Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Šablatura (* 1924  †︎ 2022)

• narozen 6. srpna 1924 v Trojanovicích-Bystrém

• na podzim 1944 se zapojil do odbojové skupiny Beta

• v březnu 1945 zatčen gestapem

• vězněn v Ostravě, Brně a internačním táboře v Mirošově

• po válce vystudoval SŠ lesnickou a posléze i VŠZ, obor lesnictví v Brně

• reprezentant Československa v lyžařských sportech

• zemřel 14. února 2022

Dětství

„Narodil jsem se v takových skromných poměrech v Trojanovicích u Frenštátu v Beskydách. Měl jsem hodně sourozenců. Bylo nás devět. Tři zemřeli a zůstalo nás celkem šest,“ začíná své vyprávění Ludvík Šablatura, dnes občan města Harrachova. Obecnou školu navštěvoval Ludvík v Trojanovicích, na měšťanku již musel chodit do 6 km vzdáleného Frenštátu pod Radhoštěm. V létě chodil pěšky, v zimě na lyžích. Rodina vlastnila malé hospodářství, které jí dávalo alespoň část obživy nutné pro mladé hladové krky. Druhou část příjmů pro rodinu zajišťovala práce otce v ostravských hutích, kam nastoupil otec po různých lesnických zaměstnáních.

Po absolvování měšťanské školy chtěl Ludvík pokračovat ve studiu na lesnické škole. Práce v lese ho velmi bavila, ale jeho přání se křížilo s finančními možnostmi rodiny, která si další setrvání syna na školách nemohla dovolit. Ludvík si však stál za svým a přes rozmíšku s otcem si prosadil přání stát se lesníkem. Cesta do školy však nebyla přímá. Škola vyžadovala určitou předškolní praxi, a tak Ludvík nastoupil jako brigádník na správu místních arcibiskupských lesů, kde dva roky před nástupem na studia strávil v polesí Podolánky. Ale krátce předtím, než na lesnickou školu v Hranicích na Moravě nastoupil, Němci ústav v září roku 1944 zavřeli.

Vstup do odboje

Celému rozpuštěnému ročníku tak hrozilo, že bude muset odjet do Německa na nucené práce. Aby se tomu zabránilo, byli přijatí studenti posláni na lesní práce na Ostravici i se svým třídním profesorem Milošem Vysockým, původem z Nasavrk.

V okolí Nasavrk již od jara roku 1944 úspěšně pracovala parašutistická jednotka vysazená z Londýna pod krycím názvem Calcium s vysílačkou Milada. Ta brzy po svém seskoku navázala spolupráci s rozsáhlou odbojovou organizací Rada tří. Vysílačka Milada se tak stala důležitým komunikačním kanálem mezi exilovou vládou a uvedenou odbojovou organizací, jejíž činnost sahala od Domažlic až po Ostravu.

Členem odbojové organizace Rada tří byl i profesor Miloš Vysocký (napojen na Radu tří prostřednictvím manželky nasavrckého zvěrolékaře Míly Fialkové, architekta Zdeňka Šukala a JUDr. Jaromíra Paprštaina – viz kniha Miroslava Ivanova Akce Tetřev), který dostal za úkol v prostoru Beskyd a Moravské Ostravy vybudovat zpravodajskou organizaci. Vybudování odbojové organizace v tomto prostoru mělo své opodstatnění. V Londýně v té době bylo rozhodnuto o vysazení parašutistické skupiny pod krycím jménem Wolfram právě do oblasti Beskyd. Aby paraskupina byla vysazena do již připraveného prostoru, měla na Beskydsku vzniknout odbojová organizace, kterou by pro svoji činnost členové Wolframu využívali.

Dne 1. září 1944 se do obce Ostravice dostavil ročník zrušené lesnické školy. Profesor Vysocký si jako prvního pomocníka ke svému úkolu vytipoval Ludvíka Šablaturu. Věděl o něm, že je místním rodákem, že dobře zná místní lidi i kraj a lesnickou praxi si odbyl právě v prostorech, kde se tehdy začala formovat řada partyzánských oddílů – na Podolánkách, Čeladné a Ostravici. (Dle Miroslava Ivanova se tak stalo 7. září 1944. Skupina dostala krycí jméno Ondra a měla 10 členů.)

