Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Rychvalský (* 1964)

• narozen 11. dubna 1964 v Karlových Varech

• vystudoval SPŠ stavební v Lokti

• účastníkem alternativního kulturního života v Karlových Varech

• po vojenské službě (1984–1986) se usadil v Praze

• 1987 nebo 1988 několik týdnů pobýval v Maroku, kde nasbíral zkušenosti v gastronomii

• 28. října 1988 se účastnil demonstrace na Václavském náměstí, byl zadržen a obviněn z napadení veřejného činitele

• díky pomoci VONS skončil případ pouze pokutou

• 1. května 1989 založil s Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem Společnost za veselejší současnost

• SVS organizovala každodenní protestní běhy ulicí Politických vězňů, jichž se účastnila veřejnost

• během léta a podzimu 1989 organizovala SVS další happeningy

• účastníkem demonstrace na Národní třídě

• provozovatelem čajovny na prezidentském večírku Václava Havla 31. prosince 1989

• zakladatelem sítě Dobrých čajoven

„Nebrat moc vážně sám sebe ani věci kolem sebe, to je myslím dosti osvobozující postoj,“ říká Luboš Rychvalský. Nevážnost a humor, spolu s hravostí a kreativitou, stály u zrodu Společnosti za veselejší současnost, kterou založil s Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem na jaře 1989 a jejíž aktivity odlehčovaly atmosféru v posledních měsících komunistické totality. 

Luboš Rychvalský se narodil 11. dubna 1964 v Karlových Varech a vyrůstal na panelovém sídlišti Stará Role na okraji města. Jeho rodiče Žofie a František Rychvalští pracovali v Moseru jako brusiči skla, otec ale v sedmdesátých letech kvůli konfliktům se stranickými kádry o práci ve fabrice přišel a dojížděl za prací do Příbrami, kde dělal horníka v uranových dolech. Domů se dostal jenom na víkendy, takže desetiletý Luboš, který měl ještě dvě mladší sestry, se stal „jediným mužem v domácnosti“. 

Koncert houslistů, kteří neuměli na housle

V dětství trávil hodně času venku klukovskými hrami, ale zároveň rozvíjel i pestré umělecké zájmy: chodil na „výtvarku“ a na kytaru do LŠU, účinkoval ve školním divadelním souboru. Z papíru si vytvářel modely fiktivních vlaků, autobusů i hotelů a snil o tom, že se stane architektem. „Když jsem si začal uvědomovat realitu, v jaké žijeme, prožíval jsem to velmi těžce,“ konstatuje pamětník. 

Zdrojem informací ze Západu pro jejich rodinu bylo hlavně sledování západoněmeckých televizních stanic, jejichž signál chytali bez zvuku. 

V patnácti letech již byl rozhodnutý protestovat proti režimu: nechal si narůst dlouhé vlasy a napsal dopis do redakce Rudého práva, v němž odmítl lži publikované na adresu „mániček“ a undergroundu. „Já jsem se mezi těmi lidmi pohyboval, věděl jsem, že to nejsou žádní feťáci a alkoholici,“ říká. (Luboš Rychvalský uvádí, že takto reagoval na pověstný článek Nová vlna se starým obsahem. Zřejmě se ale jednalo o jiný text, protože článek Nová vlna se starým obsahem vyšel až roku 1983 v časopisu Tribuna a netýkal se „mániček“, nýbrž punku a nové vlny.) 

Co ho přivedlo k tomu, že začal vyhledávat lidi blízké undergroundu? „To bylo asi přirozené. Já jsem úplně nenáviděl řeči typu ‚kdo nekrade, okrádá rodinu‘, ‚nos pionýrský šátek a dají ti pokoj‘. Byla to faleš na faleš.“

Velmi ho ovlivnila smrt bratrance v roce 1980: „Docela jsem se uzavřel a byl jsem v takové vnitřní izolaci.“ Dostal se z ní díky alternativním kulturním aktivitám. Začal se stýkat s lidmi okolo karlovarského divadla, chodil na večírky s poslechem hudby, účastnil se filozofických debat. „Nebyly to divoké party s drogami a sexem, bylo to spíš poklidné,“ popisuje prostředí této společnosti, do níž patřila jazzová zpěvačka Simona Tomisc nebo básník Quido Machulka. 

