Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všichni jsme se schovali pod mostem a pozorovali jsme nálet
narozen 31. července 1924 v Praze
roku 1943 maturoval na gymnáziu v Praze na Vinohradech
7. března 1944 nastoupil na nucené práce do Magdeburgu do továrny Junkers
v září 1944 přesunuti do podzemní továrny v Nordhausenu v pohoří Harz
v říjnu 1944 s kamarádem utekli do Prahy
v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání
vystudoval Vysokou školu inženýrského stavitelství a Vysokou školu ekonomickou v Praze
zaměstnán jako projektant důlní návrhové kanceláře
později působil ve státní správě
byl místopředsedou a pak i předsedou Svazu nuceně nasazených
Karel Růžička se narodil 31. července 1924 v Praze jako druhé dítě manželů Růžičkových, měl ještě o devět let starší sestru. Jeho rodiče byli Češi, každý z nich však pocházel z jiného koutu tehdejšího Rakouska-Uherska. Maminka se narodila v Aradu v Rumunsku, Karlův otec ve Vídni, po vzniku Československa se rodina přestěhovala do Prahy.
Tatínek uměl výborně německy a již od útlého věku jazyk učil také Karla. Tomu se to záhy hodilo, neboť na léto jezdili Růžičkovi do šumavského pohraničí. Ubytovali se vždy v rodině celníka, který byl ve vsi jediným Čechem, ostatní obyvatelé byli Němci. Karel si tam brzy našel kamarády a každý rok se těšil, že je zase uvidí. Na Šumavě byla vesměs nouze o peníze, Karlovi rodiče tedy do vesnice každý rok před Vánoci posílali balík s vyřazeným šatstvem a dalšími věcmi, aby tamním obyvatelům trochu ulehčili.
V roce 1930 začal Karel navštěvovat v Praze obecnou školu, před válkou nastoupil na gymnázium na Vinohradech. Dokud to šlo, chodil do vinohradského Sokola. S koncem 30. let se prudce zhoršily vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem. V různých částech pohraničí to ale probíhalo odlišně. Karel mohl porovnávat, neboť na prázdniny jezdil roky na Šumavu, příbuzné měl ale na severu v Měcholupech u Žatce, nedaleko kterých vedla protektorátní hranice.
„Na severu byly peníze a Němci se tam k Čechům chovali povýšeně už dlouho před válkou. Na jihu naopak vládla chudoba a vztahy byly většinou přátelské. Poslední léto před válkou se ale situace změnila, výborně zafungovala německá propaganda, a když jsme přijeli na Šumavu do vesnice, kam jsme jezdili mnoho let před tím, tak lidé jak viděli naše auto s pražskou značkou, hned po nás začali házet kamení.“
Karel Růžička maturoval v roce 1943, další studium ale z důvodů uzavření vysokých škol nepřipadalo v úvahu, naopak měl povinnost nastoupit do práce. V roce 1943 mu přišel rozkaz od pracovního úřadu, že je umístěn na práci do továrny Junkers v Magdeburgu a že se má dne 7. března 1944 dostavit v osm hodin večer na Hlavní nádraží v Praze. Neuposlechnutí takového příkazu znamenalo vysokou pokutu nebo vězení.
Mladí lidé ze silných ročníků 1921–1924 byli nasazováni především do továren válečného průmyslu. Kromě práce od pondělí do soboty na ranní a noční dvanáctihodinové směny, mizerné stravy, špatného ubytování a nízké mzdy nad nimi visela neustálá hrozba spojeneckých náletů, které stále častěji cílily na továrny, které zásobovaly německou armádu zbraněmi a vybavením. Karlův otec navíc trpěl sklerózou, která se tehdy nedala léčit, byl nepohyblivý a na jeho syna připadal veliký díl starosti o něj. Teď si doma musela poradit maminka sama.
Po dvanáctihodinové cestě vlakem se tedy Karel dostal do Magdeburgu. Pracovníky ubytovali v malých dřevěných domcích v ohrazeném táboře vedle továrny. Čtrnáct dělníků obývalo jednu místnostt s palandami plnými štěnic, toalety a umývárny byly společné, teplá voda tekla, jak chtěla. Z oken domků koukali do koncentračního tábora, jehož vězni také v továrně pracovali.
