Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Rygl (* 1947)

• narozen 16. července 1947 v Kořenově v Jizerských horách

• se skokem a během na lyžích začal v Harrachově

• během studií na tanvaldském gymnáziu se stal členem sdruženářského juniorského reprezentačního týmu

• v roce 1966 začal v Praze studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• na juniorském mistrovství Evropy v roce 1967 v rakouském Murau získal stříbrnou medaili

• na olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968 skončil šestnáctý

• v sezoně 1969 až 1970 obsadil ve světovém sdruženářském žebříčku druhé místo

• v roce 1970 na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách získal zlatou medaili

• prodělal těžkou operaci vyhřezlé ploténky, jež poznamenala jeho další kariéru

• v roce 1975 stál u založení Střediska vrcholového sportu ve Vrchlabí

• v devadesátých letech trénoval B a A tým švýcarských sdruženářů

• později působil jako trenér v Dukle Liberec a u české reprezentace

• stál za úspěšnou sportovní kariérou svého syna Ladislava Rygla ml. (* 1976)

• v roce 2021 žil Ladislav Rygl ve Vrchlabí

• vnuk David byl v české juniorské skokanské reprezentaci

Byl hrdinou Čechů a Slováků ve chvílích, kdy se mohli naposledy hromově a masově postavit proti porobení svých národů armádou Sovětského svazu a dalších čtyř socialistických zemí. Ladislav Rygl z malého jizerskohorského městečka Tanvald vyhrál na mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 1970 ve Vysokých Tatrách závod sdružený. Tedy současnou severskou kombinaci složenou ze skoku a běhu na lyžích.

Na stupních vítězů pod ním stáli dva reprezentanti nenáviděné okupační mocnosti – Nikolaj Nogovicin a Vjačeslav Drjagin. Sdruženáři ze Sovětského svazu, který velel vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kam se začala vracet demokracie.

„Tenkrát jsme byli všichni vysazení proti Sovětskému svazu, i když jsme měli mezi ruskými závodníky mraky známých i fůru přátel,“ vzpomíná Ladislav Rygl, který se narodil 16. července 1947 v Kořenově, horské obci poblíž Harrachova. „Když Rusové skákali v Tatrách na můstku, tak na ně lidi pískali kvůli okupaci.“

Takový randál nikdy neslyšel

Areálem snů u Štrbského Plesa se rozléhal rachot, jaký Ladislav Rygl nezažil nikdy předtím ani potom. „Nikdo to nespočítal a už nikdy nespočítá, ale říkalo se, že při posledním závodu ve skoku na lyžích se kolem velkého můstku tlačilo sto třicet tisíc lidí,“ říká. „Mnoho z nich nemohlo vůbec vidět, co se děje. Stěží zahlédli špičku skokanské věže. Mistrovství světa vlastně jen slyšeli, ale chtěli tam být a fandit.“

Ladislav Rygl vybojoval zlatou medaili 16. února 1970. Pořadatelé ale rozhodli, že výsledky závodu sdruženého vyhlásí 21. února, kdy mistrovství světa končilo skokem na velkém můstku. Zlatou medaili si Ladislav Rygl pověsil na krk přesně jeden a půl roku po okupaci své vlasti vojsky Varšavské smlouvy.

„Přišlo ohromné množství lidí a před nimi jsem v neskutečné, bouřlivé atmosféře dostal zlatou medaili,“ prohlašuje. „Myslím si, že něco podobného mnoho závodníků vůbec nezažilo.“

Tatínek zažil za války drastické věci

Možná jde jen o náhodu, ale možná také ne. Možná má v sobě Zálesní Lhota něco magického, něco mezi nebem a zemí. Z vesnice na Jilemnicku totiž pocházejí rody, díky nimž se rozšiřuje česká medailová sbírka na mistrovstvích světa a olympijských hrách. V roce 1956 se tam narodila Květa Jeriová, trojnásobná olympijská medailistka v běhu na lyžích. Ve stejném století, ale ještě za první republiky přišla ve vesničce u Jilemnice na svět dívka jménem Olga. Závodně sice nikdy nelyžovala, ale nějaké sportovní geny v sobě určitě měla. Vždyť dva roky po válce povila v Kořenově Ladislava Rygla, budoucího mistra světa v závodě sdruženém.