Svůj první happening uspořádal na karlovarské kolonádě. V určenou hodinu se tam shromáždilo asi třicet lidí, ustrojených jako houslisté symfonického orchestru. Kolemjdoucí lázeňští hosté očekávali hudební zážitek. „Ale byl to koncert houslistů, kteří neuměli hrát. Spustili jsme obrovskou řachanici v duchu undergroundu, všichni brutálně hráli, aniž by to mělo nějakou melodii,“ říká Luboš Rychvalský, který „koncert“ dirigoval. Celé vystoupení trvalo asi minutu a obešlo se bez policejní perzekuce. 

Na přelomu 70. a 80. let studoval na střední průmyslovce v Lokti. Se spolužáky založil bigbeatovou kapelu Věšák a zhudebňoval básně Františka Gellnera.

Stopem až do Maroka

Po maturitě v roce 1983 se neúspěšně hlásil na vysokou školu. Když dostal předvolání k základní vojenské službě, poslal na vojenskou správu dopis, že tam nenastoupí. „Byl to takový projev naivního vzdoru, který jsem měl potřebu dát najevo. Oni si předvolali mou matku a ten dopis jí ukázali, dostala z toho málem infarkt. A hned potom mě tam dovlekla.“ Luboš Rychvalský neusiloval o získání modré knížky a roku 1984 tedy nastoupil na vojnu. 

Sloužil na Ruzyni u stavebního praporu, který necvičil se zbraněmi. Vzdělání ze střední průmyslovky mu dopomohlo k tomu, že pracoval v kanceláři, kde měl za úkol vypočítávat ostatním vojákům pracovní normy. Ve volném čase pokračoval v psaní a skládání hudby, s dalšími vojáky založil tajný divadelní klub, který po nocích zkoušel dadaistická představení. Protože při nástupu na vojnu neodevzdal občanský průkaz, občas se vzdaloval z kasáren v civilu a jezdil do Prahy, kde navštěvoval zejména antikvariáty a galerie. 

Po skončení vojny se už do Karlových Varů nevrátil, zůstal v Praze a pracoval jako topič v botanické zahradě. Rychle zapadl mezi lidi orientované na alternativní kulturu, přátelil se například s členy divadla Sklep, s undergroundovým hudebníkem a hercem Miroslavem Vodrážkou a dalšími. 

Na konci léta 1987 (nebo 1988, z nahrávky to není zcela jasné) mu kamarád Jiří Šimsa, jehož otec pracoval v Podniku zahraničního obchodu, přes otce zařídil pozvání do zahraničí a s tím spojenou výjezdní doložku. Luboš Rychvalský se tak vydal na cestu do Maroka. Cestoval téměř bez peněz, oficiálně si s sebou směl vzít jenom padesát dolarů a dalších padesát východoněmeckých marek propašoval zašité ve svém skicáku. Do Paříže se dopravil vlakem a autostopem pokračoval až k moři. 

Měl v úmyslu přeplavit se do Tangeru na některé z nákladních lodí, kde si chtěl cestu odpracovat. Na to ale neměl potřebné pracovní povolení, a tak v místní bance vyměnil východoněmecké marky. Ve směnárně je zřejmě omylem vyměnili ve stejném kurzu, jako měly marky západoněmecké, a Luboš Rychvalský si za tento obnos pořídil lodní lístek do Tangeru, odkud pokračoval autobusem do Casablanky. Náhodný spolucestující z autobusu ho pozval na místní svatbu, kde se Luboš přitočil do kuchyně. „Snažil jsem se do toho zapojit, uplatnil jsem nějaké zkušenosti z rodinných zabíjaček a oni mě považovali za odborníka. Stal se tam ze mě takový uctívaný expert,“ usmívá se. V nadcházejících týdnech tak cestoval po Maroku jako putovní kuchař, který místním lidem připravoval z jejich pohledu exotické české speciality. Vaření mu všude otevíralo dveře. 

