Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přestala jsem se bát, když se Havel stal prezidentem
narodila se 15. března 1942 v Praze
po roce 1948 prarodičům znárodnili lahůdkářství v Praze
vystudovala pedagogickou fakultu
učila na základních školách v Praze
zažila demonstrace tzv. Palachova týdne v lednu 1989
po sametové revoluci působila jako ředitelka základních škol v Petrovicích a Letňanech
Prababička a pradědeček z matčiny strany, manželé Plessingerovi, žili ve Vídni, krátce po sobě zemřeli a zanechali po sobě sedm dětí. Strýc Tomáš tehdy děti zachránil před sirotčincem tím, že jim koupil šaty, boty, vyfotografoval je a rozmístil po příbuzenstvu. A tak se stalo, že dva sourozenci zůstali ve Vídni, dva šli do Třebíče, dva do Varnsdorfu a dědeček Dagmar Ryčlové Josef skončil v Kutné Hoře.
„To bylo za Rakousko-Uherska. A jak se Rakousko-Uhersko rozpadlo, tak strýcové bojovali proti sobě – dědeček náš bojoval jako rakouskej voják v Itálii a jeho brácha skončil v ruských legiích.“ Zmiňovaný strýc Tomáš se dokonce znal s Tomášem Garrigue Masarykem, bydleli prý spolu za časů studií na pokoji.
Dědeček pamětnice Josef Plessinger se nechal vyučit v lahůdkářství u slavného obchodníka Lipperta. Později si otevřel svůj vlastní obchod s lahůdkami na Vinohradské ulici a brzy se oženil s manželkou Annou. Prarodiče z otcovy strany, Jindřich a Zdena Kalibovi, pro změnu vlastnili velký obchod s kufry a koženým zbožím v centru Prahy.
Nejstarší vzpomínky pamětnice se váží k válečným letům. Vypráví, jak se rodina ukrývala před nálety ve sklepě, kde si hrála s dřívky, aby se zabavila. „Doteďka, když slyším sirény, tak mám velmi nepříjemný pocit… a to se nám vůbec nic nestalo.“ Rodiče v závěru války vyhodnotili situaci v Praze jako nebezpečnou a přesunuli se s dcerou a jejím mladším bratrem do rodinné vily do Jevan. Otec dělal v lese dřevorubce a takto se dočkali osvobození Rudou armádou. Dagmar si pamatuje, že dostávala bonbóny v červeném staniolu od sovětských vojáků, kteří si v jejich vile udělali velitelství.
Období po válce popisuje pamětnice jako radostné, často se jezdilo do Jevan a nikdo netušil, že příjemné časy nebudou mít dlouhého trvání. Přišel únor 1948. „My jsme byli na lyžích na Černé hoře. A najednou děda volal, že se okamžitě musíme vrátit do Prahy, že se tam děje něco blbýho. Naše matka čekala třetí dítě, mého druhého bráchu, byla teda v jiným stavu a měla na sobě kožich. Nastoupili jsme do autobusu, ten byl plnej milic a nepustili ji vůbec sednout.“
Své rodiče Věru a Jiřího Kalibovy popisuje Dagmar Ryčlová jako velice inteligentní, laskavé, všestranně nadané. Do doby po komunistickém převratu v roce 1948 se prý příliš nehodili.
