Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Eleonora Rudolfová (* 1933)

• narozena 27. května 1933 v Tanvaldu

• v roce 1938 s matkou uprchly do českého vnitrozemí

• za války se u nich poslouchal zahraniční rozhlas

• třikrát je vyslýchalo gestapo

• v roce 1945 rodina čelila násilí ze strany sovětských vojáků

• devět měsíců čekaly na odsun v lágru

• číšnice v pohostinství

• v roce 1961 zažila rozdělení Berlína

• svědkyně událostí 21. srpna 1968 v Liberci

• v roce 2022 žila v Liberci

Vytoužený konec druhé světové války přinesl Resslovým zlé chvíle i přesto, že byli němečtí antifašisté a měli časté problémy s gestapem. Sovětské jednotky se na osvobozeném území chovaly jako dobyvatelé a nedělaly mezi Němci žádný rozdíl.

„Jednou jsem byla sama doma, mamka šla něco nakoupit a najednou seděl na okně Rusák, takový Mongol, strašně smrděl. Skočil dovnitř, na kamnech jsme měli lihovar, kde se vařila vajíčka. Viděl tu flašku s lihem. Vzal to, s odpuštěním chlastal, vypil vejce a pak mě uviděl. Chytil mě za cop a honil mě kolem stolu. Popadla jsem stoličku, praštila jsem ho a vyskočila oknem ven. Hned naproti nás vzali v ochranu, byli jsme schovaní u Wiesnerů nahoře na seníku,“ popisuje násilí Sovětů pamětnice.

Nedlouho poté ženy čekalo nucené vystěhování z domu a odchod do tábora, kde měly společně s ostatními Němci čekat na odsun.

„Byla jsem už starší, tak mi mamka ostříhala vlasy. Byly jsme zavšivené, protože tam byla špína a všechno možné. Na den jsme dostaly takový plecháček a kus vojenského chleba. V našem baráku jsme byly tři rodiny, tři ženy a celkem sedm dětí. A vždycky když byl velitel večer ožralý, tak přišel pucák, takhle kouknul, ukázal a řekl: ‚Ty pojď se mnou.‘ Mamka byla několikrát zneužívaná, zbitá a podrápaná. Byly to galeje v tom lágru.“

Z pohraničí jsme se dostaly schované ve voze

Hedvika Agnes Rudolfová, rozená Dittrichová, se narodila 27. května 1933 v Tanvaldu, kde její otec pracoval ve firmě Tiba. Tatínka ale nepoznala, protože zemřel na zápal plic, když jí byly pouhé dva roky. Matka se pak rozhodla vrátit se do Mníšku u Liberce, kde žili její pěstouni. Zde je o několik let později zastihla zpráva o plánovaném záboru pohraničí německými vojáky.

Ve strachu před nejistou budoucností matka s malou dcerou raději tajně uprchly do Rovenska pod Troskami, kde žili jejich příbuzní. „Mamka říkala, že tu samy nemůžeme zůstat. Jely jsme na voze pod plachtou a všude kolem nás byli Němci, byla to hrůza,“ popisuje Hedvika Rudolfová.

Spolužák udal vlastní matku

Do nově vzniklé Říšské župy Sudety se Anna a Hedvika Dittrichovy vrátily až na konci roku 1938, kdy se matka rozhodla znovu provdat za souseda z Mníšku Antonína Ressla. Rodina poté našla nový domov v nedalekém Filipově.

V roce 1939 začala Hedvika, nyní Resslová, navštěvovat obecnou školu v Mníšku. Ještě než odešla do školy, musela posekat trávu, nakrmit zvířata a pak šla přes hodinu pěšky do Mníšku. „Ve škole jsme museli každý den vstát, zahajlovat a zazpívat hymnu. Jeden můj spolužák, Němec, dokonce udal vlastní mámu jenom kvůli tomu, že měl uniformu Hitlerjugend a ona mu dala facku. Jednou taky přišlo gestapo a sebralo nám učitele,“ popisuje válečnou praxi pamětnice.

Museli jsme na náměstí pozdravit Hitlera

Relativně poklidný život však Resslovým nadobro skončil v roce 1942, když musel otec narukovat k wehrmachtu. Matka pamětnice tak opět zůstala se dvěma dcerami sama.

„Matka dostávala žoldné třicet pět marek, ale to bylo málo. Musela jsem sbírat borůvky nebo houby a pak je chodit prodávat, protože jsem si potřebovala vydělat na sešity do školy a na všechno. Houby jsem chodila pěšky prodávat do Chrastavy jednomu zubaři, do Liberce na tržnici nebo Němcům, kteří bydleli v dnešní Masarykově ulici. Tam žili jenom oficíři a zboží ode mě vždycky převzala služka,“ vzpomíná na nelehký život za války pamětnice.

