Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Rymešová (* 1950)

• narozena 10. října 1950

• otec Jaroslav Svoboda učitelem na zvláštní škole, matka Milada Svobodová vedoucí jeslí

• roku 1964 matka předčasně zemřela

• roku 1964 přestěhování do Aše, kde se otec stal ředitelem dětského domova

• v letech 1965–1969 studovala střední průmyslovou školu v Aši

• v letech 1969–1972 pracovala v laboratoři přádelny Tosta

• přispívala do podnikového časopisu Stávek

• v letech 1972–1986 pracovala jako redaktorka místních novin Hraničář

• setkávala se s cenzurou

• od roku 1981 se účastnila bohoslužeb a setkání hnutí Fokoláre

• roku 1986 kvůli víře vyhozena ze zaměstnání

• v letech 1986–1989 pracovala v Kulturním a společenském středisku v Chebu

• v letech 1990–2000 opět pracovala v regionálních médiích

• od roku 2000 pracovala jako romská poradkyně na úřadu města Cheb

• vyučuje tvůrčí psaní

Jako regionální novinářka sledovala dění na Chebsku již dlouho před listopadem 1989. O tuhých poměrech v regionu svědčí to, že roku 1986 přišla o práci kvůli své náboženské víře. 

Jaroslava Rymešová se narodila v Trutnově 10. října 1950. Oba rodiče sem přišli po válce jako dosídlenci. Otec Jaroslav pocházel z Prahy a v Trutnově učil na zvláštní škole, matka Milada, rozená Svobodová, pracovala jako ředitelka dětských jeslí. Později se rodina přestěhovala do nedalekých Mladých Buků. 

Ve čtrnácti letech Jaroslava ztratila maminku, která po vážném onemocnění zemřela. Otec toužil změnit prostředí a podařilo se mu vyhrát konkurz na ředitele dětského domova v Krásné u Aše. Zařízení, sídlící v půvabném zámečku Větrov, bylo určeno pouze pro chlapce: „Působilo to tam hodně studeným dojmem. Kluci byli na pokojích po šesti až osmi. Jezdila jsem společně s nimi autobusem do Aše do školy,“ vzpomíná pamětnice.  

Její otec byl členem KSČ: „Na konci války zažil Pražské povstání a do strany vstoupil z nadšení, když viděl sovětské tanky, které přijížděly Prahu osvobodit.“ Po roce 1956, kdy byly odhaleny některé zločiny stalinismu, ale změnil názor a ve straně zůstával ze strachu. „Když jsem se ptala na něco, co souviselo s politikou, říkal: ,O tom nemluv, na to jsi moc malá, o to se nezajímej.‘“ 

Proč se spisovatelé staví proti dokonalému zřízení?!

Přestěhování z idylického prostředí Krkonoš do nevlídné Aše nebylo pro Jaroslavu jednoduché. „Aš byla takové vybydlené město. Na hlavní hříbě byly vybourané nebo dožívající domy. Působilo to na mě depresivním dojmem.“ 

V Aši dokončila základní školu a chtěla se přihlásit na gymnázium, protože toužila studovat psychologii. Otec však zastával názor, že by měla studovat „něco pořádného“, a tak se nejprve přihlásila na elektrotechnickou průmyslovku v Plzni, kde bydlela na internátu. Když po prvním pololetí propadala z fyziky i z deskriptivní geometrie, otec rozhodl, že přestoupí na průmyslovku v Aši, kde ji bude mít pod kontrolou. 

Zde Jaroslava zažila politické uvolňování druhé poloviny šedesátých let. Sledovala dění na sjezdu československých spisovatelů roku 1967: „Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a další tam vystoupili s kritikou zkostnatělého režimu. Jako holka vychovaná Pionýrem jsem nechápala, jak se mohli spisovatelé postavit proti dokonalému zřízení, ve kterém žijeme. Postupně jsem začala o věcech více přemýšlet.“ Se spolužáky a profesory ze střední školy se účastnila debat a intenzivně prožívala obrodný proces roku 1968, do něhož zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. 

