Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Russnák (* 1934)

• narozen v roce 1933 v obci Poráč na Slovensku

• otec Pavel Russnák byl starší řeckokatolický kněz

• otec podporoval partyzány

• akce P

• v roce 1950 byla rodina vystěhována do Starého Města pod Sněžníkem

• bratr Boris Russnák v PTP

• strýc Mikuláš Russnák byl vystěhován do Třemešné, kde po roce zemřel

• bratr dědy Mikuláš Russnák byl internován (Podolinec, Hlohovec, Bači)

• na začátku šedesátých let návrat rodiny na Slovensko

• pamětník žije ve Starém Městě pod Sněžníkem

• bratr Peter Russnák řeckokatolickým biskupem

• v roce 2012 byla otci v Humenném odhalena pamětní deska

• člen Horské služby Staré Město pod Sněžníkem

Patnáct statečných

Pavel Russnák se narodil v roce 1934 v obci Poráč na Slovensku. Pochází z patnáctičlenné rodiny, která byla v roce 1950 v rámci akce P komunistickými úřady vystěhována ze Slovenska do malého příhraničního městečka s názvem Staré Město ležící v podhůří Karlického Sněžníku. Otec ThDr. Pavel Russnák starší byl totiž řeckokatolickým knězem a i přes nátlak odmítl přestoupit k pravoslaví.

Rodová tradice

Rodná obec pamětníka Poráč leží v malebné krajině Slovenského Rudohoří a je nejvýše položenou obcí v okrese Spišská Nová Ves. V 17. století byla po několika válkách a morových epidemiích dosídlena rusínským obyvatelstvem. Jak už napovídá příjmení pamětníka, byli mezi nimi i jeho předci. „Určitě přišli z Podkarpatské Rusi, protože máme jméno Russnák. Slováci, když mluvili o lidech z obce, tak říkali: ,Tam nahoře na rusnákoch.‘“I když je obec poměrně vzdálená od hranic s Podkarpatskou Rusí, již od 18. století byla považována za rusínskou. „V Poráči se lidé bavili po našem. Byl to takový dialekt, který byl podobný dialektu Rusínů,“ vzpomíná Pavel Russnák a dodává, že tehdy bylo normální umět několik jazyků. „Rodiče spolu mluvili maďarsky, abychom se to také naučili. Takže my jsme doma jako malé děti mluvili s rodiči maďarsky. Po mně ještě dvě starší sestry a pak už to začalo zanikat. Táta s náma mluvil taky slovensky a rusky. (…) Kdo chodil do školy a měl alespoň střední školu, tak bezpečně uměl maďarsky, slovensky a německy.“ Jedním z důvodů znalosti tolika jazyků byla národnostní různorodost obyvatel v okolí Spíšské Nové Vsi. Kromě Slováků tam žili Němci, Maďaři, Rusíni, Židé, Romové. Několik německých obcí se nacházelo v bezprostředním sousedství Poráče.

Rusínské obyvatelstvo Poráče bylo řeckokatolického vyznání a otec pamětníka byl místním knězem. Byla to rodová tradice, protože toto povolání již vykonávalo několik předků. Mezi nimi dědeček i strýc pamětníka. Řeckokatolická církev patří do společenství katolické církve a uznává autoritu papeže. Liší se hlavně svým byzansko-slovanským obřadem. Kněžské svěcení mohou přijímat i ženatí muži, ale biskupové jsou vybírání z těch, kteří žijí v celibátu. Otec pamětníka Pavel Russnák starší proto mohl být ženatý s Etelou a spolu vychovali třináct vlastních dětí. Pamětník byl třetím v pořadí a jejich druhorozeným synem. Russnákovi bydleli na faře v Poráči a Pavel Russnák mladší vzpomíná, že tam prožil poměrně idylické dětství. „S kamarády jsme chodili lyžovat po okolních kopcích. Tenkrát se lyžovalo na těch prknech ze sudu. Udělaly se řemínky na nohy a jelo se. Lepší bylo léto. To jsme chodili na jahody, borůvky, maliny, brusinky a hlavně na houby. V obci byli dva bačové a tím také dvě salaše a stovky ovcí. Ovčí sýr a brynza patřily k základním potravinám.“

