Jakub Ruml

„Když probíhaly domovní prohlídky, měli jsme jich asi osm, oni ráno ve čtyři hodiny rozrazili dveře, bez zazvonění, bez klepání, aniž bychom věděli, co se děje. Vyrazili dveře a rozběhli se po všech třech místnostech a začali hledat. Trvalo to třeba do odpoledne. Jenom vám přinesli papír, že to mají povolené. Pak byly i takové srandy a naschvály. Už jsme samozřejmě byli otrávení. Když vám rozrazí dveře parta deseti lidí, nasadí si rukavice a začnou se mámě hrabat v prádle, tak to ona začala ječet. A skutečně toho pak nechali, protože ona řekla: ,Já budu řvát tak dlouho, dokud toho nenecháte. Prohlédněte si to tu, vyberte si papíry, složky, ale nehrabejte se mi v prádle.‘ Pak už to šlo do takových situací, kdy k nám vlítli v září 1989 s tím, že Lidové noviny jsou nepřátelské čtivo, že tátu obviňujou z jejich výroby a distribuce. Poslední domovní prohlídka, kde byla moje žena, a malá Terezka, které byl asi rok, jezdila na takovým odrážedle mezi nima. Tátu rovnou sebrali a odvezli, ale ještě mi stihl nadiktovat pár bodů k těm novým Lidovkám, protože brácha nebyl doma, ten radši někam zmizel. Pečlivě jsem si to zapsal, to nás nechali udělat, to mě překvapilo. Pak ho odvezli. Pak jsme tam byli ještě čtyři pět hodin na té domovní prohlídce. To už byly docela srandy, malá Terezka jim tahala za uniformy, za kalhoty. Svlíkala je. Do toho jsme měli psa, Babetu. Máma zaujala postoj pasivní rezistence, nekomunikovala s nimi. Ona pak odjela na chalupu a já jsem ji během dne vyzvedl. Už bylo vidět, jak to ze všech padá, jak ti policajti jsou nervózní, už aby to měli za sebou.“

„To období [po zatčení Jiřího Rumla a Jana Rumla roku 1981] bylo složitější v tom, že jsme s maminkou zbyli dva. A dva byli zavření. Vyvstala otázka, jak všechno zabezpečit. Jednak finančně, já jsem v té době dělal ekonoma v tiskárně ve Slezské. Žádný vysoký plat jsem neměl. Maminka byla v invalidním důchodu. Zkoušel jsem si přivydělávat ve fotbalu, trénoval jsem žáky Vyšehradu a dostával jsem za to asi tisícovku měsíčně. Hodně jsme museli využívat pomoc přátel a známých. Maminka byla statečná ženská a dostala se do toho klubu ,žen Charty 1977’. Spolupracovala na vysoké úrovni s různými solidárními akcemi, sponzorskými věcmi. Ty holky těch zavřených mužů se daly dohromady, Kamila Bendová, Anna Šabatová, manžela Petra Uhla. Víceméně byl stanovený určitý fond na podporu těchto matek, které měly muže nebo syny ve vězení. Tím pádem z toho jsme dostávali určitou finanční část na normální živobytí. Nebyly to žádné přehnané peníze, nebyly to ,zlaťáky od pana Janoucha ze Švédska’, ale slušné peníze, za které se dalo normálně žít. Navíc, třeba placení dvou advokátů, protože nesměly mít společného advokáta, bylo taky velmi náročné. Vybavovaní dvojích balíčků do vězení, zajišťování návštěv jednou za tři měsíce. To všechno stálo velké peníze. Ten fond sloužil na podporu těchto odtržených rodin.“