„Byl konec prázdnin, vyspávala jsem a nad ránem mě probudil pláč. Sousedka běžela po domě a křičela, že začala válka,“ vzpomíná Jaroslava Rymešová na 21. srpen roku 1968. Ulicemi Aše projížděly tanky a Jaroslava s dalšími středoškoláky obraceli směrové tabule, aby zmátli jejich cestu. Chtěla se vypravit do Prahy, ale otec jí to zakázal. On sám po odstranění reformních komunistů z čela země vystoupil z KSČ. 

Aš jako poušť, kde rostou kaktusy

Po maturitě nastoupila Jaroslava Rymešová do laboratoře přádelny Tosta, kde bylo jejím úkolem trhat přízi a měřit její odolnost. „Ta práce mě silně neuspokojovala,“ konstatuje, ale dodává, že na rozdíl od běžných dělnic alespoň nemusela pracovat v prašném a hlučném prostředí. 

Továrna vydávala vlastní podnikový časopis Stávek, který vedl mladý redaktor Josef Bejček. Jaroslava přispěla do několika čísel vlastními fejetony. Na začátku sedmdesátých let dostal Josef Bejček nabídku nastoupit do redakce regionálních novin Hraničář, odkud na začátku normalizace vyhodili většinu zaměstnanců. Protože redakce sídlila v Chebu a Josefu Bejčkovi se nechtělo dojíždět, nabídku odmítl, ale místo sebe doporučil Jaroslavu. Do redakce Hraničáře nastoupila roku 1972. 

Zřizovatelem novin Hraničář byl okresní národní výbor, ale na jejich ideologické směřování dohlížel okresní výbor KSČ. „Tam jsme zažili, co je to cenzura, ale i autocenzura. Neustále se řešilo, o čem a jak psát, a především o čem nepsat,“ konstatuje Jaroslava Rymešová. 

Krátce po jejím nástupu noviny uveřejnily článek ke stému výročí povýšení Aše z městyse na město. „Udělal se k tomu takový průřez historií města až do roku 1961, kdy Aš přestala být okresním městem. A protože na konci zbylo místo, zařadili jsme tam fotku kaktusů z výstavy místních kaktusářů.“ Zrovna v den, kdy byla v redakci sama, protože kolegové odjeli na různé reportáže, vrazil do kanceláře Inocenc Šarman, obávaný ideologický tajemník OV KSČ. „Kde je Kubišta?!“ ptal se po šéfredaktorovi, a když ho nenašel, začal křičet na Jaroslavu: „Že nás rozdupe, že jsme kontrarevoluční hnízdo, že prokoukl ten náš jinotaj.“ Tajemník Šarman se domníval, že fotografie kaktusů má dát najevo, že „komunisti v Aši všechno zničili a teď je tu jenom poušť, kde rostou kaktusy.“

Jaroslava Rymešová jako mladá začínající redaktorka měla na starosti drobné zpravodajství a reportáže: „Chodila jsem do fabrik a do zemědělských družstev a dělala rozhovory s dělníky. Ti mi byli sympatičtí, bavilo mě povídat si s lidmi. Měla jsem akční rádius po celém okrese, člověk se dozvěděl spoustu zajímavých věcí, a ani jsem v tom tolik nevnímala politiku. I když samozřejmě i tito lidé měli strach, aby něco do novin neřekli špatně.“ 

„Najednou jsem věděla, že je Bůh.“

Kvůli práci si Jaroslava musela doplnit vysokoškolské vzdělání a dálkově začala studovat žurnalistiku. Začalo pro ni náročné období, během studia se jí narodili dva synové (roku 1973 a 1976). Aby nemusela zdlouhavě dojíždět z Aše do chebské redakce, s manželem se chtěla přestěhovat do Chebu a usilovali o výměnu bytu. To se ale místním úřadům příliš nelíbilo. Město se v té době vylidňovalo a národní výbor nechtěl přijít o další mladou rodinu s dětmi: „Pozvali si mě na ašskou radnici a řekli mi, že mi výměnu bytu nepovolí, protože bychom jim ,utekli‘. Dvakrát nám výměnu skutečně zamítli.“ Podařilo se to teprve napotřetí, díky politické intervenci šéfredaktora Hraničáře, který jejich přestěhování „politicky protlačil“. 

