Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Rozehnalová (* 1935)

• narozena 14. února 1935 v Prostějově

• otec Josef Hubr pracoval u policie, matka Anna Hubrová měla krejčovskou dílnu

• otec členem sociální demokracie, roku 1948 sloučené s komunistickou stranou

• rodina zažila nálety Spojenců na Prostějov na konci války

• pamětnice studovala gymnázium v Prostějově, roku 1953 vyloučena z politických důvodů

• po vyloučení z gymnázia přišel otec o zaměstnání u policie

• pamětnice pracovala jako fakturantka a později ve finanční kontrole

• roku 1956 se vdala za Ing. Jiřího Rozehnala, narodily se jim dvě děti

Olga Rozehnalová jako malá snila o tom, že bude studovat tanec na Akademii múzických umění, padesátá léta a nesmyslné politické perzekuce se však bohužel nevyhnuly ani jí. Za položení květin k pomníku TGM byla v roce 1953 vyloučena celá třída prostějovského gymnázia včetně pamětnice. Aby měli možnost složit v budoucnu maturitu, museli jít studenti na rok manuálně pracovat. Do školy se Olga už nikdy nevrátila. Na událost doplatil i její otec, který přišel o zaměstnání.

Dětství v Prostějově

Olga Rozehnalová, rozená Hubrová, se narodila 14. února 1935 v Prostějově jako starší ze dvou dětí. Otec byl u městské policie a maminka měla v bytě v Českobratrské ulici v Prostějově krejčovskou dílnu. Žili s prarodiči, kteří Olgu často hlídali, když rodiče pracovali. Vzpomíná také na vycházky s maminčinými učnicemi do židovských krámků, kde kupovaly šicí potřeby. Prostějov byl označován jako hanácký Jeruzalém pro svou početnou židovskou komunitu, která však byla za války téměř vyhlazena. Naproti přes ulici bydlela Olga Čermáková, rozená Stehlíková, jejíž tatínek byl evangelický farář a se kterou pamětnice celé dětství tvořila nerozlučnou dvojici.

Vzpomínky na válku

„Pamatuji si, že mě máma držela v náručí. Stály jsme v okně a mávaly jsme tatínkovi, který odcházel; měla jsem zrovna spalničky,“ vzpomíná Olga Rozehnalová na otcův odchod v rámci všeobecné mobilizace v roce 1938. Po vzniku Slovenského státu roku 1939 u nich pak přechodně bydlela rodina maminčiny sestry, která musela opustit s manželem Dolný Kubín. Nakonec našli nový domov v Praze.

Školní docházku pamětnice zahájila v roce 1941. Ze školní budovy se stal ke konci války německý lazaret, a tak, podobně jako mnoho jiných dětí v té době, docházela na vyučování do náhradních prostor. Vzpomíná, že se učili například v hotelu Tří králů na náměstí nebo v restauraci Dittrich v Prostějově.

Téhož roku Olga, jakožto malá holčička, začala vídat v prostějovských ulicích Židy označené žlutou hvězdou. Jednoho dne také zmizela její kamarádka ze školky Lotka Gottliebová, jejíž rodiče měli ve stejné ulici malou továrnu. Rodina byla poslána do koncentračního tábora. Seznam obětí holokaustu v Prostějově čítá 1227 jmen.

Doma tatínek poslouchal pod dekou zahraniční rozhlas, celá rodina musela vždy z bytu ven. Po letech se dceři svěřil, že pomáhal raněnému partyzánovi a byl členem odbojové skupiny, podrobnosti se však pamětnice nedozvěděla.

V ulici, kde Hubrovi žili, byla továrna Wichterle a Kovařík, která za války vyráběla zbraně. Rodiče se proto obávali náletů. Otec, městský policista, byl často ve službě. „Když začaly nálety, bratr měl dva roky. Máma ho vždycky dala do kočárku, kterého jsem se musela držet, a uháněli jsme buďto na Hloučel, to byl takový potok, okolo zalesněný, nebo do zámku, do velkého městského krytu.“

Na konci války byly nálety na denním pořádku, rodina se skrývala nejprve ve sklepě domu, kde bydlela. Při jednom z náletů byl však zasažen a na půdu spadla fosforová bomba. Olga Rozehnalová si vzpomíná, jak otec hasil požár. Poté se rodiče dohodli s rodinou Stehlíkových a při náletech se chodili schovávat do jejich sklepa. Doufali, že díky blízkosti budov Červeného kříže a lazaretu tato místa nebudou bombardována. Tento předpoklad se však nevyplnil. Zasažen byl dům Stehlíkových i další domy v sousedství.

