dědeček tak zůstal sám se třemi dcerami. „Byl nešťastný. Nevěděl, co si má počít dál. Nějakou dobu mu s dětmi pomáhala jeho sestra Vlasta, také učitelka, ale pak si vzpomněl na Helenu Šolarovou, svou první lásku ze Slatiny.“ Ta mu na romantické schůzce slíbila, že se za něj provdá a jeho tři děvčátka vezme za své. Po svatbě odešli z Čábuz a Evin dědeček začal učit poblíž Litoměřic. Poté následovaly další učitelské štace od Plešnic po Chotěšov. „Z Chotěšova se stěhovali za dramatických událostí. Přišla německá okupace, už to byly Sudety. Museli sehnat auto a na poslední chvíli se odstěhovat. Zamířili do Plzně-Doubravky, kde složili věci,“ říká Eva Rovenská. Rodina nakonec zakotvila v Chrástu u Plzně, kde se stal Evin dědeček řídícím učitelem. Bydleli ve chrásteckém vodním Jílkovu mlýně[1] v náruči přírody, na který má Eva pěkné vzpomínky. Dědečkova druhá žena jí však nepadla příliš do noty. Byla to velmi racionální žena, dokázala vše zařídit. „Ale byla velice chladná a já se jí trochu bála.“

Prastrýc ilustrátorem verneovek a milovníkem zbraní

Dne 16. května 1922 se v Horažďovicích narodil Evin nevlastní strýc Jaromír Vraštil. Ten se později stal významným malířem, ilustrátorem, grafikem a řezbářem. Sama jej nazývá renesančním člověkem se širokým rozhledem a tvůrčí duší. Zapsal se především do povědomí milovníků dobrodružné literatury prostřednictvím svých obrazových map, kterými doprovodil dílo, jež napsal francouzský spisovatel a dramatik Jules Verne. Jaromír Vraštil zemřel v pouhých 57 letech následkem nešťastné náhody, kdy se sám smrtelně zranil jednou zbraní ze své sbírky. Určitou roli při této tragické události mohl sehrát i alkohol. Jeho smrt byla oficiálně označena jako sebevražda.

Tatínek známý jen letmo, maminka v odboji, strýc v cele s Juliem Fučíkem

O svém otci toho Eva Rovenská příliš neví. „S maminkou spolu nejprve chodili, pak se rozešli, on snad odjel do Itálie a oženil se. A pak se náhodou setkali v Praze a dali se znovu dohromady,“ říká a dodává: „Z toho jsem se narodila já. Tatínek si maminku vzal asi jenom kvůli mně a taky to podle toho vypadalo.“ Pocházel z Milavče, malé vísky u Kopidlna, kde byl jeho tatínek lékárníkem. A také on byl magistrem farmacie. Nejprve pracoval jako lékárník v pražské vojenské nemocnici, poté dostal příkaz přesunout se do vojenské nemocnice v Plzni. Rodina tak bydlela v Plzni v Družstevní ulici. Manželství však nebylo příliš šťastné, a tak v roce 1956 dospělo k rozvodu. Evě bylo pouhých šest let. Maminka se s ní přestěhovala do bytu v Čermákově ulici, který patřil vojenské nemocnici, a posléze dostaly státní byt ve Skupově ulici, kde Eva Rovenská bydlí dodnes. „Více toho bohužel o tatínkovi nemohu říci, jen ještě vím, že jeho maminka se jmenovala Růžena Tichá a byla učitelkou ručních prací,“ dodává. Její matné vzpomínky se odvíjí i od toho, že otec brzy zemřel. Pokud jde o její maminku, ta absolvovala dvouletou obchodní akademii. Nejprve byla účetní na statku a pak pracovala na školském úřadu. „Za války se zapojila do nějakého tajného spolku, protože její příbuzný Josef Pešek, můj nevlastní strýc, který byl zavřený s Juliem Fučíkem, byl zapojený do odbojové činnosti. Zapojila se do ní i ona. Nosila nějaké letáky, ale nikdy ji nezavřeli.“ Starý venkovský učitel Josef Pešek, který Juliu Fučíkovi při psaní Reportáže psané na oprátce zakrýval špehýrku cely a byl mu, jak sám uvedl „oteckem“, skončil smutně. Prošel několika koncentračními tábory a zemřel těsně po válce 29. května 1945 v Praze, protože nepřežil pochod smrti. Maminka Evy Rovenské o válce vůbec nechtěla mluvit. „Jenom vím, že když jeli do Chrástu, museli vystoupit z vlaku a schovat se, protože ho bombardovali. A když nás potom osvobodili američtí vojáci, tak byli někteří z nich ubytováni u dědečka v Jílkovu mlýně. Jeden z nich se jmenoval Lipowski, v rodinné kronice máme i jeho fotografii. Zůstala tam po nich dřevěná lehátka, torny a konzervy z UNRRA,“ vypráví. Když se mnohem později Evě Rovenské narodil syn, dovolil si ve škole oponovat učitelce. „Řekl, že nás neosvobodila Rudá armáda, ale američtí vojáci.“ Načež byla Eva Rovenská pozvána na kobereček, kde jí bylo řečeno, že jej špatně vychovává. Ale nepředbíhejme.

