Josef Ruda

„Z toho Urachovce pak byla nějaká ta ofenziva, velkej tlak vod Bělehradu, těch ustašů a Němců. Tak jsme jako polní nemocnice utíkali. Přesunovali jsme se a ten Osijek a z toho Osijeku potom na Barč. Tam je řeka Dráva. Od toho Osijeku až k tej Drávě, to bylo plno vozů, koní, s kravama aj se jelo... civilů... to všechno utíkalo. Maďarsko, to už bylo osvobozený, tam byli Bulhaři. A my jako polní nemocnice, jelikož jsme byli pohybliví, tak my jsme po silnici nešli, protože tam se nemohlo jít, tam se pořád stálo. Tak my jsme šli po příkopách a to bylo prošlapaná cesta už. No a přišli jsme k řece Drávě a tam byl ten pontonovej most a tam jsme jako to přeběhli. Ovšem chudáci ty koně a ty staří lidi a ty ženský, co čekali na ten přechod, protože to byly vozy a to nemohly jet jeden za druhým, to musely – jeden přijet a až za padesát metrů potom zas druhý, aby to jako udržel ten pontonovej most, protože to se houpalo. Tamten byl samosebou dávno rozbitej. A přešli jsme přes tu Drávu a přišli jsme do toho Barče, to je zrovna vod Drávy to město. A najednou přilítly letadla a tak ten most rozbily. Tak tam se hodně lidí potopilo.“

„Jmenuji se Ruda Josef, narodil jsem se v Končanici, v Jugoslávii. Ještě mně nebylo osmnáct roků a už jsem šel do partyzánů. Byl jsem v brodské brigádě, 4. brodská brigáda. A byl jsem tam raněnej a pak jsem se dostal až do Maďarska. A v Maďarsku se osnovala 2. osijecká brigáda, tak jsem vstoupil do tej osijeckej brigády a s tou brigádou jsme potom už svobodili Osijek a už jsme vítězili.”

„Já třebas jsem, v tej brigádě jsem neřek nikomu, že jsem Čech. Z důvodu, protože oni se Čechům posmívali, byli to blbci, nevychovaný, nevzdělaný. Říkali: [následuje básnička o Češích v srbochorvatštině] My jsme Češi, my se nebojíme, když zastřílí, všechny se rozběžíme, a když na kotel, všechny se sejdeme. [tazatelka:] »Jo, takhle se posmívali Čechům!« Jenomže, já zase – když auto bylo nebo v Osijeku, tam potom jezdily tramvaje, a já vždycky ho zavolal, samo sebou česky sem nemluvil, a řikal sem mu: Podivej se, ty Češi, to je vzdělanej národ, až sem dávají tramvaje! To byly český tramvaje, tam to bylo napsaný. … Ukazoval jsem, že Češi jsou lidi, že to je charakter. Nebo cukrovar, českej cukrovar, Češi ho tam postavili. Víte, to sem se jim mstil, to sem teda...!“

„To jsme v noci, voni naplánovali něco, obsadili vesnici. Dostali jsme čísla baráků a ty sme šli tam zatýkat. Bylo to hrozně nebezpečný. Já sem vždycky dostal dva lidi s sebou. To sme šli hromadně. No, a našli sme to v noci a k ránu třeba sme potom zaťukali a toho chlapa jsme sebrali a vodvedli do těch kasáren. [tazatelka:] »A to byli – ti, co jste je zatýkali – to byli Němci, nebo Maďaři?« To byli ustaši – Chorvati nebo Slovinci. To byli ti, kteří šli s Hitlerem a Paveličem. Ty sme zatýkali. [tazatelka:] »A vzpomínáte si – při tom zatýkání – došlo třeba někdy opravdu k nebezpečí? Že jste se ocitl v nebezpečí?« Mně se to nestalo, ale hodně, který byli nešikovný, tak na to doplatili. Jenomže, já jsem jako si byl vědom, že je potřeba bejt ostražitej. Sílu jsem snad nějakou měl a ty chlapy, co jsem měl, tak jsem je napomínal, že musijou dávat bacha, jináč že ho kopne a... [tazatelka:] »A co se třeba stalo těm, kteří nebyli opatrní?« No, že ten je tam zabil a utek.“