Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Ryba (* 1932  †︎ 2018)

• narozen 7. dubna 1932 v Senomatech na Rakovnicku

• v roce 1952 jeho otec označen za kulaka a rodině zabaveno prosperující hospodářství a veškerý majetek

• vystudoval vyšší zemědělskou školu, poté nastoupil do Československých státních statků Žatecko

• 27. února 1953 začátek povinné vojenské služby

• s kádrovým označením E převelen k 13. praporu PTP

• po vojenské službě z kádrových důvodů propuštěn z Ústavu rostlinné výroby a vyloučen z vysoké školy

• nastoupil jako závozník k ČSAD a poté na ministerstvo dopravy

• zemřel 16. února 2018

Jaroslav Ryba se narodil 7. dubna 1932 v Senomatech na Rakovnicku do prosperujícího moderního hospodářství, které se od poloviny 19. století dědilo z generace na generaci. Dětství za války strávil s kamarády z vesnice většinou prováděním rošťáren. Chodil také do junáckého oddílu. O dětství si zapsal, že „bylo bezstarostné, čiré, jistotné, šťastné, naučné a vzpomínkové“. V roce 1952, v době, kdy studoval v Roudnici nad Labem, byl jeho otec jako kulak odsouzen k pěti letům vězení a zároveň byl v rámci rozsudku zbaven všeho majetku, občanských práv, osobních věcí a musel zaplatit vysokou peněžní pokutu. Celá rodina za velkého úsilí a vydání finančních prostředků dodatečně dokázala snížit otcovo vězení na jeden rok. Přišli však o prosperující hospodářství, pamětníkovi rodiče byli vystěhováni a přemístěni do jedné místnosti v domě na kraji Senomat a oba nastoupili do dělnických profesí (maminka do keramické továrny a otec do státního podniku Vodní stavby). Statek, o který Rybovi přišli, připadl místnímu jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) a později byl zbourán. Hospodářství č. p. 71 v Senomatech tak dnes již nestojí.

Vzdělání a první zaměstnání

Po základní škole nastoupil pamětník na dvouletou střední rolnicko-chmelařskou školu v Žatci a poté přešel na čtyřletou vyšší zemědělskou školu v Roudnici nad Labem. Krátce před nástupem na vyšší školu proběhly na Roudnicku soudy s takzvanými reakčními studenty.^[1] Jemu se i se špatným kádrovým ohodnocením podařilo školu dokončit díky podpoře ředitele a třídního učitele. Na vysokou školu kvůli svému původu nastoupit nemohl. Teoretická možnost na vysoké škole studovat byla podmíněna tím, že se zřekne svého otce. To nemohl dopustit, tvrdě se proti návrhu ohradil a na Vysokou školu zemědělskou nenastoupil. Místo toho dostal umístěnku do Československých státních statků Žatecko (ČSSS) jako traktorista a později se vypracoval na správce jedné z farem ČSSS.

Pomocné technické prapory^[2]

Zaměstnání u ČSSS Žatecko bylo přerušeno 27. února roku 1953 povinností nastoupit vojenskou službu. Po měsíčním základním výcviku v Bílině byl s kádrovým ohodnocením E (politicky nespolehlivá osoba) převelen ke 13. pomocnému technickému praporu^[3] jako havíř na Důl Pokrok v Ostravě-Radvanicích. Bydlelo se v dřevěných ubytovnách, dříve sloužících jako vězení pro německé zajatce, a oblečení na šichtu bylo sdílné. Práce na šachtě jela v třísměnném provozu a po šichtě celý prapor často nastupoval ještě k vojenskému výcviku. Výcvik u PTP probíhal jak jinak než beze zbraně, i když během cvičení museli vojáci dělat, že zbraň drží. Pamětník úlevně přiznává: „Já jsem zbraň v ruce ani nedržel. Nikdy, nikdy jsem nedržel zbraň v ruce. Také mám šílenej odpor ke všem zbraním.“ Fyzičku si vedle práce na šachtě a vojenského výcviku udržovali také nařízenými „pochoďáky“.