Rymešovi našli byt v historickém centru Chebu, kam se přestěhovali roku 1977. Jaroslavě se tam líbilo více než v Aši: „Až zpětně si člověk uvědomí, jak byly ty domy zašlé a oprýskané. To jsme nevnímali jako něco špatného.“ 

V roce 1981 se Jaroslava Rymešová seznámila s Růženou Jírovou, výtvarnicí, která pracovala v chebském Kulturním a společenském středisku. Jaroslava, která do té doby smýšlela zcela ateisticky, s ní poprvé začala mluvit o víře. Růžena Jírová brala do kostela jejího staršího syna, který v deseti letech projevil zájem nechat se pokřtít. „Jezdila s ním za farářem Františkem Radkovským do Františkových Lázní a syn se odtamtud vracel čím dál nadšenější. Ptala jsem se ho, co mu ten farář cpe do hlavy, a syn odpověděl, že tomu bych nerozuměla. Hrozně mě to naštvalo a rozhodla jsem se, že to tomu faráři vytmavím.“ Rozhovor s farářem ji ale samotnou niterně zasáhl, takže začala o víře více přemýšlet. 

Později sama měla mystický zážitek, který se stal dalším krokem na její cestě ke křesťanství: „Dělala jsem doma velký úklid. Pak jsem na chvíli sedla, abych si trochu oddechla, a vůbec poprvé jsem otevřela Nový zákon, že se podívám, co tam vlastně píšou. Najednou jsem měla pocit, jako když vás někdo vezme a táhne vás dovnitř. Bylo to strašně hezké. A v tu chvíli jsem věděla, že je Bůh. Prostě jsem to věděla. Stejně jako víte, že existuje Mount Everest, i když jste ho nikdy neviděli. To byl pro mě takový bod zlomu.“ 

Později začala chodit také na setkání hnutí Fokoláre, k němuž ji rovněž přivedl František Radkovský. „Možná i díky tomu jsem zůstala víře věrná. Ti lidé tím žili. Byli normální, bavili se jako ostatní, ale opravdu se snažili žít jinak a dělat dobré skutky.“ 

Tajní v kostele si dělali čárky

Manžel Jaroslavy Rymešové měl sestru, která emigrovala do Německa a žila v Cáchách. Celá rodina se opakovaně snažila získat povolení k její návštěvě, nakonec však výjezdní doložku dostala pouze Jaroslava. Do západního Německa vycestovala v roce 1984. „Měla jsem pocit, že utíkám z kriminálu,“ popisuje přejezd přes hranice. Když potom se švagrovou poprvé navštívila místní trh a viděla nepřeberný výběr ovoce a jiného zboží v obchodech, rozplakala se: „Vzpomněla jsem si na svoje děti, které mohly mít banány a pomeranče jenom na Vánoce, a to ještě na příděl.“ Hluboké dojmy v ní zanechala i návštěva Nizozemí a Francie, kam ji příbuzní během jejího pobytu vzali na výlet. „Vidět tu spoustu mladých lidí s batohy, kteří mluvili italsky, španělsky, německy a mohli volně cestovat, byl další silný zážitek. Náš systém to ukazovalo v jednoznačně špatném světle.“ 

Před odjezdem jí rodina její švagrové nabídla, zda v Německu nechce zůstat a pokusit se o sloučení rodiny přes Červený kříž. Jaroslava se však obávala, že by ztratila kontakt s dětmi, a nabídku odmítla. 

Krátce po návratu byla předvolána k výslechu na Státní bezpečnost. „Ujistila jsem je, že s příbuznými jsem mluvila jenom o rodinných věcech,“ konstatuje. Příslušníci StB se však zajímali také o její kontakty s věřícími. 

Impulzem mohlo být jedno setkání s Růženou Jírovou, která jí v zaměstnání předala výtisk Bible, v němž byla vložená kopie prohlášení Charty 77 nebo jiný protirežimní dokument. (Pamětnice se domnívá, že možná mohlo jít o Několik vět, ty však byly publikovány až v létě 1989, pozn. red.) Předávku zahlédl kolega, který zřejmě donášel Státní bezpečnosti. 

