Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helma Růžičková (* 1933)

• narodila se v roce 1933 v Petřkovicích u Ostravy

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• v roce 1939 se rodina odstěhovala do Breslau/Wroclawi, později do Briegu/Brzegu

• 19. března 1945 uprchli z Briegu před frontou do Vidnavy

• před frontou následně utekli do Králík

• celá rodina z matčiny strany šla po válce do odsunu, Koubovi zůstali

• Helma pracovala jako dělnice v textilní továrně v Králíkách

• v roce 1954 se provdala za Jiřího Růžičku

• Růžičkovi žili na Dolní Moravě a od roku 1964 v Nekoři

• třicet let pracovala jako prodavačka

• v roce 1964 poprvé vycestovala do Německa za příbuznými

• 21. srpna 1968 proživala Helma stejný strach o životy svých nejbližších jako její matka za války

• v roce 2021 žila pamětnice v Nekoři

Helma Růžičková, rozená Koubová, pochází ze smíšeného česko-německého manželství. Doma v rodině mluvili německy a udržovali také těsné vztahy s příbuznými ze strany matky, kteří žili v německém městě Breslau, nynější polské  Wroclavi. V roce 1939 se Koubovi přestěhovali do tehdy německého Briegu (dnes polský Brzeg). Ke konci války tam pro civilisty bylo stále nebezpečněji, zažívali mnoho náletů. Helma v Briegu poprvé pociťovala strach své matky ze smrti. Své děti nabádala, aby vždy spěchaly domů, když uslyší sirény, aby zahynuli všichni pohromadě.

Otec odešel z Valašska do Vídně za prací

Helma Růžičková se narodila 10. srpna 1933 v Petřkovicích u Ostravy. To už rodiče měli doma o rok staršího syna Huberta. Otec Hubert Kouba (1906–1981) byl Čech, matka Elizabeth rozená Weidlich (1909–1989) Němka. Doma mluvili Koubovi německy.

Otec i pět jeho starších sourozenců se narodili ve Vídni, kam rodiče odešli z Valašska za prací. Hubert se tam vyučil obuvníkem, později v Kopřivnici automechanikem. Zpět do Československa se vrátili po vzniku republiky. Jeden z otcových bratrů žil ve Vidnavě, kde se Hubert seznámil se svou budoucí manželkou Elizabeth, která tam s rodiči bydlela. Hubert Kouba pracoval jako řidič v Ostravě u soukromého lékaře. Když byly Helmě čtyři roky, lékař zemřel, a tak otec přišel o práci.

Rodina Helminy matky Weidlichových pocházela z Breslau (Wroclavi).  V roce 1914 se Elizabeth s rodiči přestěhovala do Vidnavy. Její dvě sestry zůstaly v Breslau, kde se vdaly. Když otec Hubert ztratil zaměstnání, sehnaly mu maminčiny sestry v Breslau práci, a tak se tam rodina Koubova z Petřkovic v roce 1939 přestěhovala. Brzy nato odešli do Briegu (Brzegu), asi čtyřicet kilometrů od Breslau. Města Brieg a Breslau ležela až do konce druhé světové války na území Německa.  Koubovi sem zapadli. Mluvili německy, nikdo nezkoumal jejich národnost.

V Briegu se Koubovým v roce 1940 narodilo třetí dítě – František. V témže roce tam nastoupila Helma do první třídy. Koubovi bydleli v nově postaveném domě hned vedle továrny, kde otec pracoval. V Briegu bylo německé vojsko a zajatecký tábor, jak vzpomínala Helma Růžičková: „Z tábora k nám chodili večer francouzští a angličtí zajatci poslouchat rádio Londýn. I někteří Poláci k nám chodili poslouchat.“

V okolí jejich bydliště postupně přibývalo náletů.  I když letadla jen přelétávala, pokaždé byl poplach a Koubovi se vždy přesunovali do sklepního krytu v domě. „Strašilo se, že budou nálety plynem, tak jsme museli chodit s maskami, které jsme měli v taškách přes rameno,“ popisovala pamětnice. „I malý bratr musel mít plynovou masku. Maminka vždycky říkala, že když je nálet, tak máme rychle přijít domů. Měla strach. Chtěla, abychom byli všichni pohromadě, kdybychom nálet nepřežili. Ve škole byl také úkryt, ale tam jsem nikdy nebyla. Vždycky jsem utíkala domů.“

Ať mě tam klidně zabijou

Brieg byl válkou čím dál víc poničený, všude bylo plno nevybuchlých bomb, zajatci sabotovali výrobu. V roce 1944 udělali ze školy lazaret a vozili tam raněné. Helma tam stihla ještě čtvrtou třídu. Pak jim zástupci německého vojska sdělili, že civilní obyvatelstvo musí z města ihned pryč. Dne 19. března 1945 odvezl Hubert Kouba svou ženu a děti do Vidnavy k babičce s vidinou, že tam přečkají konec války.   