Třicet dní, na které byla vystavena výjezdní doložka, rychle uplynulo. Luboš Rychvalský si pobyt ještě o něco prodloužil a cestou zpátky procestoval i Francii a Německo. „O emigraci jsem vůbec neuvažoval. Měl jsem v úmyslu nastoupit v Praze na teologickou fakultu a stát se farářem Československé církve husitské,“ říká.

Pod ochranou VONS

Hned na hranicích byl při návratu zadržen a následoval výslech na Státní bezpečnosti v Karlových Varech. „Oni z toho chtěli udělat ‚případ‘. Mysleli, že jsem tam pašoval nějakou literaturu. To bylo úplně mimo mísu, co na mě zkoušeli. Řekli, že mi nevrátí cestovní pas, dokud nepodepíšu spolupráci,“ popisuje Luboš Rychvalský. Protože odmítl, vzápětí přišel o zaměstnání v Československé televizi, kde v té době pracoval jako rekvizitář. Proti protiprávnímu odebrání cestovního pasu se Luboš Rychvalský snažil bránit s pomocí Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, s nímž se spojil prostřednictvím Jiřího Gruntoráda. 

Zároveň bylo definitivně zamítnuto jeho úsilí o přijetí na husitskou teologickou fakultu. Luboš Rychvalský místo toho navštěvoval semináře husitského faráře a teologa Jana Duse: „Skromný, tichý, pokorný, nesmírně vzdělaný člověk s obrovským charismatem. Chodil jsem k němu na lekce ze starořečtiny a biblických jazyků. Otevíral mi obzory, dokázal najít netušené souvislosti.“

Osmadvacátého října 1988 se Luboš Rychvalský účastnil demonstrace na Václavském náměstí. „Policajti z davu vytahovali lidi a kopali do nich. Křičeli jsme na ně, ať toho nechají. Nakonec jsem to nevydržel, vtrhnul jsem mezi ně a začal jsem jednoho z těch lidí bránit.“ Sám byl zadržen a vzápětí se ocitl v policejním antonu, který ho s dalšími demonstranty odvážel k výslechu do Bartolomějské. V antonu byla také Bára Štěpánová, jeho pozdější manželka, která ho upoutala tím, že po cestě nahlas zpívala lidové písně. 

Brzy nato mu bylo sděleno obvinění z napadení veřejného činitele. Na tu dobu šlo o vážné obvinění, za které mohl být odsouzen i k nepodmíněnému trestu. Luboš Rychvalský se opět obrátil s prosbou o pomoc na VONS. Výbor mu doporučil právníka a zprostředkoval mu účast na schůzkách v bytě Johna Boka, kde se spolu s dalšími obviněnými dozvídal, jaké má v tehdejším právním systému možnosti, jaká má práva. Domlouvali se také, jak budou vypovídat, „abychom neblekotali nesmysly, ale řekli, co si o tom režimu myslíme“, protože vystoupení u soudu bral jako příležitost k prezentaci vlastního názoru na veřejnosti. Luboš Rychvalský popisuje tyto dny jako období velkého strachu. „Věděli jsme, že režim už nevydrží dlouho, ale strach jsem měl. Z toho obrovského náporu nepravdy mi až krev pulzovala ve spáncích,“ říká. 

Soud se konal v lednu 1989. Luboš Rychvalský byl odsouzen buď k finanční pokutě 2000 korun (tehdy zhruba jeden měsíční plat), nebo třiceti dnům ve vězení. Díky podpoře VONS se mu podařilo pokutu uhradit.

