Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Giuseppe Rovetto (* 1933)

• narodil se 29. června 1933 v Římě do česko-italské rodiny

• 1. listopadu 1933 byl pokřtěn ve Vatikánu

• na podzim 1939 se rodina před válkou uchýlila do Salzburku

• společně se sestrou Annou byl na podzim roku 1943 odebrán rodičům a umístěn na převýchovu

• v říjnu 1945 otec děti objevil a odvezl k rodině do Československa

• po válce rodina žila v Praze

• studoval bohoslovectví v Kroměříži a pak Střední průmyslovou školu v Trutnově

• v letech 1953–1955 absolvoval vojenskou službu

• v druhé polovině 50. let byl vyslýchán StB, odmítl spolupráci

• v letech 1958–1968 byl zaměstnancem v národním podniku Šroubárna Žatec

• od počátku 60. let tlumočil obchodním partnerům šroubárny a jezdil na služební cesty do Milána

• 14. listopadu 1968 emigroval do Itálie, kde získal politický azyl

• na přelomu let 1968–1969 pobýval v imigračním táboře ve městě Latina

• roku 1969 se přestěhoval do Milána

„Příjmení mám jen italské, protože to české už neplatí. Mým prvním jménem bylo Giuseppe Rovetto, protože moji rodiče se brali až rok po mém narození, takže jsem dostal příjmení po matce. Křestní list z Vatikánu jsem ovšem měl na jméno Giuseppe Nájemník, s příjmením po otci. Po přesídlení do Československa jsem pro úřady byl Josef Nájemník. Když jsem odešel zpět do Itálie, pro italské úřady jsem byl dle rodného listu Giuseppe Rovetto, ovšem mé italské manželce se nelíbilo protáhlé jméno Giuseppe, používal jsem tedy křestní jméno Josef. Také v práci jsem měl píchačku se jménem Josef, protože Giuseppů tam bylo mnoho, a když se řekne ‚Josef‘, tak každý hned ví, kdo to je. Dnes jsem Giuseppe Rovetto, jako při narození.“

Dětství v Itálii

Josefova matka Olga Rovetto vyrůstala na malém městě, jako dvanáctiletá přišla o matku, ve čtrnácti letech o otce a následně se musela starat o své mladší sourozence. Přestěhovali se z Velletri (region Lazio) do Říma, kde pracovala jako švadlena. Josefův otec František Nájemník ji upoutal zřejmě tím, že nosil krásný dlouhý kabát a klobouk, což bylo v tehdejší Itálii nezvyklé. František byl totiž synem kloboučníka a bratrem krejčího. Druhý Františkův bratr, který byl holičem a kadeřníkem, se jistě také podepsal na Františkově šarmu. František byl zaměstnancem Vatikánu, kde pracoval jako tlumočník a úředník. Josef se narodil 29. června 1933, 1. listopadu 1933 byl ve Vatikánu pokřtěn a o rok později se jeho rodiče sezdali. Josefovy první vzpomínky se vztahují ke hrám v ulicích Říma a k vatikánským pobožnostem a svátkům.

Před útrapami války se rodina díky vlivu matčina strýce uchýlila do Salzburku, tou dobou již byla na světě sestra Anna a Olga chovala na ruce také nejmenší Vilmu. Josefův otec si díky své obratnosti a jazykové vybavenosti rychle našel uplatnění, Josef se začal učit německy. Rodina byla zajištěna – až do italské kapitulace. Josef s Annou byli rodině odebráni a předáni na převýchovu do kláštera při kostele svatého Martina v Landshutu (Bavorsko). Zbytek rodiny, rozrostlé ještě o malého Františka, zůstal prozatím v Salzburku. Později otec přesídlil do Prahy a matka s malými dětmi ho následovala roku 1945. V klášterním dětském domově Josef s Vilmou strávili dva roky. Chodili do školy, v mnohém se vzdělávali a Josef díky znalosti latiny i ministroval. A pak díky své jazykové vybavenosti ministroval také americkým vojákům, kteří Landshut obsadili.