„Velmi mě to překvapilo,“ vzpomíná dnes Ludvík Šablatura na to, jak dostal za úkol v kraji kontaktovat nějakou významnou osobnost, která by se stala ústřední postavou nově vytvořené odbojové skupiny. Brzy se sešel se svým známým Aloisem Davidem z Bystrého, majitelem místní pily, který mu dal tip na penzionovaného brigádního generála československé armády Josefa Brauna z Lomné. Šablatura se s ním sešel a profesoru Vysockému tlumočil souhlas generála, že „je ochoten se s někým sejít“. Krátce na to se tedy uskutečnila schůzka mezi profesorem Milošem Vysockým a Josefem Braunem (Braun jako vojenský atašé v Bukurešti a profesor na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě zpravodajskou činnost vyvíjel již od roku 1939, pozn. autora), kterou zorganizoval Ludvík Šablatura. Na schůzce domluvili vzájemnou komunikaci, krycí jména, systém schůzek a způsob varování při prozrazení. Generál Braun dostal krycí jméno Dr. Oravský, profesor Vysocký obdržel jméno Ondra nebo Klaus (toto krycí jméno figurovalo spíše ve styku s paraskupinou Wolfram) a spojka, kterou byl určen Ludvík Šablatura, se skrývala za jménem Pstruh.

Tak se postupně začala kolem generála Brauna vytvářet síť spolupracovníků, kteří mu přinášeli zpravodajské informace, jež složitě, přes profesora Vysockého, putovaly k radiostanici parašutistické skupiny Calcium v Nasavrkám. To se ukázalo jako velmi zdlouhavé a z důvodu zachování jisté časové aktuálnosti i dosti nepraktické. Složité předávání zpráv měla vyřešit právě vysílačka Wolframu Olga. Bohužel vysazení skupiny Wolfram se nepodařilo na sto procent. Šestičlenná skupina byla rozdělena při výsadku na dvě části. První vysazovaný parašutista trochu zaváhal, druhému telegrafistovi se vzpříčil kontejner s materiálem a těsně za ním opustil palubu letadla velitel výsadku. Pak se letadlo otočilo a v těsném závěsu skákala do tmy další trojce parašutistů. Skupina se díky tomu rozpadla na tři části. Ač byly domluveny srazy na předem určených místech, radistovi Janu Svobodovi se nepodařilo se skupinou spojit a ještě při vší smůle byl krátce po svém vysazení zadržen komandem německé policie. Pokus o přímé spojení odbojové skupiny, vedené generálem Braunem a nazvané Beta, s Londýnem tak nevyšel. Skupina Wolfram a s ní i ilegální odbojová organizace Beta tím ztratila možnost přímého spojení s londýnským vedením a svou korespondenci vyřizovala stále přes profesora Vysockého kurýrní cestou do Nasavrk na Českomoravské vrchovině.

Ludvík Šablatura udržoval spojení i s Františkem Kleinem (krycí jméno Franta), úředníkem obecního úřadu v Ostravici (předával zprávy ruským partyzánům pod velením Ing. Jurijeva-Ostapenka, viz Miroslav Ivanov Akce Tetřev), a úředníkem Čeňkem „Uhlířem“ Lojkáškem, zaměstnancem ostravských hutí. Nejhodnotnější zprávy o zbrojní výrobě v hutích, výrobě koksu, benzolu, o elektrických zdrojích pro závody na Ostravsku, o dodávkách plynu pro továrny na výrobu syntetického benzinu (Miroslav Ivanov, Akce Tetřev), o transportech vojenské techniky na Ostravsku přinášel právě „Uhlíř“.