Redaktorem samizdatu Jazzstop

Období Palachova týdne v lednu 1989 vnímá Luboš Rychvalský jako „jedno z nejnervóznějších období mého života. Byl jsem sklíčený strachem. Měl jsem strach i o ty demonstranty, aby nedošlo k nějakým masakrům. Napětí gradovalo, docházelo k přímé konfrontaci s režimem, ale ještě nebylo jasné, že by z toho mohlo něco vzejít. Spíše jsem měl strach, aby nedošlo k marným obětem na životech.“ 

V té době pracoval jako noční hlídač na Žižkově s hudebníkem a disidentem Otou Veverkou. Společně také vydávali samizdatový časopis Jazzstop. Později, když byl Ota Veverka uvězněn, zůstal Luboš Rychvalský jediným vydavatelem pod redakčním dohledem Jiřího Gruntoráda: „Ty časopisy jsem ilustroval, psal články, přepisoval články ostatních, kompletoval, rozmnožoval a distribuoval. Díky Československé církvi husitské jsem měl k dispozici cyklostyl.“ Těmto aktivitám se věnoval z velké části v pracovní době, protože práce nočního hlídače byla poměrně poklidnou „zašívárnou“, a navíc v budově, kterou hlídal, zůstával během práce úplně sám.

Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás

Na Prvního máje 1989 se Luboš Rychvalský náhodně sešel v kavárně Slavia s herečkou Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem. S oběma se již od vidění znal z policejního výslechu, kam byli předvedeni po demonstraci 28. října předchozího roku. „Byli jsme zklamaní, že toho dnes se po Praze nic zásadního nedělo, čekali jsme větší vlnu protestů.“ Právě tehdy došlo k založení jejich recesistické Společnosti za veselejší současnost. 

Luboš Rychvalský uvádí, že tento název si vymyslel dávno předtím: „S jedním kamarádem z Karlových Varů jsme si kdysi posílali korespondenční lístky, na nichž on se tituloval jako prezident Společnosti pro méně chápavé a já jako prezident Společnosti za veselejší současnost.“ Onoho Prvního máje 1989 se v kavárně Slavia na tento název rozpomněl a rozhodl se ho dát do služeb nového projektu: „Představoval jsem si kontinuální protest, který by byl nepřetržitý a nepřerušitelný. Původně jsem myslel na permanentní jízdu po Praze na kolech. Komunistická moc by neměla nástroj, jak to zakázat, protože na ježdění na kolech není nic napadnutelného.“

Z kavárny Slavia se všichni tři vydali do ulice Politických vězňů a uskutečnili historicky první běh touto ulicí od Petschkova paláce dolů k budově hlavní pošty. „Hned jsme vymysleli i slogan: ‚Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás.‘“ Tento běh se opakoval každý den v 17:00 a záhy se ho začaly každý den účastnit desítky dalších běžců, které přilákala informace o akci na rádiích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Čekali jsme, že nám Státní bezpečnost vyrazí dveře, ale nestalo se tak,“ konstatuje Luboš Rychvalský. Běh ulicí Politických vězňů skutečně naplnil jeho představu o kontinuálním protestu, který je státní mocí nepostižitelný, protože na běhání po ulici není nic ideologicky napadnutelného. Lidé běhali mnohdy s kočárky nebo s kufry, aby mohli tvrdit, že právě přijeli vlakem. Policejní hlídky u běhů asistovaly a některé účastníky legitimovaly, ale běhy nebyly spojeny s výraznější policejní perzekucí. 

Organizátoři poskytovali účastníkům běhu adresy aktuálně vězněných disidentů, kterým tak bylo možno posílat do vězení korespondenční lístky. „Pak s námi začali běhat i skuteční političtí vězni, z toho mi běhá mráz po zádech ještě i teď. Byla to obrovská síla, obrovská radost a velké zadostiučinění za strach, který jsme prožívali,“ říká Luboš Rychvalský a vzpomíná na to, že účastníci běhu pomáhali Společnosti za veselejší současnost i jinými způsoby: někdo natiskl samolepky nebo trička, jiný vyrobil odznáčky… 

Protože Luboši Rychvalskému začala pracovní doba jakožto nočnímu hlídači v 16 hodin odpoledne, musel pokaždé na chvíli utéct z práce. Za tím účelem si vyrobil papundeklovou siluetu své postavy, na niž nalepil svou fotografii v životní velikosti. Figurínu postavil v žižkovské budově za okno, takže to působilo dojmem, že tam skutečně sedí.

