Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Runčík (* 1943)

• narodil se 13. listopadu 1943 ve Vsetíně, kde jeho otec pracoval ve zbrojovce

• v roce 1944 otce zatkli Němci a uvěznili, domů se vrátil po osvobození se zápalem plic a v říjnu 1945 zemřel

• jeho matka odešla v roce 1946 za prací do Jablonce nad Nisou, pamětníka vychovávala v Pardubicích teta se strýcem

• v roce 1949 se pamětníkovi narodil bratr Zdeněk z druhého manželství jeho matky s Františkem Dragounem

• rodina pak žila společně v Liberci, kde pamětník vystudoval střední školu

• v roce 1962 nastoupil na vojenské Vyšší letecké učiliště v Košicích, které musel po třech letech kvůli kolizi při přistání opustit

• od roku 1965 pracoval v LIAZu v Jablonci nad Nisou - Rýnovicích

• ráno 21. srpna 1968 zastřelil neznámý sovětský voják jeho bratra Zdeňka Dragouna, který fotil z lešení liberecké radnice průjezd okupační armády

• od roku 1975 pracoval v Liberci v Parku oddechu a kultury

• od roku 1978 působil také jako soudní znalec v oboru strojírenství, ekonomika a technický stav lunaparků

• v roce 2022 žil v Liberci

Arnošt Runčík přišel 21. srpna 1968 o svého mladšího bratra Zdeňka Dragouna. Neznámý sovětský voják ho smrtelně postřelil na lešení liberecké radnice, ze které fotil jejich průjezd hlavním náměstím. Bylo mu devatenáct let a ono ráno se stal jednou ze šesti libereckých obětí prvního dne sovětské okupace Československa. Po pohřbu začala šikana pozůstalých – rodina musela čekat rok na vydání urny, před 21. srpnem 1969 zničila Státní bezpečnost náhrobní kámen, když z něj vyleptala datum úmrtí 21. srpen 1968 a nápis ‚Nedej zapomenout‘ s československou vlajkou.

„Říkali nám, že nesmíme klást kytky k radnici, že nesmíme provokovat. Takhle to bylo rok co rok, u hřbitova pokaždé 21. srpna hlídkovali estébáci,“ popisuje Arnošt Runčík. Památku Zdeňka Dragouna mohla jeho rodina i Liberečané začít připomínat až po sametové revoluci.

Otce nepoznal

Arnošt Runčík se narodil 13. listopadu 1943 ve Vsetíně, kde jeho otec pracoval ve zbrojovce. V roce 1944 Němci otce zatkli a uvěznili v Brně, domů se vrátil po osvobození se silným zápalem plic. Zemřel v říjnu 1945 a jeho maminka Štěpánka se tak stala ve 27 letech vdovou. V roce 1946 odešla za prací do Jablonce nad Nisou a malého Arnošta svěřila své sestře a jejímu muži Janu Šaralovi, kteří byli bezdětní a žili v Pardubicích. 

Strýc Jan Šaral sloužil jako podplukovník v jezdeckých kasárnách, z armády ale musel odejít po komunistickém převratu v únoru 1948, protože se nechtěl politicky angažovat. „Byl degradován na vojína a musel se vystěhovat z Pardubic. Šli jsme do Loučeně, kde se narodil. Žil jsem s nimi až do čtvrté třídy,“ vypráví pamětník. Jeho maminka se provdala za Františka Dragouna a 4. ledna 1949 se jim narodil syn Zdeněk. Rodina se stěhovala z Jablonce do Liberce a maminka chtěla, aby Arnošt bydlel s nimi. 

František Dragoun ovdověl na konci války, jeho první žena zemřela při bombardování Brna. V Liberci hrál na kontrabas v orchestru Divadla F. X. Šaldy a Arnošta se Zdeňkem vychovával bez rozdílu. „Táta byl přísný a jednal s námi stejně, i když byl Zdeněk mladší,“ vzpomíná pamětník na své dětství. Bydleli ve Studničné ulici pod soudem a trávili hodně času venku, kde si hráli i s romskými dětmi ze sousedství. V dospívání chodil létat na bezmotorových letadlech do Svazarmu a věnoval se také šermu.