Další důležitou osobou v odbojové organizaci byla Jiřina Tlučhořová zvaná Péťa. „Té jsem já právě od generála Brauna dopravoval ty zprávy. Ona byla v obchodě s potravinami v Ostravici a já, když jsem tam tehdy poprvé přišel a bylo mi řečeno, že je to ona, a řekl jsem ,já jsem Pstruh‘, tak celá zrudla a odpověděla ,já jsem Péťa‘.“ Péťa získané informace předala Kleinovi a od něj putovaly motáky se zprávami do Starých Hamrů do usedlosti Jindřicha Dudka, kde sídlili dva respondenti ruské zpravodajské skupiny pod velením kpt. Bělavského-Niščimenka – npor. Vasilij Ostapenko, krycí jméno Ing. Jurijev, a četař František Janeček (dle mého úsudku byla tato cesta využívána až od února roku 1945, kdy profesor Vysocký musel opustit kraj pod Beskydami – pozn. autora). Tudy procházely důležité radiodepeše do štábu 1. ukrajinského frontu. Jednalo se o různorodé zprávy. Valná část z nich měla i kreslenou podobu, neboť šlo o situační plánky opevnění přechodů přes horské hřebeny nebo vodní toky. „A to bylo velmi důležité. Sovětská armáda se blížila a potřebovala neustále informace, kudy to bude schůdné, kde by byl problém… a myslím si, že ostravské operaci, která byla velmi urputná, to velmi pomohlo, protože právě byli již informováni dopředu, jak to tam vypadá, a to ten generál Braun dával dohromady od ostatních spolupracovníků a já jsem ty zprávy předával dál.“ (Byly to hlavně plány obrany Beskyd i některých měst, hlavně Frýdku. Tyto plány byly osobními kurýry doneseny do štábu 1. ukrajinského frontu.)

Akce Tetřev

„Na podzim roku 1944 nabíralo partyzánské hnutí na síle. Karl Hermann Frank rozhodl, že tomu udělá přítrž. A prostě se tam udělá akce, která zabrání tomu, aby se tam partyzáni více zabydleli.“ (Akce Tetřev započala v pondělí 16. listopadu a skončila v sobotu 21. listopadu roku 1944. Zúčastnilo se jí na 12 tisíc německých vojáků.) Celá operace byla vymyšlena tak, že prostor Beskyd bude hermeticky obklíčen a z vrcholů hor půjde rojnice, která bude natlačovat partyzány na kordon vojáků v údolí, kde budou likvidováni. „Bohužel tam nastaly takové mezery, o kterých se vědělo … takže to velmi špatně dopadlo pro německou armádu. Já jsem měl v té době také předat nějaké materiály, nějaké mapy od Vysockého. Bylo to něco od vysílačky Milada z Londýna. To jsem měl předat generálu Braunovi. Měl jsem s ním domluvenou schůzku. Upevnil jsem si materiály na stehno levé nohy.“ Bylo to v sobotu, kdy Ludvík Šablatura přijížděl domů z Ostravice do Trojanovic. „Přijel jsem tehdy do Kunčic na nádraží a pak kus pěšky, tam již začínalo naše pole a byl vidět náš barák, tak najednou: ,Hände hoch!‘ Tak jsem dal ruce nahoru a teprve tehdy jsem si všiml, že tam byl okop a tam měli vojáci kulomet. No tak jsem dal ruce nahoru a naznačil, že tamhle bydlím.“ Německý voják proto vyrazil s ním, aby se o tomto tvrzení přesvědčil. Cestou narazili na souseda, který hned spustil: „Kampak, domů, domů?“ Voják nabyl přesvědčení, že Ludvík Šablatura je opravdu místním rodákem a již ho dál nedoprovázel. V domě rodiny Šablaturů si však německá jednotka zřídila svůj štáb. „My jsme měli takový zděný barák a v přízemí byly dvě světnice, které oni zabrali.“ Jako první musel Ludvík po příchodu domů schovat důležité dokumenty od profesora Vysockého, našly dočasný úkryt na půdě se senem pod trámy.

Chalupa Šablaturových byla plná vojáků. „Chodili k nám vojáci ze stráží. V kuchyni dali slámu a na té slámě spali. A oni na ně byli strašně suroví, na ty vojáky. Hrozně do nich kopali ti velitelé.“ Ale jak se říká, vše špatné je i pro něco dobré. Tehdy ještě na chalupách nebyl zaveden elektrický proud. Večer se svítilo petrolejovými lampami a Němcům se skleněný cylindr u lampy rozbil. „Večer přišel velitel a ptal se nás, jestli máme cylindr. My jsem řekli, že ne, ale že se dá koupit v krámě v místě, kde mě Němci zadrželi.“ Německému oficírovi se pravděpodobně v noční době neznámým terénem nechtělo jít samotnému. Vyzval tedy Ludvíka Šablaturu, aby šel s ním. „A tak jsme šli. A přišli jsme k tomu okopu a oni: ,Heslo.‘ A on řekl: ,Sand‘ (písek).“ Heslo pak ještě několikrát museli opakovat, jak postupně procházeli přes různá strážní stanoviště. Totéž se opakovalo při cestě zpět.