„Maminčin otec byl z Ukrajiny a dva roky tam s ním žila. Pak se ale vrátili do Čech. Můj táta se narodil v Polubném, ale po obsazení Sudet Německem v roce 1938 odešel do Kopidlna, kde bydlel během války,“ říká Ladislav Rygl. „Musel ale na nucenou práci do Německa, do Mnichova, a do Mostu. Nerad o tom mluvil. V Mostě bombardovali Spojenci německé chemičky a tatínek tam zažil drastické věci. Snažil se je vytěsnit z paměti.“

V padesátých letech vedl tatínek Ladislava k lyžování a v Kořenově pořádal běžecké závody. „Sněhu bylo hodně, zábavy málo, a tak jsme byli v zimě skoro pořád na lyžích. Postavili jsme si dokonce skokanský můstek z ukořistěných cihel,“ prozrazuje pamětník. „Měli jsme těžké dřevěné lyže s pérovým vázáním a nebyla nouze o krkolomné pády. Skákali jsme tak do patnácti metrů.“

V harrachovské škole se líhli reprezentanti

Po obecné škole v Kořenově šel Ladislav Rygl na měšťanku do nedalekého Harrachova. Chodil tam do sportovní třídy, kde mu hodně dali ředitel Josef Špringer a Jan Hendrych. „Oba byli ohromní fandové lyžování, při mezinárodních závodech nám dávali dva tři dny volna, abychom se mohli koukat,“ tvrdí Ladislav Rygl. Právě tehdy získal první vzory.

V harrachovské škole se potkal s pozdějším kolegou z reprezentace, o rok mladším Tomášem Kučerou. Trénovali třikrát čtyřikrát týdně. Po skokanské stránce se jim věnoval legendární harrachovský lyžař Antonín Lehnemayer. Když se Ryglovi přestěhovali z Kořenova do Tanvaldu, chodil Ladislav pořád do sportovní třídy v Harrachově. Přes týden spal u babičky v Kořenově, aby se dostal do školy a na tréninky rychleji než z Tanvaldu. Za rodiči jezdil pouze o víkendech.

Na gymnáziu měl úlevy, ale učit se musel

Po základní škole vzali mladého talentovaného sdruženáře na gymnázium v Tanvaldu, kde mu umožňovali trénovat a závodit jak ředitel Etrich, tak vynikající tělocvikář Vladimír Marousek. „Měl jsem úlevy, profesoři třeba počkali se zkoušením, když jsem byl na soustředění, ale musel jsem se přijatelně učit. Trénoval jsem nejen po škole, ale i před začátkem vyučování,“ dodává pamětník.

V novém bydlišti si Ladislav rychle našel kamarády, hlavně Petra Němečka, atleta a tenistu. „Na popelišti u železniční tratě jsme si udělali doskočiště z písku pro skok vysoký a skok o tyči. Nejdřív jsme měli březovou tyč, pak někdo vyšašil bambusovou,“ podotýká Ladislav Rygl. „Skákali jsme na ní přes dva metry, do výšky jsem stylem horine dal sto padesát pět centimetrů.“

Od začátku lyžařské kariéry se Ladislav Rygl zaměřoval na závod sdružený – kombinaci skoku a běhu na lyžích. Jednou ho bavilo víc skákat, podruhé běhat. „Když táta viděl, že omezuju trénink běhání, tak mě poslal z Tanvaldu pro cigarety do Velkých Hamrů, což byly tak čtyři kilometry tam i zpátky,“ svěřuje se Ladislav Rygl.