Učil se létat na vyhlášené letecké škole

Po základní škole pokračoval ve studiu na jedenáctiletce, dnešním gymnáziu, ze které se v době jeho studia stala dvanáctiletka. Maturoval v roce 1962, a protože ho lákalo stát se pilotem, přihlásil se při náboru do armády na vyhlášené Vyšší letecké učiliště v Košicích. „Z Liberce jsme se tam dostali dva. Zájemci už museli mít pilotní zkoušky, které jsem složil jako pilot motorových letadel ve Svazarmu. Také jsme museli projít důkladnými zdravotními prohlídkami.“

První rok strávil se školním leteckým plukem na výcviku v Prešově, druhý v Trenčíně, kde se učil létat na sovětských cvičných letounech JAK-11. V listopadu 1963 se vrátil do Košic, kde probíhal výcvik na sovětských stíhačkách MIG-15. „Pak jsem odešel, protože jsem měl při jednom přistání vážnou kolizi,“ říká a dodává, že mu to bylo více než líto, když jeho sen o pilotování takto náhle skončil.

Na vojnu už nemusel, protože se vojenské učiliště počítalo do základní vojenské služby. Vzpomíná na to, jak byli v roce 1962 pořád v pohotovosti kvůli karibské raketové krizi. „Nemohli jsme chodit na vycházky, spali oblečení a čekali, že vypukne válka,“ popisuje pamětník. Svět stál tehdy na pokraji jaderného konfliktu po rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým Sovětský svaz odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. Tehdejší představitelé USA a SSSR John F. Kennedy a Nikita S. Chruščov nakonec našli mírové východisko.

21. srpna 1968 odešel do práce s vojenskou knížkou

Po návratu do Liberce nastoupil do LIAZu (Liberecké automobilové závody), kde se vyráběly nákladní automobily. Jeho sídlo nebylo v Liberci, jak napovídal název, ale v sousedním Jablonci nad Nisou - Rýnovicích. Pamětník pracoval nejdříve v nástrojárně jako frézař a po absolvování strojní průmyslové školy v konstrukci.

Do Rýnovic do práce jel i ráno 21. srpna 1968, kdy na území tehdejšího Československa vstoupila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. „Dozvěděl jsem se to mezi čtvrtou a pátou ráno od sousedky. Měli jsme výhled na Zeyerovu a Zhořeleckou ulici a já viděl, že Zhořeleckou projíždějí tanky. První, co mě napadlo, že budeme muset narukovat, tak jsem si vrazil do kapsy vojenskou knížku.“ Odjel do práce na skútru a doma nechal bratra Zdeňka, který pracoval v Liberci jako opravář kancelářských strojů. Netušil, že to bylo naposledy, kdy ho viděl.

„V práci se poslouchalo rádio. Říkali, že se v Liberci střílí, tak jsem se sbalil a odjel jsem do Liberce. Dostal jsem se tam po deváté hodině a Zdeňkovi se to stalo kolem čtvrt na devět. Šel jsem Pražskou ulicí nahoru a potkal jednoho známého a on povídá: ‚Zdeňka zasypalo podloubí.‘ Byl jsem vyděšený a letěl jsem nahoru na náměstí a pak do nemocnice. Tam jsem zjistil, že ho zastřelili.“

Bratra Zdeňka sestřelil z lešení radnice sovětský voják

Smutnou zprávu musel říci mamince, která byla v té době podruhé vdovou, František Dragoun zemřel v roce 1962. Bratři si byli blízcí, jezdili spolu na dovolené. Při jejich poslední v červenci 1968 jeli s kamarády na motorkách na Slovensko, kde si Zdeněk poranil nohu, a nemohl 1. srpna 1968 narukovat na základní vojenskou službu. Dostal odklad. „Kdyby šel na vojnu, tak se mu to nestalo,“ říká pamětník, který pátral po okolnostech úmrtí svého mladšího bratra.

Od přímých svědků se dozvěděl, že byl na lešení, fotografoval, údajně vyměňoval film a zasáhl ho přitom sovětský voják, který střílel do vzduchu. Zdeněk spadl z lešení, zemřel po převozu do nemocnice. Jeho fotografie s časem zásahu 8:15 byla vystavena po 21. srpnu 1968 před radnicí vedle oznámení o smrti dalších Liberečanů. Během sovětské okupace zemřelo v Liberci devět lidí – šest zastřelili sovětští vojáci, dva podlehli zraněním po nárazu sovětského tanku do podloubí na náměstí Bojovníků za mír a jeden zahynul po havárii nákladního auta.

