Jaromír Rys

„Dojeli jsme na Zbraslav. Vím, že tam byla silnice dost vyvýšená a podél nízké baráky. A najednou nám tam na tom mostě praskl řetěz. Já jsem koukal dozadu, kdo přijede, on říká, že je to v prdeli... Tak koukám a dohromady tam nikdo nebyl, akorát před jedním barákem taková babička a dlouhý chlap, takový mladší. Tak já říkám: ,Počkej, já se tam půjdu zeptat...‘ No co to bylo za bláznovství, když jsem se šel cizího chlapa zeptat, jestli nemá spojku na řetěz... On se na mě takhle chvilku kouká a pak říká: ,Ty utíkáš, viď?‘ Já říkám: ,Jo.‘ Buď, anebo. Já jsem řekl jo. Pak on: ,Počkej, já se podívám...‘ Odešel do baráku, a jestli má telefon, tak je to stejně v kýblu. To se vždycky ukážou i špatný stránky toho problému. A teď ona začala: ,Víte, to je můj syn. On byl zavřenej na Bytízu. Měl obchod a oni ho zavřeli.‘ Dal mně tu spojku, já jsem ji donesl Honzovi, rozloučili jsme se, on si to zřejmě spravil a odjel. [Potom ten druhý] říká: ,Kam chceš?‘ – ,Já potřebuju přes horu.‘ – ,Máš peníze?‘ – ,Mám stovku, co mně dal [Honza].‘ – ,No tak pojď.‘ Odvedl mě k převozu, zaplatil za mě převoz, podali jsme si ruku, neřekli jsme [si jména], nevím, jak se jmenoval, od tý doby jsem ho neviděl. A ten mi zachránil život.“

„Dělal jsem dál, měl jsem nějaké materiály a přijel jsem do Brna. Chtěl jsem přes jižní Moravu a potřeboval jsem tam píchnout. Měl jsem tam dalšího spolužáka z gymplu, jeho táta byl plukovníkem. Byl v odboji ve druhé válce. Táta, kluk ne. A když jsme měli maturitní večírek, tak mně říkal pan Pelikán: ,Chlapče, kdybych já byl tak starej jako ty, tak bych věděl, co mám dělat.‘ ,Pane plukovníku, to mi nemusíte říkat, já to vím.‘ A on říká: ,Znáš našeho Jirku, když něco budeš potřebovat, obrať se klidně na něj.‘ A já jsem se na něj obrátil. Dopadlo to tak, že mě zavedl ke svému kamarádovi do Žabovřesk, do čtvrtého poschodí. A ve tři hodiny ráno najednou alarm, zatkli mě a ani jsem nemrk. Na lágru, asi za dva roky, byli kluci z vysoký školy, Brňáci. Tak slovo dalo slovo a já jsem řekl jméno toho Jirky Pelikána. Zdeněk Rychtr na to říká: ,Ježišmarjá, vždyť to byly největší kurvy.‘ – ,Jak to?‘ – ,To byla parta vysokoškoláků, která udávala za peníze.‘ (Jeho otec asi nevěděl nic...) Nevěděl, ten by ho možná zabil. Stalo se potom, když jsem se vrátil po letech, že jsme měli slezinu na gymnáziu. A on tam přišel. Seděli jsme na hotelu asi ve dvě ráno ještě, celá parta, co tam přijela. To bylo po letech. A já jsem mu říkal: ‚Jirko, seber se a vypadni! Buďto tady budeš ty, nebo já. Ale já ti to neradim, já se neudržím. Pro mě nejseš. Seš zrádce...‘ A on odešel. Neřek ani slovo.“