Rozina a písničky Svobodné Evropy

Evino dětství bylo s tolerantní maminkou po boku vlídné a poklidné. Bydlely tehdy na okraji Plzně a jezdily spolu na výlety. Maminka nějakou dobu pracovala na letišti ve Svazarmu, což bylo časově velmi náročné. Eva tak volné chvíle trávila venku s děvčaty. Co se týče maminčina vztahu ke komunistickému režimu, byl jasně negativní. „V době únorového převratu, kdy pracovala někde na Staroměstském náměstí, hleděla z okna na ty davy s hrůzou a plakala. A když jsme se bavily o smrti Jana Masaryka, byla přesvědčená, že to byla vražda. V komunistické straně nikdy nebyla, donutili ji však vstoupit do ROH,“ vypráví Eva Rovenská, která s maminkou často poslouchala rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Moc ráda měla Rozinu Jadrnou-Pokornou, která na Svobodné Evropě uváděla hudební pořady. „I když to bylo rušené, pro mě byla radost poslouchat večer rádio. A když jsme měli jednou ve škole říkat zdrobněliny, vyhrkla jsem: ‚Rozina!‘ Což je zdrobnělina od Růženy. A hrozně jsem se lekla, jestli nepraskne, že doma posloucháme Svobodnou Evropu,“ vypráví s úsměvem Eva Rovenská. Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 prožívala na dovolené s kamarádkou v České Kubici. “Bylo to pro nás velmi emotivní.“

Divadelní škola, zkoušky na JAMU a procházky s Miroslavem Donutilem

Eva vystudovala obor keramika na Střední stavební průmyslové škole v Plzni. Tam také začala chodit do divadelní školy, která fungovala při divadle J. K. Tyla. Vedl ji Stanislav Bor, dramaturg divadla. Dějiny divadla je učil Svatopluk Papež, ředitel činohry. Docházelo jich tam asi deset. „A bylo to pro nás naprosté zjevení. Pan Bor nám nosil knížky o literatuře, hudbě, výtvarném umění. Byli jsme velcí nadšenci a statovali jsme také v divadle J. K. Tyla.“ Pod vedením učitele a herce Stanislava Grosse zkoušeli Písně lidu pražského, které se pak hrály v roce 1970. „Po srpnové okupaci roku 1968 zůstal Stanislav Bor ve Švýcarsku a už se nikdy nevrátil.“ Eva spolu s dalšími nadšenci z divadelní školy statovala například ve hrách Antigona, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové či Návštěva staré dámy. Čtyřem z nich se posléze podařilo dostat na hereckou školu. Mezi nimi byla také Eva. S Hanou Doulovou, která si později vzala režiséra a spolužáka Miroslava Krobota, a Věrou Řebounovou si vyjely na přijímací zkoušky do Brna a moc si přály, aby na JAMU vzali alespoň jednu z nich. Jak říká Eva Rovenská: „Abychom neudělaly Plzni ostudu.“ Nakonec to dopadlo tak, že byly ke studiu přijaty všechny tři. „A bylo to zajímavé. Protože když jsme do toho Brna přijely, ujali se nás tři kluci, kteří si říkali trio ZEVADO. Byl to Pavel Zedníček, Mirek Donutil a Jura Vacek. Rozdělili si nás a vodili nás po Brně,“ s úsměvem vzpomíná Eva Rovenská. Přišly tam však na počátku sedmdesátých let, v době probíhající normalizace, kdy řada učitelů dostala výpověď. Patřil k nim například herec a režisér Miloš Hynšt či spisovatel a dramatik Milan Uhde. „A tak nás pak učila paní Lázničková, která byla taková krotká.“ Eva absolvovala v roce 1974 ve hře Sen noci svatojánské v režii Jana Růžičky. A na dobu studií vzpomíná jako na krásně strávené časy.