Sám s nimi nezůstal, protože tou dobou pracoval v továrně v Donauwörth. Vrátil se tam a se svou ženou si pouze dopisoval. Ve Vidnavě žily i matčiny sestry z Breslau. „Přes den jsme byli všichni pohromadě a dospělí pomáhali babičce. Když se ale fronta blížila i do Vidnavy, objevilo se tam ustupující německé vojsko a matka prohlásila, že už nikam nepůjde, ať ji tam klidně zabijou,“ vyprávěla Helma Růžičková. Elizabeth znovu zachvátil strach o život rodiny a potřeba mít je všechny blízko, aby v případě nešťastného konce, zahynuli společně.

Elizabeth s dětmi se znova vydala do neznáma. „Museli jsme jít, kam nás poslali. Západní části byly obsazené první vlnou evakuace. V noci nás vzbudili a narychlo jsme odjeli do Jeseníku. Tam jsme přespali ve škole na slámě. Pak jsme zas jeli v otevřených vagonech dál,“ vzpomínala pamětnice.

Malá Helma i její bratři brali celý útěk jako dobrodružství. Dospělí ale zažívali vypjaté stavy nebezpečí a strachu. Šlo jim o život. „Po cestě to byly nervy. Hubert měl dva kufry, matka dva kufry a svázané peřiny. Mně bylo jedenáct a dostala jsem na starost čtyřletého bratra. Nevěděli jsme, kam jedeme. Přijeli jsme do Hanušovic, ale stáli jsme na druhé straně nástupiště. Máma dávala zavazadla dovnitř vlaku, který se rozjížděl. Tak zastavili vlak. Průvodčí nadával.“

V rychlosti naházeli věci do vozu a bez jízdenky jeli vestoje v otevřeném vagonu.  Vlak byl plný utečenců.  Přes Jeseník se dostali až do sudetských Králík, tehdy Grulichu. „Tam jsme spali v nějaké tělocvičně a pak nás rozvezli po okolí. Od března do května jsme tam s bratry chodili do německé školy. Ve škole jsme seděli na zemi, protože tam bylo moc uprchlíků.“

Elizabeth s dětmi žila ze dne na den, neměli ani co jíst. „Když jsme mamince řekli, že máme hlad, řekla nám: ‚Najezte se červené řepy.‘ To jediné jsme měli,“ popisovala pamětnice a dodala, že zanedlouho se jejich otec vydal pěšky za svou rodinou. „Když továrnu v Donauwörth rozbombardovali Američané, šel náš táta asi týden šest set kilometrů za námi do Králík, občas ho někdo i svezl. Přišel zarostlý, špinavý, s onucemi na nohou. Maminka byla vystrašená, myslela, že to je nějaký zběhnutý Rus. A pak zjistila, že to je náš otec.“

Koubových se v Králíkách ujala bezdětná německá rodina Doležalových. Asi rok bydleli v patře jejich domu, kde se nedalo topit. „Přes den byli v práci, a tak nás nechali u nich dole v teplé kuchyni,“ uvedla pamětnice. „Když tam Němci rozstříhali dráty, aby lidi nemohli poslouchat rozhlas, náš táta vylezl nahoru, zase je spojil, a poslouchali jsme dál. On německou politiku moc nebral. Ale Doležalovi byli vystrašení, že je zavřou za poslech cizího rozhlasu.“

Nejmilejší příbuzní museli po válce do odsunu

Helma Růžičková vyprávěla, že osvobozování v Králíkách proběhlo v poklidu a bez střílení. Ze sovětských vojáků však mezi ženami panoval velký strach, jak vzpomínala: „Chodily se k nám před nimi ukrývat německé ženy. Máma mně zakrývala copy a schovávala mě, když viděla nějaké Rusáky. Teta nám jednou vyprávěla, jak u nich byl ubytovaný jeden Rus. Ona měla dceru. A ten voják hladil pořád tu holčičku. Teta měla strach, jestli jí něco neudělá. Ale on říkal, že má doma taky takovou holčičku.“

