Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Ryvol (* 1930)

• narozen 29. září 1930 v Březně na Litoměřicku

• v době mnichovské krize musela rodina opustit nacisty obsazované pohraničí

• druhou světovou válku prožil v Praze

• zažil boje Pražského povstání a osvobození

• v poválečném Liberci zažil odsun sudetských Němců

• ve druhé polovině 40. let se vyučil truhlářem ve Zdicích

• povinnou vojenskou službu absolvoval u Pohraniční stráže v Aši

• v letech 1954 až 1958 pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku

• od roku 1958 působil u Pozemních staveb v Karlových Varech

V dětství ho Němci vyhnali ze Sudet. O několik let později sledoval, jak ze Sudet vyhánějí Čechoslováci Němce. Z okna pozoroval, jak wehrmacht obsazuje Prahu i jak z ní po letech prchá. Pamatuje přestřelky, bombardování i mrtvé v pražských ulicích, zažil msty na německých civilistech a po válce mával Benešovi s Koněvem. V éře stalinismu kladl miny proti „narušitelům“, pak těžil uran na Jáchymovsku. Příběhem Jaroslava Ryvola rezonují krajní polohy života ve válce a následné totalitě. Byť on sám to vidí jinak: „Ten život, co jsme měli, byl takový normální. Taková byla doba.“

To jsou ti hraničáři!

Jaroslav Ryvol se narodil 29. září 1930 v Březně na Litoměřicku. Otec Otomar pracoval jako listonoš a matka Klotylda se starala o devítičlennou domácnost – pamětník pochází ze sedmi dětí. V roce 1936 se rodina přestěhovala do Děčína, kam byl otec přeložen na pozici poštovního úředníka. Tam také Jaroslav Ryvol nastoupil do první třídy. „Byly tam české i německé školy. Kamarádili jsme se i s německými dětmi. To se tenkrát nerozlišovalo. Všechno to byli normální, obyčejní lidi.“ Zároveň dodává, že díky těmto stykům v dětství ovládal německý jazyk lépe než češtinu.

Situace se přiostřila v roce 1938. „Když pak začali po ulicích chodit henleinovci a dělat virvál, tak jsme se na to koukali. Němci se tenkrát chovali velmi tvrdě k Čechům.“ Následovala série stěhování – do Chomutova, Týna nad Vltavou a Berouna – kdy rodina bez otce, který narukoval v rámci všeobecné mobilizace Československé republiky, přebývala v chudobincích nebo školách. „Chodili jsme po lidech na obědy. Žádné peníze jsme neměli. A táta byl na vojně.“

Když se otec Otomar za rodinou do Berouna vrátil, podařilo se mu zajistit práci a bydlení v Praze. „Měl vyjednané, že pojedeme do Strašnic, kde byl poštovní dům, a tak jsme dostali v podkroví 1 + 2. Tam jsme byli asi dva roky.“ Po příchodu do Prahy se na rodinu někteří starousedlíci dívali skrz prsty. „Ze začátku na nás koukali dost divně. Pamatuju si, že jak jsme šli z nádraží – samozřejmě pěšky – tak stáli na chodníku a prý: ,Tak to jsou ti hraničáři!‘ Kufříčky a batůžky odrbané a špinavé z vagonů.“

Málo jídla, málo šatstva, málo všeho. Hladoví jak psiska

V pražských Strašnicích Jaroslav Ryvol zažil nacistickou okupaci zbytku Československa v březnu 1939. „To si vzpomínám velice dobře, to jsem zrovna stál s bratrem při Černokostelecké, když přijížděla kupodivu odkrytá auta a seděli tam zmrzlí němečtí vojáci. On tenkrát zrovna padal sníh s deštěm.“ S německými vojáky pak přišel i do bližšího kontaktu. „Zrovna tam, jak jsme stáli, ta kolona zastavila a ti němečtí vojáci seskákali a šup do krámu. V první řadě, co tam kupovali, to jsem sám viděl, dorty. Takhle to nesli. Taky salámy. Měli marek dost a bylo to laciné – jedna ku deseti. Lidi nemohli křičet nebo na ně něco házet, protože to bylo zakázané.“