Jako cenu si vybral boty z tulení kůže

Na první velké mezinárodní závody odcestoval ještě jako junior v roce 1965 do bavorského Reit in Winkl. Na Kozím plácku v Praze dostali tepláky s nápisem ČSSR a modré hubertusy. „Z kapsy mi koukala šiška salámu, do Alp jsme jeli z Mnichova mercedesem. Takové auto jsem viděl poprvé,“ dodává pamětník. „Z Reit im Winklu jsem si odvezl ohromný zážitek. Žili tam lyžováním, starali se o nás se vším všudy a všechno bylo na rozdíl do Československa čisté a upravené. Další rok jsme tam jeli znovu, skončil jsem třetí a mohl jsem si vybrat jednu z krásných cen. Vzal jsem si boty z tulení kůže. Náš trenér Bohouš Rázl říkal: ‚Ježíšmarja, Láďo, cos to udělal? Kdyby sis vzal rádio, mohl bys ho prodat, otočit, mohl jsi vydělat fůru peněz. A ty si vezmeš boty z tulení kůže!‘ Ale chodil jsem v nich moc roků, až do mistrovství světa v roce 1970 ve Vysokých Tatrách. Byly vynikající, a když jsem si v nich stoupnul do kaluže, nepropustily žádnou vodu. Jen se naježily. Tak jsem snad neprodělal tolik, co mně spočítal Bohouš.“

Sdruženáři dostávali na cestu kapesné, prý osm nebo deset západoněmeckých marek na den. „Za ušetřené peníze jsem si vozil domů hlavně věci na lyžování, třeba lepší vosky, které u nás nebyly, běžecké boty a lyže,“ vysvětluje Ladislav Rygl.

V šedesátých letech jezdili vlakem třeba až do Francie a tahali s sebou spoustu bagáže, kromě jiného dvoje skokanské i běžecké lyže, dvoje boty a těžké zimní oblečení. „Táhnul jsem všechno z Tanvaldu a už v Praze jsem byl vyčerpaný. A co teprve na konci cesty někde ve švýcarských nebo francouzských Alpách s přestupováním z vlaku na vlak...“ upozorňuje. „Dneska to mají kluci pohodlné, všechno jim odvezou autem nebo letadlem až na závody.“

V Rusku upravovaly můstek ženy

Během závodnické i trenérské kariéry se pamětník podíval také do Ruska. V Kavgolovu položeném asi šedesát kilometrů severovýchodně od Leningradu se skákalo na netypickém můstku. Tyčil se na rovině a nad zemí byla nájezdová věž a také takzvaný buben můstku. „Foukal hodně vítr a docela jsme se báli skákat,“ prohlašuje pamětník. „Vylezli jsme na nájezd a koukáme jako blázni. Taková široká ruská paní hrabala stopu. V Rusku se prostě mužští procházeli v uniformách a ženské upravovaly můstek.“

Cesty do Sovětského svazu se pro všechny sportovce stávaly příležitostí, jak si přivydělat nějaké peníze. Vozili tam zboží, které se v zaostalé komunistické zemi nedalo sehnat. Ladislav Rygl na vlastní kůži zažil, že něco přece jen bylo na legendární posměšné písničce „Koupím si tepláky, tričko a gumáky a pojedu do Oděsy na bar a celá Oděsa radostí zaplesá, jaký to přijel super elegán“. V Sovětském svazu prodávali sdruženáři nejen tepláky, ale například i nylonové košile. Domů se vraceli s nakoupeným nářadím nebo s barevnými televizory, věcmi, jež zase scházely v Československu.

Po maturitě na tanvaldském gymnáziu v roce 1965 přijali Ladislava Rygla na pražskou Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Čtvrtý a pátý ročník si kvůli vrcholovému sportu rozložil na dva roky. Během „druháku“ získal v roce 1967 na nultém mistrovství Evropy juniorů stříbro.