„Nebrali nás vážně.“

Luboš Rychvalský zdůrazňuje, že Společnost za veselejší současnost se vždy bránila jakémukoli oficiálnějšímu statusu a odmítala finanční podporu od subjektů, které podporovaly disent: „Tu jsme ani nepotřebovali, naše náklady byly minimální. Všichni, kdo nám pomáhali, tak činili bez nároku na odměnu.“ 

O vztahu k ostatním disidentským iniciativám Luboš Rychvalský říká: „Nebrali nás vážně, ale nám to nevadilo, protože ani my sami jsme se nebrali vážně. Nepočítali s námi, říkali nám: ‚Vy jste takoví srandisti, děláte jenom legrácky. Teď není na legraci čas.‘“ Ostatně i Společnost za veselejší současnost měla od ostatních disidentů kritický odstup: „Nebavilo nás, že se berou příliš vážně, formují se do struktur, každý si razí to svoje. V té době už disidentská scéna byla značně rozštěpená, hašteřili se o to, kdo má vytříbenější názory. My jsme si mysleli, že disidentské iniciativy by se měly sjednocovat, a ne rozštěpovat.“ To také dali najevo jedním z happeningů, který se konal v polovině října 1989, kdy pozvali představitele opozičních iniciativ hrát si na písek. Šlo vlastně o negaci úsloví, že „každý si hraje na vlastním písečku“. Disidenti si totiž měli hrát na jednom společném pískovišti, kde si každý měl vytvářet vlastní bábovičky. Představitelé SVS nakonec přijeli s bagrem a celé pískoviště zasypali společnou hromadou písku. Happeningu se mimo jiné účastnili Václav Havel, Hana Marvanová, Jiří Gruntorád či Petr Placák.

Stříhání drátů a čínský transparent

Další happeningy Společnosti za veselejší současnost se ovšem odehrály už na jaře 1989. Jedním z nich byla nabídka maďarskému velvyslanectví, že členové SVS přijedou pomáhat se stříháním ostnatého drátu na hranicích, když Maďarsko začalo již od 2. května odstraňovat zátarasy na hranicích s Rakouskem. 

V červnu, jen několik dnů po násilném potlačení protestů na pekingském náměstí Nebeského klidu, se Společnost za veselejší současnost účastnila Týdne solidarity s čínskými studenty, který měl podobu pietních setkání na Karlově mostě. 11. června tam Luboš Rychvalský umístil černý transparent vlastní výroby: „V Řempu jsem koupil několik metrů levné černé látky, na kterou jsem červenou barvou napsal CHINA a dva čínské znaky. Na Karlově mostě na něj lidi pokládali květiny a kamínky. Přečetl jsem tam veřejné prohlášení Charty 77. Policisté byli zpočátku zmatení. Ten den začalo drobně pršet, červená barva se rozpíjela a vsakovala se do spárů v dlažbě, takže vypadala jako krev a působilo to až magicky. Potom policajti začali ty květiny sbírat a transparent zabavili.“ 

Tentýž měsíc se Luboš Rychvalský měl zúčastnit setkání s polskými disidenty na hranicích v Jeseníkách, které plánovala Charta 77 a polská Solidarność. Na místo se ale nedostal: „Po cestě jsme zabloudili, půjčenému autu navíc upadl výfuk, takže se nám nepodařilo dojet včas,“ konstatuje.

Velryba na levoboku

Červenec a srpen 1989 byly ve znamení tří významných akcí Společnosti za veselejší současnost. Tou první se stala demonstrace na lodičkách na Vltavě, které si organizátoři zapůjčili na Žofíně. Účastníci si měli s sebou vzít skicáky, ve kterých měli na jednotlivých čtvrtkách namalovaná velká písmena. Jak se lodičky na řece přeskupovaly, účastníci ukazovali jednotlivé stránky ve skicácích a z písmen sestavovali různá hesla. „Kdyby nás chtěli pozatýkat, zatkli by nás jenom se skicákem, ve kterém nebylo nic pobuřujícího, jen jednotlivá písmena,“ říká Luboš Rychvalský. 