Ludvík celou noc nespal. V hlavě se mu honily události včerejšího dne. Přemýšlel, jak se dostane ke generálu Braunovi, aby mu předal důležité zprávy. (Byly stanoveny dva termíny. Pokud se nedodržely, bylo to znamením, že se něco stalo – viz paměti Ludvíka Šablatury.) Ráno se rozhodl: „Půjdu a zkusím to heslo.“ U prvního okopu ho zastavili a on použil heslo ze včerejšího dne. Vše klaplo. Německá hlídka ho bez problémů propustila dál. Bez dalších potíží se dostal až ke generálu Braunovi

Když se ze schůzky vracel, viděl velký pohyb vojska po silnicích. Ani u nich na chalupě již nikdo nebyl. Německá branná moc odvolala akci Tetřev, která skončila pro okupační správu velkým neúspěchem, vzhledem k tomu, jaké množství vojska bylo v prostoru nasazeno a jaký efekt celá akce přinesla. (Bylo zatčeno 13 lidí, zastřeleno 8 partyzánů, čtyři partyzáni padli do zajetí, zabit byl jeden civilista a dva byli zraněni. Na straně Němců bylo 8 mrtvých,čtyři zranění, z toho jeden při nešťastné nehodě – Miroslav Ivanov, Akce Tetřev.) Ludvík Šablatura tak mohl v klidu předat zprávy, které měl od profesora Vysockého a které si na domluvenou schůzku s generálem Braunem raději nevzal.

Schůzky s generálem Braunem

„Já jsem se s ním scházel tak, že jsem za ním chodil většinou večer. Už byla tma. Oni s tím počítali a řekli: ,Vítáme tě, Pstruhu.‘ Oni to byli velmi inteligentní lidé. Velmi vzdělaní. Jak on, tak i jeho paní. A já jsem se cítil tak dobře, když jsem k nim přišel. Probrali jsme nutné věci a já zase lesy se vracel domů.“ Další formou schůzek byla jakoby náhodná setkání na procházkách, při nichž si opět vyměňovali zprávy a informace.

S přibližujícím se koncem války došlo nařízení k přemístění mladých studentů lesnické školy včetně jejich profesora Vysockého na Křivoklát (konec ledna 1945, pozn. autora). Až na jednu výjimku – Ludvíka Šablaturu. Profesor Vysocký ho požádal, jestli by bylo možné, aby v Beskydech zůstal, aby se nezpřetrhalo spojení a odbojová činnost mohla dále pokračovat. (Odchodem profesora Vysockého mohlo dojít k přerušení kontaktů na vysílačku Milada paraskupiny Calcium. Proto se těsně před jejich odjezdem 2. února 1944 uskutečnila v bytě Jiřiny Tlučhořové schůzka za účasti profesora Vysockého, generála Brauna, Vasila Ostapenka a dalších odbojářů, kde byla domluvena další koncepce práce – viz Miroslav Ivanov, Akce Tetřev.) 

Největší problém nastal doma. Rodiče samozřejmě o jeho odbojové činnosti nic nevěděli, a jak říká sám Ludvík Šablatura, „prostě jsem to nějak vyválčil“. Odjezdem profesora Vysockého však nastal ještě jeden problém: zprávy k vysílačce Milada musel nyní dopravovat sám Ludvík Šablatura (podobně pracovala i Jiřina Tlučhořová – Péťa). Na tak dlouhou cestu na Nasavrcko však musel mít Ludvík povolení úřadů. „Já jsem ho tehdy neměl, ale říkal jsem si – zkusím to. Jednou jel wehrmacht, němečtí vojáci, a já jsem naskočil na tu plošinku a oni, co tam dělám. Já jsem říkal, že jsem nasazen v pracovním táboře a že tam jedu. A že nemám spojení.“ Jednoduchá výmluva mladého studenta působila na Němce pravdivě, a tak ho nechali na plošince stát až do stanice, kde musel přestoupit.