Protestující studenti házeli z oken hořící noviny

Ve stejném roce bydlel na vysokoškolských kolejích na Strahově, kde propukly 31. října původně recesistické protesty proti špatným životním podmínkám. Často vypadávala elektřina, netopilo se či netekla teplá voda. Dva tisíce studentů se tehdy vydaly do centra města se zapálenými svíčkami a s dvojznačným heslem: „Chceme světlo, chceme více světla!“ Průvod brutálně rozehnali na Malé Straně příslušníci komunistické Veřejné bezpečnosti.

Pamětník v něm nebyl, po čtyřiapadesáti letech si nicméně vzpomněl na události přímo na strahovských kolejích. „Bylo to hodně divoké a bouřlivé, pouštěli jsme z oken zapálené noviny,“ poznamenává.

Na první olympiádě v běhu dvakrát upadl

Příští rok se konala zimní olympiáda v Grenoblu, kam Ladislav Rygl odcestoval se svým parťákem Tomášem Kučerou a trenérem Bohuslavem Rázlem. „Slavnostní zahájení olympiády v roce 1968 pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem, napochodovali jsme od amfiteátru a dvacet třicet metrů vedle nás seděl francouzský prezident Charles de Gaulle,“ prohlašuje pamětník. „Tomáš Kučera dojel na skvělém čtvrtém místě, ale mně se nedařilo. Pro běh jsme dobře namazali, jenomže na rychlé ledovaté trati jsem dvakrát upadl, jednou navíc před těžkým výběhem nahoru. Ztratil jsem nejmíň půl minuty. Ještě dneska mě to rozčiluje, kdybych se nevyboural, mohl jsem být kolem devátého místa, takhle jsem skončil šestnáctý.“

Sdruženáři chodili povzbuzovat československé skokany a mohli si užít vítězství Jiřího Rašky na středním můstku. Mezi lyžaři se mu říkalo „Franta“. „Po prvním kole Franta vedl, před druhým šachovali Rakušani s nájezdovou stopou,“ vzpomíná Ladislav Rygl. „Franta ve druhém kole zpozdil odraz, ale nakonec všechno dobře dopadlo a měl zlato.“

Po okupaci byl zhnusený a nedokázal trénovat

Hned po olympiádě se pamětník vrhl do tvrdé přípravy na mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 1970 ve Vysokých Tatrách. V létě 1968 mu však tréninky narušil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které se chtělo uvolnit ze sevření komunistické totality. „Dvacátého prvního srpna jsem byl doma v Tanvaldu, probudil jsem se a slyšel jsem hrozný rachot. Přes Tanvald jela obrněná vozidla a nákladní auta,“ vzpomíná. „V Desné u Skláře bouchlo ruské auto s cisternou, plameny šlehaly z kanálů a umřela přitom babička s vnučkou. Byl jsem zhnusený, tři dny jsem z toho netrénoval, neměl jsem morálku, nevěděli jsme, co se bude dít.“

Poté, co se vzpamatoval z šoku, žil Ladislav Rygl každý den s vědomím, že v únoru 1970 bude mistrovství světa na domácí půdě, ve Vysokých Tatrách. „Na tréninku jsem finišoval, jako bych jel v Tatrách, připravoval jsem se většinou sám, znalosti z FTVS jsem na sobě zkoušel metodou pokus – omyl. Trenéra jsem měl jen na soustředěních,“ konstatuje pamětník.  

Jako reprezentant-vysokoškolák nedostával žádný plat. Pobíral nicméně takzvané kalorné. Devět set korun měsíčně mu na studiích připadlo jako báječné přilepšení, šlo zhruba o polovinu tehdejšího velmi dobrého platu. Podmínky na zimních soustředěních byly ve druhé polovině šedesátých let spartánské. „Už v roce 1967 se na můstcích stříkal technický sníh, ale aby kanony přes noc nezamrzaly, tak jsme se u nich střídali po hodinách až do rána,“ říká Ladislav Rygl. „Před mistrovstvím světa jsme měli v Tatrách soustředění, v zimě taky a domácí prostředí jsme si dobře osahali. Mně se v sezoně 1969/70 dařilo, Světový pohár tehdy ještě neexistoval, ale z velkých mezinárodních závodů se sestavoval žebříček a v něm jsem obsadil druhé místo.“