Viděl jsem víc partyzánů než německých vojáků

Část svého dětství prožil Pavel Russnák v období druhé světové války v samostatném slovenském státě, který byl pod značným vlivem nacistického Německa. Vzpomíná, že válečný konflikt se v obci dlouho nijak neprojevoval. Až v roce 1944 před Slovenským národním povstáním se v okolí pohybovalo několik partyzánských skupin. „Než přišlo Slovenské národní povstání, tak v dědině byly nějaké partyzánské skupiny, protože tam široko daleko byly obrovské lesy. Partyzáni chodili do dědin a lidé jim dávali jídlo. Nakonec to došlo tak daleko, že obecní bubeník vybubnovával, že přijdou, a kdo chce, aby jim přinesl jídlo. To bylo ale až na sklonku roku l944 (...) Němečtí vojáci k nám nechodili, páč v okolí bylo hrozně moc partyzánů. Jako kluk jsem viděl víc partyzánů než Němců. Mezi partyzány byli Slováci, dost Rusů a taky tací, kterým jsme trochu rozuměli. Byli to Češi. To jsem poprvé v životě slyšel češtinu a ještě netušil, že jednou ji budu používat víc než slovenštinu. Protože táta uměl rusky, tak když něco bylo, tak v noci Rusové přišli k nám.“

Slovenské národní povstání vypuklo koncem srpna 1944, ale již v říjnu bylo potlačeno. Pavel Russnák vzpomíná, že přes Poráč ustupovaly davy slovenských vojáků a partyzánů. „Vyhledávali nepřístupný cesty směrem na střední Slovensko. Tři dny a tři noci šli přes obec vojáci. Koně, povozy a slovenští vojáci. Spousta z nich nechtěla jít dál. Kdo mohl, tak utekl. Chtěli civil, a když ho získali, tak utekli tam, kde to znali a měli větší naději se zachránit. Potom byla určitá přestávka a pak šlo ještě elitní vojsko.“Na konci října Němci zahájily operace, které měly za cíl zlikvidovat zbytky slovenské armády a partyzánů. Vojáci wehrmachtu hledali partyzány i v Poráči, a protože nikoho nenašli, zatkli významné představitele obce. Mezi ně patřil i otec. „Co já pamatuju, byli na Poráči třikrát. Nákladní auto do terénu, na valníku lavice, a když jeli, tak stříleli do vzduchu. Šli do chalup, do stodol, prohlíželi dědinu a hledali partyzány. Nic nenašli. Jenomže starostu, našeho tátu a ještě myslím hajnýho vzali s sebou. My jsme nevěděli, co bude. Za tři dny byl zpátky. Byli na výslechu ve Spišské Nové Vsi.“

Poráč byla osvobozena 23. ledna 1945. Válka sice v Evropě ještě neskončila, ale již v březnu Pavel Russnák nastoupil na gymnázium v Prešově, kde absolvoval dva ročníky. V roce 1946 byl otec jmenován školským profesorem náboženství a latiny na ruském gymnáziu v Humenném, kam přestoupil také pamětník, a celá rodina se do Humenného přestěhovala.

Vyhnanci

V Humenném žila rodina v klidu až do roku 1949, kdy komunistický režim tvrdě zasáhl proti řeckokatolické církvi. Ta byla označena za nejreakčnější a pro stát nejnebezpečnější. Byla spojována s banderovci a v únoru 1949 obsazen její prešovský klášter baziliánů a baziliánek. Osmnáct řeholníků a řeholnic bylo zatčeno. Komunistický režim chtěl v rámci akce P řeckokatolickou církev zlikvidovat a „navrátit“ ji do církve pravoslavné. Hlavní vlna represí začala v únoru 1950. Vznikly tzv. návratové výbory a Státní úřad pro věci veřejné svolal Prešovský sobor – schůzi duchovenstva řeckokatolické církve, které se však účastnilo jen minimum kněží. Prešovský sobor se usnesl na pravoslavizaci řeckokatolické církve, což prakticky znamenalo zánik řeckokatolické církve v Československu. Přesto se většina kněží této církve odmítla podřídit a byli různými způsoby perzekuováni. Mezi nimi i příslušnici rodu Russnáků. Bratr dědy pamětníka ThDr prelát Mikuláš Russnák starší, známý profesor katolické teologické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, byl ve svých 72 letech v květnu 1950 pro nesouhlas zatčen a odvezen do centralizačního kláštera v Podolinci. Později byl převezen do tábora v Hlohovci a nakonec internován v Bači, kde v roce 1954 zemřel. Dnes má pamětní desku na kostele v Sopkovcích u Humenného, ve své rodné obci. Druhou pamětní desku má od roku 2004 na budově gr. kat. pedagogické fakulty v Prešově. Strýce pamětníka Mikuláše Russnáka mladšího dokonce odmítnutí přestoupit stálo život. „Bratr našeho táty byl doktor teologie a jeho z Prešova vystěhovali do Třemešné u Města Albrechtice u Krnova. Jenomže on tam vážně onemocněl při nějakých pracích venku v terénu. Mrazy a byl tam nucen pracovat přímo v JZD. Nebyl na to samozřejmě zvyklý. Strašně se tam nachladil a hned v tom následujícím roce po vystěhování v Krnově zemřel. Pochován je na Slovensku.“