Když se zrovna stráže nedívaly, mluvili s vězni nebo se s nimi dělili o to málo jídla, které měli navíc. Z domova občas dostali balíček, který šel ale nezřídka i tři týdny. Pokud v něm bylo nějaké jídlo, mohli ho vzít a vyhodit, z buchet byly suchary. Za práci v továrně dostávali nuceně nasazení výrazně menší mzdu, než Němci, zároveň z toho více jak polovinu dali za ubytování a stravu. Volno měli jen v neděli a Karel vzpomíná na vycházky po městě, které bylo krásné a ještě nezničené a na malou hospůdku, kde se scházeli i s dalšími nuceně nasazenými, především z Polska.
Továrna na letadla byla obrovská: několikapatrové domy, široké ulice. Karel pracoval na soustruhu, ačkoliv to do té doby nikdy nedělal. V továrně často docházel materiál, někdy i několik dní na soustruzích nedělali a mohli tak pomáhat i na jiných pracovištích. Karel se dostal do oddělení kontroly výrobků, kterou vedl Němec a jak se Karel později dozvěděl, zarytý antifašista, což byla vzácnost. Většina jeho dosavadních nadřízených totiž byli členové NSDAP a horliví obdivovatelé Hitlera.
Jak plynul čas, přibývalo náletů na město. V areálu továrny se nacházelo množství protileteckých krytů, o jejich účinnosti se ale pracovníci rychle přesvědčili. „Byly strašně mělké, dobré tak na granáty, ale ne na letecké pumy o váze sto i víc kilogramů. Veliké bombardování přišlo v červenci 1944 a to už přišli o život i lidé v krytech. Od té doby, kdo mohl, utíkal při náletu z areálu továrny pryč. Strážní to nechtěli dovolit, ale co měli dělat s několika stovkami lidí, kteří běželi proti nim. Nejlepším útočištěm byl park nedaleko továrny.“
Při jednom z náletů měli pracovníci zrovna oběd a to jeden z nejlepších, kterého se mohli dočkat, hrachová polévka se špekem. Když zahoukali začátek náletu, všichni zahodili lžíce a rozutekli se. „Bylo mi líto těch mnoha porcí, které zůstaly na stolech nesnědené, tak jsem ještě s jedním Italem seděl, dokud to šlo a jedl a jedl. Když začaly bomby padat v bezprostřední blízkosti, vyběhli jsme ven, ale tam už dávno nikdo nebyl. Měli jsme štěstí, že před továrnou jsme narazili na nákladní auto, které odjíždělo rychle z města ven, na korbě už vezlo mnoho lidí. Naskočili jsme a to nás zachránilo. Všichni jsme se pak schovali pod mostem za městem a pozorovali jsme nálet. Byla to hrůza, jedna vlna letadel za druhou.“
V září 1944 podnikli spojenci jeden z největších náletů na Magdeburg, který továrnu kompletně zničil. Už nebylo kde pracovat a tak Němci nuceně nasazené přesouvali do jiných, ještě fungujících továren. Karel se dostal do podzemní továrny Dora v Nordhausenu v pohoří Harz. Obrovské navzájem propojené podzemní prostory byly plné materiálu, strojů a také vězňů z koncentračních táborů, kteří v podzemí nejen pracovali, ale i žili. Byla tam jídelna i podnikový lékař. Továrna spadala pod kontrolu jednotek SS a vyráběly se zde rakety V1 a V2. Karla ubytovali ještě s dalšími v táboře v Nordhausenu a do továrny jezdili vlakem přes tři bezpečnostní ploty, které celý areál obepínaly.
Situace se již Karlovi zdála neúnosná a tak se s kamarádem rozhodli, že utečou. Nebylo to snadné, jelikož bez propustky mohl člověk cestovat na vzdálenost maximálně 100 kilometrů, do Prahy to ale bylo podstatně dál. Přesto chlapci jednoho dne nastoupili do vlaku směr Praha. Vždy si koupili jízdenku jen do stanice, která byla v povolené vzdálenosti, tam nějakou dobu počkali na nádraží nebo v jeho okolí, pak si koupili novou jízdenku a opět pokračovali v cestě. Z měst, přes která jeli, leckdy zůstaly už jen ruiny, ve kterých lidé proházeli cesty, aby jimi mohli chodit. Pokud by se tam mladíci jen tak procházeli, působilo by to podezřele.
