Adolf Ruš

„Chtěl jsem vstoupit do Svazarmu. Nevzali mě z toho důvodu, že mi napsali posudek, že nemám kladný vztah k lidově demokratickému zřízení a že jsem zatížen přesvědčením otce, který byl odsouzený za protistátní činnost. Táhlo se to se mnou strašně dlouho, po celou dobu, co byl komunismus, třeba při hledání zaměstnání. Jedinou šancí, kterou jsem měl, byl sport, kde se na to tak nehledělo. Taky strýc, maminčin bratr, mi říkal, že jediné, v čem můžu vyniknout, je sport. Sport mi dal hodně. Můžu říct, že mi byl nápomocen v tom, že jsem zapomínal na to, co bylo.“

„Pamatuji si návštěvu v Leopoldově, kam byl tatínek převezen po útěku. Návštěva trvala asi minutu, minutu a půl, a byl konec, protože maminka se zeptala tatínka, jak se cítí. Řekl: ‚No, vidíš, jak vypadám.‘ Na to bachař řekl, že je konec návštěvy. Tak jsme se sbalili a jeli domů. A než jsme se na tuto návštěvu dostali, jeli jsme v noci pět hodin. Přijeli jsme tam v pět ráno, návštěva měla být v devět, ale byla až o půl dvanácté. A než jsme se dostali na místo návštěvy, šli jsme přes devět bran. V každé stáli bachaři se samopaly.“