Otec také odmítl podepsat a nebylo to pro něj vůbec jednoduché rozhodnutí, protože tušil, jaké následky to bude mít pro jeho početnou rodinu. „Jednou nás starší doma svolal a ptal se nás, jestli to má podepsat. Dohodli jsme se, že ne. (…) Na našeho tátu byl strašně velký nátlak. Jenom z toho důvodu, že se domnívali, když je nás tolik dětí, tak nebudeme moct udělat nic jiného než souhlasit a přestoupit. (...) Několikrát byl na výslechu. Přišel domů samá modřina. Tenkrát to nebyla žádná sranda. Když jsem ho viděl, tak jsem se zděsil. Zakázali mu chodit ven, než bude bez modřin.“

Nakonec byl otec zbaven úřadu a poslán na práci do ostravských dolů. Po čase byl sice shledán jako zdravotně neschopný pro práci v dolech, ale rodina přišla o živitele rodiny a hlavní zdroj příjmů. „K tomu se váže i jedna historka. Když táta šel na vstupní zdravotní prohlíku k doktorovi a měl fárat do dolů, doktor si prohlížel jeho papíry a jen tak mezi řečí se ho zeptal latinsky: ,Kdy jste se narodil?‘Táta bleskově zareagoval a odpověděl mu latinsky celé datum narození. Výsledkem bylo: Neschopen práce v dolech! Je vidět, že i tenkrát byli Lidé s velkým L.“ Nejstarší děti proto musely nastoupit do zaměstnání. Prvorozený syn ale nemohl, protože musel narukovat a byl poslán do PTP (Pomocné technické prapory), kam byly místo vojny na převýchovu přeřazovány politicky nespolehlivé osoby. „Byl v maturitním ročníku, ale k maturitě ho nepustili a doporučili mu, ať si hledá místo v dolech. Nakonec musel do PTP,“ vzpomíná Pavel Russnák mladší, který kvůli finanční situaci rodiny opustil gymnázium a přihlásil se do zaměstnání. V blízké Snině se tenkrát otvírala nová strojnická továrna Vihorlat – Snina a pamětník byl z náboru poslán na zaučení do První brněnské strojírny v Brně. Vzpomíná, že se tam dostal do úplně jiného světa. V Humenném totiž komunistický režim svou ideologii prosazoval mnohem důrazněji. „V Humenném po roce čtyřicet osm začal nátlak. Hlavně v roce devětačtyřicet a padesát. Kam jsme přišli na úřady, na poštu, do obchodu, do školy a tak dál, všude byly plakáty: Oslovujeme se súdruh, súdružka, zdravíme se Čest práci. Koho jste neznal, tak jste musel oslovit ,súdruh‘,nebo bylo zle. Když jsme přišli do obchodu a neřekli jsme ,Čest práci‘, tak jsme museli ven. A znovu s pozdravem. Takový tam byly poměry. Já když jsem přišel do Brna, tak tam: Pane toto, pane támhle to. Říkal jsem si: Jéminkote, s tím bych tady neuspěl, kdybych začal zdravit Čest práci a říkat chlapům súdruh. Přišli jsme do první brněnské strojírny a hned: ,Pane mistr, pane to...‘To bylo úplně o něčem jiném. Byl jsem jako v Jiříkově vidění.“

Mezitím před Vánocemi roku 1950 byli otec, matka a jejich deset dětí (poslední syn se narodil až ve Starém Městě) naloženi do vlaku a posláni do malého moravského příhraničního města s názvem Staré Město. Toto bývalé německé městečko mělo po odsunu Němců mnoho neobsazených domů, přesto byli Russnákovi ubytováni ve zcela nevhodných prostorách. „Když přišli do Starého Města, tak na ně všichni zírali, protože nikdo nevěděl, co se děje. Zasvěcení byli jen určití lidé, kteří věděli, že přijedou. Dali je do hotelu, kde bydleli dva nebo tři dny a pak jim přidělili dvoupokojový byt. Pro dvanáctičlennou rodinu!“