„Na začátku [okupace v roce 1939] chodily štrúdly Němců po chodnících a koukaly se do oken. Já jsem se taky kouknul a oni po mně střelili nad hlavu ze samopalu. Ještě tam byly ve stropě dvě díry,“ tvrdí pamětník. Podle vzpomínek pak vojáci ve Strašnicích rozdávali lidem chleba se salámem a polévku. Šlo o jednu z forem nacistické propagandy. Zájemci byli nejprve naaranžováni do zástupu a poté filmováni, aby bylo „Hitlerovo milosrdenství“ zaznamenáno. „A víte, že byli lidi, kteří si pro to chodili? My jsme nešli, to by nás táta přerazil. To byla ostuda.“ Jenomže když potom začala válka, předstíraná solidarita šla stranou. „Za války bylo hodně špatně. Málo jídla, málo šatstva, málo všeho. Byli jsme hladoví jak psiska. On sice byl měsíční příděl, ale kdyby se to nerozpočítalo, tak bychom ten příděl snědli za čtrnáct dní.“

V roce 1942 rodina bydlela na pražských Vinohradech, kam se přestěhovala z poštovního bytu ve Strašnicích. „V tom dvaačtyřicátém k nám chodila jedna stará Němka. Bydlela tady, ale její syn byl na vojně, tam mu ustřelili nohu, a pak dělal ozbrojeného hlídače. Ti se jmenovali werkschutz, to byl její syn. Ona si nemohla zvyknout v Praze, a tak si chodila za mámou popovídat německy.“ Když byl koncem května téhož roku spáchán atentát na Heydricha, „přišli vojáci a prohledali všechny byty. Ráno, odpoledne a pak ještě v noci. Do každého bytu vlezli, to bylo běžné.“ V roce 1942 navíc rodinu zasáhla tragická událost. Matka Klotylda Ryvolová zemřela na zápal plic.

Brácha šel pro flintu a já s ním

Po matčině smrti následovalo další stěhování, tentokrát do Dejvic, kde rodina zůstala až do konce druhé světové války. Právě k Dejvicím se váže celá řada válečných vzpomínek. Především na osvobození, ale i na každodenní život. „Ti Němci byli svým způsobem strašně hrubí a sprostí, to je fakt. Zvláště Hitlerjugend. Válka byla tvrdý čas na jídlo i na oblečení.“ Například Štědrý den „probíhal velice chudě. Ze začátku se prodávaly mořské ryby. Kapry snědli Němci sami, byly mořské ryby, ty ale smrděly. A stromky se prodávaly jenom ze začátku, od půli války už se to zastavilo. Čokoláda samozřejmě nebyla a cukroví taky ne.“

Ve svých čtrnácti letech se pamětník stal svědkem útoků armádního letectva Spojených států (USAAF). „Když Američani bombardovali Prahu, tak jsme se tam byli kouknout. Napřed [14. února 1945] bombardovali Vinohrady, tak tam jsme nešli, ale jednou [25. března 1945], když bombardovali Vysočany, tak jsme se tam jeli kouknout a ještě jsme pomáhali i trochu odklízet. Místo aby Američani svrhli bomby na fabriky, tak se asi spletli a hodili bomby na Střížkov a takové ty vilové čtvrti a do polí. A Němci po nich stříleli jako blázni.“

Konečnou fázi války doprovázelo násilí i radost. „Když přijela sovětská vojska, všichni vylítli z baráku a objímali je. Jenomže ti kluci byli zaflákaní od oleje a od prachu. A když přijeli do Prahy, to jsem byl zrovna doma, jinak jsem se coural s bráchou. Jeden brácha byl na barikádách a jeden byl doma. Potom vylezl ven a šel si [k sovětskému osvoboditeli] pro flintu. Pušek bylo málo a bráchovi bylo dvacet, tak pušku dostal, mně ji nedali, ale já jsem s ním chodil všude.“