Samotná práce v dole byla těžká a nebezpečná havířina. Během dolování uhlí v šachtě například jednoho dne došlo k závalu, který pamětníka z poloviny zavalil a poranil mu levou nohu. S tou se pak léčil ještě rok po propuštění z vojenské služby. Ačkoliv byla vojenská služba u PTP náročná a nebezpečná, měla i veselé stránky. Pamětník vzpomíná na to, jak jeho skupina založila „aranžérský kroužek“, který měl za úkol vyzdobit volební místnost: „Dostali jsme takový štosy, balíčky, tuby různých hesel a dostali jsme příkazem, že musíme připravit jednu místnost k volbám. Tak jsme ji samozřejmě vyzdobili. A samozřejmě jsme při tom zdobení měli nějakou vodku a rum. Měli jsme pár lahví a zdobili jsme a zdobili. Pak přišel velitel na kontrolu a říkal: ‚Vy tady máte něco k pití, ne?‘ ‚Ne, nemáme nic.‘ On hledal, hledal, opravdu prošmátral, co mohl. Když odešel a my jsme měli jistotu, že už je pryč, tak jak jsme tam měli busty Stalina a Gottwalda, tak ony jsou dutý a my jsme v nich měli ty lahve uložený…“ směje se.  

Za vojenskou službu pétépáci dostávali rovněž finanční ohodnocení. Peníze, které na šachtě vydělali, se však rozdělily na tři části – vojenská správa si vzala část peněz na stravu a oblečení, druhá část se ukládala na spořicí knížku a poslední část dostávali vojáci na ruku. Peněz ale nebylo moc. Po dvou letech služby přinesl pamětník domů peníze ze spořitelní knížky v hodnotě necelých 10 000 korun, což byly jeho jediné finanční prostředky na život, podporu rodičů a sestry a základ pro manželství s paní Helenou. Tato částka byla zároveň finální úspora po měnové reformě, ke které došlo v roce 1953. Běžně se úspory přepočítávaly v poměru 5 : 1, u nespolehlivých osob (k nimž patřil pan Jaroslav) to však bylo v poměru 50 : 1.^[4]

Po politických změnách v roce 1953, vyvolaných jednak smrtí Stalina a Klementa Gottwalda a jednak tlakem mezinárodních organizací, byly PTP od posledních měsíců roku 1953 do května 1954 postupně rušeny. 13. prapor PTP byl však rozpuštěn až v únoru 1955. Pamětník to komentuje slovy: „To neplatilo. Příkazy neplatily. To si dělala ta jednotka, co chtěla.“ Těsně před propuštěním pétépáci z Ostravy-Radvanic ještě dostali nabídku, aby zůstali jako horníci na šachtě tři až pět let s tím, že pak dostanou byt. Pamětník na tuto nabídku nepřistoupil a vrátil se domů do Prahy.

Pracovní krize a nástup na ministerstvo dopravy

Po propuštění od PTP nastoupil Jaroslav Ryba do Ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni a bylo mu umožněno dálkově studovat Vysokou školu zemědělskou. V tomto období (1956) se oženil s partnerkou Helenou a krátce nato byli v očekávání potomka. V roce 1958 byl však z Ústavu propuštěn a ze školy vyloučen. Příčinou vyloučení bylo údajné nepřiznání vlastnictví mlýna, který mu ovšem nikdy nepatřil, a drzost na školního inspektora.^[5] Vyloučení ze školy i práce přišlo v nejméně vhodnou dobu, protože se současně manželům Rybovým narodila druhá dcera. „To byly zkušební léta manželství,“ komentuje svou tehdejší situaci a rodinný stav.

Po propuštěním z Ústavu rostlinné výroby se pamětník již nikdy nevrátil k vysněné profesi genetika a šlechtitele rostlin. Protože musel živit ženu a dvě malé děti, přijal místo závozníka u ČSAD. Zde se přes dispečera vypracoval na vedoucího plánovacího a finančního oddělení a poté získal i doporučení ke studiu na Vysoké škole ekonomické, kterou úspěšně ukončil v roce 1971.

