Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Veronika (Věra) Rýmonová (* 1942)

• narozena 22. ledna 1942

• lidické dítě

• matka přežila koncentrační tábor Ravensbrück

• stěhování do nových Lidic

• pionýrská organizace

• zaměstnání ve Filmových laboratořích Barrandov

• okupace ČSSR v srpnu 1968

• život a práce v letech normalizace

Příběh Veroniky Rýmonové je příběhem jednoho z mála těch dětí, které přežily Lidice. Tato historická událost zásadně poznamenala její život, přestože její osobní paměť začíná až o několik let později.

Veronika Rýmonová se narodila v kladenské porodnici 22. ledna 1942, pokřtěna byla v lidickém kostele sv. Martina farářem Josefem Štemberkou. Byla první dítě svých rodičů, Anny a Františka Hanfových. Rodiče žili, společně s tatínkovými rodiči, v Lidicích v pronájmu u statkáře Rákose. Matka Anna (za svobodna Valeková, narozena 1914) pocházela ze Slovenska, podmínky, ve kterých vyrůstala, byly tvrdé, měla šest sourozenců a ve 14 letech ztratila matku. Otec Veroniky František Hanf (narozen 1918) byl bratr horníka a lidického hasiče Václava Hanfa. Sám pracoval jako kovář v Poldi Kladno.

Zničení vesnice a vše, co následovalo, nemohla samozřejmě Veronika Hanfová jako půlroční kojenec vnímat, matně si pamatuje až některé okamžiky na konci války. Při internaci lidických žen a dětí v reálném gymnáziu v Kladně zůstala na místě jako poslední skupinka příliš malých dětí, která následně putovala do pražských kojeneckých ústavů a sirotčinců. Zde se k nim během druhé poloviny roku 1942 přidali novorozenci, které přivedly na svět ženy z Lidic, které byly v době vyhlazení obce těhotné. Skupinu nakonec tvořili kromě Veroniky Hanfové ještě Libuše Müllerová, Jiří Pitín, Jiří Müller, Pavel Horešovský, František Černý a Josef Minařík. Děti byly drženy v přísné izolaci nejprve v budově bývalého Vysokého učení technického v Resslově ulici u Karlova náměstí v Praze, později v Zemské nemocnici na Karlově v Praze, a nakonec v sirotčinci v rámci nemocnice v Praze-Krči. Přesto se během utajených návštěv příbuzenstva podařilo pořídit několik fotografických snímků. Za Veronikou chodila teta Volfová z otcovy strany. Po válce z fotografií sestavila album, které Veronice věnovala.

Veronika si pamatuje až matné okamžiky setkání s maminkou po jejím návratu z Ravensbrücku. Během květnového povstání si lidické děti z Krče rozebrali jejich příbuzní a Veronika se ocitla v rodině tety Volfové v Praze Střešovicích. Zde ji mohla matka po skoro třech letech odloučení poprvé vzít znovu do náruče:

„Vzpomínám na to, že ta teta bydlela v takovém sklepním bytě, takže tam byla tma a oni mi říkali: ,To je tvá maminka.‘ A někdo mě držel na ruce, ale kdo to byl, to fakt nevím. A stále, že to je moje maminka, a mně to nic neříkalo a já jsem se k ní nehrnula.“

Po návratu z Ravensbrücku se matka s dcerou nejprve uchýlila k příbuzenstvu, k rodině Meizlových do Buštěhradu. Pak dostala byt v Kladně, stejně jako ostatní Lidičtí, kteří přežili. Vztah Veroniky s maminkou byl zřejmě válkou nenapravitelně poznamenaný, přestože se obě snažily uvést vše na správnou míru. Maminka žila sama, nikdy už si nenašla partnera. Snažila se Veronice zajistit hmotný dostatek, což nebylo v poválečných letech zcela snadné. Nezbývalo proto mnoho času na dceru a její potřeby, mnoho příležitostí pro vřelý lidský kontakt. Veronice chyběl otec. O tatínkovi Františkovi s ní matka nikdy moc nemluvila.

„Já jsem chtěla tátu, mně ten táta šíleně chyběl. Nebrečela jsem, ale bylo mi to hrozně líto, když jsem viděla, to jsem chodila v Kročehlavech do školy, a někam jsem přišla a tam ty děti volaly tátu a tak. A já jsem maximálně přišla domů a dostala pár facek, protože jsem zrovna něco provedla a naše máma s tím nesouhlasila. Máma nemluvila, ta se buďto jenom podívala a nebo jsem ji rovnou chytila.“

Matka pracovala před lidickými událostmi u sedláka Černého v Zájezdě u Buštěhradu a po válce se sem vrátila. S dcerou, která tehdy ještě nechodila do školy, zde žila od jara do podzimu. Pro Veroniku to bylo krásné venkovské dětství. Líbilo se jí ale i v Kladně-Kročehlavech, kde v té době žily oficiálně. V Kročehlavech také nastoupila školní docházku a pobyty v Zájezdě tím skončily.