„Estébáci začali tím, že bych se neměla stýkat s takovými lidmi, jako je paní Jírová. Prý jestli vím, že je to nebezpečný člověk, že její syn byl zavřený. A jestli chci taky do vězení, že mám přece děti, které by skončily v dětském domově, a tak dále. Vystupovali jako ,hodný‘ a ,zlý‘, jeden na mě hulákal, druhý mi promlouval do duše, že jsem přece ještě mladá, ať si nekazím život,“ říká Jaroslava Rymešová. Jeden příslušník dokonce chodil za ní do bytu. Jeho návštěvy odmítala s tím, že má žárlivého manžela a mohl by jí způsobit problémy. Později se dozvěděla, že byla vedena jako kandidátka tajné spolupráce s krycím jménem Jarka, na nabídku spolupráce však nikdy nekývla. 

Státní bezpečnost sledovala komunitu věřících i v kostele ve Františkových Lázních, kam Jaroslava dojížděla za Františkem Radkovským. „Tam vždycky stál tajný a dělal si čárky. Nezajímaly ho babičky, obyčejné ženské, ale intelektuálové: učitelé, doktoři, novináři. Měli nás přesně zmapované.“ 

V roce 1986 si Jaroslavu předvolali na OV KSČ a sdělili jí, že nesplňuje požadavky na socialistického novináře. „Nosíte křížek na krku. Víte, co to znamená?“ vyptávali se. „Řekla jsem, že vím, co to znamená. Takže mě vyhodili.“ 

Po propuštění jí na ONV nabídli jedině práci pohřebního řečníka. Nakonec ale našla uplatnění v Kulturním a společenském středisku, kde pracovala i Růžena Jírová. 

Z Říma rovnou do dění 17. listopadu

V listopadu 1989 se Jaroslava Rymešová prostřednictvím Františka Radkovského dostala do zájezdu věřících na svatořečení Anežky České do Říma. Cestovala přes Německo vlakem plným východních Němců, protože to bylo několik dnů po pádu Berlínské zdi. „Východní Němci masově utíkali, byli opilí, trhali východoněmecké pasy, vyhazovali východoněmecké marky, někteří hajlovali. Na německých nádražích stály sestry Červeného kříže a místní kapely a vítaly německé spolubratry. Dva světy, které se najednou střetly.“ 

Jaroslava Rymešová silně prožívala audienci Čechů u papeže Jana Pavla II. a skandování „papež musí do Prahy“. S Františkem Radkovským se na zpáteční cestě domlouvali, co budou říkat u výslechu na Státní bezpečnosti, ale během návštěvy u známých v Německu je zastihla zpráva o událostech na Národní třídě v Praze. 

V pondělí 20. listopadu se události přelily i do Chebu. Nejčerstvější informace z Prahy měl soubor místního divadla, které vstoupilo do stávky, a pracovníci Kulturního a společenského střediska je přenášeli dále do města. 

V nadcházejícím týdnu byl v Chebu plánován koncert folkového zpěváka Pavla Dobeše, který Jaroslava Rymešová organizačně zajišťovala. „Lidé se scházeli v kvádrech na koncert a Pavel Dobeš oznámil, že nebude zpívat, protože stávkuje. Chtěl místo toho s publikem diskutovat. Někteří lidé mu fandili, jiní byli vzteklí, protože si zaplatili vstupné na koncert. Přijel i ředitel, hrál všemi barvami a rozehnal to jako nepovolené shromáždění. Pavel Dobeš řekl, že nechce situaci hrotit, a zase odjel.“ 

Následující pondělí se Kulturní a společenské středisko účastnilo generální stávky. „Ředitel se stáhnul, prostě zmizel,“ vzpomíná Jaroslava Rymešová. 

