Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Ručková (* 1940)

• narozena jako Pětrošová 8. května 1940 ve Frýdku-Místku

• rodiče byli v protinacistickém odboji a dělali převaděče v Beskydech

• matku Marii Pětrošovou zatklo gestapo, když byla těhotná

• otec František Příborský utekl do Polska, vstoupil do československé zahraniční armády

• matka zemřela v roce 1942 v koncentračním táboře Ravensbrück

• Milena vyrůstala u prarodičů ve Frýdku-Místku

• otec byl těžce raněn u Dunkerque, ještě za války si vzal Angličanku

• po válce si chtěl dceru odvézt, ale babička mu ji nedala

• po babiččině smrti musela jít Milena do dětského domova

• pak žila v Jablunkově u tety a strýce, kteří provozovali kolotoč a střelnici

• 17 let pracovala v Třineckých železárnách jako jeřábnice

• odstěhovala se do Starých Hamer v Beskydech

• asi 15 let pásla v Beskydech od jara do podzimu velké stádo ovcí

• roku 2020 se dozvěděla, že má v Anglii pět nevlastních sourozenců

• v roce 2022 žila s manželem v horské osadě Starých Hamer Těšiňoky

Milena Ručková nedokáže ani po více než pětasedmdesáti letech s klidným srdcem vzpomínat na první a poslední setkání se svým otcem Františkem Příborským. Bylo jí tenkrát šest let. Věděla, že její matka, beskydská převaděčka lidí do Polska Marie Pětrošová, je mrtvá. Zahynula v německém koncentračním táboře Ravensbrück v roce 1942. Rok po válce se najednou objevil otec, který také nasazoval život v odboji, ale měl více štěstí než jeho partnerka. Podařilo se mu uprchnout a přežít.

Bylo léto 1946 a malá Milena žila u babičky a dědy ve Frýdku-Místku. Zrovna pásla před domem u potoka husy. Z okna protějšího domu se vykláněla sousedka Zdeňka. „Přišel pán v uniformě s kufrem a sousedky se zeptal, kde tady bydlí Pětrošovi. Zdeňka na mě zavolala a řekla: ‚Milenko, zaveď toho pána k vám.‘ A tatínek, když slyšel to jméno, položil kufr, rozevřel náruč a řekl: ‚Milenko, pojď ke mně, já jsem tvůj tatínek.‘ Pak jsem se ho držela jako klíště,“ vypráví. Jenže babička nedovolila, aby ji odvedl. „Už ve dveřích se s ním pohádala. Asi za dva dny odjel, a byl konec,“ říká.

Než František Příborský opustil Československo, napsal v září 1946 Pětrošovým ještě jeden dopis z Prahy: „Milá maminko, srdečné díky za Váš dopis a promiňte, že jsem Vám tak dlouho nepsal. Jsem už z toho úplně pitomý. Minulý týden jsem byl demobilizován a nevím, co bych dělal první.“ Vyptával se, jak se Milence líbí ve škole, a také sdělil, že se bude stěhovat. Slíbil, že jim pošle novou adresu. Už se ale neozval. Babička ho nechala hledat Červeným křížem. Závěr pátrání byl takový, že možná zahynul na lodi, která narazila na minu.

Nechápu, jak to tatínek mohl udělat

Někdy v roce 2020 zatelefonovala Mileně Ručkové historička z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Pavla Plachá a řekla jí, že má ve Velké Británii pět sourozenců. „Byl to šok. Tenkrát po válce otec sice mluvil o nové mamince a bratříčkovi, ale myslela jsem si, že pak skutečně zemřel. I já jsem se později obrátila na Červený kříž, ale bezvýsledně. Lituji, že jsem nebyla při jeho hledání vytrvalejší,“ říká.

Pavlu Plachou zaujal tragický osud mladičké odbojářky Marie Pětrošové, která v roce 1939 pomohla utéct z protektorátu desítkám lidí. Po asi dvouletém bádání zjistila z archivů řadu podrobností, včetně okolností jejího těhotenství a porodu. Roku 2019 publikovala o zapomenuté hrdince z Beskyd článek v časopise Historie a vojenství. Anglická dcera Františka Příborského Anne Priborsky, které neměla tušení o existenci nevlastní sestry, se v dospělosti začala zajímat o své české kořeny. Na začátku 80. let odjela do Československa a setkala se s některými otcovými příbuznými, ale ani oni jí o Mileně neřekli.