Lidi měli žízeň. Velkou

Přestřelky v ulicích Prahy byly v květnu 1945 podle vzpomínek na denním pořádku. „Střílelo se taky pod Hradčany, toho se [bratr Rafael] taky účastnil. Já jsem byl schovaný za barákem. Sovětští vojáci hnali Němce od Veleslavína dolů. Wehrmacht kapituloval a táhl 8. května, nepřehledné kolony skrz Prahu přes Dejvice na Plzeň. To byly kolony! Pak jely ty jejich pásové vozy až do noci. A vojáci SS zůstali v Praze. SS a Hitlerjugend. Ti zůstali a s těmi se ti ruští vojáci chytli. A velice tvrdě. […] Byli v Dejvicích, v kasárnách nahoře u Hradu, tam jsem byl i s bráchou. Pak jsem slyšel, že si tam museli vykopat hroby a oni je tam postříleli.“

Během Pražského povstání se bratr Rafael setkal i s bojovníky Ruské osvobozenecké armády, s vlasovci. „Ale ti byli až na druhém konci Prahy. On s nimi přišel do styku, zatoulal se na Smíchov a říkal, že to byli chlapi v německých uniformách, kteří se snažili utéct do Rakouska. A Němci, jak mi říkal brácha, se jim v tom snažili zabránit. Tak se spolu chytli a postříleli se tam. Postříleli se a zmizeli. Ono už se totiž asi nikomu nechtělo bojovat.“ Československému civilnímu obyvatelstvu se probíhající násilí údajně vyhýbalo. „Ruští vojáci, které jsem viděl, ti si všímali sami sebe. Nikoho nezatýkali, byli rádi, že byl konec války. […] Co jsme se s nimi setkali, tak to byli normální lidi, jako každý jiný.“

Naopak mezi Čechoslováky se po osvobození objevovaly tendence mstít se na německých civilistech. „Že byli lidi na ty Němce a na kolaboranty naštvaní, zuřivě, to je fakt. Protože udávali a hodně lidí přišlo do koncentráku nebo do věznic. Takže na ně měli žízeň. Velkou. To opravdu.“ Pod taktovkou principu kolektivní viny tak začalo vyřizování účtů. „Dostali přes držku, pořádně. A zvláště ti, co byli vlajkaři. Vedle v baráku byl taky vlajkař, který kolaboroval s Němci, tak ten dostal po hubě. Ale že by někoho oběsili nebo postříleli… Ti, co byli váleční zločinci, to jo.“ Následovalo hromadné opouštění československého území. „Civilisti utíkali s armádou. Šli vojáci a mezi nimi byly ženské, chlapi, všechno. Každý Němec byl těžce ozbrojený. I civilisti a ženy.“

Pak jsme vypadli, ti mrtví už byli cítit

Kromě nenávisti zůstalo v ulicích Prahy i mnoho padlých. „Těch mrtvých jsme viděli víc. Němci, jak řádili, tak vozili mrtvé, které našli po ulicích, do kostelů a tam je naskládali a potom tam chodili lidi, jestli je někdo pozná. Ženy, chlapi i děti tam byli naskládaní. A mezi tím chodili lidi. To bylo v [dejvickém] evangelickým kostele. Lidi chodili dovnitř, tak jsme se tam šli taky kouknout, ale pak jsme vypadli ven, protože to bylo cítit, ti mrtví. Tam jich bylo dost, tak třicet, čtyřicet. Takhle je dávali po kostelech a lidi se tam chodili koukat.“