Jednou ve vlaku usnuli, a když se probrali, stáli v konečné stanici a ve vagonech už dávno nikdo nebyl. Schovali se tedy do nejbližšího lesa a čekali, až pojede vlak zase zpět. Viděla je tam ale skupinka chlapců v uniformách Hitlerjugend a okamžitě na ně zavolala četníky v domnění, že jde o parašutisty, kteří v té době měli přistát někde v okolí. Četníci je zajali a odvedli na služebnu.
„Chtěli po nás doklady, což jsme měli a výhodou bylo, že jsme v těch továrních legitimacích neměli napsáno, kde pracujeme a kde bydlíme. Vymluvili jsme se, že jsme jeli za kamarády a spletli jsme si vlak. Ještě si to kontrolovali na gestapu v Chemnitzu a pak nás poslali vlakem zpět i s tou partou z Hitlerjugend, aby nás hlídali. Na nejbližším nádraží jsme ale využili zmatku a utekli jim. Už bez problémů jsme se pak dostali do Prahy.“
Zde se Karel přihlásil k práci na pobočce továrny Junkers v Modřanech, aby měl nárok alespoň na potravinové lístky. V té době už nacisté přesouvali nuceně nasazené z jedné továrny do druhé v takovém počtu, že už nějací noví pracovníci nikoho nepřekvapili. Zde se Karel Růžička dočkal konce války.
V květnu 1945 poslechl výzvu z tlampačů, aby občané šli na pomoc rozhlasu nebo do svých sokoloven. Karel tedy vyrazil do sokolovny v Riegrových sadech, kde měli Němci zřízený lazaret. Tam se připojil k vojenským jednotkám, které vedl nadporučík Popper a které měli velitelství v Národním domě na Náměstí Míru. Zajali tehdy jeden německý vojenský transport, kde byl kromě zbraní a vojenské techniky také zabavený židovský majetek. Zažil také střelbu z věže kostela svaté Ludmily na Náměstí Míru, při které zahynuli dva mladí chlapci.
Když válka skončila, přihlásil se Karel na vysokou školu ekonomickou a zároveň na vysokou školu inženýrského stavitelství v Praze. Pracoval nejprve jako projektant důlní návrhové kanceláře. Když byla zrušena, přešel do státní správy jako odborník na úseku investiční výstavby a technického rozvoje, kde zůstal až do důchodu. Po revoluci se začal angažovat ve Svazu nuceně nasazených, který byl založen počátkem roku 1990. Byl jeho místopředsedou, později i předsedou. Sbíral artefakty z časů nuceného nasazení, aby mohli pořádat výstavy a vůbec bývalé oběti nucených prací nějakým způsobem sdružovat.
Počátky ale byly těžké, svaz neměl ani finanční prostředky ani prostory, kde by mohli jeho členové pracovat. Měli problém se státní správou i ministerstvy, nikdo jim nechtěl pomáhat. Nakonec se jim podařilo získat nějaké místnosti na Smíchově, kde byl v roce 1998 založen sekretariát svazu. Mnohem vstřícnější k nim byli politici i veřejnost v Německu, především Humboldtova univerzita v Berlíně, univerzita v Jeně či některé nadace. Pomáhali jim s první velkou mezinárodní výstavou o nucených pracích, která byla instalovaná v městské knihovně v Berlíně.
„Pořádali jsme také besedy s obyvateli nebo na školách a ani Němci o nuceném nasazení mnoho nevěděli. Mysleli si třeba, že jsme u nás doma byli nezaměstnaní a že nám tím vlastně Němci vyšli vstříc, když nám dali práci.“ Povědomí o nuceném nasazení se naštěstí - i díky aktivitám lidí jako Karel Růžička - proměnilo. Sám už kvůli zdravotním komplikacím ve svazu v době natáčení rozhovoru v roce 2018 nepůsobil.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Magdaléna Sadravetzová)