V říjnu roku 1952 se s matkou přestěhovala z Kladna do nového domu v Lidicích. Žily v ulici pod lidickým kulturním domem, což podle Veroniky nebyla lokalita pro významné lidické občany. Matka Anna Hanfová měla vůči komunismu výhrady a netajila se jimi, takže vedle prokomunisticky orientovaných lidických občanů se ocitala v ústraní. Matka nesouhlasila ani s tím, aby Veronika chodila do Pionýra, ale Veronice se to líbilo, zejména kvůli kontaktu s vrstevníky. Jako pionýrka asistovala při oficialitách otevírání Růžového sadu v roce 1955. Na vstup do Pionýra vzpomíná takto:

„Když mi vázala (pionýrská vedoucí) ten pionýrský šátek, tak říkala, abych mu dělala čest, že za ten šátek položil můj táta život. Tak jsem si myslela, že to sis mohla, holka, taky odpustit. Tam jsem vstupovala pro jiné účely, a ne kvůli tomu... A samozřejmě už jsme měli na talíři, jak se máme chovat: že jsme pionýři a že jsme z Lidic a že musíme jít vzorem. Já jsem si říkala, no dobře, tak mě naučte matematiku a já půjdu vzorem! Protože matematika mi nikdy nešla, čeština ještě, ale matematika byla kámen úrazu. Nám to nedělalo žádné problémy, že jsme v Pionýru a že přijede nějaká delegace – automaticky jsme šli. Neexistovalo žádné: jé, zase musíme...“

Ve čtvrté třídě základní školy se zúčastnila honu a při běhu z kopce spadla do špatně viditelné prohlubně a natrhla si vazy v koleně. Zranění bylo nutno operovat a léčilo se pak řadu měsíců, takže musela opakovat čtvrtou třídu.

Veronika Hanfová vyrůstala jako Věra. Matka ji tak od dětství oslovovala, oslovovali ji tak příbuzní i kamarádi, jméno Věra měla i na školním vysvědčení. Problém nastal v okamžiku, kdy si jako patnáctiletá přebírala občanský průkaz a při konfrontaci s lidickou matrikou úřady potvrdily, že její vlastní jméno je Veronika. Nastal jeden z dalších konfliktů s matkou, na jejíž hlavu padla vina za tuto záměnu...

„Já jsem říkala mámě: ‚Mami, podívej, nezlob se na mě, ale 15 let mi tady říkají Věro, na vysvědčení mám jméno Věra, a teďka najednou v občanském průkazu budu mít jméno Veronika?‘ A ona mi na to odpověděla, že to nevěděla. Jak to nemohla vědět? Já jsem se jí ptala, jak je možné, že to nevěděla, vždyť přece jméno vybírají rodiče. Po kmotře mám druhé jméno, ale ještě že je to to druhé, protože po kmotře se jmenuji Františka. To by mi říkali Fanynka Nanynka... Ta si ode mne tenkrát vyslechla, protože mě se to tenkrát hrozně dotklo!“

Tehdy si Veronika dokonce vyžádala úřední doklad o tom, že Veronika Hanfová a Věra Hanfová jsou jedna a tatáž osoba.

Z deváté třídy základní školy chtěla jít Veronika Hanfová na maturitní studijní obor filmový laborant. Ale protože bylo málo studentů, obor se neotvíral. Zájemci dostali nabídku jít rovnou pracovat na Barrandov. Veronika Hanfová zde strávila mnoho let v zajímavém prostředí blízko filmové tvorby.

V únoru 1966 se provdala za Pavla Rýmona a o dva roky později se jim narodil první syn Jan. Druhý syn Pavel následoval za čtyři roky. Před svatbou se s manželem pokoušeli žít nejprve s matkou v lidickém domě, a protože to nedělalo dobrotu, pak i u manželových rodičů. Výsledkem bylo rozhodnutí postavit si vlastní dům v Praze-Slivenci. V té době zřejmě začala matka pamětnice Anna Hanfová inklinovat k alkoholu. Problém se ovšem stal viditelným až mnohem později. Navíc kontakty s matkou v té době ustaly, Veronika Rýmonová s manželem budovala dům, vychovávala dva syny a k tomu se přidružily zdravotní komplikace staršího z nich, takže na časté návštěvy nezbýval čas.

V roce 1977 se Veronika kvůli nemoci syna a z finančních důvodů rozhodla změnit zaměstnání a odešla do Pragostavu za manželem a společně vozili stavební díly po republice, on jako řidič a ona jako závoznice. Po pěti letech tuto práci opustila a vrátila se na Barrandov, ale tentokrát ne do filmových laboratoří, ale do podniku na kosmetiku Dermacol. Zde zůstala do penze.

O smrti maminky v roce 2002 se dozvěděla až se zpožděním. Příbuzní, kteří s matkou byli v Lidicích v pravidelnějším kontaktu, ji neinformovali. Při vyklízení její pozůstalosti tak bohužel vzaly za své i věci, které uchovávala matka jako vzpomínku na zlomová období a které by Veronika dnes sama ocenila. Například dětské bačkůrky po Veronice nebo mýdlo, které si matka přivezla z dramatické cesty z koncentračního tábora.

Druhý život Lidic pozoruje Veronika Rýmonová z odstupu. Jednak si jako jedna z nejmladších Lidických musela všechny vazby vytvořit teprve v dospělosti a jednak velkou část života žije mimo Lidice. Největší nátlak komunistických Lidic zažívala právě v letech dospívání, když žila s matkou v Lidicích. Vytvořilo se protežované jádro Lidických kolem národního výboru, kterému předsedala nejprve Krčková, později Jarošová. Anna Hanfová byla nekomunistka a na členství Veroniky v Pionýru se dívala s nevolí. Žily mimo skalní lidické jádro. Po odchodu Veroniky Rýmonové do Prahy vztahy z obou stran ustaly. Dokonce byla pro neplacení příspěvků vyloučena z lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Dnes se vztahy narovnaly, s mnoha lidickými ženami si dokonce v posledních letech tyká, generační hráz mezi nimi padla. Lidická tragédie poznamenala život Veroniky Rýmonové zásadním způsobem, jednak proto, že nikdy neměla otce ani nikoho jiného, kdo by jeho roli zastoupil, a pak tu byl problém s matkou. Jejich vztah byl narušen odloučením v kritické vývojové fázi dítěte a nikdy později se ránu nepodařilo zcela zhojit. Je dodnes živým následkem nacistického teroru v roce 1942.