Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evženie Ružbatská (* 1923  †︎ 2017)

• volyňská Češka

• narozena na polském území dnešní Ukrajiny

• vystudovala pedagogickou školu v Dubně

• její rodina udržovala přátelské styky s místními banderovci

• v roce 1947 návrat do Čech

• celý život působila jako učitelka

• zemřela 12. února roku 2017

Dětství a rodina

Evženie Ružbatská, rozená Novotná, se narodila 23. prosince 1923 ve Volkově, obci na území dnešní Ukrajiny, které v té době patřilo Polsku. Ve vesnici byla česká škola (učitelé pocházeli z Čech), český kostel, hřbitov. Češi vybudovali i silnici. Rodiče se brzo po jejím narození přestěhovali do historického městečka Berestečko. Pak ještě nějaký čas bydleli v Lucku.

Oba rodiče Evženie Ružbatské byli Češi. Tatínek se jmenoval Jaroslav Novotný a jeho otec pocházel z Boleslavi, matka z Domažlic. Otec byl vyučený soustružník-zámečník. Maminka Marie, za svobodna Kapešová, byla prodavačkou a její rodiče pocházeli ze Mšeného-lázní.

Evženie Ružbatská má jednu sestru, mladší o 13 let. Ještě žije, jmenuje se Eliška, provdaná Kapušiová.

Když bylo malé Evženii asi pět let, rozhodl se její tatínek osamostatnit a koupil od Ukrajinců pozemek v městečku Boremel. Tam si také nechal postavit dům. Nebylo to velké město ale zajímavostí je, že tam byli tři lékaři – Polák, Žid a Ukrajinec.

Základní školu navštěvovala Evženie Ružbatská v Berestečku, chodily tam děti převážně židovské, jen několik dětí bylo z ukrajinských a českých rodin.

V Berestečku měli prarodiče Evženie Ružbatské prosperující restauraci „Kapeš“ s výrobnou uzenin. Prostě, byl to „zlatý důl“. Ale babička se pořád chtěla odstěhovat do většího města, a tak přemluvila tatínka Evženie Ružbatské, aby svoji dílnu v Boremelu pronajal, než se maminčin nejstarší bratr ožení, a převzal dočasně jejich živnost. To chodila Evženie Ružbatská asi do první třídy.

„Protože jsem neměla ráda mléko, tak jsem bumbala pivo. A v šesti letech už ze mě byl pěkný alkoholik. Mléko jsem nemohla ani vidět.“

Když malou Evženii viděl doktor, řekl mamince: „Jestli ji nepošlete na vesnici, tak to o ni přijdete.“

A tak si pro ni přijela druhá babička z Volkova. U té pobyla rok, aby se naučila pít mléko a zesílila. Když potom četla „Babičku“ Boženy Němcové, tak měla pocit, že to je její životopis. Byl to nejkrásnější rok v jejím dětství. Poblíž bydlela babiččina dcera, její teta. Ta měla syna, Vénu Sovu. Byli stejně staří a denně spolu byli ve styku. Nejhezčí vzpomínku má na to, jak se s Vénou brouzdali po dešti bosí v příkopech. Později Véna padl na Dukle. Okolnosti jeho smrti nezná, teprve po letech se dozvěděla, že když ho zasáhla kulka, žil ještě dva dny.

Rodiče Evženie Ružbatské provozovali restauraci „Kapeš“ v Berestečku asi čtyři roky. Pak ji předali maminčinu bratrovi – když se oženil. Rodina se potom vrátila do Boremelu, kde zůstala až do návratu do Čech v roce 1947.

V Boremelu vychodila Evženie Ružbatská základní školu. Protože to bylo ještě před válkou, byla škola nejprve polská, potom, když východ Ukrajiny připadl Sovětskému svazu, byla škola ruská, za německé okupace ukrajinská.

Po základní škole začala Evženie Ružbatská studovat pedagogickou školu v Dubně, a to i přes odpor tatínka. Ten se s ní při odchodu na studia ani nerozloučil, snad to bylo i tím, že byla do narození mladší sestry vlastně dlouho jedináčkem a otec se od ní nechtěl odloučit.

První sovětská okupace v letech 1939–1941 

„V tom třicátém devátém jsme ve dne ještě byli pod Polskem, a v noci už přijížděli Sověti, takže ráno už jsme byli pod Ruskem. My jsme stáli u oken, zhasnuto, a dívali jsme se, jak jedou.“

Po příchodu Rusů začalo z obchodů mizet zboží. Židovští obchodníci proto začali zvyšovat ceny. Ale maminka Evženie Ružbatské mluvila dobře jidiš, proto jí obchodníci nechávali zboží za stejnou nebo dokonce nižší cenu.