O tři dny později, 24. srpna 1968, se konal před libereckým krematoriem pohřeb šesti obětí, kterého se zúčastnilo pět tisíc lidí. Další tři lidé zraněním z prvního dne okupace podlehli později, počtem obětí se Liberec dostal na druhé místo za Prahu. Smutnou bilanci doplňovalo 48 zraněných, z nichž mnozí se s trvalými následky vyrovnávali po celý život.

První reakcí pamětníka na ztrátu bratra byl vztek na sovětské vojáky, později svůj postoj přehodnotil. „Je to těžké. Byl jsem na vojně, vím, co to je, když člověk dostane rozkaz. Někomu prasknou nervy, někdo je krvelačný, někdo jenom poslechne, někdo neposlechne a odskáče to. Je těžké tohle soudit,“ domnívá se pamětník.

Po pohřbu následovaly nechutnosti

Rodina se musela vyrovnat kromě bolestné ztráty Zdeňka i s nepříjemnostmi, které následovaly. „Rok nám nevydali urnu, mohli jsme ho pohřbít až za rok. Měli udělat společný památník obětí, dokonce jsem viděl i maketu, ale pořád se to protahovalo. Tak jsme řekli, že 21. srpna 1969 musí být v našem hrobě,“ popisuje pamětník a dodává, že mezitím jim Státní bezpečnost zničila rodinný náhrobek. „Měli jsme na něm napsáno datum úmrtí, 21. srpen 1968, ‚Nedej zapomenout‘ a vlaječku. A oni za mnou jezdili do LIAZu, abych dal souhlas na upravení náhrobku, že už mají rozhodnutí prokurátora. Já jsem povídal: ‚Když máte rozhodnutí prokurátora, tak proč chodíte za mnou, dělejte, co uznáte, ale já souhlas na to nedám.‘“

Státní bezpečnost nežádoucí nápisy ‚21. srpen 1968‘, ‚Nedej zapomenout‘ a vlaječku vyleptala před 21. srpnem 1969. Pamětníkovi a jeho mamince zakázali v den prvního výročí klást kytky k radnici nebo jakkoli provokovat. „A to se opakovalo každý rok, před výročím 21. srpna vždycky u hřbitova hlídkovalo několik estébáků,“ líčí pamětník, po kterém Státní bezpečnost chtěla, aby vrátil bratrův úmrtní list. „Bylo v něm napsáno: ‚Zastřelen neznámým vojákem okupační armády‘, a to se jim nelíbilo. Tak jsem řekl, že ho nemám.“

Pamětník v té době nemohl pokračovat ve studiu na vysoké škole, protože v jeho posudku stálo: „Nelze u něj předpokládat propagování a prosazování politické linie komunistické strany.“ Jeho dvě dcery později problémy se studiem už neměly.

V roce 1975 odešel z LIAZu a nastoupil jako technik do Parku oddechu a kultury. Později měl jako vedoucí na starosti kolotoče a houpačky v celém Severočeském kraji. Poté, co absolvoval studia soudního znalectví na Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém Brno, působil od roku 1978 jako soudní znalec v oboru strojírenství, ekonomika a technický stav lunaparků. Soudnímu znalectví a odhadům se věnuje dodnes (2022).

Po sametové revoluci nápis na rodinném hrobě obnovily na své náklady Technické služby města Liberec. Jméno Zdeňka Dragouna se objevilo na bronzové pamětní desce devíti obětí invaze na liberecké radnici, u jejíhož odhalení byl 21. srpna 1990 Arnošt Runčík. Vysvětluje, že rodina nikdy nedostala odškodné, ačkoli se o tom v médiích psalo. „Odškodné proběhlo jen mediálně. Měli jsme dostat dvakrát sto tisíc. Všichni si mysleli, že jsme v balíku, ale bylo nám sděleno, že nemáme nárok, protože Zdeněk nás nikoho neživil.“