Konstantin Ruchadze (* 1950)

Konstantin RUCHADZE

muzikant, skladatel, narozený 11. 1. 1950 v Moskvě

 

Kytarista, skladatel a hudební producent Konstantin Ruchadze je skutečný světoběžník. Svůj život prožil (a dosud žije) v mnoha zemích. V šesti zemích žil delší dobu, v Sovětském svazu, Československu, Rakousku, Nizozemí a Španělsku, krátce žil i v zemi svých předků, v Gruzii. Narodil se v roce 1950 v Moskvě, jeho otec byl gruzínského původu, matka židovského původu. V Československu (v Praze) prožil nejdůležitější léta pro formování osobnosti, od svých třinácti let (1963) do jedenadvaceti (1971), kdy se rozhodl emigrovat. V současnosti žije v Amsterdamu, ale velmi často jezdí do České republiky, kde žije jeho matka, kde má své přátele a velkou část hudebních aktivit.

 

Cítí se být světoobčanem a sám sebou. Má sice dnes nizozemský pas, ale Holanďanem se necítí. Necítí se být ani Rusem, ani Čechem, i když česky mluví perfektně. Spíš sám sebe označuje za Amsterodamčana. Na Amsterdamu oceňuje jeho kosmopolitnost a toleranci.

 

Na otázku, zda se ho tam lidé ptají na jeho původ, odpovídá: „Samozřejmě že když se mne ptají, tak řeknu, jsem tohle a tohle. Nejsem člen žádný obce, ani židovský obce, ani český obce. Od každého si vezmu něco, mám s nimi styk. Když jsem hodně s Čechy, tak mi začíná chybět něco holandského nebo něco ruského. Když jsem zase hodně s Rusy, tak mi zase začínají chybět české věci. Já jsem prostě skládanka, ze všech těch kultur. Identifikovat se jen s jednou národnostní skupinou, to už prostě nejde, to by mi chybělo zase něco jiného.“

 

Kolem roku 1968 se však označoval spíše za Čecha, i když Čechem byl jen jeho nevlastní otec. Zkušenosti ze Sovětského svazu, ze srpnové okupace 1968 a zejména z plíživé normalizace roku 1969 a 1970 ho přesvědčily k emigraci. „Když po roce 1968 začali utahovat šrouby, jsem v podstatě čekal na okamžik, kdy emigruji. Jakmile jsem viděl, že Češi to vzdávají. Kdyby to Češi nevzdávali, tak bych tam zůstal. Co já ruský občan, budu si dělat průsery, když Češi sami to vzdali. To bylo ještě docela dlouho do Charty.“

 

Konstantin Ruchadze je hudebník, který v současné době provozuje hudbu na pomezí jazzu a blues, ale nechce být zaškatulkován ať už v jakémkoliv hudebním žánru. Hraje hudbu svého srdce a nechce s hudbou dělat kompromisy, aby snad prodal více CD či odehrál více koncertů před větším publikem.

 

Cesta ke svobodě

 

Už od útlého věku se prý podvědomě snažil o útěk za svobodou. Jeho první útěk byl z mateřské školky. Později, když ho matka dala do internátní školy, se pokoušel utéct několikrát. V internátu byla tvrdá disciplína, neustálá šikana. „Internát v tehdejším Sovětském svazu byla přípravka na kriminál.“ Člověk se tam prý naučil lhát a pochopil, že nejdůležitější bylo, když byl z něčeho křivě obviněn, tak se musel dotyčný přiznat.

 

Narodil se v roce 1950 ve stalinské Moskvě, jeho otec byl Gruzínec, režimu nakloněný novinář, který znal dobře cizí jazyky a pracoval v tiskové agentuře, která publikovala prorežimní články o Sovětském svazu. „Po něm jsem zdědil nadání pro jazyky,“ říká dnes Konstantin Ruchadze. Jeho matka byla operní zpěvačka, která byla však životem donucena opustit svoji kariéru, po ní zase zdědil hudební nadání a svobodného uměleckého ducha. Rodiče se však brzo rozvedli a matka zůstala na výchovu sama. To byl důvod, proč byl pamětník v jeden okamžik dán do internátní školy, pro matku to bylo složité životní období. Zřejmě tady se ze vzdoru rodila jeho chuť ke svobodnému životu.

 

Jednou se prý rodiče mohli zbláznit, že na ulici vyhodil papírovou vlaštovku, kterou udělal z novin, na kterých byl jakýsi komunistický potentát. Teprve zpětně, po mnoha letech, pochopil strach rodičů, že v té době bylo možné jít za takovéhle „přestupky“ do lágru či vězení.

 

V Československu

 

Jeho matka se seznámila s českým studentem na vojenské akademii v Moskvě, svatba byla v roce 1962, o rok později se manželé s malým Kosťou stěhovali do Prahy. Jeho otčím byl sice voják, ale ve svém pozdějším životě byl především novinář, pracoval v armádních novinách Lidová armáda, před rokem 1968 byl šéfredaktorem vojenského časopisu A report, jeho kariéru však ukončila přílišná angažovanost v „obrodném“ procesu a neochota odvolat své názory v pozdějších prověrkách za normalizace.

 

Na třináctiletého Kosťu udělalo Československo dojem, cítil zde mnohem svobodnější atmosféru, přišel, jak říká, do „nejlepšího období komunismu“. Navíc v Československu prakticky neexistoval antisemitismus, to se o tehdejší Moskvě říct nedalo. Češtinu zvládl rychle a brzo si tu udělal přátele, s kterými zakládal kapely se jmény jako Captains Souls Blues Band a Blue Devils.

