Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po válce to pro nás nebylo osvobození, pro nás začalo peklo
narodila se 17. 7. 1931 u Sokolova v německé rodině
po válce byla téměř celá její rodina odsunuta
své příbuzné navštívila ve sběrném táboře v Sokolově, kde zažila šikanu od dozorců
s rodiči a sourozenci musela v Československu zůstat pro tzv. nepostradatelnost
po válce jejich dům zabrala rodina ze Slovenska a její rodina se musela vystěhovat
v roce 1951 se vdala a přestěhovala do Nejdku
plynně česky se naučila až po svatbě
Berta Růžičková se narodila 17. července roku 1931 v německé rodině v obci Lomnice u Sokolova. Její rodiče měli hospodářství, kde musela i se svými sourozenci pomáhat. Stejně jí ale zbývalo dost času na hraní s kamarádkami – hrály si na honěnou, s míčem, schovávaly se a byly pořád na čerstvém vzduchu. „Bylo to pěkný, takový volný a žádný stres.“
V roce 1938, když byla podepsána mnichovská dohoda, jí bylo sedm let. Vzpomíná, že všude v Sudetech byli čeští úředníci, kteří přišli po vzniku republiky v roce 1918, a nikdo neměl obavy, že by se mělo něco stát: „Já jsem nepoznala žádný rozdíl, že jsme dva druhy národností.“ Po připojení Sudet k Německu tak měli sice podle německých politiků získat Němci zase zpět svá práva, „ale my obyčejní lidi jsme to tak necítili, to byla ta velká politika.“
Čeští obyvatelé se tak museli odstěhovat do vnitrozemí, ale malá Berta mohla pokračovat ve školní docházce. Později si uvědomila, jak jim byla „vtloukána“ do hlavy nacistická propaganda. Říká, že až po válce, kdy se všechno dozvěděla, „jsem musela sama sebe předělat, protože jsem věřila tomu, co nám řekli ve škole“. Ani rodiče se s nimi doma o aktuální situaci nebavili, aby děti někde neříkaly něco, co neměly: „Za války se proti nacistům nebo proti Německu nesmělo nic říct.“
Její o šest let starší bratr dostal v osmnácti letech povolávací rozkaz. Nejdříve byl na výcviku v bavorském Bamberku a po šesti týdnech měl odejít na frontu. Když se to maminka dozvěděla, hned za ním vyrazila, aby se s ním rozloučila a dala mu své požehnání. Pak odešel bojovat na Krym, kde měl vlastně štěstí v neštěstí. Poté, co byl zraněný, ho odvezli do lazaretu a týden na to, v květnu 1944, padl Krym do ruských rukou. Po uzdravení byl poslán na italskou frontu, kde padl do zajetí a strávil v něm čtyři roky. Propuštěn byl až ve svých třiadvaceti letech.
Bertin tatínek byl během války zařazen do tzv. Volkssturmu, tedy jednotek německé lidové domobrany. Jedním z jeho úkolů bylo třeba i to, že doprovázel ženy do tábora ve Svatavě. Stávalo se prý, že kdyby to tatínek nepřipomněl, nedostaly by ženy během pochodu žádné jídlo nebo neměly čas na odpočinek. Berta Růžičková vzpomíná, jak mu po válce za jeho „solidní chování“ přišla paní učitelka poděkovat: „Na to jsem hrdá.“
Na konci války byla jejich vesnice z jedné strany osvobozena americkou a z druhé strany sovětskou armádou: „Když byl konec války, tak byli u nás Američani. Ale akorát na kraji vesnice a kousek dál, cestou do Niv, asi sto metrů nebo dvě stě metrů, tam byli Rusi. Tak my jsme se akorát dostali k Američanům. Ale když jsme chtěli k těm našim příbuzným jít na návštěvu ještě před odsunem, protože odsun byl až v šestačtyřicátém roce, tak jsme museli mít povolení, papír, propustku, že můžeme jít. Američani by nic nechtěli, Rusi to chtěli.“