Jako dívka německé národnosti měla Hedvika Rudolfová trávit část svého volného času ve Svazu německých dívek. „Když přijel Hitler do Liberce, byly jsme seřazené na náměstí před radnicí. Ještě dnes ho vidím, měl čepici, vousy. Těch potentátů tu bylo víc a všechny školy je vždycky musely jít s vlajkou na náměstí pozdravit. Tak to bylo až do roku 1945 a bylo to hrozné,“ popisuje své dětství pamětnice.

Pořád nám hrozili koncentrákem

Aby matka uživila své dvě dcery a zvládla splácet dům, začala pracovat v místní továrně, kde se seznámila s několika totálně nasazenými Čechy.

„Chodili k nám a poslouchali rádio. Jenomže to se nesmělo a kolem nás to byl samý nacista. Jednou přišel soused Wiesner a povídá: ‚Paní Resslová, přestaňte se stýkat s těmi lidmi, přijde k vám gestapo.‘ Nedlouho poté jdu ze školy a dole ve vesnici vidím motorku s přívěsem. Voják se mě zeptal: ‚Ty jsi Resslová?‘ Řekla jsem, že ano. Mrskl se mnou do sajtny a jel se mnou k nám domů,“ popisuje první zásah gestapa Hedvika Rudolfová.

Mezitím našli příslušníci tajné státní policie u Resslových doma otcovou zbraň, Browning, a když přišla pamětnice do prvního patra domu, našla všechno zpřeházené.

„Stál tam takový esesák a povídá: ‚No, my si na vás dáme pozor. Až přijdeme příště, tak dostanete hvězdu a pošleme vás do lágru.‘ Byl tam ale jeden starší, který viděl, že je z toho mamka úplně hotová. Řekl: ‚Pojď, Rudi, tady už nic nenajdeš.‘ Takhle u nás byli celkem třikrát. Vyslýchali mě až do aleluja a pořád hrozili koncentrákem. Ale nedala jsem se a nic jsem neřekla,“ dodává pamětnice.

Všechno mělo vyletět do vzduchu

Když se Německo v roce 1944 začalo připravovat na vpád spojeneckých vojsk na své území, začínalo být už jasné téměř každému, že válku nemůžou nacisté vyhrát. Jako jedno z míst, kde by mohlo dojít k závěrečné fázi německé obrany, byl vytipován i prostor v blízkosti Filipova, v jehož blízkosti procházela linie bývalého československého opevnění.

„V hospodě obsazené vojskem byli zajatci i vlasovci, takzvaní bílí Rusové. Nedaleko od nás stálo asi čtyři nebo pět bunkrů a vlasovci tam museli kopat vysoké příkopy, stavět zábrany a zaminovat to. Kdyby tam někdo přišel, všechno mělo vyletět do vzduchu. Šla přes nás fronta a taky nás bombardovali. Nahoře v Albrechticích bomby zabily několik lidí a ještě dlouho poté tam zůstala velká díra. Všechno to byl samý kráter. Rusové věděli o tom, že jsou tu německé jednotky,“ vypráví Hedvika Rudolfová.

Při bombardování se místní schovávali vždycky v lese, a jednou z Filipova dokonce viděli, když Sověti v Liberci bombardovali letiště a jednu místní fabriku.

Podle vyprávění pamětnice se měly boje odehrávat i ve vesnici a měla při nich zahynout spousta německých vojáků. „Sověti přišli odspoda, tady se Němci ještě drželi. Všude byla samá munice. Stačilo jen otevřít dveře a venku ležely granáty, panzerfausty a spousta střeliva. Němci se zde drželi dost dlouho. Němci se stáhli, až když je přepadli Rusáci. Nějaké postříleli, to ležela mrtvola tady a jiná tamhle. Bylo to hrozné, němečtí vojáci leželi postřílení v lese.“

Tetu znásilnili v šestém měsíci těhotenství, zemřela

Ještě horší chvíle však obyvatelstvu nastaly po skončení války, když zůstalo vystavené brutalitě sovětských vojáků. „V roce 1945 nám ukradli, co mohli. Housle po tátovi, hodinky, matce vzali zlatý prsten. Nebyli to Češi, ale Rusové. Moji tetu v šestém měsíci těhotenství znásilnili. Když ji vezli sanitou do Frýdlantu, po cestě vykrvácela. To nebyli lidi, ale sadisti. Mně napíchli králíka na bajonet a zastřelili mi kozu. Co mohli, tak zničili a všechny jenom okrádali,“ pokračuje Hedvika Rudolfová.

