Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Jarmila Růzhová, roz. Janáčková (* 1937)

Už je nás málo

  • narozena 28. srpna 1926 v Českých Budějovicích

  • Gymnázium ve Slaném

  • Gymnazijní profesoři v roce 1937

  • Václav Cibula

  • Antonín Loucký

  • Vlastimil Jirát

  • Otto Flach

  • Karel Egerer

  • Václav Sklenička

  • Vladimír Rus

  • MUDr. František Opata

  • Vladimír Trsek

  • Slánský Jazz klub

  • Studenti v době okupace

  • Výslechy gestapa

  • Kolaborace

Ing. arch. Jarmila Růzhová - Janáčková

  „Po přijímacích zkouškách jsem byla v roce 1937 přijata ke studiu na Reálném gymnáziu ve Slaném. Pro velký zájem studentů vznikly dvě třídy.“

    Slánské gymnázium má dlouholetou tradici. Bylo pátým gymnáziem v Čechách založeným řádem piaristů. V roce 1658 podepsal hrabě Bernard Ignác Martinic zakládací listinu a ještě téhož roku přišli do Slaného tři řádoví kněží a začalo vyučování. Prvních devět let vyučovali v provizorních prostorách. Od roku 1667 sídlila škola ve vlastní budově postavené pro potřeby gymnázia na slánském náměstí. Na piaristickou tradici navázalo v roce 1909 reálné gymnázium.

    Za dobu svého trvání prošla škola několika reformami i změnami názvů. Gymnáziem se opět nazývá od roku 1968. Budova, ve které nyní sídlí, byla postavena v roce 1938. Původní budova slouží Vlastivědnému muzeu. „Do nové školy jsme se stěhovali z budovy bývalého piaristického gymnázia v sekundě, na jaře roku 1939.“

    Po mobilizaci v září 1938 sloužila nově postavená škola přechodně československému vojsku. Když na jaře 1939 hrozilo zabrání budovy německým vojskem, přestěhovali žáci veškerý majetek do nové budovy, ale během války stejně vojenským účelům sloužila.

    „V primě nás učil němčinu profesor Hofman. Byl ctižádostivý, později odešel do Akademie věd. Češtinu učil profesor Bužek, profesorka Němcová, také profesorka Zahrádková, už nevím přesně, v které třídě. Němčinu vyučoval výborný profesor Eysselt, bohužel jsme ho moc často neměli. Němčinu také učila mladá suplentka, profesorka Hošková. Patřila mezi studenty, které Němci, když zavřeli vysoké školy, vyházeli. Nebyla dostudovaná, přistihli jsme ji, že moc němčinu neuměla, dělala chyby v silných a slabých slovesech. Od tercie do kvarty nás učil kreslení malíř Holeček. Zvláště se věnoval výuce nepovinného kreslení. Za to jsem mu vděčna. Dodnes ráda maluji a dodnes dělám výstavy. Francouzštinu nás od kvinty učila profesorka Jebavá. Bydlela blízko naší rodiny. Měli jsme byt v Zemědělské škole a Hospodyňské škole na Hlaváčkově náměstí, otec tam byl ředitelem. Narodila jsem se v Budějovicích, ale když mně byly tři roky, otec dostal umístění do Slaného a přestěhovali jsme se do služebního bytu ve škole.“

    Od primy až po oktávu byl mým spolužákem spisovatel Václav Cibula (viz. foto) a vzdělaný a chytrý člověk Antonín Loucký.“

      Antonín Loucký ve sborníku z r. 1939-1945 popsal ve vzpomínkách slánských pamětníků příhodu z let okupace, kdy byla třída vyslýchána gestapem.

    „Od primy s námi chodila Mojmíra Nováčková. Její maminka byla vdova. Mojmíra se stýkala s německými vojáky. Proto jsme se na ni zlobili, protože byla nespolehlivá a udávala. Udala spolužáka Vlastimila Jiráta (viz foto). Byl vězněný asi měsíc na kladenském gestapu. Do třídy s námi chodili dva studenti německé národnosti, Otto Flach a Karel Egerer (viz. foto). Karel rád kreslil, založil i naši třídní kroniku. Jeho rodina pocházela z pohraničí, ale k Němcům nijak neinklinoval. Jeho tatínek byl úředník  na dráze. Karlovou zásluhou, protože se za Vlastimila Jiráta (viz. foto) jako příslušník německé národnosti zaručil, Němci propustili a po měsíci přišel opět do školy.“

    Oba studenti, protože byli německé národnosti, byli povoláni do armády. „Ve třídě jsme měli ještě jednoho Němce, jmenoval se Otto Flach.  V kvintě musel narukovat do armády. Dozvěděli jsme se, že padl u Stalingradu. Karel Egerer narukoval asi o rok později. Než se tak stalo, musel chodit v kroji Hitlerjugend, ale uniformu nosil jen odpoledne. Styděl se za to. Narukoval na počátku sexty a prý padl při obléhání Budapešti. S Němci chodila také Jiřina Kodýtková, ale naštěstí neudávala. Když jsme měli maturovat, nebyla proto připuštěna ke zkouškám, takže gymnázium ukončila bez závěrečných zkoušek. Později se dostala k Boromejkám, kde vystudovala zdravotní školu a pracovala jako sestra.

