„A pro vás to byl taky domov ten statek?“ – „No jistě.“ – „Jak to bylo? Směli jste tam zůstat?“ – „Tím pádem, jak jsme dostali výpověď, tak začali, že nás okamžitě vystěhujou. A přemýšleli soudruzi, kam. Zjistili, že ke Křížovnickému dvoru patřil starý ovčín, kůlny jenom, hliněná podlaha, bez oken, bez světla, jako už jen pro stroje. Jako že pro Růžičky to bude nejlepší bydlení, nás tam přestěhujou, jenže tatínek se mezitím domluvil s panem Brejchou. To byl sedlák z vedlejší Holyně, nabídl mu dvě místnosti, používal je jako špejchárek, že to bude furt lepší než ovčín. Tehdy taky, že musíme počkat se stěhováním, že přijde komise, která zjistí, co si smíme ze svého nábytku odstěhovat. Jenže v Holyni bylo pět sedláků, sebrali se, vzali valníky a potahy. Byly to dva kilometry nebo kilometr, tak během dne nás vystěhovali. A tam jsme byli deset let.“
„Pak se začalo mlátit se a najednou se tam v neděli dopoledne nebo po obědě objevil ve dveřích chlapík jak hora, ruce jak lopaty. A říkal: ‚Já jsem Modřanský z Chuchle a slyšel jsem, že vám to komunisti chtějí vzít a že jste evangelíci, tak vám jdu pomoct. Já za to nic nechci, jen byt a jídlo.‘ No tak samo sebou tenkrát peníze ještě byly, takže dostal plat. Ten to tenkrát taky ještě zachránil.“
„To už byl národní výbor, tak určil, že když přišla osvobozenecká armáda, že je naší povinností jim přispívat na stravu. Než začalo tohle rozhodnutí, tak když přijeli, vlítli do chlíva, zastřelili dvě tři prasata, naložili je na vozejky a odjeli. Pak se jim musel věnovat, my jsme říkali, Červenej se jmenoval, vůl. To byl takovej mastodont volskej, největší a nejstarší. Utahal všechny voly, tak byl vedenej jen tak, aby přitahoval fůry k mlátičce. Za ta léta věděl, kde zastavit, byl jak hodinky. Když zase přišlo, že jsme měli něco dát jako poděkování Rudé armádě, tak tajemnice národního výboru přišla vybírat do maštale, do stáje, myslím Urbanová se jmenovala. A viděla tam velikánského tlustého mastodonta, a hlavně červeného. To bylo prostě, tak řekla: ‚Tohodle toho.‘ Tak si ho odstřelili a naložili. Těšili se na měkkounký gulášek, ale ten snad museli sekat sekyrkama.“
Jiří Růžička se narodil 26. července 1929 do selské rodiny. Tatínek Václav pocházel z chalupy v Kluku u Poděbrad a vzal do pronájmu velkostatek ve Slivenci, který se později stal součástí Prahy. Maminka byla z Křečhoře u Kolína. Poznali se po první světové válce, v níž tatínek utrpěl zranění. Jiří Růžička měl o pět let staršího bratra a o rok starší sestru. Při obsazování Československa Německem 15. března 1939 zažil, jak okupanti rozdávali českým lidem z velkých kotlů své národní jídlo ‚eintopf‘. Velkostatek patřil židovskému majiteli, skončil v koncentráku, ale přežil. Zahynula však jeho žena a dva synové. Po osvobození republiky Sovětským svazem v květnu 1945 se u Růžičků ubytoval vojenský politruk a tatínkovi řekl, že v Sovětském svazu nejsou hospodáři a buržuové a že nebudou ani v Československu. V roce 1945 přešel velkostatek pod národní správu, Růžičkovi si ho dál pronajímali. Po komunistickém převratu v roce 1948 Růžičkovi velkostatek dál obhospodařovali, ale nesměli mít žádné zaměstnance. Po zestátnění velkostatku na podzim roku 1949 se Václav Růžička a jeho syn stali zaměstnanci, na konci roku 1950 dostali výpovědi. Na vojnu narukoval Jiří Růžička na začátku 50. let 20. století a jako politicky nespolehlivý syn kulaka sloužil tři roky u pomocných technických praporů v pracovním táboře Svatá Dobrotivá. Po roce návratu z vojny obtížně sháněl práci, navzdory maturitě se živil jako dělník a komunistický režim ho perzekvoval. Po roce 1989 působil ve funkci ředitele Ústředí lidové umělecké výroby. Zemřel 26. března roku 2022.
