Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Růžek (* 1930)

• narozen 20. srpna 1930 v Kamenné Lhotě do zemědělské rodiny

• do rodiny zasáhla nucená kolektivizace, které se obyvatelé Kamenné Lhoty dlouho bránili, ale nakonec i jeho otec podlehl a podepsal vstup do zemědělského družstva

• toužil po studiu na konzervatoři, kterou také vystudoval s prospěchovým stipendiem, zatímco současně bral soukromé hodiny pozounu u profesora Ušáka

• profesionálním hudebníkem se stal s nástupem na povinnou vojenskou službu

• po návratu z vojny začal vyučovat hudbu ve Voršilské a založil dechový soubor, se kterým slavil mezinárodní úspěchy a řada z jeho členů se stala součástí filharmonických orchestrů

• jeho rozhovor byl natočen v rámci soutěže Příběhy 20. století

„Už něco pamatuju,“ říká se smíchem Karel Růžek, narozený 20. srpna 1930 v Kamenné Lhotě. Jeho rodiče byli venkovští lidé, otec byl původně vyučeným ševcem, ale přiženil se do Kamenné Lhoty do rodiny vlastnící pole, která Karlův otec nade všechno miloval. Karlova maminka nesmírně mnoho pracovala: „Ženský byly otroci. Já tu svoji máti vidím, celý život měla 45 kilo, a její ruce nebyly ženské, to byly mužské ruce,“ vzpomíná pan Karel na maminku. Ostatně, i pan Karel sám rád na poli pracoval, především pak rád oral s koňmi. „Ať si někdo uvědomí, kolik kroků se pod polem muselo tehdy udělat,“ dodává pan Karel.

Bez muziky není život

Karlův dědeček byl údajně u císařské kapely křídlovákem, ale jeho rodiče ho jako nejstaršího syna odvolali k práci na statku. „Kdo má rád muziku, tak to pochopí. Bez muziky není život. Je to droga pro toho, kdo tomu propadne, a to vím podle sebe,“ vypráví pan Karel. Jeho dědeček se právě ze svého smutku ze ztráty hudby jako životní lásky dal na pití.

Kolektivizace

Pan Karel vypráví, jak se zemědělci cítili, když nastala nucená kolektivizace. „To bylo něco hroznýho. Představte si člověka, který dře, aby mohl koupit pole, a najednou podpisem to někomu dá zadarmo, nic mu za to nedají. Jak jim muselo být těm lidem?“ dodnes pozvedává pan Karel obočí. V Kamenné Lhotě se kolektivizaci bránili, včetně Karlova otce. „Nejdřív nechtěli ty mladé z toho zemědělství pustit. Já, když jsem chtěl jít na školu, měl jsem problémy,“ vzpomíná pan Karel a dodává, že to nebyli rodiče, ale místní starosta, který posvětil jeho žádost o studium. „Uvědomili si, že když všichni mladí odejdou, tak nebude mít kdo obdělávat pole,“ přemítá. „Otec, když viděl, chudák, že to všichni podepsali, tak to taky podepsal. Dovedu si představit, jak mu bylo,“ emotivně vypráví pan Karel o otcově vstupu do zemědělského družstva. „Pánbůh ho miloval. O prázdninách se u práce skácel,“ dodává o jeho brzké smrti. Kolektivizace způsobila brzy v oblasti Kamenné Lhoty obrovskou povodeň. „Tam letěla voda,“ vzpomíná pan Karel. „Dneska trošku zaprší a hnedka máte povodně,“ nabízí svůj kritický pohled na to, jak JZD změnily ráz krajiny.

Vzdělání

Do školy chodil za války pěšky – na tu základní v Kamenné Lhotě, kde navíc do roku 1948 nebyla elektřina, a pan Karel vzpomíná na skvělého pedagoga, který si v mnohotřídce dovedl se žáky rozličných věků poradit i potmě. Od 10 let pak chodil na měšťanku v Ledči na Sázavou, kde se naučil i psaní na stroji, ale hlavně němčinu. „Tu do nás tloukli,“ vzpomíná pan Karel na dobu od roku 1940.