Patnáctého srpna se Společnost za veselejší současnost zúčastnila „konkurenční“ demonstrace, pořádané jinými opozičními iniciativami: šlo o tiché korzo v ulici Na Příkopě. „Rozhodli jsme se, že budeme imitovat zásah policejní jednotky. Vyrobili jsme si přilby z vydlabaných melounových půlek, pendreky z okurek, salámů a vek a vyšli jsme proti nim v počtu šesti nebo sedmi takto vyzbrojených policistů.“ Jednotka SVS si říkala VB – Veselá bezpečnost. „Z divadelní pouti na Střeleckém ostrově jsem měl půjčenou maketu megafonu, kterým jsme vyzvali demonstranty k rozchodu. Jenže demonstranti se rozhodli, že nás zmydlí. Takže nás přemohli a pendreky nám snědli. A policie přihlížela a nezastala se nás. Přitom jsme za ně dělali jejich práci, šli jsme rozehnat ty rozvraceče! Ani naše jednotka psovodů neuspěla, protože psi byli jenom z plastu,“ usmívá se Luboš Rychvalský. 

Poslední významnou letní akcí se stalo spuštění velryby na Vltavu 20. srpna 1989, v předvečer výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V Praze toho dne vládlo značné napětí, policejní jednotky se připravovaly k zásahu proti početným demonstracím. „Vypadalo to, že pokud si někdo troufne na demonstraci, bude tvrdě potrestán. Mluvilo se i o tom, že se bude do demonstrantů střílet. Chtěli jsme napětí zmírnit mírumilovnou akcí,“ vysvětluje Luboš Rychvalský. Velryba byla opět jeho vlastnoručním dílem ze zahradního pletiva a papírové hmoty, natřené Primalexem. „Napsal jsem k tomu takovou biblickou paralelu v duchu Jonášova poselství, kterou jsme rozmnožili na letácích ve čtyřech světových jazycích. O připravované akci totiž informovala zahraniční rádia a na velrybu už na Karlově mostě čekaly zahraniční televizní štáby.“ Luboš Rychvalský nejvíce vzpomíná na moment, kdy velrybu vezl přes Malou Stranu k řece a míjel autobus plný policistů v bílých přilbách, jejichž hlavy se jako na povel všechny současně s údivem otočily za obsahem jeho přívěsného vozíku. 

Velrybu spustili na vodu poblíž Sovových mlýnů, položenou na nafukovací matraci. Měřila asi 3 x 1,5 metru, v měřítku Vltavy však působila jako poměrně malý objekt. Rychle se jí zmocnil proud vody a unášel ji směrem ke Karlovu mostu, brzy ji však začali pronásledovat policisté na nafukovacím člunu. „Pozorovali jsme je z Karlova mostu a povzbuzovali jsme je,“ vzpomíná Luboš Rychvalský. „Oni k ní doveslovali a odtáhli ji na břeh. Pak už jsem nechtěl sledovat, co se s ní dál stane. Asi ji rozdupali. Cítil jsem ale zadostiučení, euforickou radost z naplnění účelu akce, když v jejich policejních vysílačkách místo příkazu k útoku na demonstranty zaznívalo ‚velryba na levoboku‘ nebo něco takového. K tomu směřoval náš záměr a tento cíl byl naplněn.“ 

Zasahujícím příslušníkům se Luboš Rychvalský nejdříve odmítl legitimovat, protože kvůli zásahu si svlékli uniformu. Později  na to ale přece jen došlo a Luboš Rychvalský byl vyšetřován jako jediný obviněný. Případ nicméně skončil stokorunovou pokutou od Svazu rybářů v Karlových Varech, místě jeho trvalého bydliště.