V Chrudimi, kam Ludvík Šablatura cestoval, se setkal se spojkou, která ho posunula na další odbojáře, kteří již byli bezprostředními spolupracovníky paraskupiny Calcium. S těmi se sešel v noci. Odbojoví pracovníci si vzájemně předali materiály a Šablatura se vydal na zpáteční cestu do Beskyd. Cesta ubíhala bez problémů, až v České Třebové na nádraží při čekání na další přestup „alarm, že se něco děje“. Na nádraží vtrhli vojáci a začali kontrolovat cestující. V Ludvíkovi hrklo jak ve starých pendlovkách. Naštěstí „jsem objevil nějaké boční dveře, kterými jsem vletěl na to nádraží a pak jsem běžel až tam, kde bylo nákladové nádraží. Tam byly vagony. Tak jsem do jednoho vagonu skočil.“ Ludvík Šablatura se tak chtěl vyhnout kontrole, kterou na nádraží prováděla německá jednotka, aby u něj nenašli materiály, jež vezl ze schůzky v Chrudimi. Bohužel po krátkém čase se vlak s vagonem dal do pohybu. Na vyskočení z rozjetého vlaku nebylo již ani pomyšlení, a tak Ludvík Šablatura doslova musel vytrpět jízdu až do Olomouce – cestu prodělal v únoru roku 1945, nebyl dostatečně oblečen a během jízdy mu omrzly prsty u rukou. Z Olomouce do Trojanovic již cesta proběhla bez problémů.

Protože kurýrní cesta k vysílačce Milada byla opravdu nebezpečná, byla posléze zrušena a odbojová skupina Beta se již nadále orientovala jen na předávání zpráv k vysílačce sovětských partyzánů. (Právě Ludvík Šablatura ve výše popsaném kurýrním poslání nesl generálu Braunovi schválení jeho žádosti, kterou doručila do Nasavrk Jiřina Tlučhořová a ve kterém generál Braun žádal, aby odbojová organizace soustředěná kolem jeho osoby byla přímo napojena na Rudou armádu. V rozkaze datovaném 23. února 1945, který převážel právě Ludvík Šablatura do Trojanovic, bylo generálu Braunovi vyhověno a skupina Beta tak dále spolupracovala již jen s ruskými zpravodajskými oddíly. Miroslav Ivanov, Akce Tetřev.)

Zatčení gestapem

Ač se konec války neodvratně blížil, německá moc stále slídila po svých odpůrcích. Gestapo a Sicherheitsdienst neustále v kraji zatýkaly a popravovaly. Popravy měly mít hlavně odstrašující účinek. Spolupracovníci partyzánů byli věšeni přímo na stromech hned po zadržení a pro výstrahu tam vyseli i tři dny. „Byla to taková doba, kdy skutečně se nedalo ani spát. Já sám osobně jsem se pořád obával, jestli za okny nebude gestapo nebo jestli mě hned neseberou. Na každým kroku se tam něco dělo. Ti už byli tak zdivočelí, že nevěděli, kde by se pomstili.“

V březnu 1945 dostal Ludvík Šablatura úkol od generála Brauna – měl předat nějaké zprávy Jiřině Tlučhořové v Ostravici. „A když jsem tam přijel, jen mi šeptla: ,Nahoře zatýkají Frantu, gestapo.‘ Tak jsem jen říkal, ježíšmarjá, co teď?“ Bylo nutno varovat celou organizaci. Šablatura se hned sebral a běžel na nádraží. Vlakem se dostal do Kunčic a hned za generálem Braunem. Známými cestičkami došel nad Braunovu vilu, odkud chvíli pozoroval prostor kolem stavení. Když nic podezřelého nezjistil, rozhodl se k vile vyrazit. „Když náhle po cestě zelený anton. A já říkám – gestapo je tady.“ Plán konspirace mu dával za úkol varovat ještě další členy odbojové skupiny. Tím byl úředník ostravských hutí Čeněk Lojkášek – „Uhlíř“. Před odjezdem se ještě zastavil doma, aby oznámil, že jede do Ostravy. Jako důvod uvedl, že chce navštívit známé, u kterých trávíval letní prázdniny. „Uhlíře“ zastihl bez sebemenších informací, že by v beskydské části odbojové organizace docházelo k nějakému zatýkání.