Zanedlouho se k rodině přistěhoval i pamětník. „Naštěstí jsem neměl osmnáct, a když naše vystěhovali, tak jsem šel za rodinou. Kdybych už osmnáct měl, tak bych musel nastoupit ve Snině.“ Otec měl nastoupit do zaměstnání v grafitovách dolech v blízkém Malém Vrbně, ale nakonec skončil v Moravolenu ve Starém Městě pod Sněžníkem. „Protože v Ostravě dostal potvrzení, že nemůže pracovat v podzemí, tak nakonec pracoval v Moravolenu a tam navážel bedny s materiálem a potom byl tady u obsluhy malé vodní elektrárny.“ Ani tím to neskončilo a pamětník vzpomíná, že jeho sestra Anna nebyla místním ředitelem školy puštěna na střední školu. „Anička z nás byla nejchytřejší. Ve škole ve Starém Městě měla samé jedničky, a nepustili ji.“ Anna o několik let později složila nejen maturitu, ale dokonce vystudovala vysokou školu v Bratislavě. „Všichni jsme dosáhli středoškolského vzdělání, protože jsme chtěli.“Pavel Russnák napřed absolvoval dvouletý mistrák na Strojní průmyslové škole v Šumperku. V druhé polovině šedesátých let, v době politického uvolnění, si školu večerně dodělal a v roce 1968 maturoval v Šumperku. „Odmaturoval jsem s vyznamenáním a ještě jsem chtěl na vysokou školu, ale pak přišli Rusi a bylo po všem.“

Russnákovi nebyli jedinou rodinou řeckokatolického kněze vystěhovanou do Starého Města pod Sněžníkem. Pravidelně se setkávali s Pavolem Tirpakem a jeho rodinou, kteří byli v roce 1950 vystěhováni ze Sečovců na východním Slovensku. „Byl mladší než otec a pracoval tady v rudných dolech v Malém Vrbně.“V roce 1968 se Pavol Tirpak do Sečovců vrátil a až do roku 1993 tam vykonával kněžskou službu v řeckokatolické církvi. Jeho syn Ivan, který také bydlel několik let ve Starém Městě pod Sněžníkem, se v roce 1990 stal v první postkomunistické slovenské vládě ministrem životního prostředí.

V roce 1954 nastoupil Pavel Russnák na vojnu. V té době se již Pomocné technické prapory (PTP) rušily, a tak absolvoval normální vojnu ve Štúrově. Vzpomíná, že byl propuštěn 23. října 1956, v den, kdy v Maďarsku vypuklo povstání. „Ten den, když nás pustili, tak v noci byla revoluce v Budapešti. Opět jsem měl kliku, protože kluci, co byli ještě v kasárnách na Slovensku, se už nedostali domů a hned šli v plné polní na hranici.“

Návrat

V roce 1957 si otec tajně našel zaměstnání v Bratislavě a vrátil se na Slovensko. Po roce za ním již legálně přišla manželka a většina dětí. „Potom bylo povoleno se vrátit, ale nesmělo to být místo vystěhování na východním Slovensku, ale někam do oblasti západního Slovenska.“Otec pak v Bratislavě pracoval v Západoslovenských vodárnách a kanalizacích a potom jako knihovník v Univerzitní knihovně. V roce 1968 byla řeckokatolická církev obnovena a otec pak působil jako kněz v Miklušovce a Remeninách. V roce 1974 odešel do důchodu, ale až do konce života se věnoval práci pro církev a překládal náboženské knihy ze staroslověnštiny do slovenštiny. „Táta na tom doma pracoval, a když tu práci dodělával, tak v posledním řádku na psacím stroji bylo napsáno: ,Odchádzajme v pokoji!‘To jsou poslední slova kněze při svaté liturgii, kterou překládal ze staroslověnštiny do slovenštiny. Potom se u toho stolku postavil, ztratil rovnováhu a padl do bezvědomí. Ranilo ho a zemřel.“ Otec zemřel v roce 1981 a je pochován v Bratislavě.