„Pro nás to nebylo osvobození, pro nás začalo peklo,“ říká o konci války. Němečtí obyvatelé byli zbaveni všech svých práv a veškerý majetek museli odevzdat. Bertina rodina tak přišla i o hudební nástroje, jízdní kolo, rozhlas, dalekohled… Navíc celá jejich rodina, přátelé a sousedi byli postupně odsunuti. Protože ale tatínek pracoval jako důlní mistr na šachtě, tak jejich rodina musela na základě tzv. nepostradatelnosti zůstat. Nicméně ne v domě, ve kterém bydleli. O ten totiž projevila zájem nově přistěhovaná rodina ze Slovenska. Když přišli, tak tatínek musel jít zrovna na odpolední směnu, takže musely vše jen s maminkou zabalit a do rána být z domu pryč. Všechno, co patřilo k zemědělství, museli nechat, stejně tak dobytek a sklizené obilí. Maminka tak jen večer naposledy podojila krávy…
Ostatní příbuzní ale museli jít do odsunu. Kdo do něj šel, nejdříve dostal vyrozumění: „Protože muži byli na vojně převážně, tak většinou to byly ženy s dětma, co dostaly příkaz k odsunu. To bylo vždycky napsáno ten a ten den tam a tam. Na vesnici přijel vůz a odvezli je do Sokolova do sběrnýho tábora. A tam bylo vždycky psáno, že musí všechno zůstat v pořádku, musí být všechno čistý, musí být uklizeno, zamknout a klíče odevzdat na úřadě. A potom přišli ty lidi do sběrnýho tábora, tam byly takový tři, čtyři dny, podle toho, až když bylo tolik a tolik lidí pohromadě, tak je dali do vlaků a odvezli.“
Těžkou vzpomínku má na to, když se měli k odsunu dostavit její babička s dědečkem z maminčiny strany. Když se šli s prarodiči rozloučit, „dědeček seděl na truhle, měl připravenou truhlu s jménem, aby se v lágru vědělo, čí to je, a on na tom seděl a brečel jako malej kluk.“ Situace byla pro něj o to těžší, že jeho synové se ještě nevrátili z války a ani se nevědělo, jestli se vůbec vrátí. Navíc rodina nebyla odsunuta najednou, a tak se každý ocitl na jiném místě v Německu. Berta Růžičková to shrnuje: „Když najednou jsou všichni pryč a ty, co přijdou, jsou cizí… Není to moc hezký.“
Když byli příbuzní ještě v sokolovském sběrném táboře, snažili se je navštěvovat a vždycky přinést alespoň něco k jídlu. Berta Růžičková tak vzpomíná, jak byla za maminčinou sestrou: „Ta měla dítě na ruce a ještě dva kluky, tři děti měla. Ta byla taky v odsunu a ten sběrný tábor byl, jak je centrální škola v Sokolově. To je ta škola, kde já jsem chodila do měšťanky, centrálka. A ona byla nahoře v druhým patře a já jsem mluvila nahoru. A u těch vrat byla hlídka, vojáci. A oni něco řekli, ale já jim nerozuměla. Oni mluvili, povídali něco, já jsem to ani nevnímala. Tam nebyli už žádní lidi, jenom já jsem s tetou mluvila. A najednou přišla ta hlídka ke mně, musela jsem jít s ní, voják mě vzal s sebou do tý kuchyně, tam jsem musela čistit brambory. Asi za dvě hodiny, já nevím, už si nepamatuju přesně, jaký čas to byl, ale asi tak dvě hodiny, mě zase pustili. Prostě že jsem neposlechla, tak jsem musela něco dělat. Musela jsem to odpracovat. Přitom on věděl dobře, že jsem nerozuměla.“
Podobný zážitek měla maminka, která tam byla navštívit bratrance s rodinou. Přišel za ní hlídač, odvedl ji na zamrzlý záchod a nařídil jí, aby ho vyčistila. Dodnes si Berta Růžičková s velkou vděčností pamatuje, jak za ní bratranec přišel a řekl: „Teto, běž, já to udělám za tebe.“
Po válce Berta Růžičková kvůli svému původu nemohla studovat, a i když „měla jiný představy,“ šla pracovat k textilnímu stroji do Svatavy. V roce 1951 se vdala, přestěhovala se za manželem do Nejdku a až tehdy se naučila mluvit plynně česky. Když má minulost zhodnotit, říká: „Já chci bejt objektivní. Nechci někomu fandit a někoho hanit.“ A dodává, že nacismus a komunismus jsou pro ni stejně špatné ideologie a myslet by se mělo především na to, že jsme všichni lidé.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)