 

Školnímu systému pan Ruchadze nedůvěřoval a nechtěl se mu podřizovat. Na školu nechtěl, z učiliště ho také vyhodili. Jeho český otčím se ho snažil přimět k rozumu prací. Přihlásil ho do železničního učiliště, kde se učil opravovat lokomotivy. Tam se mu také nelíbilo. Nakonec si našel jen dvouleté učiliště na spojového manipulanta, závěrečné zkoušky však neudělal. Ve stejné době začal mít úspěchy s hudbou, byli vybráni na Beat Salonu. Rodiče se pomalu smiřovali s tím, že z něj bude hudebník. Někdy v roce 1968 začal vystupovat a už v létě roku 1969 si začal ve strahovském klubu „Jednička“ vydělávat větší peníze. Za večer hraní dostali i stovku na ruku, což na tehdejší dobu byly slušné peníze. „Bylo to místo s nejzápadnější atmosférou v Praze,“ říká dnes Konstantin Ruchadze o strahovském klubu, kam hodně chodili afričtí a jiní zahraniční studenti pražských vysokých škol. V té době hráli pouze převzaté věci, ale chtěli čím dál tím víc hrát i své vlastní věci, ovšem pamětník se nechtěl podřídit nastupující normalizaci a hrát „učesaně“ a v češtině, jak se očekávalo.

 

Někdy v sedmdesátém roce si změnili název na Ruchadze Band v naději, že jeho jméno v názvu obměkčí československého cenzora a ten k nim bude shovívavější, vzhledem k tomu, že gruzínské jméno odkazuje k hudbě národů Sovětského svazu. Samozřejmě že Ruchadze Band nikdy nehrál gruzínskou lidovou hudbu, takže tato lest nemohla dlouho vydržet. Jednou hráli i před publikem, které očekávalo gruzínskou hudbu a nebylo připravené na anglo-americký beat, který spustil Ruchadze Band. Stížnosti přicházely, vypadalo to na velký průšvih, ale podařilo se jim z toho nějak dostat.

 

Emigrace

 

Později, na začátku sedmdesátých let, kdy Ruchadze Band již neexistoval, se mu podařilo dostat s oficiální uměleckou agenturou do Rakouska a Německa, kde hrál po klubech. Jednou se s kapelou nepohodl a hrozilo, že se bude muset vrátit do Československa a již více se ven nepodívá. V tu chvíli se rozhodl venku zůstat. Nejprve v Rakousku (1973), o rok později se přestěhoval do Holandska.

 

Naštěstí jeho odchod prošel celkem hladce, nebyl ani žádný soud. „Měl jsem docela štěstí. Proklouzl jsem mezi Sovětským svazem a Československem. Češi se báli něco dělat, že jsem měl sovětské občanství, pro Sověty jsem byl nezajímavý, protože jsem už nežil v Sovětském svazu.“

 

V Holandsku prošel mnoha povoláními, stále se však snažil i hrát. Několik let žil i ve Španělsku, kde se dostával do situace, že na druhý den neměl peníze na jídlo. Co se týče hudby, nechtěl nikdy dělat kompromisy. Sice se mu někdy nedostávalo peněz, ale nikdy se nechtěl dostat do pozice, kdy by se pro něj hudba stala jen zaměstnáním, obživou a musel by hrát „komerční“ věci. Hudba musí jít od srdce, jinak je to prý poznat.

 

Naštěstí si v Amsterdamu v posledních letech našel relativně výnosnou obživu jako průvodce speciální cestovní kanceláře pro ruské turisty, kteří chtějí poznat Nizozemí a Belgii. Konstantin Ruchadze jim ukazuje Amsterdam tak, jak ho zná on sám, a jeho životní zkušenost poznamenaná faktem, že se narodil v Sovětském svazu, ale většinu svého života prožil v jiných zemích, je pro ruské turisty přitažlivá.

 

V současnosti se mu daří dávat dohromady práci průvodce, kterou dělá pro peníze, s „povoláním“ hudebníka, které dělá ze zájmu a od srdce. Vydělat si peníze nekomerční hudbou bylo vždy těžké, o něco těžší to bylo v protestantském Nizozemí, kde hudba podle Holanďanů musí mít vždy nějaký účel, ať už je to jen zábava. Vyžít s hudbou je o to těžší v současnosti, kdy světem zmítá hospodářská krize, kdy producenti koncertů se k nekomerčním kapelám chovají stále hůře a hůře v očekávání, že snad budou hrát skoro zadarmo.

 

Životní krédo?

 

„Nejdříve jsem idealizoval západ, pak jsem zjistil, že na západě jsou jiné problémy, že se to tam točí kolem peněz. To je další věc, která stojí v cestě k svobodě člověka. Nakonec jsem se vrátil k sám sobě, objevil jsem sám sebe, už ne nějakého Rusa, Čecha nebo Holanďana, to jsem já, Kosťa Ruchadze se všemi zkušenostmi a životní školou, kterou jsem prošel v šesti různých zemích. Pro mne jsou důležité hlavní hodnoty, které jsou v dnešním světě druhořadé. Láska, přátelství, víra, Bůh, věčnost, dobrodružství, spontaneita, hrdinství, základní lidské vlastnosti.“ 

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec.