Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Cyril Ruth (* 1935)

• narodil se 25. června 1935 v Praze

• otec stavební inženýr

• dětství v Praze a u prarodičů v Turnově

• zážitky z války

• 1950–1953 – studium na La Guardiově gymnáziu na Strossmayerově náměstí v Praze

• studium na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• specializace na kardiologii

• žije v Praze 7

Ačkoli se narodil v Praze, dětská léta trávil Cyril Ruth střídavě s rodiči na pražské Letné a u dědečka v Turnově. Tvrdí, že kontrast dvou různých prostředí, ryze městského a téměř venkovského, ovlivnil i jeho budoucí život.

Město bez aut

Jeho první vzpomínky souvisejí se školní docházkou. Školu v ulici U Studánky začal navštěvovat začátkem čtyřicátých let. „V lavici jsme se stále strkali. Tehdy, nevím, zda to souviselo s válkou, nebo jiným opatřením, jsme nosili do školy břidlicovou tabulku s pisátkem. Teprve ve druhém pololetí jsme dostali písanky. Také se přiznám, že plynule číst jsem se naučil asi až ve druhé třídě, i když jednotlivá písmena mi nedělala potíže,“ přiznává pamětník.

Vyrůstal na začátku války, kterou vnímal pochopitelně dětskýma očima. Proto mu utkvěly i detaily, které zaznamená dítě, na rozdíl od dospělého: „V prvních letech války nebyl téměř žádný provoz. Auto mělo jen pár lidí, například jedna spolužačka mé matky, jejíž muž byl advokát. Měli auto značky Popular a někdy nás vzali na výlet. Autem jezdila jen pošta, ostatní věci, jako uhlí nebo mléko, vozili většinou koně. Popeláři měli náklaďák s parním pohonem, pod kotlem museli zatopit a pak teprve jeli. Říkalo se tomu sentinel. Němci pak většinu soukromých vozů zabavili. Jezdit mohli jen lékaři, sanitky, policajti, vládní vojsko, ale soukromníci v podstatě ne.“

Ve slunci se leskly bombardéry

Válka se rodiny Ruthových dotkla osobně, protože jeden z příbuzných byl uvězněn v koncentračním táboře. „Otcův bratranec pracoval na dráze a převážel nějaké zbraně. Bohužel ho chytili, zavřeli a odsoudili k smrti. Příbuzenstvo se všelijak snažilo všemožné vlivné lidi podplácet, ale spíš kvůli převládajícímu zmatku než úplatkům nakonec skončil v koncentráku, ale přežil.“

S posledními měsíci války se pamětníkovi spojuje intenzivní vzpomínka na nálety na Drážďany: „Bombardéry letěly přes Prahu. Byl takový krásný únorový den, nebe bylo ještě spíš šedomodré než úplně modré. Ale na něm se třpytily stovky letadel ve slunci a byl slyšet zvuk stovek motorů. Město ztichlo a lidi vylezli, protože to bylo opravdu něco ke koukání, na to se nedá zapomenout.“

Potraviny a výbava od UNRRA

Stejně jako mnozí další, kteří dospívali po osvobození, nemohl Cyril Ruth neupozornit na fenomén poválečné doby – potravinovou pomoc UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Tato organizace Spojených národů dodávala potravinovou pomoc i další spotřební materiál zemím postiženým válkou a jejími důsledky. „Pamatuji si americké soupravy suchých dávek obsahující v malých konzervách porce masových jídel, fazolí, sýra se šunkou, pudinků, čokoládu, kokosové sladkosti, chlorovou přísadu do závadné vody a tak dále. Z jiných zdrojů se vyskytovaly například portugalské sardinky, francouzské makrely ve víně, švýcarský tavený ementál Tiger a z německých skladů pocházely kulaté krabice čokolády s kofeinem,“ líčí Cyril Ruth.

Kromě zásob od UNRRA bylo možné po válce získat také přebytky armádních zásob. „K dostání byly vyřazené vojenské uniformy a mnoho součástí německé výstroje ještě dlouho sloužilo jako trampská a tábornická výbava,“ připomíná Cyril Ruth. Možná i díky tomu byli čeští skauti tak dobře vybaveni na život v přírodě.

Šťastné skautské roky

Největším ziskem poválečné doby byla pro pamětníka možnost zapojit se do skautingu. S několika spolužáky zakotvil v 306. skautském oddílu v Klimentské ulici. Zakladatelem oddílu byl evangelický farář dr. Šoltész. Fungování oddílu popisuje Cyril Ruth s uznáním: „Nápadité aktivity efektivně organizovaly volný čas dospívajících. Díky vzdělání, šíři zájmů a pedagogickému talentu našeho vedoucího čas vyplňoval hodnotný program. Vedle klasických her a nácviku skautských dovedností, rukodělných prací i naučných lekcí se pořádaly i hry – akce rozložené do více časových úseků, zaměřených k poznávání určité historické osoby nebo epochy.“

Před procesy nebylo úniku

Po roce 1948 byla skautská organizace zrušena. Horší však byly změny, které souvisely s nově nastoleným režimem. „Mnohé z nás sbližovaly postihy našich rodin politickými změnami,“ vzpomíná na léta po komunistickém převratu Cyril Ruth. Pravá tvář nového, „spravedlivého“ řádu se projevovala zestátněním soukromého majetku a destrukcí dosavadního uspořádání společnosti uplatňováním zásad třídního boje. Politické procesy s nepřáteli nového zřízení začaly sice už v roce 1949, ale postupně nabývaly na síle. Od začátku padesátých let se rozrůstaly tak, že jim nebylo možné uniknout – přímé přenosy politických procesů vysílal státní rozhlas a byly i tématem filmových týdeníků. „Na hysterické výlevy prokurátorů Urválka a Vaše, na deklamovaná, neuvěřitelná a vynucená přiznání jejich obětí nebo na snaživé rezoluce pracujících se nedá zapomenout,“ popisuje období politických procesů pamětník.

„Do školy za námi pronikla politika zatčením oblíbeného třídního, profesora matematiky Františka Němce, který byl za svou činnost ve skautingu odsouzen a deset let vězněn. Naším spolužákem byl syn později popraveného Rudolfa Slánského. O školním Svazu české mládeže, předchůdci Socialistického svazu mládeže, příznačného pro další dobu, vím jen to, že jsem si k maturitě vypůjčil jejich modrou košili,“ podotýká Cyril Ruth.

Štěstí na lidi

Společně s ostatními spolužáky toto období popisuje v knize Léta padesátá. „K tomuto vzpomínání nás přiměla spolužačka Eva Štolbová. Hlavním důvodem, proč jsme se k sepsání vzpomínek nechali přemluvit, bylo to, že následující generace vždy tvrdí, že ta předchozí to měla lepší. Při vzpomínání se to špatné víceméně filtruje, ale je pravda, že padesátá léta přinesla změny ve velkém tempu,“ uzavírá své vzpomínky, o které se podělil se studenty v březnu 2015, Cyril Ruth.

Mnozí jeho spolužáci, kteří se sešli ve vzpomínkové knize Léta padesátá, později dosáhli odborného, vědeckého i společenského úspěchu. Patří mezi ně i pamětník – vystudoval lékařskou fakultu, specializoval se na kardiologii a tímto oborem se zabýval celý svůj profesní život. Je přesvědčen, že k pracovnímu úspěchu mu napomohly dvě osoby. „Měl jsem štěstí na lidi. V práci na šéfa a doma na manželku,“ usmívá se Cyril Ruth.