Po válce

„Potom přišli ti Rusové,“ pokračuje vyprávění o změnách po roce 1948. „To byl pro nás svátek, my jsme v nich viděli svoje spasitele. My jsme nevěděli, co s námi bude, vítali jsme je se slzami v očích,“ vzpomíná pan Karel. Socialismus s lidskou tváří, překvapení v roce 1968, normalizace… „Vzpomínám na Gorbačova. Byl to jeden z odvážných Rusů, co začali uvolňovat tu krutou diktaturu. A dneska se o něm vůbec nemluví a myslím, že za tu snahu by měl dostat uznání,“ uvádí pan Karel. „A po [Sametové] revoluci se zase točilo všechno opačně,” kroutí hlavou pan Karel a srovnává sociální podporu a zdravotní péči za totality s tou současnou, a sám uznává, že příliš neví, co si myslet. „Vzpomínám na toho Toufara z toho Číhoště, já jsem ho znal. To byl dobrej člověk a toho umučili. Tak zas tohleto… A svoboda dneska, člověk může jít kam chce, dělat co chce, ale taky to má své…“ přemýšlí pan Karel o událostech od roku 1948 do 1989.

Hudba a řidičák

„Už když jsem chodil do měšťanky, dělal jsem muziku,“ vypráví pan Karel a zmiňuje, jak chodil na housle k panu Beranovi, varhaníkovi z místního kostela. „První bylo: zazpívej. A kdo nezazpíval čistě, neučil ho,“ vzpomíná. „A najednou přišla povinnost na vojnu. Měl jsem sen, že bych šel profesionálně na školu. Ale vojna mi přinesla dvě prospěšné věci – člověk si zahrál dva roky na profesionála a udělal si řidičák, co se mu pak v civilu hodil. O ostatním je škoda hovořit,“ pokračuje ve vyprávění.

To jsem si vyšumařil

„Moje studium nestálo ani korunu, to jsem si vyšumařil, měl jsem prospěchové stipendium,“ vypráví o nástupu na konzervatoř po povinné vojenské službě. „Poznal jsem, jak se učit má, a jak se učit nemá,“ dodává. „To nejdůležitější jsem si ale zaplatil, bral jsem soukromé hodiny u profesora Ušáka,“ vzpomíná s vděčností na jeho absolutní sluch při výuce hry na pozoun a jak vypráví o problematice sníženého septakordu, neváhá ho hned zahrát na klavír. Když pak později začal učit hudbu ve Voršilské, pan ředitel mu sdělil, že by potřebovali při škole založit dechový orchestr. „Říkal jsem mu: ‚pane řediteli, mějte rozum, vždyť jsem sotva začal.‘“ Ředitel odpověděl: „‚To já se toho už nedočkám.‘ Jak kdyby mi vrazil kudlu pod žebra,“ vzpomíná pan Karel, zjevně pohnutý. A tak sestavil dechový orchestr, a zatímco vesměs všechny důležité nástroje obsadil, problém byl klarinet. A tak se pan Karel naučil i na klarinet. „Musíš být jako vánoční ryba,“ směje se pan Karel na cennou radu, kterou při výuce dostal.

Počkej na Zubatou

„Holka zlatá, největší úspěch byl na mezinárodním festivalu v Polsku,“ odpovídá pan Karel na otázku, jaký byl jeho největší zažitý úspěch, a přidává výčet dalších získaných prvních míst. „Většinou bývá na soutěžích řevnivost a spravedlnost neexistuje,“ dodává spolu s informací, že z jeho žáků je 33 v České filharmonii. Myšlenky na hudbu prolíná pan Karel detaily ze zemědělského života, které jsou pro dnešní mladou generaci už dávno neznámé – jak se vážou snopy, co je to povříslo či votava, jak se starat o ječmen, v jaké chvíli sklízet obilí… „Zdravý rozum mi říká: ‚Co chceš, ty blázne, sedni si doma a počkej na Zubatou,‘“ směje se na závěr pan Karel. I přes pokročilý věk v době natáčení rozhovoru totiž stále učil na umělecké škole v Ledči nad Sázavou.