Když byla pamětnice jednou sama doma jen s malou sestrou Margitou, objevil se náhle v okně sovětský voják. Skočil dovnitř, vypil lahev lihu do lihovaru a snědl vajíčka, co se vařila na plotně. V tu chvíli seděla Hedvika Rudolfová u stolu a právě se chystala krmit svoji malou sestru. Margitu rychle vystrčila z okna a chtěla také utéct, jenže ji voják chytil za cop a začal ji honit kolem stolu. Pamětnice ho ale praštila stoličkou, vyskočila z okna a ukryla se u sousedů.

„U Wiesnerů na seníku jsme se schovávaly tři holky a dva kluci. Jenže Gerda potřebovala na záchod, šla dolů a zahlédl ji ožralý Rusák. Hned se hnal nahoru k ní. Gerda ještě honem vylezla a on už se hrabal na šprincle od žebříku. Tak jsme na něj všichni hodili balíky sena. Rusák se svalil, ale vyhrožoval Wiesnerovi, že chce děvočky, nebo všechny zastřelí. My jsme nahoře otevřeli okno a skočili dolů, kde stál vůz s jetelem, a hned jsme se utíkali schovat do lesa pod smrčky,“ líčí děsivé zážitky pamětnice.

Kolec války s sebou však přinesl alespoň jednu šťastnější chvíli, když Hedvika Rudolfová zjistila, že má bratra. „Přišel voják české Revoluční gardy, kouká na mě a povídá: ‚Nejsi ty dcera Alberta Dittricha?‘ Přisvědčila jsem a on se mi představil jako můj bratr,“ vzpomíná na dávné setkání.

Mamka byla v lágru několikrát zneužívaná

Ty nejhorší chvíle však na pamětnici a její matku teprve čekaly. Někdy v listopadu 1945 se musely vystěhovat z domu a dostaly se do tábora ve Stráži nad Nisou, kde měly spolu s ostatními Němci čekat na odsun. Celkem zde ale strávily tři čtvrtě roku.

Když přišly do tábora, ostříhala matka pamětnici vlasy, aby byla lépe chráněná před útoky sovětských vojáků i vší. Na den dostaly vždy plecháček jídla a kus vojenského chleba. V jejich baráku žily dohromady tři rodiny, tedy tři ženy a sedm dětí. Právě ženy se ale stávaly snadnou kořistí sovětských vojáků. Vždycky když byl velitel tábora večer opilý, přišel pucák a vybral si jednu ženu, která měla jít s ním. Takto několikrát zneužil i matku pamětnice.

Neměly jsme kam jít

Když se tábor kvůli špatné hygieně a nemocem ocitl v karanténě, přestaly podle pamětnice i transporty německého obyvatelstva za hranice a s matkou pak již neměly možnost vycestovat. Otčím Antonín Ressl se z války už nevrátil.

„Neměly jsme kam jít, už byly zavřené hranice. Zpátky do našeho domu jsme nemohly, všechno bylo od Rusáků vydrancované. Vidím to jako dnes, jejich staré nízké náklaďáky plné perských koberců a všeho možného. Vzadu seděl Rusák s kulometem a střílel kolem. Rabovali, co mohli,“ pokračuje Hedvika Rudolfová.

Obvinění Čechů z protiněmeckých excesů však pamětnice rázně popírá. „Já vždycky vyvracím, když někdo říká, že vinní jsou Češi. Není to pravda. Přišli, až když Rusáci už byli pryč a zůstaly jen prázdné a vybrakované baráky. Nejhůř se chovali jen Češi, kteří přišli z koncentráku. Mstili se hlava nehlava, stříleli a zabrali, co mohli. Všechno jim bylo jedno, jako Rusákům. Normální Češi, co pak přišli z vnitrozemí, ne. Češi nevyhnali Němce, to byli Rusáci.“

Učitelka nás nutila mýt záchody, protože jsme Němci

Po odchodu z tábora se ženám podařilo sehnat byt v libereckých Pavlovicích a Hedvika Rudolfová měla začít od září 1946 chodit do české školy. Slovo česky ale neuměla, a jazyk ji tak o prázdninách učil až místní učitel v Rovensku pod Troskami, který uměl německy. Ani v měšťanské škole se však nevyhnula dalším perzekucím.