„Víme jistě, že Charta bylo hnutí, které se spontánně vytvořilo kolem roku 1975–1977, kdy se dala dohromady ta parta lidí, kteří byli ochotni bojovat za demokracii a podepsali ten dokument. Ale to nebylo nejdůležitější. Tady se vytvořila perfektní spolupráce mezi různými mladými lidmi, ať to byli lidi z Porty, umělci, zpěváci, spisovatelé, faráři, postkomunisti vyhození ze strany. A najednou v tom společenství se zjistilo, že ti lidi k tomu přistupují jednotně, k tomu odboji. Nehraje roli, jestli je to katolík, underground, bývalý komunista. Scházeli se navzájem a po skupinách. Bylo to takové splynutí duší. Vodící myšlenkou bylo už něco s tím režimem udělat. A zjistili jsme, že to jde, že komunisti na to reagují. Odsuzovali to. Dělali ty různé anticharty. To už byla reakce a díky tomu se přidávali další lidi. Ta pospolitost byla veliká. Ti, co se báli, alespoň sympatizovali. Ještě nikdy předtím se u nás nevytvořilo takové společenství.“

„Pak jsem náhodou, skutečně náhodou, byl na nějakým plese odborovýho svazu i s manželkou. A najednou na mě kejvnul zespoda takovej cápek mladej a takhle na mě ukazoval. A on měl kolem sebe asi pět goril. Já jsem si říkal: ‚Co to je?‘ Tak jsme tam šli s manželkou a on říká: ‚Manželka počká, vy tam, vy si sedněte.‘ Já jsem si sed a on říká: ‚Já vás dneškem jmenuju šéftrenérem mládeže Sparty Praha.‘ A já jsem koukal jak blbec. Protože já jsem si říkal po tý škole, no tak samozřejmě budu to zkoušet někde u mládeže, což mě bavilo, chtěl jsem to dělat celej život. Ale že by pan Petr Vlach jako největší dalo by se říct tenkrát takzvanej bourák mezi těma funkcionářema, že by si mě rovnou zavolal a řekl mi teda, že budu dělat šéftrenéra, že on má nějaký reference. No já jsem věděl, že pod tím něco je, samozřejmě. Protože brácha byl v tý době ministr vnitra.“

„Já jsem šel na výslech, oni už je [bratra a otce] odvezli a já šel na výslech do Ruzyně. Samozřejmě jsem se klepal, protože to nebylo příjemný. Tam vlastně mě vzali pod paškál dva, a jak se říká, bylo to ve filmu Kolja, jestli jste ho někdy viděli. To se podívejte, to chodí ještě dodnes. Kdy byl pan Svěrák na výslechu. A jeden je hodnej, druhej ošklivej. A skutečně se chovaj strašně. Ten jeden podlejzá, furt říká: ‚Pane Rumle, a nemoh byste aspoň něco říct? A kam to bylo určený? A kdo to měl distribuovat? A kdo to zařizoval? Vždyť vy jste přece ten pošťák, tak to musíte znát.‘ A já už jsem pak neměl nervy, já jsem jim říkal ‚heleďte‘, od začátku jsem zaujímal postoj pasivní rezistence. To je jediná možnost, jak s nima komunikovat. Takže jsem prohlásil, že nebudu vypovídat a že podepíšu protokol s tím, že mně ukážou, že tam bude napsáno, že nebudu vypovídat. Protože oni byli hrozně zákeřný. Pak si mě vzal ten druhej, a to byl ten naštvanej, a ten na mě začal okamžitě řvát, co si to myslím, a proti státu a proti lidem pracujícím. A já jsem se s nima nebavil, já jsem prostě to vyslech všechno a po čtyřech hodinách mě pustili teda z tý Ruzyně. To je psychickej nátlak strašnej.“

„My jsme jako rodina byli strašně soudržní, nebývale. Takže oni nás už odmalička brali jako členy rodiny, rovnoprávný. I když samozřejmě názory v dětství a v dospělosti jsou rozdílný. Ale chovali se k nám tak, jako kdybychom měli rozhodovací právo. To znamená v době, v osmašedesátým, kdy spousta lidí emigrovala do zahraničí, tak rodiče nutili k tomu, aby taky odešli, že to prostě tady nevypadá dobře, že je zavřou, že to nepřežijou. A vím, že táta tenkrát dostal nabídku z Argentiny, aby emigroval do Argentiny. Bylo to všechno zařízený, zaplacený. A že tam bude dělat novináře a že vezme celou rodinu s sebou. No a my jsme se s bratrem určitým způsobem vzdorovitě postavili a řekli jsme, že prostě nikam emigrovat nebudeme, že chceme být tady. A to bylo rozhodující rozhodnutí i pro rodiče a zůstali jsme tady. Takže jsme si vlastně těch dvacet let tý krutý totality užili doma v Čechách.“