Po útrapách a bolestných prožitcích zapříčiněných válkou následovala slavnost. „To bylo v červnu [1945 – ve skutečnosti přicestoval prezident Beneš již v květnu, pozn. ed.]. Přijel prezident Beneš, s ním i část vlády a oficíři – angličtí, američtí i ruští. A říkali: ,To je Koněv, to je ten velitel Koněv.‘ Vysoký chlap to byl. Seděl v autě, v džípu, a z tlampačů se křičelo: ,Ať žije maršál Koněv, ať žije generál Leljušenko!‘ Pak křičeli v tom pouličním rozhlase, že teď jede doktor Edvard Beneš, a všichni: ,Sláva!‘ Ještě dneska to vidím. Vedle něj seděla Hana Benešová, manželka, smála se a kývala hlavou. Pak taky se křičelo, když tam jel [Omar] Bradley, vysoký americký generál. Holt na Hradě byla veliká slezina nejvyšších oficírů.“

V roce 1945 nastoupil Jaroslav Ryvol do učení na stavebního truhláře ve Zdicích na Berounsku. I tam byly dozvuky války stále citelné. „Naše holky jezdily za Američany do roty do Plzně. To byly vlaky! Když jsem se učil v těch Zdicích, tak tam byl šéf, ten měl bráchu u Plzně, někdy jsme tam jezdili, tak jsme viděli, jak přijížděly na nádraží do Plzně vlaky a z toho vystupovaly stovky mladých ženských. To teda jo! Ale že by Američani znásilňovali, to ani náhodou. A Rusové? Tomu nevěřím, protože oni měli tak tvrdou disciplínu, ale tak tvrdou! Když jsem sloužil na vojně a byli tam i ruští vojáci, tak jsme to viděli,“ líčí pamětník.

Taky jsme kladli miny

Otec Otomar se po válce přestěhoval za prací do Liberce, který masově opouštěli jeho německy mluvící obyvatelé. „Já jsem tam jezdil za ním na dovolenou. Táta tenkrát dělal na krajském výboru nějakého referenta. Tak jsme se chodili s bráchou koukat na ty odsuny, jak to probíhalo. Tenkrát to lidi brali tak, že, zaplaťpánbůh, už jsou pryč. Ale že by na ně nějak pokřikovali... Byl anglický, americký a francouzský sektor. A pak teda sovětský. A ty komise určovaly, kdo kam půjde. A tihle liberečtí Němci šli do sektorů na Západ. Ale že by byli nějak mlácení, tak to ne.“

Učení pamětník úspěšně zakončil roku 1948 a následující rok pracoval u truhláře ve Zdicích, kde zažil i únorový převrat. Ve Zdicích, coby malé obci, údajně probíhal zcela poklidně. „Kdyby o tom nepsali v novinách, tak se o tom lidi ani nedozví.“ O rok později se Jaroslav přestěhoval zpět do Prahy, kde pracoval v libeňské loděnici. „Tam se stavěly říční čluny a lodě. Do toho tam byli zámečníci, železáři, truhláři, poněvadž zevnitř se ty obytné kajuty dělaly ze dřeva. Tak jsem dělal to, co bylo potřeba.“ V Libni Jaroslav Ryvol pracoval do odchodu na vojnu.

V roce 1951 narukoval do Aše k Pohraniční stráži. „V padesátých letech bylo na čáře dost živo, to byla splašená doba. My jsme byli zatarasovací ženisti – výbušniny a střelivo. Takže jsme třeba vyhazovali pařezy a skály, které byly v těch úsecích. Když nějaký starý barák překážel, tak taky. Pak jsme taky kladli miny. Velice tvrdý výcvik jsme měli, to je fakt.“ Z vojny se pamětník vrátil v roce 1954. Nejprve nakrátko zpět do Prahy a následně za prací do Nejdku na Jáchymovsku, kde se upravovala uranová ruda. „Vozila se tam ruda ze všech možných dolů, která obsahovala smolinec. Tam se to mlelo, kyselinou se to louhovalo a pak zase ustalovalo.“ V rámci národního podniku Jáchymovské doly změnil Jaroslav Ryvol po půl roce působiště – ze zpracování do těžby.