V únoru 2012 byla Pavlovi Russnákovi staršímu odhalena pamětní deska na řeckokatolickém kostele svatého Petra a Pavla v Humenném. Pokračovatelem kněžské tradice se stal jeho syn Peter, který je od roku 1987 knězem a od roku 2008 řeckokatolickým biskupem. „Po smrti otce se v něm něco zlomilo a důsledek byl ten, že začal studovat na kněze. Stal se knězem a dnes je biskupem.“Většina sourozenců dnes žije na Slovensku. Na Moravě a v Čechách zůstal jen pamětník, jeho nejstarší bratr a jedna sestra. Na počátku osmdesátých let emigroval bratr Mikuláš, který nakonec skončil v Austrálii. „Měl železniční průmyslovku, ale protože v Austrálii je málo železnic, tak se k tomu nedostal. Pracoval jako školník, jeden čas dělal vitráže a pak si pořídil pekárnu. Dnes už je důchodce, žije na Tasmánii. Má tam malý ranč.“

Pavel Russnák mladší se již na Slovensko nevrátil, protože se ve Starém Městě oženil s paní Libuší. Okolní horský kraj si zamiloval také proto, že mu připomínal rodnou Poráč. „Co se týče těch kopců, tak je to hodně srovnatelné.“ Pamětník byl také dlouholetým členem místní Horské služby. Často se dostával k hranicím s Polskem. Vzpomíná, že se jednou na Králickém Sněžníku setkal se skupinou mužů, mezi nimiž byli i dva Poláci. Na hranicích v okolí Staroměstska se setkávali čeští a polští disidenti. Jestli tato skupina patřila k nim, Pavel Russnák neví, ale každopádně ho někdo s nimi vyfotil. Zanedlouho si pro něj domů přijela StB. „Naložili mě do auta a zavezli do Chrastic mimo cestu. Byli dva, a že si se mnou musí promluvit. Nevěděl jsem, co se bude dít. Vytáhli tu fotku a na každého se na ní ptali.“ Pavel Russnák muže na fotografii opravdu neznal a asi za půl hodiny byl propuštěn.

Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítal s nadšením, ale s následným rozdělením Československa se nikdy nesmířil. „Dodnes jsem se s tím nesrovnal, protože jsem se narodil na Slovensku. Mám tam členy rodiny, známé, znám spoustu lidí i tady a s tím se nevyrovnám.“

Dlouhá léta pracoval v Moravolenu ve Starém Městě a po roce 1990 se stal v podniku zástupcem ředitele. Nakonec dva roky před důchodem odešel. „Nemohl jsem přenést to propouštění. Dokud se propouštěli ti, co měli důchodový věk, tak to ještě šlo. Ale pak se propouštěli mladí, kteří byli třeba otcové rodin. Já jsem měl někomu z nich říct, že ho propouštíme? To jsem říkal, že tohle nebudu dělat lidem, se kterýma jsem tady víc než třicet roků. Mám propouštět lidi, se kterýma jsem začínal jako pomocný dělník zedníků. Já jsem jim měl říkat: Skončili jste,“ vypráví o svém odchodu ze zaměstnání Pavel Russnák, který stále žije ve Starém Městě pod Sněžníkem.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz

Dodatek napsaný pamětníkem: „O tom, co jsem zde vypověděl, jsem nikdy moc nemluvil! Pokud někdy něco málo, tak jsem měl hned dojem, že posluchač si myslí: Kecá. Ale nekecal jsem, ba ještě jsem se mírnil! My, potomci, nejsme hrdinové dnešní doby. (Já osobně už vůbec ne. Nadělal jsem v životě dost kotrmelců.) Naši dědové a otcové ano, ale oni to tak nebrali. Oni jen nechtěli zradit svou víru a poselství svých předků, a tak raději šli do vyhnanství, mnozí i do vězení. Dokázali bychom to i my dnes? Byly jich desítky, ba s rodinami stovky. Rozptýlili je po celé tehdejší republice. Na Moravě a v Čechách se o tom moc nevědělo. Nepsaly o tom noviny, nehlásilo to rádio. Po čase se začali vracet, někteří dříve, někteří později. Někteří už se nevrátili, někteří v urnách… Když jsme byli v březnu 2012 v Humenném na slavnostním odhalení pamětní desky našemu otci na chrámu sv. Petra a Pavla pod Sokolejom, přesvědčili jsme se, že lidé ani po více než šedesáti letech nezapomněli. Děkujeme! A těm, kteří se nedočkali, naše řeckokatolické: Blaženyj pokoj, vičnaja pamjať!“