Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Jiří Rožek (* 1946)

• narozen 23. července 1946 v Osíku u Litomyšle, po porodu mu zemřela matka

• 1956 – otec odsouzen k 10 měsícům odnětí svobody, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv

• násilné vystěhování rodiny do nedaleké vesnice Bohuňovice

• posudek ze základní školy neumožnil žádný studijní obor

• rok 1966 – uvolnění poměrů, maturita na zemědělské škole a přijetí na Vysokou školu veterinární

• 21. srpna 1968 na brigádě vyvázl z dopravní nehody nezraněn

• v roce 1969 se oženil

• rok 1972 – promoce a nástup na vojnu

• začal pracovat v Agropodniku v Šebetově u Boskovic

• rok 1989 – zapojení do stávek a demonstrací, otcova úplná rehabilitace

• vrácení statku, ovšem s finanční kompenzací pro majitele

• soukromá veterinární praxe, kterou vykonává dodnes

Již pár týdnů po narození Jiřího Rožka, 23. července 1946, došlo k tragické události, která poznamenala celou rodinu. Krátce po porodu svého druhého syna maminka Ludmila zemřela, a tak své nejranější dětství pamětník prožil ve společnosti otce, staršího bratra a svých prarodičů na zemědělské usedlosti v obci Osík, nedaleko Litomyšle. Ve vesnici bylo několik soukromých zemědělců, kteří hospodařili na svých pozemcích, a po skončení druhé světové války se všichni těšili na lepší časy. Bohužel bylo po roce 1948 vlastnictví čehokoli, natož zemědělské půdy, jedním z nejhorších prohřešků proti začínající komunistické diktatuře.

Komunistická šikana

Otec pamětníka Jan Rožek, který v Osíku hospodařil na bezmála třiadvaceti hektarech zemědělské půdy, se v roce 1950 znovu oženil, s Boženou Nechvílovou, a dva roky nato se jim narodila dcera Božena. Začátky soustavné likvidace soukromých zemědělců zná pamětník jen z vyprávění, ale na pozdější šikanu ze strany mocných si pamatuje velmi dobře. Když například v roce 1953 proběhla měnová reforma, kterou sám tehdejší prezident Antonín Zápotocký den předem vyloučil, nestihl si otec včas vyměnit peníze utržené za plemenného býka, a do rána tak přišel o nemalou finanční částku. Hospodářství přesto fungovalo velmi dobře, při sezonních pracích si sedláci vypomáhali navzájem, zapojila se celá rodina a samozřejmě i děti měly své povinnosti přiměřeně věku. Každé ráno musel se starším bratrem odvážet konve s mlékem do sběrny, v létě na dvoukoláku, v zimě na saních, pást husy a další drobné práce.

Na to, jak donutit zemědělce, aby vstoupili do Jednotného zemědělského družstva (JZD), měli „soudruzi“ svoje metody. Jednou z nejrozšířenějších bylo neustálé zvyšování povinných dodávek surovin od sedláků tak, aby je nedokázali splnit a oni měli důvod je potrestat. Stejnou metodu uplatňovali na zemědělce v Osíku a také na rodinu pamětníka. Jiří Rožek vzpomíná, jak tatínka několikrát bezdůvodně třeba uprostřed žní na několik hodin nebo i dní odvezli do vyšetřovací vazby v Litomyšli. Jednou se během otcova pobytu ve vazbě na statku odehrála domovní prohlídka, kterou má pamětník před očima dodnes.

„Přijeli borci v kožených kabátech, začali prohledávat dům a vzali si k tomu dědu, kterému bylo v té době přes sedmdesát let. Vzali ho do stodoly, jestli tam nemáme schované obilí. Já jsem tam přišel taky a on musel odhazovat snopy slámy, které tam byly uskladněny. Sedmdesátiletý chlap to tam vidlema přehazoval a oni tam stáli a čekali, jestli se neobjeví nějaké ukryté obilí. Trvalo to dost dlouho a oni vypadali doslova jako gestapo.“

Rozsudek a trest

Dne 27. září 1955 padl první rozsudek Lidového soudu v Litomyšli a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Pardubicích ze dne 29. prosince 1955 byl osud Jana Rožka zpečetěn. Pamětník si dobře vybavuje Vánoce v roce 1955, kdy všichni tušili, že brzy bude muset tatínek nastoupit k výkonu trestu. Myslím, že stojí za to citovat celý rozsudek:

Jan Rožek nar. 25. 12. 1912 v Osíku, trv. bytem Osík čp. 41, uznán vinným tr. činem ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135/1, 2 z. č. 86/50 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně, k trestu propadnutí veškerého majetku, k trestu ztráty čestných práv občanských na dobu 5 roků, k trestu zákazu činnosti samostatně hospodařícího zemědělce navždy a k trestu zákazu pobytu v obci Osíku na dobu 5 roků.   

