Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adam Rucki (* 1951  †︎ 2020)

• narozen 8. ledna 1951 v katolické rodině v Bukovci ve Slezských Beskydech

• otec byl sedlák, až do 70. let soukromě hospodařil

• roku 1969 přijat na dočasně obnovenou bohosloveckou fakultu v Olomouci

• po vysvěcení na kněze kaplanem v Havířově, Frýdku-Místku a Třinci

• roku 1984 zatčen za biblické hodiny pro mládež v soukromých bytech

• v roce 1985 odsouzen k podmínce za maření výkonu státního dozoru nad církvemi

• na rok a půl mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti

• v roce 1990 rehabilitován, od roku 1995 vyučoval na kněžském semináři v Olomouci

• od roku 2005 vikářem pro péči o duchovní povolání v Diecézi ostravsko-opavské

• zemřel 12. prosince 2020

„Naše hospodářství bylo v kopcích. Měli jsme asi třináct hektarů pole, kousek lesa, několik krav, dva býky, koně, ovce, prasata, husy, slepice. Byli jsme soběstační. Dnes by se řeklo absolutně ekologické. Kupovali jsme snad jen sůl a cukr. Byla to ale těžká dřina, všechno se dělalo ručně. Nepostradatelná byla vzájemná sousedská pomoc. Se sestrami jsme museli pomáhat od školních let. Pásli jsme krávy, sušili seno, mlátili obilí. Volno jsme měli jen v neděli odpoledne. Byly to trošku galeje, ale bylo to krásné a byla to fantastická příprava na život. Nikdy mi pak nebylo těžko,“ vzpomíná Adam Rucki na rodné hospodářství v Bukovci, kde se narodil 8. ledna 1951.

Z beskydské vesnice na trojmezí Česka, Slovenska a Polska pocházeli oba jeho rodiče. Byli to zdatní hospodáři. „Maminka měla navíc dar, že rozuměla půdě. Věděla, kdy se má co zasít, kdy orat. Uměla také ošetřovat nemocná zvířata. A byla fantastická kuchařka. Její buchty a koláče, to bylo nebe v hubě,“ říká. Anna Rucká byla také velmi zbožná. „Maminka křesťanství žila a byla příkladem. Nekázala, nemoralizovala. Vždycky ale uměla říct pár vět, které mě posílily. Třeba když jsem nechtěl vstávat v pět ráno v ukrutném mrazu na roráty.“

V dřevěné horské chalupě se také ctila pravda. Komunistická propaganda tam nepůsobila. „Televizi jsme neměli. Rodiče říkali, že by nás zkazila. Stejně by nebyl čas ji sledovat. Do večera se pracovalo. Unaveni jsme se pomodlili a padli do lůžka. Poslouchalo se rádio, stanice Vatikán, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Do Pionýra jsme nesměli chodit a nenechali jsme se oklamat ani ve škole. Od rodičů jsme věděli, že ne všechno, co slyšíme od učitelů, je pravda, ale že to říkat musejí. Stejně jsem měl školu moc rád,“ říká.

Už někdy v pěti letech se rozhodl, že chce být knězem. „Vzpomínám, jak jsme šli do kostela, a máma mi říkala, že táta bude dělat brigádu na šachtě. Měla starost, aby se mu tam něco nestalo. ‚Podívej, tady je pán Ježíš, když ho budeš moc prosit, tak třeba tatínka na šachtě nezasype. Stát se může cokoliv.‘ A já si v tu chvíli řekl, on je to kamarád! On zařídí, že taťku nezasype. A tak jsem začal chodit do svatostánku za Ježíšem jako za kamarádem.“

Bukovec proti kolektivizaci

Zatímco v jiných vesnicích už dávno fungovala jednotná zemědělská družstva, v Bukovci se to výjimečně nedařilo. „Rozhodující boj proti kolektivizaci se odehrál na konci 50. let. Přesvědčování bylo tehdy velmi intenzivní. Za sedláky skoro denně chodili lidé z národního výboru a také si je předvolávali. Pamatuji si, že když se taťka jednou nedostavil, přišel pro něj policajt,“ říká pamětník.