Zlom nastal po článku Pavly Plaché, na který Anne někdo z českých příbuzných upozornil. Historičku kontaktovala a jejím prostřednictvím se Milena Ručková ve svých osmdesáti letech poprvé na dálku pozdravila se svými sourozenci. František Příborský zemřel v roce 1984 a jeho potomci se jen domýšlejí, co ho vedlo k tomu, že se zcela odřízl od české minulosti. „Velice mě to mrzí. Nechápu, jak to mohl udělat. Během války posílal balíky, dolary. Najednou nic. Zároveň si myslím, že babička mu mě tenkrát měla dát,“ říká Milena.

Porodila pod dohledem gestapa

Milena Ručková přišla na svět jako Pětrošová 8. května 1940 v Místku, pozdější části města Frýdek-Místek. Její matka Marie Pětrošová se narodila v roce 1919 jako třetí dcera Emila a Marie Pětrošových. Milenu porodila v domě rodičů pod policejním dohledem. Nacisté ji zatkli v pátém měsíci těhotenství. Gestapo budoucí matku ve vazbě v Ostravě tvrdě vyslýchalo kvůli převádění uprchlíků.

Jak uvádí historička Pavla Plachá, koncentrační tábory tehdy nebyly zařízeny na přijímání těhotných, a tak ji pustili porodit domů. S miminkem ji nechali sedm týdnů. Poté ji odvezli do koncentračního tábora Ravensbrück, kde v dubnu 1942 zemřela na zánět mozkových blan.

Milena zůstala u babičky a dědy. K jejím nejstarším vzpomínkám patří to, jak jí babička po válce ušila kroj, ve kterém pak šla na sokolskou slavnost. „Obrečela jsem to. Nechtěla jsem v tom kroji jít. A strašně jsem se také styděla jít k fotografovi do Frýdku, kde mě vyfotili,“ vypráví. Vydařená fotografie, kterou dostal i Milenin otec, nakonec přispěla k propojení rodiny. Byla to jediná připomínka Mileny, kterou našly anglické děti Františka Příborského po jeho smrti. Desítky let ale netušily, že na snímku je jejich česká sestra.

Milena Ručková si také pamatuje, že se v roce 1946 účastnila pietní vzpomínky na popravené a umučené příslušníky odboje z Frýdecko-Místecka. „V doprovodu babičky jsem přebírala za maminku vyznamenání,“ říká Milena a dodává, že od prarodičů se toho o odbojové činnosti rodičů moc nedozvěděla. Věděla, že matka zahynula v koncentračním táboře a že se tam přátelila se známou odbojářkou Jožkou Jabůrkovou. S úmrtním listem totiž Pětrošovým přišel svazek textů a obrázků nazvaný Pohádky o Milence, které spisovatelka, novinářka a komunistická politička Jožka Jabůrková pro mladší spoluvězeňkyni v Ravensbrücku napsala a věnovala jí je k narozeninám.

Sešit Pohádek o Milence darovala Milena Ručková ještě před rokem 1989 muzeu. Jedná se asi o poslední rukopis Jožky Jabůrkové. Zemřela v Ravensbrücku několik měsíců po Marii Pětrošové. Pohádky Jabůrkové byly příliš smutné na to, aby je Milena četla. V balíku z koncentráku ale byla i hadrová panenka, kterou opatrovala jako vzpomínku na matku. „Pracovala v dílně, kde se šily uniformy. Panenku ušila ze zbytků. Dlouho jsem si s ní hrála. Lituji, že jsem ji pak dala muzeu. Někde se ztratila,“ říká.

Letci z RAF vzpomínali na převaděčku Párátko

Marie Pětrošová převáděla roku 1939 lidi na dočasné hranici mezi tehdejším protektorátem Čechy a Morava a Polskem v oblasti Morávky v Beskydech. Hranice tam vznikla v důsledku polské anexe československého Těšínska po mnichovské dohodě. Podle Pavly Plaché představoval tento hraniční úsek od března do konce srpna 1939, kdy oblast zabralo Německo, nejschůdnější cestu do exilu. Mezi uprchlíky bylo mnoho vojáků a důstojníků rozpuštěné Československé armády, kteří chtěli bojovat proti nacistům v zahraničí. Marie Pětrošová převáděla i budoucí letce RAF, kteří na drobnou převaděčku zvanou Párátko vzpomínali.

František Příborský pocházel z Bouzova a ve Frýdku-Místku zřejmě působil před válkou jako voják. Pětrošovi bydleli naproti kasárnám. Po zahájení německé okupace začal František spolupracovat s odbojovou organizací Obrana národa a pro ilegální činnost získal i železničáře Emila Pětroše a jeho devatenáctiletou dceru Marii, se kterou začal chodit.