(Zatýkání způsobili dva konfidenti ostravského gestapa, kteří se vmísili do partyzánské organizace ve Starých Hamrech. Šlo o Vávru Záhumenského, někdy označovaného také za Vávru Milatu a Emila Muroně. Tito dva výtečníci se ke konci zimy roku 1945 potulovali po okolních lesích s legendou, že patří k partyzánskému oddílu, který byl rozbit Němci a že hledají nové spojení na odbojové hnutí. Jejich instinkt je vedl po samotách a hájenkách, kde lidé neměli opravdu daleko k partyzánům, kteří se v okolí ukrývali. Tak je stopa dovedla až do Starých Hamrů k Dudkům, kde se v tu dobu ukrývali Jurijev a Janeček. Prvního března krátce před půlnocí se tuto zprávu dozvěděli. Druhého března o půl sedmé komando ostravského gestapa obklíčilo Dudkův domek a zatklo Jurijeva i Janečka. Zatýkání však pokračovalo. Do Ostravy bylo odvezeno na 15 osob. Pro další si gestapo přišlo druhý den po výsleších. Tím se odkrylo spojení mezi skupinou Beta a ruskými partyzány. Bylo jen otázkou času, kdy se smrtící smyčka utáhne i kolem odbojové organizace generála Brauna. Prvním zatčeným byl František Klein, který měl bezprostřední kontakt s ruskými partyzány, pak již cesta vedla i k Ludvíku Šablaturovi a generálu Braunovi. Zatčení neunikl ani profesor Vysocký, i když v té době již v odbojové organizaci Beta nepůsobil. Pro generála Brauna si gestapo přijelo 22. března 1945. Zatýkání ze skupiny Beta na Ostravici ušla jen Jiřina Tlučhořová.)

Když splnil povinnost varovat členy odbojové organizace, začal se zabývat sebou samým. Mohl se skrýt „buďto na Radhošti, kde byla taková stará turistická ubytovna, kde vedoucím byl Antonín Kučera, který by mě tam ukryl, nebo k nějaké partyzánské skupině. Mohl jsem se rozhodnout prostě, kde by to bylo momentálně vhodnější.“ To běželo Ludvíku Šablaturovi hlavou, když se vracel zpět do bytu rodiny Kudělásků v Ostravě. Před domem z okna se vyklonila jejich dcerka a hodila mu klíče. Šablatura vešel do domu, otevřel byt a v předsíni na něj mířily pistole pracovníků ostravského gestapa.

Teprve teď si mohl v klidu promítnout sled událostí, které poznamenaly život na Ostravici a v Trojanovicích. Po zatčení generála Brauna vyrazilo zatýkací komando k Šablaturům. Němci zatlačili na maminku Ludvíka a ta prozradila, že její syn jel do Ostravy k jejich známým. A když se Šablatura vracel od Uhlíře ke Kuděláskům, již tam na něj čekalo gestapo. „Nasadili mně pouta… Oni byli dva. Tak jsme vyšli. Přes ruce mně přehodili perelínu, aby nebylo vidět, že mám pouta. Já jsem si myslel, že to na mně musí být vidět, že jsem nešťastný, že mně někdo pomůže… A my takhle šli až na Fifejdy, kde bylo to gestapo.“ Z Fifejd převezli Šablaturu do věznice na Odrách. „Zde nás postavili ke zdi…Gestapáci kolem nás chodili, kopali nás do lýtek, abysme stáli těsně u zdi. Pak nás vzali za vlasy a tloukli nám hlavou o zeď a neustále křičeli a každou chvíli někoho tloukli. To byl takový teror, aby nás zlikvidovali psychicky.“ Po tomto vstupu byl Ludvík Šablatura umístěn do samotky. Za zamřížovanými okny byla již slyšet postupující fronta a Ludvík Šablatura si trochu naivně přál, aby byla věznice bombardována; myslel si, že by v nastalém zmatku mohl z věznice uniknout. Konec války však pro něj byl ještě velmi daleko.