Sen o skanzenu totality

Od září do listopadu 1989 se Společnost za veselejší současnost věnovala velkému projektu – chystanému založení skanzenu totality ve skutečně existující obci Bezpráví mezi Chocní a Ústím nad Orlicí. Skanzen měl být otevřen 10. prosince na Den lidský práv. „Představa byla, že do té obce převezeme artefakty totality, různé pomníky a podobně, a vyzveme vládu, aby se tam odstěhovala a zůstala tam v jakémsi skanzenu,“ vzpomíná Luboš Rychvalský. Mezitím se ale situace změnila, přišel 17. listopad 1989 a stěhovat vládu už nebylo potřeba. Položení základního kamene se 10. prosince 1989 přesto uskutečnilo: „Naše představa byla, že se tam svezou sousoší různých totalitních vládců, umístí se volně do přírody a nechají se zarůst mechem a kapradím. Pak tam budou jezdit školní výlety a sochy se budou ukazovat dětem: ‚Toto je soudruh Stalin, takhle to dopadne, když je někdo škaredý a zlý vládce.‘ Lidé z celé republiky nám nabízeli monumentální srpy a kladiva a sochy potentátů.“ Velkolepé plány se však nakonec nerealizovaly: „Skončilo to na tom, že jsme nechtěli ten projekt oficializovat. Znamenalo by to začít se té myšlence regulérně věnovat, založit oficiální společnost, účet v bance, motaly by se v tom velké peníze… – a to jsme nechtěli,“ vysvětluje Luboš Rychvalský.

Už bylo jasné, že to bude mazec

17. listopadu 1989 se Luboš Rychvalský účastnil demonstrace na Národní třídě. Během průvodu z Vyšehradu do centra města se snažil účastníky demonstrace počítat a číslo, k němuž se dobral, telefonoval z budky Petru Uhlovi, aby podal zprávu do zahraničních médií. „Od prvního momentu, kdy jsem viděl ten dav, jsem věděl, že to bude mimořádný. Ale že to bude revoluce, která pohne režimem, jsem si nepředstavoval,“ vzpomíná pamětník.  

Když došel až na Národní třídu, rozhodl se uskutečnit, jak sám říká „svůj poslední happening“. Měl totiž v úmyslu dobrovolně nastoupit do policejního antonu, „sám se zatknout“ a ušetřit tím jednoho demonstranta, kterého už nebude možno umístit do policejního vozidla. 

„Byl jsem v přední části průvodu – tam, kde na Národní třídu ústí Spálená ulice. Tam jsem měl potyčku s příslušníkem, který mi serval trikolóru, schytal jsem pár ran obuškem. Potom mě nechal být, mydlil někoho dalšího. Ten anton byl zaparkovaný tam někde poblíž, tak jsem si tam vlezl,“ vypráví Luboš Rychvalský. „V té chvíli už bylo jasné, že je to mazec. Seděl jsem v tom autobusu a viděl jsem, že to není taková legrace, jak jsem původně zamýšlel. Viděl jsem zmlácené lidi, rozbité hlavy. Byly to okamžiky hrůzy, ale zároveň jsem si říkal, že teď uskutečňuju nový projekt. Myslel jsem, že to je první z řady takových demonstrací.“ 

Když se autobus naplnil zadrženými, odjeli do Bartolomějské, kde všechny demonstranty nechali nastoupit na chodbě a vyvolávali je podle občanských průkazů. Luboš Rychvalský však měl své dokumenty stále u sebe, neodebrali mu je, protože do autobusu nastoupil sám. „Napřed mysleli, že jsem od nich, nastrčený provokatér. Když se mě zeptali, co tam dělám, řekl jsem, že chci mluvit s velitelem. Odvedli mě do jeho kanceláře, kde jsem řekl, že si chci stěžovat na nepřiměřený zákrok. Brutálně mě vyrazil ven, z Bartolomějské mě vyvedli a vyhodili mě za vrata.“ 

Zpětně Luboš Rychvalský svůj čin hodnotí jako „občanskou odvahu, ale zároveň čirý nerozum. Nevěděli jsme, kam nás povezou, jestli nás třeba neodvezou do lesa a nepřivážou ke stromům. Žili jsme v přesvědčení, že nemáme co ztratit. Svět, ve kterém jsme žili, pro nás byl nepřijatelný – a to mě osvobozovalo od strachu. Neměl jsem o co přijít, byl jsem prostě sám sebou.“