Samodruhá na prknech, která znamenají svět

První její hereckou štací se stalo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Zamířila tak za režisérem Milošem Hynštem, který tam přesídlil po vyhazovu z Brna. Při nástupu do divadla už byla Eva těhotná. „O prázdninách jsem totiž potkala Johna Boka a začali jsme spolu intenzivně žít. Imponoval mi na tu dobu otevřenými politickými názory,“ říká Eva Rovenská s úsměvem. Hrála až do osmého měsíce těhotenství, ale to už se Janeček v bříšku vztekal. „Odešla jsem z Uherského Hradiště. Johna jsem si ale nevzala, byl hrozný divoch. Dítě, divadlo a ještě on, to bych neustála.“ Myslela si, že se vezmou později, k tomu už ale nedošlo. Později se dozvěděla, že má John ještě další dva syny. Jeho pozdější stálou partnerku Jitku a její dcery Jenovéfu a Kristýnu, které s ním má, si však oblíbila. Janeček se Evě narodil 23. dubna 1975 v Plzni a ona se v lednu vrátila do divadla v Uherském Hradišti. Bydlela tam se svou maminkou, která jí s péčí o syna pomáhala. Zůstala ale jen do června, jelikož jí nebyla prodloužena herecká smlouva.

Světlo ramp v komunistické šedi

A proč si Eva Rovenská vlastně našla cestu k divadlu? „Protože jsem měla pocit, že divadlo je za komunistů jediné místo, kde se dá, byť pomocí jinotajů, říkat pravda. I když vím, že když jsem třeba statovala ve hře Drahomíra a její synové, přišli na generálku lidé, kteří zakázali, aby se křižovalo a říkalo se ‚svatý‘,“ vysvětluje. V Plzni hrála například v Divadle Alfa, loutky jí však blízké nebyly. Po epizodě u tohoto divadla se stala učitelkou v Domě dětí a mládeže v Plzni na Slovanech. Vzpomíná například na to, jak dělala s dětmi pásma lidové poezie. „Když jsme je měli hrát pro rodiče, tak mě paní ředitelka Šlesingerová upozornila, že nemůžu říkat ‚Na svatého Jiří vlaštovky už víří‘, ale ‚Na pana Jiří…‘“, vypráví s úsměvem Eva Rovenská, která se záhy opět vrátila k divadlu. Asi od roku 1982 tak hrála v Divadle pod lampou. „Honza Zajíc, zakladatel divadla, často ve svých hrách dával divákům číst mezi řádky, proto jsme měli za komunistů zakázanou Plzeň, Západočeský kraj. Byli jsme pod středočeskou agenturou a jezdili jsme po celé republice hrát v rámci možností satirická představení.“ To už byla od roku 1980 vdanou paní, manželství s Janem Musilem však vydrželo jen devět let. „Byl to také takový divoch, volnomyšlenkář, byl rovněž protistátně zaměřený, pohyboval se v uměleckých kruzích. Jenže nakonec se upil.“