Přines rum, získáš uran

V průběhu padesátých let vystřídal celou řadu dolů: Potůčky, Abertamy, Eva, Adam, Eliáš. Při uranových dolech na Jáchymovsku v letech 1949–1961 fungovaly nechvalně známé trestanecké pracovní tábory. „Asi půl roku jsem dělal na Adamovi, nebo Evě? Já už nevím. A tam dělali muklové. Ale nebyli nějak mlácení, to byli normální horníci jako každý druhý. Měli i to samé jídlo. Dovnitř dolů akorát sjížděli i bachaři, ale ti ani nebyli ozbrojení. Ale to si pamatuju dobře, že tam byl jeden cikán a ten říkal: ,Ty jezdíš ven, viď? Přines rum a já ti ukážu, kde je hodně bohatá smolka.‘“ Horníci byli placeni podle toho, jak byla daná ruda aktivní. Kilogram čistého uraninitu (smolince) vynesl 32 korun. Měsíčně si pak těžbou Jaroslav Ryvol vydělal i 6000 korun, přičemž průměrná mzda v roce 1955 činila 1192 Kčs.[1]

V uranových dolech strávil více než čtyři roky. „Pak už jsem toho měl dost. Furt se říkalo: ,Kdo bude dlouho v jáchymovských dolech, dostane rakovinu.‘ Tak jsem si říkal, že už to bohatě stačí.“ V roce 1958 pamětník nastoupil k Pozemním stavbám do Karlových Varů. „U Pozemek to nebylo špatné. Dělali jsme vodárny, vodojemy, kanalizace, vodovody, plynovody, kolektory, topné rozvody… A tam jsem pracoval až do důchodu.“ Nejen v dolech, ale i u Pozemních staveb Jaroslav Ryvol pracoval s vězni. „To byli lotři. Opravdu to byli lumpové, kteří zabili vlastní mámu, z devadesáti procent to byli dacani. [I přesto], co já jsem se setkal s vězni – a že jsem jich měl dost na starosti – tak to nebylo zase tak strašné. Sám jsem jim vařil čaj, protože ho v zimě museli dostat.“

V Nejdku, kde žije dodnes (2020), zažil pamětník invazi vojsk Varšavské smlouvy i sametovou revoluci. Srpnové události podle jeho vzpomínek v obci nedoprovázely žádné protesty ani nepokoje. „Akorát jsme slyšeli ten kravál, jak jeli přes náměstí tady v Nejdku. To byl takový rachot, tak jsem si říkal: ,Hergot, co se děje? Bude válka? Ještě budeme rukovat?‘ Když potom o dvacet let později komunistický režim padl, „to už všechno běželo tak nějak mimo mě. Probíhalo to tak nějak normálně – jezdilo se do práce a dělalo se.“

Taková byla doba

Jaroslav Ryvol se narodil za prezidenta Masaryka, dětství prožil ve válce a plnoletosti dosáhl v roce „vítězství pracujícího lidu“ a jakoby symbolicky po sametové revoluci odešel do důchodu. Nutno dodat, že během jedenačtyřiceti let vlády jedné strany se nikdy nestal její součástí. „Kdepak, co bych tam dělal? A proč? Nebyl jsem nijak politicky činný ani nijak perzekvovaný.“ Na život v komunismu se s odstupem dalších třiceti let dívá bez emocí. „Pořád se říkalo, že ten způsob života je dobrý a bude ještě lepší. Tak jsme tomu věřili tak, jako se tomu věří teďka. Ale zase jsme tomu nevěřili až tak doslova... Ten život, který jsme měli, byl takový normální. Taková byla doba.“

 

[1] Podle údajů ČSÚ. K 4. 3. 2021 dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/35067255/1100251539.pdf/afd4b303-aa1d-42f6-a1e8-8bab1b3f58ae?version=1.1