„Měli jsme tam Rusku, která na nás tři německé žáky měla vztek a říkala nám kolaboranti. Pořád nás trestala, museli jsme mýt záchody, a jakmile jsme napsali něco špatně, hned nám dávala tyhle tresty, báryšňa jedna. Rty měla namalované, deset sukní a na mě měla vztek, že jsem blondýna. Dost si na mě zasedla, tak jsem biflovala ruštinu a řízla jsem ji za dvě. Češtinu za tři a ruštinu za dvě,“ dodává se smíchem pamětnice.

Prezident Zápotocký k nám tajně chodil na pivo

Protože jako Němka nesměla jít studovat, nastoupila Hedvika Rudolfová po absolvování základní školy nejdříve do čistírny a později do restaurace v Příšovicích u Turnova. Zde se několikrát potkala s tehdejším prezidentem Antonínem Zápotockým, který chodil do restaurace tajně na pivo.

„Měl tam chatu a vždycky přišel zadem na pivo a utopence. Pak přijela černá tatrovka a už jej hledali. Tak jsme ho schovali vzadu, on pak odešel a byl na chatě dřív, než dojeli zase zpátky,“ vzpomíná Hedvika Rudolfová.

Nedlouho poté se pamětnice dostala do Bratislavy, kde se svým baletním souborem hostovala její sestřenice. V hlavním městě Slovenska si Hedvika Rudolfová doplnila různé zkoušky a dostala výuční list. „Byli zde se souborem na celý týden a já jsem na ni vždycky čekala v jedné kavárně naproti. Jednou se mě zeptali, jestli bych tam nechtěla zkusit dělat servírku, že tu bude soutěž. Pohostinství té doby ale vypadalo úplně jinak. Stoly musely být vylajnované, žádný roh nesměl přečnívat, ubrusy, vázičky, všechno perfektní. Soutěž trvala čtrnáct dní a já jsem ji vyhrála.“

Když přijížděl Bohumír Lomský, to bylo vždycky něco

Do Čech se vrátila až kvůli nešťastné lásce. Začala pracovat v Praze v kavárně ve Vysočanech a později se začala živit jako prodavačka v Automatu. Znovu se zamilovala, ale ani tento vztah nedopadl dobře. „Budoucí tchyni se totiž nelíbilo, že jsem jenom prodavačka, a nechtěla, aby se naše dítě narodilo. Rozešli jsme se proto, ale z těch nervů se moje dcera Jarka narodila ani ne v osmi měsících. Skoro měsíc byla v inkubátoru,“ pokračuje Hedvika Rudolfová.

Na podzim 1958 začala pamětnice pracovat na Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně, kam jezdili na rekreaci „lepší“ důstojníci a sportovci. Měla tak možnost poznat některé významné osobnosti, jako například prezidenta Ludvíka Svobodu nebo tehdejšího ministra národní obrany Bohumíra Lomského.

„Když přijížděl Lomský, to bylo vždycky něco. Před ním karavana, za ním karavana, byl takový malý, tlustý a hrozný puntičkář, museli jsme stát v pozoru. Odjížděl ale vždycky hrozně spokojený,“ dodává pamětnice.

Ve Špindlerově Mlýně také poznala svého budoucího manžela, kterého si vzala v květnu 1960, a tentýž rok se jim narodil syn Vláďa. Šťastná se svým mužem ale nebyla, připadala si jako na galejích. „Já jsem byla pěkná holka a dělali jsme spolu. Jenže jsem se nesměla na nikoho usmát, manžel na mě šíleně žárlil. Taky pil a děvčata měl,“ vzpomíná Hedvika Rudolfová.

Berlín rozdělil ostnatý drát

Protože velká část jejích příbuzných žila v zahraničí, mohla pamětnice čas od času vycestovat do zahraničí. Jak ale vzpomíná, nebylo vždy lehké zjistit, kde se její příbuzní nachází, a s některými získala kontakt až přes Červený kříž. Dozvěděla se například, že její nevlastní bratr Franz žije v Berlíně, a začala za ním jezdit.

Jednou jsem u něj byla, když došlo k územnímu rozdělení Berlína na Západní a Východní, které vyvrcholilo 13. srpna 1961 zahájením výstavby berlínské zdi. „Ráno se probudím, chtěli jsme jet na chatu, ale já jsem zaspala, protože venku byla pořád tma. Vytáhnu rolety a tam postavená zeď s ostnatým drátem. Řekli mi, co se stalo. Vzala jsem jejich fenku, že se půjdu projít. Šla jsem směrem, kde měl Franta garáž, a najednou koukám, že Brunnenstrasse je rozdělená ostnatým drátem. Tu garáž už bratr nedostal, mohl si akorát odvézt auto,“ vypráví o svých zážitcích s rozdělením Berlína pamětnice.