Partner chartista, syn ekologický aktivista

Syn Janek Rovenský později vešel ve známost jako ekologický[2] aktivista. Za komunistického režimu mu však bylo bráněno ve studiu. „I když měl dobrý prospěch, řekli mu, že ho na gymnázium v Plzni nevezmou. Asi věděli, že jeho tatínkem je John Bok, který podepsal Chartu 77,“ vysvětluje Eva Rovenská, které pak známý poradil, ať jej přihlásí na gymnázium do Rokycan, což se povedlo. Kvůli vztahu s chartistou Johnem Bokem ji zpočátku nechtěli přijmout do práce do 3. Základní umělecké školy, kam chtěla nastoupit po působení v Divadle pod lampou. „Nebylo to jen kvůli Johnovi. Před rokem 1989 se na náměstí konala nějaká shromáždění, na kterých jsem byla, a ředitel mě tam viděl. Také jsem se zúčastnila jedné výstavy v Luně, která snad byla zakázaná, a k němu se to doneslo. Řekl mi, že pokud chci pracovat s mládeží, měla bych se podle toho chovat. Byla jsem pro ně zkrátka politicky nespolehlivá.“ To se však od ředitele Oudese dozvěděla až po sametové revoluci, když už nějakou dobu ve škole pracovala. „Byl to sice komunista, ale snažil se, aby nikomu neublížil.“ Při práci na 3. Základní umělecké škole neztratila kontakt s divadlem a pracovala také v rozhlase. Rovněž účinkovala v šermířské skupině Duel. Když přišla sametová revoluce, přivítala závan svobody s nadšením. „Myslela jsem si, že se už pádu komunismu nedožiju, že v komunismu umřu. A když už byly fotografie Václava Havla v novinách, maminka jednu vystřihla, dala ji do rámečku a pověsila v pokoji,“ vzpomíná s úsměvem. Kromě svých účastí na shromážděních na náměstí už se ale nijak neangažovala, v té době měla starosti s rozvodem.

Inscenace nových časů

Eva Rovenská v roce 2008 pracovala v divadle J. K. Tyla jako nápovědka a také hrála menší role. Napovídala například při hře Naši furianti, o jejíž dramaturgii se zasloužila Máša Caltová. A hráli v ní nejen v Plzni proslulá jména jako Pavel Pavlovský, tehdejší šéf činohry, jeho žena Monika Švábová a Jakub Zindulka. Ve Velkém divadle sama účinkovala ve hrách Lakomec, Romeo a Julie či Cyrano z Bergeracu, v Komorním divadle pak ve hře Pygmalion. Hrála také v Divadle Dialog a Novém divadle. „Pana Pavlovského však poté vystřídal pan Deák a poměry se změnily. Byla jsem už v důchodu, a tak jsem se rozhodla, že odejdu,“ říká. Zůstala tak jen na částečný úvazek na 3. Základní umělecké škole a posléze přijala nabídku učit děti dramatickou výchovu v Moving Station, což ji moc bavilo, ale s covidovou pandemií to vzalo za své. „Takže teď už si plně užívám důchodu. Chodím ven s přáteli, vyšívám, pletu, háčkuji, čtu, učím se angličtinu a začala jsem hrát na housle. A také jako hlídací babička opečovávám svého vnoučka. A samozřejmě stále ráda navštěvuji divadlo a myslím, že jsem lepší divačka nežli herečka,“ uzavírá své vyprávění se skromností sobě vlastní Eva Rovenská.

 

[1] „Mlýn na řece Klabavě byl postaven roku 1839. V roce 1875 jej koupil mlynář Vojtěch Jílek z Božkova. Jeho syn Jaroslav mlýn v roce 1915 přestavěl podle návrhu architekta Oldřicha Starého a roku 1920 dokončil secesní vilu. K roku 1930 je zde evidována domácí elektrárna. Během 2. světové války se synové mlynáře zapojili do odboje; postupně však byla zatčena celá rodina a do mlýna dosazen správce. Dne 23. února 1945 byl syn Vlastimil popraven, v květnu 1945 syn Jaroslav propuštěn z vězení, ale již 19. května zemřel na tuberkulózu. V roce 2002 povodeň strhla stodolu a část kůlen. Od roku 2006 je mlýn rekonstruován. Od roku 2008 je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%ADlk%C5%AFv_ml%C3%BDn)

[2] Evě Rovenské bylo nabídnuto místo na kandidátce Strany zelených, za kterou kandidovala v roce 2021.