„V domově nám řekli, že naši rodiče při květnové revoluci v Praze zemřeli. Nebyla to ovšem pravda a otec nás díky tomu, že jsem posílal strýci do Libáně pohledy a také díky pomoci Červeného kříže, našel. Cesta do Československa trvala mnoho dní, v Německu bylo vše rozbité, nic nefungovalo. Když jsme konečně dorazili k rodině, maminka hned uvařila svoje skvělá jídla. Praha na mě udělala veliký dojem, byla krásná a všude se slavil 28. říjen.“                           

Jinošství v Československu

Josef ve svých dvanácti letech nastoupil do 3. třídy obecné školy, byl posazen vedle Rakušana Weinera, který měl dovoleno na Josefa zpočátku mluvit i německy, protože Josef česky uměl jen málo. Spolužáci je oba učili česky. Odpoledne Josef navštěvoval hodiny náboženství a díky znalosti latiny brzy začal ministrovat v kostele svatého Mikuláše a v kostele svatého Václava ve Vršovicích.

Josefova matka Olga ve Vršovicích a na Letné našla své krajany, navštěvovali se a společně žili svůj malý kousek pražské Itálie, takže Josef ani zde nevypadl z italského kontextu. Velkou událostí této komunity bylo, když se Itálie po referendum instituzionale v červnu 1946 stala republikou, protože to znamenalo, že v Praze bude otevřeno italské velvyslanectví.

Díky ministrování a matčině aktivitě vedené přáním, aby se Josef stal knězem, mohl prostřednictvím pražské katolické charity v rámci (předúnorové) Katolické akce studovat bohoslovectví na františkánské koleji svatého Antonína v Kroměříži. Kolej ovšem byla na jaře 1950 zrušena. „Když jsme přijeli po válce do Československa, všude se vyhlašovaly národní podniky. Bylo to velmi pokrokové, žili jsme si nádherně. Po únoru se to změnilo. Když jsem chtěl jít do kina Alfa, u pokladny stáli dva chasníci v modrých kabátech, Lidové milice. Ptali se mě, co dělám, že jdu do kina. Řekl jsem, že študuju. Řekli mi, že kino je jen pro pracující.“

Josef stál před otázkou, co bude dál. Matčino přání příliš nesdílel ani on, ani jeho otec, který se do dění vložil. Podnikl řadu pokusů umístit Josefa do nějaké praktické školy s budoucností, ovšem se škraloupem, který si s sebou Josef nesl, to nebylo snadné. Nakonec se Josef stal studentem Střední průmyslové školy v Trutnově.

Výslechy, víra, vojna

Padesátá léta byla pro Josefa velice náročná. Vojenskou službu absolvoval v letech 1953 až 1955 jako spojař. Roku 1952 se na nátlak spolupracovníků stal kandidátem na členství v KSČ a v roce 1954 členství odmítl, což jeho další situaci jen horšilo. Následně ho předvolali na řadu výslechů, které souvisely s tím, že zprostředkoval písemný kontakt emigranta Pavla Mahdalíka, kterého poznal při svém studiu v Kroměříži a který uprchl do Madridu, kde byl seminaristou, s jeho rodinou v Československu. Byl tlačen ke spolupráci, ale nátlaku odolal. Potýkal se ale také se svou religiozitou.

Primo amore

Josef od roku 1958 pracoval v národním podniku Šroubárna Žatec. Vzhledem ke svému postoji ke straně neměl mít možnost profesního růstu a měl setrvat v pozici technika a dílenského plánovače. Ovšem karty byly zamíchány jinak a Josef dostal příležitost uplatnit a využít výhody svého původu a znalosti italštiny.

Z veletrhu v Lipsku, který se konal roku 1960, získal podnik stroj na drážkování šroubů, který mnohonásobně předčil stroje doposud užívané. Tento stroj byl italské výroby a milánská firma Sima společně se strojem vyslala také technika, jemuž se Josef stal společníkem, průvodcem i překladatelem. V průběhu vlídnějších 60. let žatecká šroubárna s Milánem udržovala čilé obchodní i přátelské styky a Josef se po boku ředitele fabriky těšil z výjezdů do Itálie.