Celou dobu trestu odnětí svobody strávil odsouzený v lágru v Boreči u Mladé Boleslavi, odkud vězně vozili ve všech ročních obdobích na otevřené korbě nákladního auta do uranových dolů. Žena svého muže několikrát v lágru navštívila a jednou s sebou vzala i děti. Živá vzpomínka se velmi podobá svědectvím ostatních pamětníků, kteří popisují návštěvu ve vězení. Trvala maximálně patnáct minut, odsouzený seděl na jedné straně stolu, žádný tělesný kontakt, jen konverzace o běžných věcech za přítomnosti bachařů.

Trpěla celá rodina

Součástí rozsudku bylo i vystěhování a zabavení veškerého majetku, s čímž byl spojen další silný zážitek Jiřího Rožka. Nevlastní maminka dokázala přes známé zajistit rodině přechodné bydlení v nedaleké vsi Bohuňovice. Den, kdy museli opustit stavení, vzít si jen to nejnutnější (oblečení, pár kousků nábytku a osobní věci), si tehdy osmiletý chlapec vybavuje naprosto přesně:

„To si pamatuju, když to proběhlo, vzali žebřiňák, to přivezl strýc Josef, přijel s koňma s žebřiňákem, co se na něj vlezlo, to se tam naložilo, nějaké skříně, postele, peřiny, hadry, jak je to v tom filmu Všichni dobří rodáci, tak to probíhalo přesně tam. Stáli tam z místního národního výboru a dohlíželi, abychom si nevzali něco, co tam podle soupisu nepatří, s tím jsme odjeli a šmytec.“

Soupis majetku, který museli zanechat na místě, obsahuje neuvěřitelné drobnosti i s jejich odhadovanou hodnotou. Například 1x kohout… 30 Kčs, 1x pohrabáč koňský… 210 Kčs, 2x putna na vodu… 70 Kč; celkem jde o 111 položek od krav až po lopatku na uhlí. Poslední věta ze soupisu zní: Paní Rožková byla upozorněna, že s tímto sepsaným majetkem nesmí volně sama nakládati, zejména jej zciziti nebo zašantročiti.

Podle knihy Rozkulačeno celkový počet vystěhovaných rodin v padesátých letech podle všeho výrazně přesáhl čtyři tisíce (odhadem se jednalo přibližně o 20 000 osob, protože selské rodiny byly často početné a vícegenerační).

Pro rodinu tím začalo nejtěžší období – nevlastní maminka si sehnala práci ve vzdáleném Ústí nad Orlicí v podniku Perla. Odjížděla brzy ráno, vracela se pozdě večer a pravidelně jednou týdně zůstávala v práci přes noc, aby si nahradila sobotu a mohla být s dětmi doma. Starší bratr byl v týdnu na internátu, a tak starost o sebe a mladší sestru musel zajistit v osmi letech Jiří Rožek. Možná, že dnes s úsměvem vyprávěné příhody tehdy mohly znamenat další rodinnou tragédii. V noci špatně otevřený komín a záchrana od sousedky v poslední chvíli, kdy kouř byl už téměř všude, nebo nevypnutý vařič na dřevěné lavici po odchodu do školy, to všechno mohlo skončit velmi špatně. V zabaveném statku mohli zůstat jen rodiče odsouzeného ve dvou místnostech, které byly na chodbě přepaženy neopracovanými dřevěnými kulány a okna směrem na dvůr zatlučena deskami. Ostatní místnosti, hospodářské budovy, novou stodolu a celý dvůr zabralo místní JZD. Po návratu z výkonu trestu se otec přesunul k rodině a ještě několik let žili společně v provizorním domově v Bohuňovicích. Dodnes je pamětník vděčný lidem, kteří je u sebe nechali bydlet, a hlavně své nevlastní mamince, která v této těžké zkoušce obstála. Tatínek byl velmi činorodý, postavil vlastníma rukama rodinný domek v Litomyšli a později další domy pro své děti a příbuzné. Dožil se nejen sametové revoluce, ale v devadesátých letech i úplného zrušení rozsudku, rehabilitace své osoby a vrácení majetku, za který ovšem potomci museli původním majitelům zaplatit finanční náhradu. Zemřel v roce 1993.  Ještě malá poznámka k příběhu odsouzeného Jana Rožka, která má podle mě hořkou příchuť tehdejší doby. Jeho spolužák a kamarád z mládí František Vaňous, bydlící v Osíku, byl později jedním z hlavních aktérů při šikaně a zavírání kulaků v rodné vesnici i v okolí Litomyšle, kde pracoval jako bezpečnostní referent okresního národního výboru (ONV).