    Dva spolužáci, Vladimír Rus a Václav Sklenička (viz. foto), emigrovali. Vladimír Rus žije v současnosti na předměstí New Yorku. Stal se profesorem, učil latinu. Byl zapsaný na právnické fakultě, ale po únoru v roce 1948 i se svým bratrem Svatoplukem emigroval. Václav Sklenička vystudoval v Americe asi práva (pozn. Fakultu národně hospodářských a politických věd v Torontu) a měl poradenskou kancelář.“ S oběma se spolužáci znovu setkali až v devadesátých letech. „Vladimír Rus přijel na setkání abiturientů v roce 1992 a Václav Sklenička v roce 1990. Nešťastnou existencí byl spolužák Vladimír Trsek (viz. foto). Vystudoval vysokou školu, specializaci profesuru kreslení. Od mládí rád kreslil. Po roce 1968 příliš dával najevo nesouhlas s politickou situací. Z profesury kreslení byl degradován a učil na základní škole. Byl významným hudebníkem, podporoval slánský Jazz klub. Jeho zásluhou ve Slaném koncertoval i Karel Gott.“ Vladimír Trsek zemřel po dlouhé nemoci v roce 1988 ve věku 62 let.

    Pro nesouhlas se vstupem okupačních vojsk do Československa v roce 1968 byl propuštěn ze zaměstnání i Vlastimil Jirát, za okupace vězněný gestapem v souvislosti s udáním spolužačky Mojmíry Nováčkové. „Měl slušné místo v ČKD a potom to s ním bylo špatné.“ Žil ve Zlonicích a byl v písemném kontaktu s Václavem Skleničkou, který emigroval do USA.

    Ve slánské nemocnici působil několik let obratný chirurg MUDr. František Opata. „Po promoci využil nabídky Polytechny, kdy našim odborníkům nabízeli práci v zahraničí, a odešel v rámci rozvojové pomoci do Lybie. Byl tam několik let, vrátil se domů, ale přivezl si nějakou nemoc a v roce 1992 zemřel.“

    V průběhu německé okupace byly soustavně na všech středních školách snižovány počty žáků. Byly zavírány třídy a určováno procento studentů, kteří mohou úspěšně složit maturitu. Mezi nimi byli i žáci slánského gymnázia, kteří chodili o třídu výš a školu mohli dokončit až po skončení války.

    „Karel Vokurka chodil o třídu výš, jak Němci redukovali počty žáků, aby bylo co nejmíň vzdělaných Čechů, vyhodili Vokurku a Luďu Zelenkovou, ty se k nám potom vrátili, když po 45. roce Nejedlý umožnil těmto studentům zrychlené studium gymnázia. Úspěšně studoval další spolužák, Jaroslav Chyský, který byl potom profesorem na ČVUT v Praze.“

    Veškerý život v protektorátu byl pod kontrolou okupantů, podřízen jejich zájmům. Po uzavření vysokých škol došlo k omezování počtu škol středních. Součástí postupné likvidace středních škol probíhalo i totální nasazení žáků nejvyšších tříd.

    „Také naše třída neušla totálnímu nasazení. Pracovala jsem ve fabrice, kde se vyráběly součástky letadel pro německou armádu. Naštěstí jsem se tam zdržela jen dva měsíce. Vyhodili nás ze školního bytu, museli jsme se odstěhovat do Kolče, na to jsem se vymluvila a mohla odejít. Majitel provozovny Nedvěd, byl to takový přisluhovač Němců, nás nutil pracovat dvanáctihodinové směny. Když jsem to odmítala, přinesl mně přečíst dopis psaný německy, kde mu Oberlandrat uděluje možnost přesčasy nařídit. Po roce 1945 se mu povedlo vyhnout se postihu, ale po roce 1948 byl jeho majetek znárodněn.

    Naše třída byla k práci nasazena v různých podnicích. Někdo měl štěstí a mohl pracovat u příbuzných. Několik spolužáků pracovalo v ČKD. Se mnou v  elektrotechnické provozovně byla ještě tři děvčata. Já jsem byla přidělena do zkušebny. Kontrolovala jsem provozuschopnost tlumivek. Měla jsem zlost, že nemohu studovat. Najednou člověka chytila škola natolik, že litoval, že nemůže studovat, i když jindy se člověk rád ze školy ulil. Ale tentokrát ne! Protože jsem měla vztek, vždycky jsem nějaké vadné součástky propustila k dalšímu zpracování a radovala se, že jim dělám škodu. Asi jsem měla štěstí, že jsem včas odtud vypadla, protože kdyby na to přišli, tak bych to odnesla.

    Každoročně studenti gymnázia slánské veřejnosti od roku 1926 pořádají v městském divadle studentskou akademii. Tato tradice byla přerušena v období II. světové války a totality. Od 90. let minulého století studentské akademie opět pokračují.  „V sextě se dala dohromady skupina lidí, my jsme byli takoví aktivní, když se nic nesmělo, a nastudovali jsme školní besídky. Hrálo se tam divadlo, nastudovali jsme „Prodanou lásku“, a další rozmanité recitace. To bylo všechno koncem války. Fotografie a další materiály jsem odevzdala do slánského muzea, protože je to připomínka válečných let. Toto je Vlastík Jirát (viz. přil. foto), ten, co byl vězněn na kladenském gestapu. Rozhodli jsme se, že dáme dohromady kulturní pořad, a připravíme školní besídku. Přemýšleli jsme, co všechno tam bude. Nastudovali jsme Českou a Moravskou besedu  (viz. foto), s tím nám pomohla profesorka tělocviku. Fotografie patřily původně dvěma třídám, ale v kvintě z nařízení německých úřadů směla být pouze jedna třída, takže část studentů odpadla.“

    Studenti Reálného gymnázia ve Slaném 1937-1945 se každoročně scházejí na třídních setkáních. „Je to škoda, už je nás málo!“

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2013





© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný (Blažena Hrabánková)