„Castiglioni, majitel milánské firmy, si nás oblíbil. Když jsme přijeli do Itálie, měl pro nás nachystané bohaté pohoštění a výlety. A my jsme mu pak jeho pohostinnost opláceli. Jednou mi řekl: ‚Češi se mi líbí a Žatec je moje první láska, protože první stroj, který jsem prodal do ciziny šel do Žatce. Primo amore.‘“

Kdežto Josefova severočeská první velká láska k Marii přinesla bohužel jen hořké plody v podobě neshod, velmi krátkého manželství a postrádané dcery Andrey.

Žhavý srpen

„Když přijely tanky, ve fabrice byl poprask. Kluci strhávali rudé prapory, které tam visely ještě od května. Celé ozdobné závěsy ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ šly k zemi. Jen jsem se díval, nechtěl jsem se do toho plést. V Žatci bylo hodně dosídlených Volyňáků, protože to jsou bývalé Sudety. Jeden z nich se mnou začal cloumat: ‚Soudruhu, tohle dopustíte?!‘“

Josefa zastihla srpnová okupace těsně po návratu z pohody Itálie a během několika týdnů se vyjevilo, že slunné časy jsou dozajista pryč. Po dohodě se závodním vedoucím, s pomocí přátel a po rozloučení s příbuznými Josef 14. listopadu vycestoval do Itálie pod záminkou čtyřdenní cesty, z níž se už ovšem nevrátil.

Čekal ho strýc Mario Rovetto, matčin bratr, a Josef prvních pár dní strávil u něj ve Frosinone (region Lazio). Strýc neměl prostředky na to, aby se o Josefa zásadněji postaral. Josef se posléze dostal do imigračního tábořa Centro assistenza profughi stranieri Roberto Rossi Longhi di Latina (region Lazio), kde se uplatnil jako překladatel a topič. Získal zde politický azyl a byl v kontaktu s mnoha emigranty. Věděl kudy a jakým způsobem vedou výhodné emigrační cesty a měl namířeno do USA, ale jelikož Spojené státy zrovna válčily ve Vietnamu, prozatím strategicky vyčkával.

Není cesty zpět

Mezitím se Castiglioni se při své návštěvě žatecké šroubárny dozvěděl, že jeho oblíbený společník Josef pobývá v imigračním táboře kdesi u Říma. Okresní prokuratura v Lounech vedla vyšetřování Josefova útěku a 21. dubna 1970 bylo zahájeno trestní stíhání. V průběhu května 1970 byla vyslechnuta Josefova bývalá žena Marie a Josefova bývalá tchyně Marie Bendová. 30. července 1970 nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Lounech, podle nějž se Josef Nájemník provinil tím, že se od 20. listopadu 1968 zdržuje bez povolení čs. úřadů v zahraničí. Tím spáchal trestný čin opuštění republiky a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.[1] Cesta zpět se zavřela. Roku 1971 zemřel Josefův otec a Josef mu ani nemohl přijet na pohřeb.

Nový život v Itálii

„Do tábora za mnou přijel Castiglioniho úředník a přivezl mi 50 000 lir, abych přijel do Milána. Vypravil jsem se tam. Castiglioni se mě vyptal, co potřebuji, a pak vše zařídil. Dokumenty, garanci (někdo se za mě musel zaručit) i práci. Řekl ‚Ghe pensi mi!‘, což je milánským dialektem ‚Ci penso io!‘, ‚Nech to na mě!‘“

Josef přesídlil do Milána a pomalu si zde vybudoval novou existenci – práci, domov a podruhé se oženil. Řadu let po sametové revoluci se do Milána provdala i Josefova neteř Hana, která mu dělá často společnost. „Táta nevěřil, že by v Československu někdy mohli komunisti skončit. Bedlivě sledoval zápolení, kdo bude první ve vesmíru, na Měsíci... Vedli jsme řadu debat. Je škoda, že se revoluce nedožil. Ale nebylo to tehdy jen špatné. V Československu dobře fungovalo ROH (Revoluční odborové hnutí), zodpovědnost byla rozdělená. V Itálii má každý smeták jinou násadu, tady se pořád jenom stávkuje.“

 

[1] Rozsudek jménem republiky č. 166/70-8 HV - ABS