Odmítl jít vítat sovětskou delegaci

První mistrovství světa v klasickém lyžování v Československu provázel dnes těžko uvěřitelný zájem diváků. Vzbudily ho nejen dvě olympijské medaile Jiřího Rašky z předchozí olympiády, ale také šance, aby lidé ukrytí v obrovském davu dali Sovětskému svazu najevo, co si myslí o okupaci. Konkrétně ohlušujícím pískotem ve chvílích, kdy na skokanských můstcích a běžeckých tratích přišli na řadu sovětští sportovci. Ty československé naopak bezmezně povzbuzovali.

„Na slavnostní mistrovství světa dorazilo tolik lidí, že ještě v půl dvanácté v noci čekali na Štrbském Plese u elektrické železniční dráhy do Popradu, aby se dostali domů,“ uvádí pamětník. „Před závodem jsem měl malý incident. Měla přijet sovětská delegace a naši funkcionáři nakázali, že zástupci všech disciplín ji musí přivítat. Řekli, že za sdruženáře určili mě. Odpověděl jsem, že nepůjdu, že by se mezi námi mělo losovat. Ale nelosovalo se, a tak jsem Rusy vítat nešel. Tak kolem mě dva nebo tři dny funkcionáři chodili jako kolem horké kaše a nevěděl jsem, jestli mě z mistrovství světa nevyřadí a nepošlou domů.“

Podle Ladislava Rygla byli na mistrovství světa všichni diváci i reprezentanti vysazení na sovětské reprezentanty. Měli mezi nimi sice známé a přátele, ale celonárodní odpor k okupaci se na mistrovství světa projevoval všude. „Při skokanských závodech se kolem můstku tlačilo sto třicet tisíc lidí. Když skákal Rus, tak všichni lidi pískali,“ dodává pamětník. „Závodil jsem i v norském Holmenkollenu, ale tolik diváků pohromadě jsem neviděl nikdy. Když jsme šli z hotelu Hviezdoslav na závod, koridorem pro diváky proudily davy a nemohli jsme se skrz ně dostat na můstky. Hrozilo, že závody nestihneme. Tak jsme museli přejít na  silnici vyhrazenou jenom pro auta. Esenbáci nás tam zastavili a nechtěli nás pustit dál. Začali jsme utíkat, zpočátku běželi za námi, ale nechytili nás.“

Myslel, že se ani nerozjede

Skokanská část závodu sdruženého se v mlze hodně přerušovala, zvláště po těžkém pádu jednoho z favoritů, Tomáše Kučery. Zranil se a medailový sen se mu rozplynul. Ladislav Rygl zůstal jedinou nadějí československých fanoušků. „Po skoku jsem byl osmý nebo devátý. Nastupoval jsem na běh a vzpomínám si, že jsem byl strašně unavený a mdlý. Tělo bylo úplně vysílené, protože očekávalo velký výdej energie. Řekl jsem si: Sakra, já se snad ani nerozjedu. Jenomže přede mnou jel kluk, Rus, skončil pak druhý. Věděl jsem, že když ho předjedu a ujedu mu o osm vteřin, tak ho porazím. Trať byla ohromně těžká, dojel jsem ho někde vzadu v Mlejnici. Nemohl jsem ho ale setřást, dobrých sedm kilometrů se mě držel. Ujel jsem mu asi tři kilometry před cílem. A nakonec jsem mu dal dvanáct nebo patnáct vteřin, které stačily, abych nad ním vyhrál.“

Titul mistra světa přinesl pamětníkovi nezapomenutelné dojmy. „Před tiskovkou jsem si už dal nějakého panáčka. Naši novináři si vzali s sebou lahve kořalky, kdyby vyšla medaile,“ prozrazuje pamětník. „Měl jsem u sebe jednoho takového strážce, který říkal: ‚Láďo, Láďo, nepij už, ještě máš tiskovku.‘ Ale zvládl jsem ji.“

Za překvapivý titul mistra světa obdržel Ladislav Rygl hodinky s věnováním od parlamentu a vlády, titul zasloužilý mistr sportu a věcné dary od národních podniků, třeba televizor a další vybavení do domácnosti.