Dagmar nastoupila do první třídy tehdy velmi moderní školy řádových sester Voršilek na Náměstí Míru. Jeptišky byly na děti nesmírně hodné a používaly moderní výukové metody. „Najednou nám začaly chodit paní učitelky a strašně plakaly. Když školní rok skončil, tak jsme odešli do místní kaple, kde jsme dostali do ruky kytku – to si pamatuju, že to byly bílé lilie, a dali jsme ji na oltář. Tím škola skončila a rozprskli nás po celých Vinohradech. Já jsem pak chodila na Smetanku. Až potom mi došlo, že tyhle ženský byly internovaný.“
Komunistické úřady zabavily prarodičům Plessingerovým lahůdkářství. „Přišli prakticky o všechno. Vilu v Jevanech nám obsadili, do vily vnikli chlapi a nastěhovali se nám do peřin a do všeho. Otec tam jednomu dal facku a dědeček to šel uplácet, aby ho nezavřeli. Nesměli jsme tam ani na záchod. Vila nám jako patřila, ale bydleli tam cizí lidi.“
Původně chtěl dědeček lahůdkářství předat Dagmařinu otci, ale rozhodl se počkat, jak se doba vyvine, a naštěstí to neudělal. Tím pádem se stala Dagmar pouze vnučkou a ne dcerou vykořisťovatele. To bylo většinou v kádrovém posudku hodnoceno lépe. Aby se rodina nějak uživila, začal hrát Dagmařin otec loutkové divadlo a matka nastoupila jako hlavní statistik v nakladatelství Orbis. Malá Dagmar se musela o své sourozence starat, vodit je do školy, zatápět doma apod. O byt na Vinohradech naštěstí nepřišli. Vnímala, že ve škole jim často říkali něco jiného, než jí doma říkali rodiče, a že se muselo velice dávat pozor na to, co se říkalo a co se dělalo.
Po dokončení základní školy začala Dagmar chodit na gymnázium v Londýnské ulici. Tuto školu navštěvovali dokonce dva prezidenti – Edvard Beneš a Václav Klaus, ten chodil o ročník výš než Dagmar. V roce 1960 se Dagmar dostala na pedagogickou fakultu, tehdy transformovanou na pedagogický institut. To znamenalo, že studenti museli umět všechno bez ohledu na původně zamýšlenou specializaci: hru na housle, výtvarné činnosti, atletiku, gymnastiku, plavání, lyžování, dokonce je poslali i na vojenské cvičení.
Naštěstí se brzy od myšlenky pedagogického institutu upustilo. Pro svou specializaci si Dagmar vybrala výtvarnou výchovu, která byla její vášní, a matematiku. „Matiku jsem dělala jen proto, abych mohla dělat výtvarku. Byla jsem za to vděčná, nemusela jsem řešit politiku. Jedna plus jedna jsou dvě v jakékoliv době.“ Na pedagogy na fakultě Dagmar nesmírně ráda vzpomíná. Společně s Dagmar zde studovali i budoucí populární divadelníci Šimek s Grossmannem.
Během studií si pamětnice přivydělávala hraním v komparzu, někdy i v televizi. Při té příležitosti se seznámila s Karlem Ryčlem, o kterém říká, že to byl fešák a chytrej chlap. Velice si rozuměli, a tak netrvalo dlouho a vzali se, díky čemuž nemusel Karel odejít pryč na umístěnku. Krátce na to přišel na svět syn Ondřej. Situace byla náročná a oba manželé museli pracovat, aby si mohli pořídit byt.
„Jeli jsme s mužem na skútru k jeho rodičům a vlítla do toho jedna ženská, on mi omdlel a už se neprobral. Zůstala jsem s ročním klukem, obrovským dluhem na byt a s učitelským platem sama.“ Malý Ondra jesle těžko snášel a jen díky jejím rodičům se podařilo Dagmar toto období zvládnout. Učila v té době na Vinohradech ve Slezské ulici a s dětmi i s kolegy měla velmi dobré vztahy.
V době uvolnění roku 1968 ve škole pořádala shromáždění a pedagogický sbor se vydal na zájezd do Vatikánu. Tam k turistům z Československa nečekaně promluvil papež. Bohužel ale prý ve skupině byl udavač a pedagogové, kteří se setkání účastnili, měli v době nastupující normalizace problémy. Až do revoluce nesměla Dagmar Ryčlová dostat žádnou odměnu a nesměla zastávat žádnou funkci.
V jejím životě se objevil nový partner. 21.srpna 1968 se vraceli s budoucím mužem a jeho rodiči z dovolené z Bulharska přes Jugoslávii domů. Zprávu o okupaci Československa dostali ve Splitu. Cesta zpět byla značně ztížená a nadto s sebou měli málo peněz, takže jim musel pomoci Červený kříž. Ubytovali je v Rakousku ve Štýrském Hradci (Graz), pak se přes Vídeň vraceli domů.