Po osvobození se všichni Němci báli pomsty. Širokou rodinu Helmy čekalo tragické rozdělení poválečným odsunem německých obyvatel. „Děda z Vidnavy byl z odsunu nešťastný,“ vyprávěla Helma Růžičková. „V Německu říkával, že by šel domů pěšky. My jsme neměli kam jít. Brieg byl polský, tety z Breslau už také nemohly zpět do svého bytu. Byly tedy v lágru, a odtamtud šli pak hromadně s padesáti kilogramy zavazadel do Německa. V roce 1964 jsem je navštívila. Babička mi ukazovala svůj noblesní šatník. Děda dělal truhláře, strýc Ervín si postavil dům a měl dobrý obchod.“

Koubovi mohli v Československu zůstat, protože otec byl Čech. Naprostá většina německých obyvatel byla z Králík odsunutá. Zůstalo jen několik odborníků, kteří zajišťovali provoz textilních továren. Pamětnice připomněla osud rodiny Doležalových: Otec by jako antifašista mohl v Československu zůstat. Ale jeho dcera byla odsunutá, tak kvůli ní také odešel.“

Vidnavského dědu s babičkou už do jejich domu nepustili. I oni skončili v odsunu. „Děda chtěl, aby můj otec zabral ve Vidnavě truhlárnu po odsunutých tetách. Ale otec řekl, že se nebude obohacovat na úkor příbuzných.  Po válce to tam bylo hrozné – zpustošené majetky, divní lidé.“

Helma vyrůstala od malička s německými příbuznými, a tak se po odsunu cítila hodně osamocená. Odešli její nejbližší lidé. „Najednou byl konec. Bylo mi líto, že už se s dědou, babičkou, tetami a sestřenkami neuvidím. Nejraději bych odešla s nimi. Maminka z toho byla strašně nešťastná. Dlouho trvalo, než se vzpamatovala. Když se pak mohlo, jezdila každý rok do Německa. Hodně jsme si dopisovali,“ přemítala pamětnice.

V Německu se tety usadily nejdřív u Heidelbergu, později jedna v Hannoveru, druhá v Plüderhausen. Živily se jako švadleny. „Za šití dostávaly od lidí jídlo. Jejich muži se vrátili za dalších několik let. Jeden strýc byl v ruském zajetí. Říkal, že tam měli hrozný hlad, jedli prý i trávu. On jako truhlář dělal pro dozorce nějaký nábytek, tak na tom nebyl tak hrozně jako ostatní. Jmenoval se Max Exner. Druhý strýc Paul Szimanski byl v americkém zajetí,“ doplnila pamětnice.

Chodila jsem do české školy, ale myšlení jsem měla německé

Když začala Helma chodit v září 1946 v Králíkách do české školy, bylo jí třináct let. Díky své bystrosti se česky naučila brzy, přestože doma mluvili jen německy: „Ze začátku mi některé děti říkaly ‚Germánko‘, ale pak mě vzaly mezi sebe. Jednou jsem byla nakoupit a neuměla jsem říct, co chci. Chodila jsem do české školy, ale myšlení jsem měla německé, doma se mluvilo německy. Dodnes mám německé sny,“ vzpomínala pamětnice.

V roce 1948 Helma Koubová dokončila základní školu. Na radu otcova bratra Rudolfa Kouby, který dělal správce ve slavkovském klášteře, odešla do Slavkova studovat rodinnou školu. Teta Marta Koubová tam jako představená řádová sestra vedla školku a rodinnou školu. Helma tam nastoupila v září 1948, ale už v prosinci klášterní hospodářství zabral státní statek a školu státní orgány uzavřely. „Řádové sestry, které tam učily, odvezli do Opavy, kde se z nich staly ošetřovatelky psychiatrických pacientů. Já i ostatní žáci jsme jeli domů. Náš táta se bál, že mě vyhodili,“ popisovala pamětnice.

Helma se ocitla opět doma. Chtěla jít k dětem do školky, ale jako politicky nespolehlivá nemohla. Zakázali jí i vyučit se prodavačkou. Šla tedy jako dělnice do textilní továrny Hedva, z práce tam byla upřímně nešťastná. V této době poznala také svého budoucího manžela Jiřího Růžičku (1928–2008).