„Já si pamatuju takovou epizodu, kdy tátu zavřeli v tom září 89 právě kvůli Lidovejm novinám. To už byl takovej poslední vzdech toho režimu, tenkrát ho zavřeli s Rudou Zemanem, s tím jeho zástupcem. A pamatuju si, že byla u nás od rána domovní prohlídka. A táta si mě vzal stranou a ještě mi říkal, co všechno by mělo být v těch zářijových Lidových novinách, dokonce mi předal i nějaký papírky. Ty estébáci už tam víceméně šli z donucení, ono už se jim nechtělo ani prohlížet ten byt, protože už to měli projetý. Jo, že vždycky si navlíkli ty bílý rukavičky a teď chodili do prádla, do všeho. Do toho tam byla moje Terezka jako roční dítě. Takže už jsme cítili, že se něco děje. A ten táta odcházel do vězení a nakonec tam vydržel asi měsíc a půl, ještě přes 17. listopad. Já si pamatuju, že se nám s bráchou podařilo mu tam poslat v obálce to vydání těch Lidovejch novin, že v době, kdy ho zavírali, se dalo to číslo dohromady, i bez Rumla a Zemana se vydalo to číslo. A my jsme mu to poslali do vězení v obálce a ono mu to došlo do cely dokonce! Neuvěřitelný! On nám pak psal v dopise, že dostal Lidovky, a bylo to zázračný, přes všechny ty ostrahy a cenzury to prošlo. Z toho jsme měli hroznou radost.“

„Já jsem měl takový kolečko. Já jsem pracoval v tý Slezský, vždycky si ze mě dělali kolegové srandu, že jsem si nasadil anténku a místo polední přestávky jsem vyrazil. Šel jsem na Vinohradech nejdřív k Hejdánkům, k profesoru Hájkovi, pak do Londýnský k Petrovi Uhlovi a skončil jsem na Karláku u Vaška Bendy a roznášel jsem vlastně ty čerstvý materiály Charty 77. Za hodinu jsem se vrátil normálně do práce. Občas už i mě pak začali sledovat policajti, ale víceméně jsem byl tak trošku stranou, nešli přímo po mně.“

„Vím, že my jsme se vraceli nějak za dva dny z toho tábora a oni nás někde vysadili a já jsem říkal: ,No, tak já půjdu domů pěšky asi.‘ Protože nefungovalo nic. Ale vím, že to bylo u Staromáku, a u Staromáku sídlila v Pařížský ulici redakce Reportéra, kde táta dělal zástupce šéfredaktora. A tak mě nic jinýho nenapadlo než jít tam. Jenomže tam byli Rusové a už to bylo celý obsazený. Táta tam nebyl, ten žil někde v nějakým bytě v poloilegalitě. A tak jsem pak šel přes celou Prahu ke strejdovi, kterej měl ve Vršovicích vilu a bydlel kousek vedle nás, no, a tam jsem vlastně týden čekal na rodiče, protože ty nesměli vyjít ven. Až pak, když se trošku ta situace uklidnila, tak se teda zjevili na světě a vlastně pocítili, že to je jejich konec kariéry, oficiální. A už se začali stahovat do takové té ulity těch víceméně opozičních politiků a umělců. To trvalo asi půl roku, rok, kdy ještě pracovali jako novináři, ale už neměli šanci prostě cokoliv dělat. Takže pak během roku proběhla ta čistka ve všech těch orgánech a vlastně všichni ti známí a tyhle lidi, který jsme měli rádi, to naše okolí, ti přátelé všichni byli vyhozený a začala úplně jiná éra.“