V Boremelu byla velká pila, kde se vyráběly parkety. Banderovci ji ale spálili. Sověti nařídili tatínkovi Evženie Ružbatské, aby pilu dal opět do provozu, a nepustili ho kvůli tomu ani na vojnu. Když už bylo v roce 1947 dovoleno jít do Čech, byl dokonce vysokým ruským úředníkem z kraje přemlouván, aby se nestěhoval: „Říkal nám: ,Počítejte s tím, že to, co jste tady prodělali dvakrát, to znárodňování, to v Čechách budete prodělávat potřetí. A nemyslete si, že to u vás v Čechách bude jiný. Tam to bude úplně stejný jako tady. Když se bojíte banderů, tak my vás přestěhujeme na Krym. A dostanete tam dům, dílnu, všechno, co budete chtít, všechno dostanete, dávejte si podmínky, jaký chcete.‘ “

Evženie Ružbatská v tu dobu studovala pedagogickou školu v Dubně. S přestávkami, které způsobila válka, ji dokončila v roce 1947. Závěrečné zkoušky dělala o dva měsíce dřív, protože se již chystali na odjezd do Čech.

Německá okupace v roce 1941

„Rusové ustupovali kvapně pryč a Ukrajinci vítali Němce.“

Hitler jim totiž slíbil samostatnost. A připravovalo se to už od roku 1929 po sjezdech banderovců ve Vídni a v Praze. Tam se jednalo o tom, že Poláci musí západní Ukrajinu opustit. Vše tam bylo polské, ale Ukrajinců tam bylo přece jenom víc. Byla to jejich země, proto byli Němci vítáni, dokonce s květinami.

Emilie Ružbatská měla několik kamarádek – Židovek. Jak sama říká, byly to „ohromný holky“. Skoro v každém polském městě a městečku bylo v té době zřízeno židovské ghetto. Ghetta byla oplocována prkny vysokými nejméně tři metry. Z okresního velitelství tam Němci přijížděli a brali Židům zlato. A to několikrát za sebou – dokud měli co brát. Němci za ty čtyři roky okupace likvidovali jedno ghetto za druhým. A Židé tušili, že na všechny přijde řada.

Pod Boremelem tekla řeka, městečko bylo vysoko nad ní, a nad břehy řeky se tyčily skály s prohlubněmi. Židé si museli v těch skalách vyhloubit jámy – pak je Němci stříleli a oni do těch jam padali. Když se pak v důsledku stavby přehrady zvedla voda v řece Styr, vzniklo jezero, takzvané boremelské moře. Voda zatopila i hromadné hroby a vymývala kosti zavražděných Židů.

Evženie Ružbatská měla učitelku – Židovku. Její manžel dělal účetního na pile. Ta střelbu ve skalách přežila. Zraněná se doplazila z jámy někam na zahrádku k ukrajinské rodině. Ale protože se domnívala, že její manžel byl ve skalách zastřelen, šla a Němcům se přihlásila dobrovolně. Byla bezdětná a asi se jí už nechtělo žít.

Ze všech židovských obyvatel Boremelu, kterých byly tisíce, se jich zachránilo asi dvacet.

Banderovci a místní obyvatelstvo

„My jsme s banderovci žili ve shodě. Oni si nás vážili a nikdy jsme s nimi neměli žádné konflikty.“

Emilie Ružbatská si vzpomíná, že asi tři banderovci se u jejího tatínka učili, pak u něho i pracovali. A jeden z nich, který měl pak u banderovců velké slovo, vždycky říkal: 

„Na Novotného mi nesáhnete, protože to je člověk, který by si to nezasloužil.“

Banderovci dokonce dali Boremelským vědět, když se blížila velmi silná skupina ruských partyzánů. Obyvatelé předměstí pak mohli včas odejít za řeku.