Překvapivý triumf provázely pomluvy

„Po mistrovství světa jsem přijel vlakem do Tanvaldu a školáci dostali volno. Připadal jsem si jako nejslavnější člověk, protože děti se přece neučí, jenom když přijede člověk, který něco dokázal,“ směje se Ladislav Rygl. „Když viděl moji medaili tanvaldský zubař Janele, tak řekl: ‚To by bylo zlata na celou hubu.‘“

Slávu však provází nerozlučně závist, a tak se novopečený mistr světa potkal i s pomluvami. A sice, že prý před mistrovstvím světa trénoval ve Vysokých Tatrách zkratky a neobjel celou trať. „Trošku mě tyhle nesmysly mrzely, ale nemá cenu se o tom bavit,“ prohlašuje pamětník. „Musel to říct někdo, kdo na mistrovství světa v Tatrách nikdy nebyl. Z tratě se nedalo nikam uhnout, protože ji celou obsypali diváci.“

Krátce po zlatu z Vysokých Tater však postihly mistra světa vážné problémy se zády. Pravděpodobně kvůli extrémně ostrému tréninku a takřka neexistující rehabilitaci mu vyhřezla ploténka a srostla se svalem. Ladislava Rygla sice operovali nejlepší čeští chirurgové, ale zdraví mu úplně nevrátili. „Po dlouhém tréninku jsem musel čtrnáct dní odpočívat a moje výkonnost šla dolů. Na olympiádě v Sapporu v roce 1972 jsem skončil dvacátý šestý a poslední závody jsem odskákal a odjel o rok později.“

Do roku 1975 trénoval Ladislav Rygl sportovní třídy v Tanvaldu, pak se přestěhoval do Vrchlabí, kde spoluzakládal Středisko vrcholového sportu. Oženil se tam s běžkyní na lyžích Milenou Chlumovou a narodil se jim syn Ladislav a dcera Milena. Živil se jako trenér a po sametové revoluci působil pět let ve Švýcarsku u sdruženářského B a později u A družstva. Na soustředění v Alpách bral i svého tehdy šestnáctiletého syna – díky mimořádnému pochopení švýcarských funkcionářů.

Syna dostal mezi nejlepší světové sdruženáře

Ladislav Rygl mladší se ve druhé polovině devadesátých let 20. století prosadil mezi nejlepší sdruženáře světa, třikrát vyhrál závod Světového poháru a třináctkrát skončil na stupních vítězů. V celkovém hodnocení Světového poháru získal třetí místo. „Jen na olympiádách a mistrovstvích světa měl smůlu. V Oberstdorfu sahal po titulu mistra světa, ale namazali mu lyže tak špatně, že se propadl až na jedenácté místo,“ tvrdí pamětník. „Dostali se před něj soupeři, které předtím v běhu porážel, jak se říká, s prstem v nose.“

V roce 2021 žil Ladislav Rygl starší ve Vrchlabí. Jeho vnuk David byl  v juniorském reprezentačním družstvu. Do jeho lyžařské kariéry mu zasahoval mnohem méně než svému synovi. „Na všechno se koukám spíš zpovzdálí. Nejsem do všeho tak žhavý jako dřív,“ vysvětluje. „Bral jsem všechno až moc vážně a pro řadu závodníků jsem byl otravný. Ale jaký jsem byl k sobě, takový jsem byl i k nim. Protože když člověk něco dělá, má to přece dělat pořádně. A když někdy dře a už se mu zdá, že nemůže, je potřeba to překousnout.“