V tu sobotu chtěli jet na chatu do Wannsee, ale když přijeli k Ostbahnhof, chtěli po nich povolení. „Byl to problém, protože jsem byla z Čech. Nejdřív jsem si musela jít udělat fotku a pak na velvyslanectví, kde jsem dostala povolení. Vrátit jsem se ale musela do čtyřiceti osmi hodin. Třicet pět kilometrů jsme to pak museli objet kvůli hranici,“ pokračuje Hedvika Rudolfová.

Manžel se mi „revanšoval“ vystěhovaným bytem

V roce 1963 se rodina odstěhovala do Liberce, kde našla nový domov v ulici 5. května. Manžela se definitivně rozhodla opustit, když ji děti upozornily, že otec má zase jinou. Podala žádost o rozvod a on se jí „revanšoval“ vystěhovaným bytem.

„Odemkla jsem – a byt prázdný. Všechno bylo vystěhované, manžel z bytu všechno sebral, i záclony. Zůstala jen kuchyň. Nějaký nábytek nám dala sousedka, také jsem stloukla bedýnky, aby bylo kde sedět. Byla jsem bez peněz, a tak jsem zase začala pracovat v pohostinství a sama vychovávala dvě děti.“

Hedvika Rudolfová postupně pracovala v několika libereckých podnicích, jako hotel Imperial, kavárna Pošta nebo hotel Zlatý lev. Přivydělávala si ale i jako prodavačka ve stánku s občerstvením na Libereckých výstavních trzích.

„Měla jsem co dělat, abych splatila dluhy. Chodila jsem pracovat i mimo, abych to všechno utáhla. Děti byly samy dokonce i na Silvestra. Přišla jsem domů, všude byly girlandy, dort na stole a děti mi šly přát. Ale já jsem je uživila a jsem na ně hrdá,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětnice.

Rusáci stříleli všude možně

Kvůli pracovnímu vytížení neměla Hedvika Rudolfová příliš času, aby se nějak více zajímala o obrodný proces šedesátých let a politické události. Velmi silně ji ale zasáhlo, když do Československa vtrhla 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, která sem přijela potlačit údajnou kontrarevoluci.

Když šla pamětnice ve středu 21. srpna 1968 ráno do práce, doprovázel ji až na náměstí soused, protože nechtěl, aby šla v tak neklidné době sama. Mezitím se v Liberci před radnicí odehrávala zoufalá scéna. Sovětské jednotky se nechaly vyprovokovat rozlíceným davem a zaútočily na bezbranné obyvatele. V tento den zemřelo v Liberci devět lidí, šest z nich právě po střelbě u radnice.

Sama pamětnice si povšimla barikády u radnice. „Lidé házeli na Rusáky rajčata a všechno možné. Viděla jsem, jak sovětský tank narazil do podloubí. Bylo to něco hrozného. Ten Rusák, co seděl nahoře, byl ožralý, v ruce držel flašku s vodkou. Viděla jsem, jak se zvedá hlaveň, lidé křičeli a on to všechno nadzvedl. Pod sutinami zemřeli lidé,“ popisuje dramatické události Hedvika Rudolfová.

Dcera se schovávala v kontejneru na odpadky

Ve snaze dostat se zpátky domů musela pamětnice se sousedem kličkovat a schovávat se, kde to jen šlo. „Rusáci stříleli všude možně. Viděla jsem, jak šla paní s kočárkem a najednou padla. Říkala jsem: ‚Ježíšmarjá, vždyť je tam dítě!‘ Vždycky jsme se schovali do nějakého výklenku, a když přestali střílet, zase jsme kousek popoběhli a schovali se jinde. Takhle jsme kličkovali, než jsem došla domů. Cestou jsem viděla, jak za komínem sedí a střílí nějaký chlap,“ pokračuje pamětnice.

Když došla Hedvika Rudolfová domů, našla zde svého malého vystrašeného syna, jak se celý ubrečený tiskne k psovi. Dcera, která mezitím odešla do školy, se před řáděním sovětských vojsk ukryla v nedalekém kontejneru na odpadky.

Po těchto dramatických zážitcích se rodina snažila žít co možná poklidným životem. Až do roku 1988 pracovala pamětnice v pohostinském podniku Restaurace a jídelny jako hlavní vedoucí a jezdila pečovat o nemocnou matku do Frankfurtu nad Mohanem. Podle vlastních slov však v Německu po pádu komunistického režimu zůstat nechtěla, protože zde již neměla žádné příbuzné. V době natáčení (2022) měla české i německé občanství, žila v Liberci a těšila se ze svých sedmi pravnoučat.