Ona sama se účastnila schůzí v divadle a společně s Pavlem Šebestou, archeologem z chebského muzea, vydávala časopis Občanské fórum. „Psali jsme to na stroji dlouho do noci, ráno jsme to xeroxovali a roznášeli po městě. To vycházelo dva nebo tři týdny, možná i víc.“ 

„Byla to úžasná euforie,“ vzpomíná Jaroslava Rymešová na listopadové a prosincové dny roku 1989. „Byl to intenzivní čas, kdy se moc nespalo, nejedlo, všechno bylo v letu.“ V té době už byla rozvedená a starší syn chodil na gymnázium, takže musel doma hodně pomáhat. 

Euforie nicméně podle jejích slov časem pominula a objevili se lidé, kteří z nových poměrů začali těžit: „Pamatuji si na jednoho zarytého stalinistu, který čtrnáct dní poté, co změna poměrů už byla jistá, běhal po náměstí a všem tvrdil, jak ,zachraňoval mladou revoluci‘. Na těchhle lidech bylo vidět, jak ze začátku měli strach, ale potom jim zase narostla ramena a převlékli kabát.“ Přesto si nemyslí, že by přísnější potrestání představitelů minulého režimu bylo na místě: „Co bychom si pomohli, kdy se ti papaláši pozavírali? Myslím, že následné události by to stejně moc neovlivnilo.“ 

Hlavní hodnotou sedmnáctého listopadu 1989 je podle ní odstranění totalitního režimu a nástup demokracie: „Nikdy bych nechtěla, aby se poměry před rokem 1989 vrátily. Může mi být jedině líto, že jsem v nich prožila velkou část svého života. Demokracie je pro mě, i přes své chyby, to nejlepší, co bylo lidstvo schopno vymyslet.“ 

K otázce, jak odkaz 17. listopadu vnímají mladí lidé, se ale staví skepticky: „Já myslím, bohužel, že jim je to šumafuk. Je to pro ně podobné, jako když jsme se učili, jak Žižka porazil křižáky u Sudoměře.“ Dokládá to svými zkušenostmi z hodin tvůrčího psaní pro středoškoláky: „Když jsem dětem říkala o výjezdních doložkách, koukaly na to jako na pohádku o Červené karkulce. Vůbec to nechápaly. A to se týká i dětí z dobrých, vzdělaných rodin. Ve školním dějepisu, pokud vím, se o tom moc neučí. Výuka historie většinou končí rokem 1945.“ 

Každá generace má své problémy

Po roce 1989 se Jaroslava Rymešová vrátila do redakce novin, které nyní v novém složení redakce vycházely pod názvem Chebsko. Začala také pracovat jako regionální zpravodajka Rádia Svobodná Evropa. 

Na český mediální trh vstoupilo německé vydavatelství Frankenpost Hof, které se stalo novým vydavatelem novin v západních Čechách. „Řekli nám, že můžeme psát zcela bez cenzury, že klidně můžeme v novinách nadávat na Němce, jim je to jedno, protože chtějí vytvářet svobodná média a dávat prostor různým názorům.“ 

Po několika letech však redakci opustila: „Cítila jsem se unavená. Najednou to bylo víc o reklamách než o zpravodajství. Noviny začínaly mít ekonomické problémy, protože jejich prodejnost klesala. Tištěné noviny začaly ztrácet na významu oproti online zpravodajství.“ 

Po padesátce tak nastoupila na sociálním odboru chebského městského úřadu jako romská poradkyně. 

„Jak se říká v tom starém židovském vtipu, kdy má rabín na smrtelné posteli říct nějakou moudrost, ,všechno je jinak‘,“ uvažuje závěrem Jaroslava Rymešová. „Každá generace má své problémy, své radosti, svůj život, který musí prožít. Naši rodiče zažili válku, my jsme zažili komunismus. Nová generace žije ve svobodě, ale taky má svá trápení, bolesti, strachy, úzkosti a omezení. To si musí prožít každý. Každá historická doba přináší něco, co lidi nějakým způsobem formuje. My jsme to měli možná jednodušší. Možná jsme byli i otužilejší. Možná, že traumata této generace pocházejí z toho, že se mají až příliš dobře, ale možná jim také něco schází.“