Sedláci byli v odporu proti družstvu jednotní. Díky odhodlaným ženám odrazili i pokus rozorat meze bez jejich svolení. „Bylo to v roce 1959. Přijeli k nám traktoristé na traktorech a začali orat. Moje maminka se sousedkou byly zrovna poblíž. Sousedka se pokřižovala a vrhla se pod traktor. Traktorista přidával plyn, mamka volala, ať uteče. Sousedka ale zůstala ležet a vyzvala maminku, aby se přidala. Zanedlouho se k nim seběhla spousta žen z okolí. Některé měly hole nebo vidle a přiměly traktoristy zastavit stroje. Staré ženy se modlily růženec. Bylo to obrovské drama. Byl tam i předseda národního výboru a policajti. Chtěli volat na pomoc vojáky, ale nakonec před ženami kapitulovali a traktory odvolali,“ vypráví.

Muži se tehdy drželi zpátky, aby neskončili ve vězení. Jen v noci prý na polích hlídkovali v ženských šatech. „Tenkrát jsem už chodil do školy. Pan ředitel nám nadšeně vykládal, jak to bude nádherné, až tady budou velké lány. Druhý den plakal, že jeho bývalé žákyně vzaly na soudruha předsedu hole. Mohl z toho být velký průšvih, ale nikdo to neudal a soudruzi založení družstva nadlouho vzdali. Byli jsme v republice výjimka. Dodávky jsme samozřejmě plnit museli. A bylo to opravdu tvrdé. Maminka nám kolikrát nechtěla dát ani vajíčko, protože bychom nesplnili kontingent. Lidé se uskromnili. Pro půdu by obětovali cokoliv, “ říká Adam Rucki.

Nebýt rok 1969, nestudoval bych

Jednotné zemědělské družstvo nakonec v Bukovci vzniklo na začátku 70. let. Hospodáři zestárli, mnozí navíc byli zaměstnáni v Třineckých železárnách, na polích neměl kdo pracovat. I Adam Rucki starší nakonec do družstva vstoupil. Hospodářství neměl komu předat, protože jeho jediný syn si zvolil jinou dráhu. Své dávné rozhodnutí stát se knězem si dlouho nechával pro sebe. V maturitním ročníku na gymnáziu v Českém Těšíně v roce 1969 vyplnil přihlášku na teologickou fakultu a až poté to oznámil doma.

„Maminka byla moudrá. Místo nadšení mě od mého úmyslu trochu zrazovala, i když vím, že v hloubi srdce mi fandila. Říkala: ‚A víš, co to obnáší? Uvědomuješ si, že jsou tady Rusové a že přijdou těžké časy? Počítáš s tím, že můžeš skončit i ve vězení?‘ Předpověděla tak tvrdou normalizaci,“ říká. Na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, která byla v roce 1950 uzavřena a v době politického tání v roce 1968 nakrátko obnovena, se dostal bez problémů.

„Bylo to štěstí. Nebýt rok 1969, jako syna kulaka by mě asi nevzali na žádnou školu. Přijali nás tehdy všechny, čtyřicet studentů z celé Moravy, což byl obrovský počet. Studium bylo skvělé. Mezi profesory byli lidé propuštění z vězení, kteří byli velmi svobodomyslní. O rok později už byl konec. Nás, jako poslední ročník, nechali v Olomouci dostudovat. Pak zbývala jen pražská teologická fakulta se sídlem v Litoměřicích,“ vysvětluje.

Na vojně s kriminálníky, na faře s estébáky

Po vysvěcení v roce 1974 čekal dlouhých šest týdnů na dekret. Dočkal se místa kaplana v Havířově. Krátce nato ale musel nastoupit dvouletou vojenskou službu. Jako politicky nespolehlivý byl zařazen k technické jednotce a nesměl být poddůstojníkem. „Na světnici nás bylo devět, z toho šest chlapců mělo za sebou kriminál. Byli jsme pestrá sorta kádrově závadných vojáků. Měl jsem z nich trochu obavy, ale choval jsem se přátelsky a oni mě vzali pod svou ochranu. Byli jsme kamarádi,“ říká. Po přijímači stavěli na letištích ochranné kryty pro letadla. Sloužil v Bechyni, v Hradci Králové a v Přerově. Říká, že na útvaru sice čistili samopaly, náboje ale nedostávali ani nedělali hlídky. „Podobně jako příslušníci PTP jsme pracovali, ale místo výplaty jsme dostávali pouze žold devadesát korun. Štěstí jsem měl v tom, že velitel měl věřící maminku, byl mi nakloněn a na svátky mě pravidelně pouštěl domů.“