Manželův otec Karel Růžička dělal mlynáře v Červeném Potoku. Za pomoc lidem, kteří utíkali přes hranice do Německa, ho v roce 1952 odsoudili k jedenácti letům vězení za velezradu. Maminku s Jiřím vystěhovali do chatrče se suchým záchodem v Králíkách. Jiřího vyhodili z práce v kanceláři družstva v Žamberku a šel jezdit s traktorem na státní statek Králíky.

Po svatbě v roce 1954 Jiří změnil na doporučení lékaře práci, a začal prodávat v Jednotě Dolní Morava. V jedné místnosti hospodářského stavení tam bydleli mladí manželé Růžičkovi, v druhé prodávali potraviny. Po osmi letech propustili na amnestii Karla Růžičku s podlomeným zdravím z vězení. O svých zážitcích nikdy nechtěl mluvit.

V roce 1955 se Růžičkovým narodil syn Jiří, o rok později Karel, v roce 1963 dcera Dana. Jiří šel dělat instruktora do Jednoty a Helma převzala prodejnu. Dodělala si dálkově výuční list, pak se vyškolila na vedoucí a přidala i pedagogické minimum. U prodávání setrvala třicet let.

V roce 1964 se Růžičkovi přestěhovali do Nekoře do většího bytu, který tam k místu prodavačky nabízeli. V témže roce byla Helma poprvé v Německu za babičkou a tetami. „Měla jsem s sebou staršího syna. Dceři byl rok a půl, tu jsem musela nechat doma, aby měli jistotu, že se vrátím. Sestřenice tam měla stejně starou holčičku, takže se mi po Danušce stýskalo, spěchala jsem za ní domů,“ vyprávěla pamětnice. 

Okupace v roce 1968 vnesla paniku do obchodů

Jednadvacátého srpna 1968 si Růžičkovi zrovna užívali dovolené. Manžel jezdil s cukrovinkami na klášter Králíky-Hedeč, kde je prodával před kostelem. Synové byli u babičky v Červeném Potoku, Helma si udělala výlet s dcerou do Králík. „Šla jsem ven a nějaká paní křičela, že jsou tady Rusáci. Moje první myšlenka: ‚Bude válka, musíme být všichni pohromadě!‘ Popadla jsem Danušku, jela jsem do Červeného Potoka, kam přijel i muž, abychom byli všichni pohromadě.“

Helmě se spojily válečné zážitky a maminčiny obavy. Válečný strach ze smrti se jí vryl tak hluboko pod kůži, že ve stresových situacích reagovala stejně jako její matka: Něco se žene, musíme být všichni pohromadě!

Růžičkovi odjeli od babičky domů do Nekoře. Okolo jezdila těžká auta s polskými vojáky, kteří obsazovali blízké okolí. Otevřeli obchod. „Lidé kupovali všechno možné. Měli jsme přikázáno, kolik čeho můžeme prodat, aby nás lidi nevykoupili. Všichni panikařili. Nevěděli jsme, co bude. Byla jsem vyděšená,“ přemítala pamětnice.  „Lidi nadávali na komunisty, ale já jsem říkala, že mně to je jedno. Hlavně aby nebyla válka! Nechtěla bych, aby mé děti prožily to, co já.“

Růžičkovi žili pod dohledem Státní bezpečnosti (StB), protože Helma měla příbuzenstvo na Západě, otec Jiřího byl politický vězeň. Snažili se nevyčnívat. „Kromě jedné ženy, která si na nás stěžovala, jsme měli pokoj,“ dodala. V polovině 70. let ještě pocítil jejich syn důsledky „závadného“ rodinného zázemí, když ho nepřijali na vysokou školu. Jezdili k nim příbuzní z Německa. Když po revoluci 1989 nahlédli do svazků StB, zjistili, že bdělí lidé sledovali každý pohyb před jejich domem – dočetli se, kdo a kdy je navštívil, značky aut.

Pamětnice si vytvořila s dětmi pěkné vztahy. Když se dcera provdala do Německa, její tchyně si ji velmi oblíbila, protože ji po válce odsunuli z jižní Moravy.  „Vždycky jsem všechno brala, jak to přišlo, jsem optimista. Nezanevřela jsem ani na Čechy, ani na Rusáky. Jsme jen lidi. A mladým bych vzkázala, aby byli poctiví, pracovití a hodní,“ uzavřela své vyprávění Helma Růžičková.

V roce 2021 žila v Nekoři, a to více než aktivně. Třicet let půjčovala v obecní veřejné knihovně knihy, příležitostně dělala překladatelku, ještě nedávno vedla kroužek ručních prací v místní základní škole.