Jak převádění fungovalo, popisuje Pavla Plachá v článku pro časopis ÚSTR Paměť a dějiny: „Uprchlíci se nejprve hlásili u Pětrošových doma, odkud je pak František s Marií odváděli do hostince U Morise v Morávce a dál k Josefu a Terezii Motyčkovým, kteří žili na horské samotě. Hřeben Beskyd, jenž vyznačoval protektorátní hranice, odtud nebyl daleko. Uprchlíci se svými průvodci někdy přenocovali v horské chatě na hoře Kotař již na polské straně hranic. Z hřebene sestoupili do Komorní Lhotky, tehdy Ligotky Kameralné, a pokračovali většinou autobusem do Těšína a dál do Katovic, kde se hlásili na emigrantském ústředí.“

Mami, šij mi výbavičku pro toho bobečka

Gestapo se dostalo Pětrošovým na stopu v létě 1939. Plachá zjistila, že k tomu přispělo udání manželky hostinského z chaty na Kotaři, které dlužili za nocleh. Marii Pětrošovou zatkli koncem srpna. František Příborský, o kterého především mělo gestapo zájem, stihl uprchnout do Polska. Marie byla těhotná, ale ještě o tom nevěděla. U výslechů hrála lehkomyslnou dívku, která má ráda dobrodružné výlety do přírody. Přiznala, že se s Příborským znala, ale řekla, že se s ním rozešla ve zlém. Tvrdila, že o jeho ilegální činnosti netušila.

Zůstala několik týdnů ve vazbě za nedovolené překročení hranice. Pro převaděčství neměli vyšetřovatelé gestapa důkazy, a tak ji pustili domů. Podařilo se jim ale najít nové svědky a v únoru 1940 ji za podíl na organizaci ilegálních přechodů hranice zatkli znovu. To už byla v pátém měsíci těhotenství. Podle Plaché u opakovaných výslechů neprozradila nikoho ze spolupracovníků.

Milena Ručková si schovává matčin korespondenční lístek z vazby v Moravské Ostravě z března 1940 adresovaný rodičům a sestrám. Prosí o další prádlo. Píše, že se těší na brzké shledání. A snaží se vzbudit dojem, že se nic špatného neděje: „Co je u vás nového? Já se mám velice dobře. Nic nedělám, jenom sedím u kamen. Teplo je tu dost, takže se nemusíte strachovat, že bych tu mrzla. A, mamušu, buď tak hodná, šij mi výbavičku pro toho bobečka, když já nemám času.“

Po babiččině smrti jí začalo kočování

Po válce Milena Ručková prožívala poklidné dětství v pěstounské péči prarodičů. Z Místku se přestěhovali do Frýdku, kde děda postavil dům. Emil Pětroš pracoval u dráhy jako vlakový průvodčí, jeho žena měla mandlovnu. Milena Ručková chodila do Sokola a do houslí. Když jí bylo asi dvanáct let, babička onemocněla a po delším pobytu v nemocnici zemřela. Dědeček se o vnučku nedokázal starat, tak ji dali do dětského domova ve Frýdku-Místku. Pak si ji vzala matčina sestra Štěpánka. „Tam to ale moc nešlo, protože měli tři kluky. Bylo to až moc bojové,“ říká.

Vyučila se tkadlenou při podniku Slezan. Když jí bylo asi šestnáct let, vzala si ji k sobě druhá teta Emílie a její muž Rudolf. Bydleli v Jablunkově a měli kolotoč, houpačky a střelnici. „Tam jsem se měla dobře. Měli dceru Evičku, se kterou jsme se měly rády. Nic mi nechybělo,“ říká. Od jara do konce léta jezdili po poutích. Pomáhala u houpaček, pouštěla gramofonové desky. Celá rodina spala v obytné maringotce. „V zimě teta vyráběla papírové růže. Nikdo jiný tak pěkné růže neuměl,“ vypráví. Asi rok také žila u strýcova bratra ve Štramberku. Měl kino a Milena tam prodávala vstupenky.

Jakmile dosáhla plnoletosti, šla pracovat do Třineckých železáren. Udělala si jeřábnický kurz a začala pracovat jako jeřábnice v mechanických dílnách. „Pracovala jsem tam více než sedmnáct let. Divím se, že jsem to přežila. Když jsem tam nastoupila, říkala jsem si, že tam nevydržím ani měsíc,“ vzpomíná Milena. Zpočátku bydlela na svobodárně, pak dostala od fabriky byt. Vdala se. Narodily se jí tři děti, ale manželství nebylo šťastné a skončilo rozvodem.