Po vojně se potkal na farnosti ve Frýdku-Místku s budoucím biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. „Krátce jsme tam spolu působili jako kaplani, ale zažívali jsme těžké chvíle. Naše hospodyně spolupracovala s StB a donášela na nás. Estébáci kroužili kolem, v kanceláři jsme měli odposlech. Věřit nešlo ani faráři. Měli jsme dokonce zakázáno zaopatřovat v nemocnici,“ říká. František Lobkowicz tam měl například problém kvůli ledničce. „Byl tam déle než já, farníci si ho oblíbili a koupili mu ledničku. Někdo to udal na okres, byla z toho obrovská aféra,“ vzpomíná.

Zatčení za čtení Bible

Po půl roce přešel Adam Rucki do Třince, kde byl kaplanem. Zároveň působil jako administrátor ve Stříteži a v Gutech. Po sedmi letech skončil ve vyšetřovací vazbě, přišel o státní souhlas a musel se živit jako dělník. Provinil se tím, že kolem sebe soustředil desítky mladých lidí a pravidelně se s nimi setkával nad Biblí i mimo kostel. „Každý týden jsme pořádali u někoho doma takzvané večery chval. Průšvih také byl, že se k nám přidal devatenáctiletý syn jedné důležité soudružky, kterého jsem pokřtil. S mládeží jsme také pravidelně jezdili do Jablunkova k sestrám alžbětinkám, které nebyly jako jediné v republice internovány. Musely sice pro JZD chovat býky, ale mohly dál působit v kraji. Jednou za měsíc pořádaly celonoční adorace, na které se sjížděli věřící z širokého okolí včetně Slovenska. To už kolem kroužila spousta estébáků,“ vypráví.

Zatčen byl na jaře 1984. Při pravidelné pondělní návštěvě maminky v Bukovci zjistil, že už ho tam hledali dva tajní policisté. Když se vrátil do Třince na faru, farář mu oznámil, že už byli i tam. „Díky tomu jsem se psychicky připravil na to, že pro mě přijdou. Dostavili se v šest ráno. Řekli, že si mám vzít jen občanský průkaz, ale pro jistotu jsem si zabalil i ručník, zubní pastu a kartáček. Hodilo se to,“ vzpomíná.

Po výslechu na policejní stanici ve Frýdku-Místku ho odvezli do vyšetřovací vazby v Ostravě. „V cele nás bylo asi šest. Minimum prostoru, železné židle, postele na jednom místě v rohu, záchodová mísa a umývadlo. Jídlo nám podávali okýnkem. Byl jsem nervózní z toho, jak se děcka drží při vyšetřování. Z kouře z cigaret spoluvězňů jsem dostal migrénu, propadl jsem zoufalství a sebelítosti. Pak jsem ale slyšel hlas, který mi říkal: ‚Pěkně se ti to říká z kazatelny, že máme chválit Pána i za těžkých situací! Tak začni!‘ A tak jsem se vzchopil a chválil Pána. Najednou mě přešla migréna a z radosti jsem si potichu prozpěvoval. Chlapi se divili a já jsem se smál. Říkal jsem si, že teď v cele vydržím i rok. Byla to úžasná zkušenost,“ vypráví.

Bez státního souhlasu

Obviněn byl z maření výkonu státního dozoru nad církvemi. „Když se sešli tři a četli spolu Bibli někde v domácnosti mimo prostor chrámu, tak už naplnili podstatu tohoto trestného činu. Vadilo, že nebyli pod kontrolou,“ vysvětluje. „Vážím si kapitána, který můj případ vyšetřoval. Po dvou měsících si dovolil napsat, že na mně neshledává vinu. To mu samozřejmě neprošlo. Prokurátor se odvolal,“ říká Adam Rucki.

