Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Alois Rozehnal (* 1922)

• narozen 8. ledna 1922 v Prostějově

• v roce 1943 nuceně nasazen na práce v uhelných dolech na Ostravsku

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• právník na Arcibiskupství pražském

• 18. července 1949 zatčen

• ve dnech 19. a 20. ledna 1951 v procesu Josef Moštěk a spol. za velezradu odsouzen k dvanácti letům vězení

• bezmála sedm let vězněn v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku a ve věznici v Leopoldově

• svou prvorozenou dceru Michaelu poprvé viděl během návštěvy ve věznici

• podmíněně propuštěn 22. června 1956

• několikrát mu byl znemožněn výkon právnické praxe

• během normalizace se stýkal s lidmi kolem katolického disentu

• účastnil se bytových seminářů

• během sametové revoluce vystoupil na mítincích v Šumperku

V červenci 1949 Aloise Rozehnala v bytě před těhotnou manželkou zatklo StB. Vůbec přitom netušil důvod. V jednom z prvních vykonstruovaných procesů s lidmi působícími v katolické církvi pak byl za velezradu odsouzen na dvanáct let. Svou prvorozenou dceru tak poprvé viděl až během návštěvy za zdmi věznice v jejích čtyřech letech.

Vyrůstal v křesťanském prostředí

Alois Rozehnal se narodil 8. ledna 1922 v Prostějově jako jediné dítě rodičům Aloisovi a Josefě. Otec vlastnil v Prostějově oděvní továrnu, kterou ale musel během velké hospodářské krize v 30. letech 20. století zavřít. Své zkušenosti v oboru pak uplatnil jako zaměstnanec firmy Rolný.

Rodiče Aloise vychovávali ke křesťanským hodnotám. Pravidelně tak chodili na mše svaté, Alois ministroval v kostele a také byl členem katolické sportovní organizace Orel, které prý v Prostějově předsedal jeho otec. V roce 1941 Alois úspěšně dokončil reálné gymnázium. Toužil po studiu práv, ale v té době už přes dva roky republiku okupovalo nacistické Německo a vysoké školy byly vyhláškou říšského protektora Konstantina von Neuratha už od 17. listopadu 1939 uzavřeny. Otec mu proto zajistil místo u firmy Rolný.

V roce 1943 Aloise Rozehnala jako ročník 1922 povolali v rámci totálního nasazení na práci do uhelných dolů na Ostravsku. Na konci téhož roku se ale vrátil zpět do Prostějova. „Už nevím, jak k tomu došlo, že mě pustili zpět. Možná to bylo ze zdravotních důvodů,“ vybavuje si pamětník v rozhovoru pořízeném pro Paměť národa v roce 2011.

Po ukončení válečného konfliktu mohl Alois Rozehnal konečně nastoupit na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Během studia se angažoval v katolických hnutích a byl předsedou Ústředí katolického studenstva a České ligy akademické. V Praze se také seznámil se svou životní láskou Kristýnou Kolínskou.

Na univerzitě zažil Alois Rozehnal únor 1948, státní převrat komunistické strany, která si začala velmi rychle a násilně podmaňovat všechny sféry společnosti. Na univerzitách vznikaly akční výbory, jejichž horliví členové rozjeli čistky. „Bylo to velice nepříjemné, protože se pak měnili mnozí profesoři, ale ti, co mě učili, naštěstí zůstali,“ dodal Alois Rozehnal, který v říjnu 1948 ukončil slavnostní promocí studia a ve stejný den se také oženil s Kristýnou Kolínskou. Bohužel jeho manželku během dalších čistek vyloučili ze studia sociologie na Filozofické fakultě.

Vůbec netušil, proč ho zavřeli

Po studiích Alois Rozehnal nastoupil jako právník ve věcech finančních a majetkových na Arcibiskupství pražské. V té době už vrcholily snahy komunistické strany o ovládnutí katolické církve. K tomu jí měla dopomoci tzv. Katolická akce, k níž se přidalo několik kněží spolupracujících s režimem. Snahou bylo vytvořit národní církev, která bude méně závislá na Vatikánu a více závislá na státu. Proti se ale postavila Konference československých biskupů, a tak se rozjely rozsáhlé represe. Dne 18. července 1949 Aloise Rozehnala zatkla státní bezpečnost přímo v bytě před zraky těhotné manželky. „Všechno prohlíželi, všechny knížky. Neřekli mně, proč mě vlastně zavíraj a vezou do kriminálu,“ vzpomínal pamětník. O den později nezákonně internovali arcibiskupa Josefa Berana nejprve v arcibiskupském paláci a poté na různých místech republiky, aby se tak vytratil z očí veřejnosti.

Po zatčení prošel Alois Rozehnal sérií výslechů. „Pochopil jsem, že se chtějí dozvědět věci, které jsem ani já neznal. S kým se arcibiskup stýkal a kdo k němu chodil.“

Dceru viděl až po čtyřech letech

Po více než roční vazbě, kterou prožil většinou na samotce, stanul Alois Rozehnal před soudem v Praze. V procesu nazvaném Josef Moštěk a spol., který proběhl ve dnech 19. a 20. ledna 1951, vedle něho na lavici obžalovaných zasedli Josef Moštěk, Rudolf Dörner, Bruno Sklenovský a Ladislav Barták. Jak píše ve své práci historik Prokop Tomek, souvisel tento vykonstruovaný proces s rozbitím katolické církve, její hierarchie a vazeb na Vatikán. Alois Rozehnal si z celé skupiny odnesl za velezradu nejvyšší trest – 12 let vězení, pokutu 10 tisíc korun, propadnutí veškerého majetku a ztrátu občanských práv na 10 let. I ostatní tresty ale byly velice přísné a pohybovaly se v rozmezí od čtyř do deseti let vězení. „Člověk nemohl u soudu nic říct, k ničemu se vyjádřit. A když přeci jen něco řekl, tak se na to nebral zřetel. Všechno bylo určeno předem,“ vzpomíná Alois Rozehnal.