Na banderovce má Emilie Ružbatská několik dodnes velmi živých vzpomínek. Například jak jejich rodina jednoho narychlo schovala za skříní v pokoji, když se u nich na dvoře objevila skupina sovětských partyzánů. Tu pak rodiče pohostili jídlem i pitím a mezitím banderovce ukryli, nejprve na půdu, potom ho téměř před očima ruských partyzánů lstí odvedla Evženie Ružbatská s kamarádem do krytu, který měli rodiče zbudovaný za dílnou. Ale u vjezdu do dvora stále hlídkovali Rusové. Jedna Ukrajinka, která utekla před ruskými partyzány za řeku Styr, se vrátila podívat, jestli jí nebyl vykraden dům. Hlídkující partyzán ji zastavil, a protože měla velký ranec na zádech, nařídil jí, aby ukázala, co v něm má. Objevil krásnou persiánovou čepici – papachu, a protože sám měl už nějakou starou, vzal si ji. Ukrajinka se potom vrátila zpět za řeku a vyprávěla tam, jak Češi vítají ruské partyzány a hostí je, zvláště ti Novotní. Banderovci potom probírali její udání, že rodina Novotných vítala a hostila Rusy. A tak maminka Evženie Ružbatské šla přímo za nimi a řekla, aby se zeptali toho, kterého její rodina schovávala. A ten jim potvrdil, že Novotní ho zachránili.

Banderovci působili v kraji po lesích ještě když rodina odjížděla do Čech. S některými byli do té doby pořád v kontaktu.

Německý teror

Když do Boremelu přišli Němci, mělo obyvatelstvo těžký život. Probíhaly přestřelky mezi banderovci a německými vojáky. Všichni obyvatelé museli mít na dveřích domů cedulku se jmény lidí, kteří tam bydlí. Kdo to tak neměl, byl postaven na náměstí podél zdi a každý pátý nebo šestý byl zastřelen. Ale důvodem k zastřelení byly i jiné maličkosti. Tak vzali i Novotných sousedy, a to jenom proto, že brzy ráno nespali, a postavili je na náměstí ke zdi. Doma zůstaly jejich tři malé dcerky.

„Co udělala ta prostřední? Ta se potom sebrala, šla na náměstí, postavila se k rodičům do řady, tátu za ruku, mámu za ruku, a tak stojí v tý řadě... A jeden starší Němec, co pořád chodil a hlídal, vždycky se na ty tři podíval. A pak mu to nedalo, přišel k nim a povídá: ,Zpátky.‘ Ukázal, aby odešli. A vyhnal je z tý řady. Tak ta dcerka jim možná zachránila život.“ 

Návrat do ČSR

Ještě dva roky po válce bránila sovětská vláda volyňským Čechům v návratu do Čech. Teprve v roce 1947, když bylo potřeba doosídlovat v Čechách pohraničí po odsunutých Němcích, dostali volyňští Češi možnost vrátit se. Rodina Emilie Ružbatské byla odvezena do Podbořan, kde bydleli v kasárnách. Pak jezdili pohraničím a vybírali, kde by mohli zakotvit. Až tatínkův bratr, který byl za války i ve Svobodově armádě a bydlel v Litoměřicích, jim tu nabídl bydlení. Rodina bydlela v Litoměřicích nejprve v nájmu až do roku 1949. To už doosídlování pohraničí končilo, a tak měli poslední možnost vybrat si domek jako kompenzaci za dům, který opustili na Volyni. Připadli na dům v Litoměřicích, odkud se stěhovali Češi, kteří si postavili dům na Moravě, a nastěhovali se tam.

V roce 1950 se Evženie Ružbatská provdala. Se svým manželem se seznámila na taneční zábavě. Manžel byl vyučený svářeč, svařoval potrubí, jezdil pracovat i do tehdy ještě Východního Německa. Ona sama byla celý život učitelkou, učila na základní škole v Litoměřicích, nejprve na 5. ZŠ, pak na 1. ZŠ, a to ještě dva roky jako důchodkyně. Na základních školách učila všechny předměty kromě zpěvu. Jezdila i do škol v přírodě, tam byla celkem třiadvacekrát.

Tři roky vedla kroniku Sdružení volyňských Čechů v Litoměřicích. Nikdy nebyla organizována v žádné straně, problémy s komunistickým režimem neměla. Jejími koníčky bylo kreslení a ruční práce, konkrétně pletení. Její tatínek zemřel v roce 1961 na rakovinu, kterou onemocněl dva roky předtím. Maminka zemřela v roce 1988.

Současnost

Evženie Ružbatská žije v současné době stále v Litoměřicích. Je vdova, její manžel, Ludvík Ružbatský, zemřel v roce 1999.

Má dva syny, starší Rostislav se narodil v roce 1952, mladší Jaroslav v roce 1960. Má pět vnoučat, nejstaršímu vnukovi je 25 let.

Motto

„Přeji všem, aby byl mír. Aby se naši potomci měli dobře. Já jsem válku prožila a vím, co to je. Ať si nikdo nemyslí, že je to jen nějaké dobrodružství...“