V roce 1973 požádal o místo ve Výzkumném ústavu úvěru a financí (pod vedením Václava Klause) a zároveň od bývalých kolegů z ČSAD dostal nabídku pracovat na ministerstvu dopravy. Kolegové mu na kádrovém oddělení vše zařídili tak, že mohl nastoupit. Na ministerstvu panovala velice dobrá atmosféra a nikdo mu nepředhazoval kulacký původ. Politicky se až na jeden výslech necítil sledovaný, přesto později z Archivu bezpečnostních složek zjistil, že byl on i celá jeho rodina dlouhodobě sledován StB, včetně odposlechu telefonních hovorů. V rámci působení na ministerstvu dopravy, kde pracoval až do důchodu, napsal několik odborných publikací a přednášel na vysoké škole.

Po sametové revoluci a dnes – rehabilitace

Po revoluci byl pamětník nakrátko zvolen za odbory do Občanského fóra. V 90. letech také zasedal v komisi, která rehabilitovala všechny pracovníky vodní, silniční, železniční a letecké dopravy. Sám byl za vojenskou službu u PTP rehabilitován podle příslušných zákonů.

Dnes se věnuje tématu PTP, sbírá k tomu všechny dostupné publikace, sám se svými přáteli publikace píše – viz Vzpomínky na PTP, Ze života PTP, Přehled památníků PTP v ČR, Souhrnný seznam literatury o PTP, Vzpomínky na význačné osobnosti Svazu PTP (spoluautoři Vl. Lopaťuk, J. Růžička, v přípravě) a vlastním nákladem vydává. Byl dlouholetým členem výboru PTP oblasti Praha a kulturní komise Svazu PTP a přispíval do Zpravodaje PTP. Je též zakládajícím členem Spolku seniorů PTP oblasti Praha (2017). Během působení u PTP psal básničky, které jsou částečně publikované v knize Vzpomínky na pomocné technické prapory. Dnes sbírá citáty a ty nejpříhodnější z nich posílá při různých příležitostech přátelům a příbuzným. Pravidelně se také setkává s přáteli z PTP. „Zde jsem velmi dobře (niterně) poznal, co znamená dobré a věrné přátelství bez lží, klamu, zášti a závisti. Co více si lze na tomto světě přát?!“^[6]

Životní příběh Jaroslava Ryby se uzavřel 16. února roku 2018.

[1] V roce 1950 byla před maturitní zkouškou vyslýchána skupina studentů zemské vyšší rolnické školy v Roudnici nad Labem s cílem odsoudit je za protistátní jednání a srocování. Následně se 4. dubna 1951 v Praze na Pankráci konal vykonstruovaný soudní proces. Většina zadržených studentů byla odsouzena za vlastizradu, neboť rozšiřovali letáky s protistátním obsahem (např. Vzpomínka na T. G. M., Vzpomínka na Jana Masaryka, Dělníkům a rolníkům…). Odsouzeno bylo 11 studentů na dobu 7–15 let. Více v dodatečných materiálech pamětníka.

[2] Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vymyslela tzv. politickou klasifikaci E). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

[3] Další detaily k působení pana Ryby u PTP jsou uvedeny v publikaci Vzpomínky na pomocné technické prapory, která vedle vyprávění pamětníka v rámci rozhovoru pro Paměť národa dotváří mozaiku jeho životního příběhu. Téma PTP pan Ryba rozvádí také v publikaci Ze života pomocných technických praporů (2012).

[4] Více k měnové reformě a přepočtech: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_m%C4%9Bnov%C3%A1_reforma_(1953)

[5] Mlýn rodině Rybů patřil, ale pouze do poloviny 19. století, kdy se přímý předek pana Ryby odstěhoval do hospodářství v Senomatech. Pan Ryba nemohl dokázat, že s Rybovým mlýnem nemá dnes již nic společného, a proto byl z Ústavu a školy vyloučen. Údajnou drzost na školního profesora si pan Ryba vysvětluje setkáním na vyšší odborné škole, kdy po něm inspektor chtěl, aby se zřekl svého otce.

[6] Z publikace Vzpomínky na pomocné technické prapory, s. 74.