Pamětník pak prošel nápravně pracovními tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a Příbramsku, ale také nechvalně proslulou věznicí v Leopoldově. Vzpomínal na nekonečné nástupy, kdy vězni stáli nedostatečně oblečení celé hodiny v krutých mrazech, na pobyt v korekci, neuvěřitelně malé místnosti s betonovou podlahou, zimou a vlhkem, kam vězně zavírali za sebemenší přestupek na několik dní. Zažil prý také nezdařený útěk z nápravního pracovního tábora, který skončil zastřelením vězňů. „Pak tam leželi mrtví a my jsme museli chodit kolem nich, abychom věděli, co se stane s tím, kdo uteče,“ vyprávěl pamětník a vzápětí dodal, že přežít pobyt ve vězení mu pomáhali přátelé v řadách spoluvězňů, protože mnohé z nich znal ještě z období studia.

Komunistický režim se mstil i na jeho rodině a manželku s dcerou vystěhovali z pražského bytu na vesnici. Návštěvy ve věznici měl povolené jen jednou za rok, kdy mohl alespoň na chvíli spatřit svou milovanou ženu. „Mezi námi byla příčka, abychom se nemohli dotknout, a chodili tam dozorci a kontrolovali nás,“ dodal pamětník, který svou dceru poprvé viděl až v jejích čtyřech nebo pěti letech v návštěvní místnosti. „Nemohla mě poznat, protože mě nikdy neviděla.“

Dlouhá cesta ke svobodě

Dne 21. června 1956 Aloisi Rozehnalovi večer oznámili, že ráno může opustit brány věznice. Po šesti letech, jedenácti měsících a čtyřech dnech mohl konečně domů. Přes známé vyhledal adresu manželky, která neměla tušení o jeho podmíněném propuštění. Rodina se pak přestěhovala do Prostějova, kde následovalo martyrium s hledáním zaměstnání. Na svou advokátní praxi mohl Alois Rozehnal zapomenout a musel nastoupit do dělnické pozice. Víru v Boha mu ale sebrat nemohli, a tak celá rodina navštěvovala mše svaté, při nichž Alois Rozehnal hrál v kostele na varhany. Když pak tamního faráře Jana Huba, který za svá otevřená kázání v 50. letech prošel nejen PTP, ale i ročním vězením, přeložili do Sobotína, poprosil pamětníka, zda by mu tam nedělal varhaníka. Celá rodina se tak přestěhovala na faru v této obci v podhůří Hrubého Jeseníku a Alois Rozehnal tam nastoupil jako dělník na pile.

Šedesátá léta přinesla určitý závan uvolnění, který vyvrcholil zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ a pražským jarem. Nejspíš někdy v té době Aloise Rozehnala rehabilitovali. „Zavolali mě k soudu. To ještě byli komunisti a ti komunisti ten komunistickej rozsudek zrušili.“ Přes známé také získal místo právníka v šumperské nemocnici a rodina se do tohoto okresního města přestěhovala. V té době manželé Rozehnalovi vychovávali už čtyři děti. Po Aloisově propuštění z vězení se jim narodil ještě syn Jan, dcera Miriam a syn Vít.

V srpnu 1968 ale obrodný proces ukončila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Alois Rozehnal opět musel opustit svou právnickou činnost a přejít na dělnickou pozici v šumperské opravně železničních vozidel. Později se ale ke svému oboru vrátil a pracoval jako právník v jednotném zemědělském družstvu a stavebním družstvu. I když měly děti nemalé potíže s přijetím na studia, všem čtyřem se nakonec podařilo vystudovat vysokou školu.

Alois Rozehnal nikdy nerezignoval na své přesvědčení a i během normalizace se dál stýkal s lidmi kolem katolického disentu a účastnil se bytových seminářů. Přitom tušil, že je pod dohledem určených lidí, kteří mají na starost sledovat jeho počínání. Svědčí o tom i záznamy archivu bezpečnostních složek, kde byl ještě v sedmdesátých letech evidován pod zkratkami PO a NO (prověřovaná a nepřátelská osoba).

Zásah proti demonstrantům na Národní třídě 17. listopadu 1989 je datem počátku sametové revoluce. Protesty se postupně z Prahy rozšířily do všech měst v republice. V Šumperku proběhl první protirežimní mítink u divadla 21. listopadu a pak následovalo mnoho dalších. Alois Rozehnal se jich nejen účastnil, ale několikrát na nich sám před davem promluvil. Ve svém vyprávění vzpomíná, že to tehdy vše velmi euforicky prožíval a měl obrovskou radost z pádu komunistického režimu. V rozhovoru pořízeném v roce 2011 byl ale trochu zklamán z povrchnosti většinové společnosti, jejímž hlavním cílem je rychlé získání hmotných statků bez hlubšího zamyšlení o smyslu života.

 

Tomek P., Bruno Sklenovský: dluh, který je třeba splatit, Paměť a dějiny: revue pro totalitních režimů Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2019 1802-8241, Roč. 13, č. 2 (2019), s. 71–80.

ŠPATNÁ L., Křeslo pro hosta: JUDr., Alois Rozehnal, Tam Tam, měsíčník šumperského děkanátu, březen 2012, číslo 3, str. 7 a 8.