„Byli jsme odkázaní jen na televizi – jenže italská televize, to jsou divoši, ti vysílali tak šílený snímky, že jsem si myslela, že přijedu domů a nenajdu tu kámen na kameni. Věděla jsem bezpečně, že podle těch snímků je to kousek pod naším domem.“ Dagmar měla o rodinu velké obavy. Když se vrátili, tak se jí nesmírně ulevilo, že dům neshořel a že jsou všichni živí a zdraví.
„Běhali jsme po Václaváku, jenomže já jsem v týhle době čekala svou dceru. Když jsem běžela v roce 69 po vítězství našich hokejistů po Václaváku, tak nás zahnali do průchodu. Měli jsme hroznou radost, protože jsme porazili Rusy. Alespoň v tom hokeji, když ne jinak! Jenže mně se udělalo zle a skončila jsem v nemocnici, kde jsem ležela dalších půl roku. Pronásledovali nás s obuškama a slzným plynem.“
Druhé manželství bohužel nebylo tak harmonické jako první a velmi brzy se rozpadlo. Dagmar zůstala se dvěma dětma sama. Ze školy ve Slezské ulici Dagmar odešla a nastoupila na základní školu do Štěpánské ulice v centru Prahy. Bylo zde velice přívětivé vedení a mezi žáky bylo mnoho dětí pražských disidentů. Řada učitelů se snažila takové děti před nepřízní režimu chránit.
Umístění školy přímo v centru mělo svoje specifika. Když v lednu 1989 nastal Palachův týden, říkali si pedagogové, že stačí vyjít ze školy a už jsou v revoluci. „Odehrála se tam taková komická situace. Jak lítali policajti a furt to potlačovali něčím, tak si představte, že přijížděly děti z lyžařského zájezdu a rodiče čekali před školou. Přijelo hasičský auto a normálně je zkropilo.“ Tento incident rodiče s učiteli velmi stmelil.
Syn Ondřej už byl tou dobou na vysoké škole, měl ženu a doma čerstvé miminko. Do revolučního dění se však vrhl naplno. Ve svém autě převážel disidenty, ve sklepě potají tiskl letáky a plakáty a manifestoval, jak jen to bylo možné. „Byla jsem připravená, že mu budu nosit jednou buchty do vězení, dělali jsme mu zázemí, ale nemohla jsem mu to zakázat. Přestala jsem se bát, když se Havel stal prezidentem. Předtím jsem se pořád bála, aby se to ještě nějak nezvrtlo, bála jsem se, že syna zavřou, mě vyhodí, budeme bez prostředků, že se zase sesuneme do normalizace.“
Po revoluci vystudovala dcera Alice grafickou školu a syn Ondřej si založil tiskárnu a stal se úspěšným podnikatelem. Dagmar konečně mohla rozvinout svůj potenciál a stala se ředitelkou školy v Petrovicích. Setkala se zde však s velmi nepříjemným jednáním, a tak po několika letech dala výpověď a ujala se vedení Základní školy generála Fajtla v Letňanech, kde byla nesmírně spokojená a zůstala zde až do důchodu.
Období po revoluci hodnotí Dagmar jako nejkrásnější období svého života, kdy bylo konečně možné cestovat, a tak se podívala po Evropě, do Číny i do Ameriky. Bohužel na Dagmar čekala ještě jedna životní tragédie. Její syn Ondřej, krom jiného výborný pilot, v roce 2014 tragicky zahynul při závodech v motorové letecké akrobacii. „Myslela jsem, že to nepřežiju. Pomohla mi škola a děti.“
Až do roku 2017 Dagmar ještě působila na Základní škole v Jesenici, kam šla „pouze na 14 dní na záskok“ a zůstala tam osm let. Její životní motto, které se jí proplétá celým životem, je: Člověk musí leccos vydržet a nehroutit se. A jak se dívá na současnost? „Vždycky, když se v tomhle státě děje něco divnýho, tak se Pražáci setkají pod koněm – ani se nikdo nemusí s nikým domlouvat. Je to vždycky něco, co je proti lidské morálce. Cítím, že demokracie je v ohrožení, dokážu si spočítat, co může nastat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Anežka Petrová)