Na školu zapomeň

Další problémy v životě pamětníka nastaly při pokusu přihlásit se ke středoškolskému vzdělávání buď na gymnázium, nebo – na přání otce – na Střední průmyslovou školu dřevařskou v Hranicích na Moravě. Ani jednu ze škol nemohl kvůli otcovu kádrovému profilu, i přes svůj dobrý prospěch, Jiří Rožek v žádném případě navštěvovat. V posudku ředitele základní devítileté školy v Litomyšli totiž stojí:

Ředitelství školy Vám oznamuje, že Váš syn Jiří nebyl vybrán ke studiu na střední škole, protože nevyhovuje zásadám přijímacího řízení pro uchazeče, podle kterých se ke studiu na středních školách přijímají schopné děti z třídně a politicky uvědomělých rodin, které se aktivně zúčastňují práce na dovršení výstavby socialismu...

Nastoupil tedy do učňovské školy a po roce přestoupil na Střední školu zemědělskou v Bystrém u Poličky, kde v roce 1966 odmaturoval. Díky tamnímu řediteli, který mu doporučil, co do přihlášky nepsat, se dostal na Vysokou školu veterinární do Brna. Na studentská léta Jiří Rožek vzpomíná velice rád, na všechny ty majálesy, zábavu, brigády a hlavně na atmosféru v celé společnosti konce šedesátých let.

Srpen 1968 a dál…

Den 21. srpna 1968 mohl být pro pamětníka ve znamení další tragédie. Byl jako student na brigádě na pile v Řídkém u Litomyšle, kde pracovali i jeho rodiče. Při převozu dřeva na nákladním autě seděl na místě spolujezdce, když do nich ze strany ve velké rychlosti nabouralo auto polské výroby, tzv. varšava – polská volha. Otřesený řidič jel z Bratislavy do rodného Hradce Králové za rodinou a doslova ujížděl před Rudou armádou. Stačil kousek a místo do motoru mohl vůz narazit přesně na místo spolujezdce.

V roce 1969 se Jiří Rožek oženil s Marií Štaudovou a v roce 1972 zakončil studium na vysoké škole promocí. Vzápětí nastoupil na roční vojenskou službu do Vimperku, kde například coby veterinář zajišťoval zdravotnickou službu při velkém cvičení Varšavské smlouvy s názvem Štít 1972. Po návratu z vojny dostal nabídku, aby pracoval v Agropodniku v Šebetově u Boskovic jako veterinář.

Zmíním ještě příhodu, kdy pamětníka místní komunisté lákali a několikrát přemlouvali, aby vstoupil do jejich řad. Jiří Rožek jim jasně řekl, že by se nemohl vlastnímu otci podívat do očí, a nabídku odmítl s tím, že je ochoten pracovat třeba u včelařů nebo zahrádkářů. Ten samý den dostal přihlášku do zahrádkářského spolku a zanedlouho se stal jeho jednatelem.

S otcovou pomocí si postavil v Boskovicích vlastní domek, kde se svou ženou postupně vychovali tři děti. Sametová revoluce ho zastihla v plné práci, a tak se velmi brzy stal vyhledávaným veterinářem a jeho soukromou praxí, kterou vykonává dodnes, prošlo nespočet zvířat z širokého okolí Boskovic.

„Můj životní postoj vychází z Desatera: Cti otce svého a matku svou... v čem člověk vyrůstá a v čem byl vychován, v tom by měl pokračovat a neměl by z této cesty uhýbat. Jsem rád, že jsme se dožili i s tatínkem vytoužené svobody. Na současné době mě nejvíc štve, že lidi mají tak krátkou paměť. Ale přesto věřím, že náš národ není až tak zapomnětlivý, že by dopustil, aby se něco takového zase vrátilo.“