Před osvoboditeli matka přistavovala ke dveřím skříň

Prostějov byl osvobozen 9. května 1945. Pamětnice s kamarádkou Olgou otrhaly šeříky ve farní zahradě a běžely se připojit k davu na ulici Vrahovické, který vítal sovětské vojáky. Zkušenosti s osvoboditeli však nebyly pouze růžové. Rodina žila v domě, který vlastnila německá rodina Fitznerových. Ti se za války odstěhovali a v domě zůstal prázdný byt a další místnosti. Jednoho dne před domem zastavilo auto plné sovětských vojáků s několika ženami a prázdné prostory v domě zabrali. Pobyli zde týden a pamětnice vzpomíná, že neměli základní návyky a neuměli topit v kamnech. V bytě vařili na ohni. Když tatínek odcházel do služby, matka před dveře přistavovala skříň v obavách, aby se k nim vojáci nedostali. Tuto skupinu pak vystřídaly ještě dvě další, se kterými bylo soužití pod jednou střechou o poznání snesitelnější.

Nespravedlivá padesátá léta

V roce 1948 se k moci dostali komunisté. Schylovalo se k zásadnímu obratu v Olžině životě. V letech 1946–1948 chodila na Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově. Poté byla víceletá gymnázia zakázána a šla zpět do měšťanky. Když na gymnázium nastoupila znovu, psal se rok 1950. V třídním kolektivu se sešly hlavně děti z rodin, které byly nějakou formou postiženy represemi nového režimu, probíhala kolektivizace a znárodňování živností. V prvních týdnech školního roku došlo k události, které nejdřív nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Třídě bylo sděleno, že jeden ze spolužáků se na školu dostal neoprávněně a místo něj přijde nový žák, Květoslav Králík. Jeho otec působil jako kádrovák v Milo závodech, to však tehdy nikdo nevěděl.

Dne 5. března 1953 zemřel Stalin. Spolužáci se domluvili, že přijdou do školy ve svátečním. Když je spatřila profesorka, poslala je raději na zahradu hrabat listí. Děvčata hrabala listí, kluci dělali oheň, který zapálili pomocí Mladé fronty. V novinách byla Stalinova fotka a kluci na děvčata pokřikovali: „Pojďte se podívat, děláme suchou destilaci Stalinových vousů!“ V jiné době by šlo o nevinný žert. Zpovzdálí ale všechno pozoroval Květoslav Králík.

Květiny pro Masaryka

Prostějov měl silnou masarykovskou tradici, na náměstí stál pomník TGM, ke kterému obyvatelé na výročí jeho narození kladli kytice a který byl již nějakou dobu trnem v oku místním komunistům. Dne 7. března 1953 sem chtěla položit kytici i třída pamětnice. Spolužáci se již dříve domluvili, že se na kytici složí. Sbírku organizoval předseda třídy Antonín Kavička. Olga Stehlíková, která bydlela nedaleko gymnázia, vzala kytici domů s tím, že ji po škole k pomníku zanesou. Kytici nesli Olga Stehlíková s Antonínem Kavičkou, třída šla vpovzdálí.

V noci na 10. března 1953 komunisté strhli pomník TGM. Další den ve městě vypukla demonstrace, dav se pokoušel dostat na radnici, odkud byl vytlačen. Proti demonstrantům byly nasazeny Lidové milice. Mezi demonstrujícími byla i spousta dělníků, kteří později dostali nízké tresty nebo byli obvinění zproštěni. Hlavní pozornost se zaměřila na studenty.