Po týdnu byl propuštěn na svobodu. Za dva měsíce mu přišlo oznámení o odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, byl mu zastaven plat. Pracoval jako dělník v Jablunkově. Řezal dřevo, svařoval, opravoval schody ke kostelu. „Bylo mi líto, že se někteří lidé ode mě odvraceli. Byl jsem jako odstřelený. Bratři měli strach se mnou mluvit. Modlitbou jsem se ale uzdravil,“ vzpomíná. Mezitím pokračovalo vyšetřování. „Někteří mladí lidé museli i několikrát podstoupit několikahodinový výslech. Většinou zatloukali, že jsme jen slavili narozeniny, jedli dorty a chlebíčky, zpívali trampské písně. Pouze gymnazisté z Těšína řekli, že jsme společně četli Bibli, a to jim stačilo. Všichni ale byli velice stateční.“

Ještě před konáním soudu dostal nabídku od Státní bezpečnosti. „Přišli za mnou tajní, že prý můžou proces anulovat, že oni můžou všechno, a že dostanu nádhernou faru. Podmínkou byl podpis spolupráce. Dostal jsem strach, začal jsem se modlit. Kdybych podepsal, zradil bych Ježíše, který pro mě byl vším. Ani lidem bych se nemohl podívat do očí. Řekl jsem, ať mě radši zabijí. Cítil jsem se nádherně svobodný,“ vypravuje.

U soudu v doprovodu mládeže

Hlavní líčení proběhlo v březnu 1985 ve Frýdku-Místku. K soudu ho doprovodilo asi šedesát mladých lidí a přibližně stejný počet dospělých. Už cestou v autobuse se za svého duchovního vůdce modlili růženec. „Využil jsem práva posledního slova. Jenže řeč o mládeži, kterou jsem si předtím připravil, mi úplně vypadla z hlavy. Ani nevím, co jsem říkal. Dopadlo to ale dobře. Odsoudit mě museli, ale dali mi jen tři měsíce s podmínkou na jeden rok. Nikdy jsem nedostal tolik květin jako tenkrát po rozsudku,“ říká.

Paradoxní byla poslední slova předsedy senátu k mládeži v soudní síni. „Když viděl ty pěkné, nezkažené mladé tváře, vybídl je, aby šli do ulic a působili na své vrstevníky, kteří dělají lumpárny a škodí vandalstvím. To byl šok. Sotva mě odsoudil, vyzýval de facto k pokračování činnosti,“ líčí pamětník. Podrobné informace o procesu se díky jednomu studentovi dostaly opakovaně na Svobodnou Evropu, kde měli z podivného soudnictví socialistického Československa legraci. A Adam Rucki dostával spousty dopisů od lidí, kteří mu vyjadřovali podporu. „Psali mi i z ciziny. Z Rakouska jsem dokonce dostal balíčky s čokoládou,“ směje se.

Bez státního souhlasu byl nakonec asi jeden a půl roku. V září mohl nastoupit na místo kaplana ve Valašských Kloboukách. Severomoravský kraj měl až do pádu totality zakázaný. Na Valašsku se opět intenzivně věnoval mládeži. „Nic se nezměnilo, jen jsme byli opatrnější. Když jsme pořádali večery chval v soukromých domech, tak jsem se trošku zamaskoval, nasedl do auta, a pokud to šlo, zajeli jsme až do garáže a přes garáž jsem vstoupil do baráku,“ vypráví. Jednou musel utíkat, když do domu vtrhla Bezpečnost údajně kvůli ohlášenému vloupání.

Po roce 1989 farářem, spirituálem a vikářem

Po listopadu 1989 konečně dostal svou faru. Působil v městě Napajedla a v obci Spytihněv. „Prožil jsem tam šest krásných roků. Pak mě arcibiskup Jan Graubner povolal do semináře v Olomouci, kde jsem byl spirituálem a vyučoval studenty,“ říká. Budoucí kněze z celé Moravy učil deset let. V roce 2005 si ho vybral biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz jako vikáře pro péči o duchovní povolání. Tuto funkci zastává dodnes.

Nejdůležitější v životě je podle něho čisté svědomí. „Souhlasím s touto větou, kterou jsem někde slyšel nebo četl: ‚Když je dobře na svědomí, vyspíš se i na kameni.‘ Nebyl jsem odvážný, mou největší silou a oporou byl Ježíš, který mě uchránil od špatnosti a slabosti. Jsem díky němu šťastný člověk. V srdci mám radost a mám rád lidi kolem.“

Zemřel 12. prosince 2020 v Českém Těšíně.