Po vyhození z Bartolomějské se odebral na Výstaviště, kde měla Bára Štěpánová v té době představení. „Pustili mě na jeviště, kde jsem lidem sdělil, co se stalo.“

Vyslat signál do světa

Následující den byl Luboš Rychvalský na návštěvě u Petra Paynea, kde probírali situaci. V doprovodu dalších lidí sem dorazila Drahomíra Dražská, později známá jako osoba, která rozšířila fámu o zabití studenta Martina Šmída na Národní třídě. „Říkala, že viděla mrtvého studenta na vlastní oči. Bylo to silně přesvědčivé, ale zároveň neověřitelné. Sama byla zbitá, takže jsme jí věřili. Vyslechl jsem si to a došel jsem k závěru, že je to důvod vyslat do světa signál, že takhle už to nejde dál. Sepsal a rozmnožil jsem letáky, které se potom rozdávaly na Václavském náměstí.“

Dalších demonstrací se Luboš Rychvalský podle svých slov už neúčastnil, pouze jednou se ocitl na balkóně v budově Melantrichu, protože znal novináře v redakci Svobodného slova. Dojížděl do Karlových Varů, kam přivážel informace z Prahy, a společně s Bárou Štěpánovou měli recesistické okénko ve vysílání studentů FAMU, které přenášela televize. 

Luboš Rychvalský ještě krátce pracoval jako noční hlídač, brzy ale toto místo opustil. Na silvestra roku 1989 měl totiž nový projekt: členové SVS byli přizváni k organizování prvního prezidentského silvestra, který pořádala Olga Havlová ve smíchovském kulturním domě. „Byla tam celá parta kolem divadla Sklep, Tvrdohlaví a další. Když jsem viděl tu obrovskou konkurenci humoristických kapacit, neměl jsem vůbec odvahu přijít s nějakou legrační scénkou. Rozhodl jsem se otevřít tam čajovnu jako protipól klidu na té obrovské party.“ Čajovna sídlila v odhlučněné místnosti, zařízené orientálními dekoracemi z Barrandova – čalouněným nábytkem, lampami a svícny – takže měla velmi působivou atmosféru a na večírku slavila velký úspěch.

Byl to jen takový okamžik

Společnost za veselejší současnost po 17. listopadu uskutečnila ještě několik akcí. „Jednou jsme přepadli sídlo Občanského fóra v přestrojení za nějaké Kazachy. Nebo jsme tam vtrhli oblečení jako pionýři, zrovna když u řečnického pultíku stál Klaus, a přinesli jsme mu pugét karafiátů. Všem přítomným jsme rozdali zrcátka, aby se každý z nich podíval sám na sebe. Aby se ten očistný proces nezkazil, abychom neztratili šanci přebudovat společnost. Což se samozřejmě nepodařilo.“ 

Občanské fórum si podle Luboše Rychvalského povšimlo, že aktivity Společnosti za veselejší současnost mají ohlas, a chtěli ji angažovat na podporu svých akcí. To ale členové SVS odmítli: nechtěli zradit spontánní a nezištný charakter své původní činnosti. Protirežimní satira za nových okolností ztratila smysl, a tak Společnost za veselejší současnost svou činnost záhy ukončila. Jednou z jejích posledních akcí bylo darování koloběžky prezidentu Václavu Havlovi, který si následně vybral Báru Štěpánovou jako svou asistentku na Hradě. 

Luboš Rychvalský se inspiroval úspěchem čajovny na silvestrovském večírku a v následujících osmi letech budoval síť Dobrých čajoven po celém Česku. „Ty čajíčky mi tak učarovaly, že jsem toho vůbec nelitoval,“ odpovídá na otázku, zda se mu nestýskalo po akcích Společnosti za veselejší současnost. „SVS, to byl v mém životě jen takový okamžik. A jestli to bylo k něčemu dobré, tak zaplaťpámbu za to. Měl jsem příležitost z toho něco vytěžit, budovat si na tom jméno a postavení. Ale to bych nemohl udělat. Právě proto, že myšlenka na začátku byla tak dětsky čistá, nebylo možné si na tom budovat kariéru.“