Pásla v Beskydech stovky ovcí

Začátkem 70. let se s nejmladším synem přestěhovala ke svému partnerovi do Starých Hamer v Beskydech. Dostala invalidní důchod. V polovině 80. let si našla novou práci v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) Staré Hamry. Nejprve začala brigádničit na senách, potom občas zaskočila za baču u ovcí. „Nakonec se mi to tak zalíbilo, že jsem u oveček zůstala patnáct let. Bylo to fajn, něco úplně jiného než být uvězněná na jeřábu,“ říká.

Zázemí pro více než dva tisíce ovcí mělo JZD v katastru Starých Hamer v oblasti Gruně ve výšce téměř devět set metrů nad mořem. Jehňata a ovce, které se dojily, drželi zvlášť. Stádo, které se páslo samostatně, čítalo asi osm set kusů. „Ovce jsme vyhnali na pastvu většinou po Velikonocích. Přivezli mi maringotku, kde jsem spávala, a košary. To je takové přenosné oplocení, do kterého jsem ovce naháněla večer po celodenním pasení. Každý den jsem košary překládala na jiné místo, aby byly ovečky na noc pěkně v čistém. Podsévala jsem to semeny travin, které ovce zašlapaly, a pak z toho vyrostla nová tráva,“ popisuje. Když napadl první sníh, čekalo ovce stříhání a stěhování do ovčína.

Při chození po pastvinách se seznámila s Miroslavem Ručkou, bývalým horníkem z Paskova, který měl chalupu v osadě Starých Hamer Těšiňoky. V roce 1989 se vzali a Milena se do odlehlé horské osady bez elektřiny přestěhovala natrvalo. Pořídili si i vlastní stádo asi třiceti ovcí.

Nikdo nechtěl věřit, že útočí vlci

„Jednou jel manžel do obchodu, a když se vrátil, říkal, že cestou potkal vlka. Nechtěla jsem tomu věřit. Kde by se u nás vzali vlci? A muž mi říká: ‚Tak se běž podívat nahoru na naše ovce.‘ A jasně. Žádné tam nebyly. Stádo bylo rozehnané, ovce jsme hledali celý den. Deset jich bylo mrtvých, další pokousané,“ vzpomíná, jak se v polovině 90. let objevili v Beskydech vlci.

Ochránci přírody zpočátku také nevěřili. Tvrdili, že vlci se v Beskydech nevyskytují osmdesát let a že ovce strhávají zdivočelí psi. „Chráněná krajinná oblast Beskydy nakonec pozvala největšího experta na vlky a medvědy ze Slovenska, který potvrdil, že jde o vlky,“ říká Milena. Pak začaly velké manévry. „Ke každé pokousané ovci se museli volat policajti,“ vzpomíná. A útoky na ovce pokračovaly.

„Ochránci radili, ať si koupíme pastevecké psy. Šéf družstva pořídil španělského mastifa a border kolii. Jenže když ten náš mastif Gaspar slyšel vlčí vytí, zježil se, zalezl do kotce a nebyla s ním řeč. Chov ovcí se nakonec zrušil. Družstvo přešlo na hovězí dobytek a mi zůstali jen ti pejsci,“ vypráví.

S britskými sourozenci se viděla na Skypu

Nebýt pandemie koronaviru a lockdownu v letech 2020 a 2021, Milena Ručková by se už osobně setkala se svými nově nalezenými britskými sourozenci. Plánovanou cestu musela odložit. „Píšeme si občas pomocí překladače přes Skype. Problém je, že neumím anglicky a oni neumí česky. Moc jsme si toho ještě neřekli,“ vysvětluje Milena. Mohla si aspoň přečíst text, který Anne Priborsky vydala pro rodinu pod názvem My Czech Book. V knížce popisuje pátrání po svých českých kořenech, ze kterého se Milena o své zámořské rodině, a hlavně o otci, aspoň něco dozvěděla.

Anne do své knížky zařadila i Mileninu fotografii v kroji, kterou našla v otcově pozůstalosti. Popsala ji jako neznámou českou dívku, která se podobá Příborským. V květnu 2022 měla Milena Ručková s manželem a v doprovodu Pavly Plaché, bez které by se sourozenci o sobě asi nikdy nedozvěděli, letět do Londýna, aby se s bratry a sestrami konečně objala.