Stál na stupínku s vyšetřovateli, jako jediný odmaturoval

Začalo vyšetřování. Ve III. A se jednoho dne objevili dva muži doprovázení vystrašeným třídním profesorem. Věděli vše, kdo co řekl, kolik peněz kdo přispěl na kytici… Vyšlo najevo, že mají ve třídě zrádce – Květoslava Králíka, který všechno donášel domů otci a ten zase Státní bezpečnosti (StB). S vyšetřovateli stál na stupínku a ukazoval na jednotlivé studenty. V ten den s vyšetřovateli muselo ihned z hodiny odejít pět studentů. Antonín Kavička, Olga Stehlíková, Míla Dostálová, Miloš Hanák a další, jehož jméno si pamětnice nevybavuje, byli vyloučeni z gymnázia.

Protože výslechy pokračovaly a třída držela za jeden provaz a nevypovídala, postupně byli vyloučeni všichni. Jediný, komu bylo umožněno maturovat, byl Květoslav Králík. Ostatním bylo řečeno, že musí jít na rok manuálně pracovat a poté se mohou hlásit někam do školy.

Pamětnice snila o studiu na AMU, jelikož se odmala věnovala tanci. Protože však neměla maturitu, na vysokou školu se hlásit nemohla. O něco později měla úraz kotníku, takže tento sen se rozplynul. Díky švagrovi se ocitla v Řempu, kde dělala fakturantku. Do školy už se nevrátila. O zaměstnání přišel také její otec, který musel přejít do Kovozávodů. Původně sociální demokrat byl poté vyloučen i z KSČ.

S obtížemi jsme sháněli výbavu

Roku 1953 rodina přišla o všechny úspory při měnové reformě. Pamětnice, která si v roce 1956 vzala Ing. Jiřího Rozehnala, vzpomíná, jak těžké bylo sehnat výbavu. Záhy po svatbě se jim narodily dvě děti. Po mateřské dovolené pamětnice pracovala v prodejně Řempo jako účetní, později v účtárně Generálního ředitelství Zemědělských strojů v Prostějově. Po dvou letech bylo ředitelství přestěhováno do Prahy a zaměstnanci přešli do Agrostroje, kde Olga Rozehnalová působila do roku 1968.

Krvavá neděle v Prostějově

Pražské jaro dalo společnosti pocítit závan svobody, který ukončila 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. Olga Rozehnalová v té době žila spokojeným rodinným životem. Nikdo netušil, že další srpnové dny přinesou oběti z řad civilních obyvatel města.

K večeru 25. srpna došlo k dalším přesunům vojenských jednotek z Olomouce do Brna. Dezorientovaní a zmatení vojáci začali střílet. „Bydleli jsme na kraji Prostějova a pamatuji si, jak přijely ruské tanky. Všichni jsme odšroubovávali cedulky s názvy ulic, oni byli spletení a u zimního stadionu začali střílet, protože byli vzteklí.“ Výsledkem střelby ve městě byli tři mrtví a devět zraněných. Dne 29. srpna se na jejich pohřbu sešly tisíce lidí, kterým nad hlavami létaly vrtulníky. Komunisté tyto události řadu let zamlčovali.

SNB přišla ověřit, zda se nechystáme emigrovat

V roce 1982 emigrovali manželův bratr Václav Rozehnal s manželkou. Manžel pamětnice pracoval jako inženýr v hutním projektu a jezdil na služební cesty. Po bratrově emigraci se po návratu musel hlásit, byl zván na výslechy. Rodinu také jednou navštívila SNB, aby si ověřila, zda nerozprodávají majetek a nechystají se utéct do zahraničí.

Olga Rozehnalová posledních šest let před svým odchodem do důchodu pracovala v Podniku řízení a racionalizace výpočetní techniky, v podnikové kontrole. Revoluční události roku 1989 ji zastihly po operaci v pracovní neschopnosti, veškeré dění tak sledovala v televizi a větší demonstrace v Prostějově si nevybavuje. Převrat vítali s manželem s nadšením, které později zkalilo to, že komunistická strana nebyla zakázána a její představitelé se postupně opět dostávali do veřejných funkcí. V důchodu pak ještě pár let působila jako účetní v mateřské škole v Prostějově, kterou řídila její dcera. V době natáčení v roce 2022 žila stále v Prostějově.