Hroutící se Německo mělo materiální zabezpečení sotva pro své vojáky a na své odpůrce ve vězeních myslelo jen velmi málo. „Jídlo téměř žádné. Nejhorší byl právě ten hlad a žízeň. To bylo tak demoralizující, že člověk říkal, že mu to je všechno jedno.“

Výslechy na gestapu

Ludvíka Šablaturu vozili Němci k výslechům na Fifejdy. Hned po snídani, ke které bylo něco, čemu dozorci říkali černá káva, jej naložili a odváželi do služebny gestapa. První otázkou Němců bylo, zda rozumí německy. Šablatura takticky odpověděl, že nikoliv, ač to nebyla pravda. Tím dostal jakousi výhodu, že mu Němci museli sehnat tlumočníka a tím mezi německou otázkou a jejím českým překladem získával čas na rozmyšlenou. A Němci toho o jeho odbojové činnosti museli vědět dost. Neboť první, co mu řekli, bylo jeho krycí jméno. „To je konec,“ projelo mu hlavou. „To už tady jen těžko můžu oponovat.“ Šablatura však byl rozhodnut nepromluvit a raději zahynout. Němci se ptali na vztah ke generálu Braunovi, jak často tam chodil, jak se znali atd. A když se jim odpověď nelíbila, jen švihli po Ludvíku Šablaturovi bejkovcem . „To bylo samozřejmě hrozně bolestivé. Ale nejhorší bylo, že tam měli dva stoly. Spoutali člověka před koleny a mezi ruce a nohy dali tyč. A to bylo na těch stolech a viselo se tam jako na nějakém kozelci.“ Pak přišly otázky, a když se jim odpověď nelíbila – švihli ho. „A nejvíce do rozkroku. Tam to bolelo nejvíce.“ Samozřejmě tento způsob výslechu nemohl trvat dlouho. Vězeň brzy ztrácel vědomí, a proto tam měli vyšetřovatelé přichystán kýbl s vodou, který na dotyčného vychrstli, aby se alespoň trochu probral, a mohlo se pokračovat dále. Když ani to nepomáhalo, odvlekli dotyčného do sklepní kobky v přízemí budovy, kde v chladu a vlhku mučená osoba přišla k sobě, a odpoledne se mohlo zase pokračovat. „Bylo to velké utrpení. Už jsem měl ta zápěstí tak citlivá, že bolest byla téměř nesnesitelná.“ Po několika dnech, počátkem dubna roku 1945, výslechy ustaly, naložili Ludvíka Šablaturu do zeleného antonu a místo na služebnu gestapa v Ostravě ho dovezli na vlakové nádraží.

V Kounicových kolejích

Naložili ho do vagonu, ve kterém již byli generál Braun a František Klein (Franta). Celkem jelo vagonem devět vězňů a sedm strážců. Ti dbali hlavně na to, aby si Ludvík Šablatura s generálem Braunem nebo Františkem Kleinem nemohli vyměnit sebemenší vzkaz. „Franta měl na obličeji takový šrám a generála Brauna jsem nemohl ani poznat. On už měl v té době kolem šedesáti let. Barva jeho obličeje byla taková šedivá.“ Výslechy ho dost poznamenaly.

Cílem jejich cesty byly Kounicovy koleje v Brně. Tam je rovněž rozhodili jednotlivě do cel, ale již to nebyly samotky jako na ostravských Odrách. A protože Kounicovy koleje nebyla speciálně vybudovaná věznice, ale studentská kolej, fungoval po celé budově perfektně vězeňský telegram po radiátorových trubkách nebo skrz slabé zdi. Tak se vězňové dozvídali o postupu Rudé armády a dokázali se alespoň trochu orientovat v událostech.

Jednou v noci zavládl na kolejích ruch. Vyvolávání jmen a odchod vězňů z cel. Až později se Ludvík Šablatura dozvěděl, že šlo o transport vězňů do Mauthausenu, ve kterém bylo mnoho lidí z Beskydska zadržených ve stejné kauze jako Ludvík Šablatura. „A jak se říká, dostali takzvané papírové šaty. Všichni do toho Mauthausenu dojeli a skončili v plynu, ani jeden se z nich nevrátil. A za dva dny byl další transport. A to vyvolali i mě.“ Tentokrát šlo o transport větší, z Kounicových kolejí nastoupilo cestu do neznáma okolo 500 vězňů. (Transport byl vypraven 10. dubna 1945 na Velikonoční neděli – Vzpomínky Ludvíka Šablatury.)

Transport z Brna

Po obrovských organizačních potížích, kdy se vězni několikrát vraceli na cely a zase byli shromažďováni, byli nakonec vměstnáni do dobytčích vagonů po 120 lidech v jednom vozu. „Bylo to tak natěsnané, že se tam prostě jen stálo. A pokud se někomu udělalo špatně, což se udělalo, neboť bylo strašné horko… ti lidé byli vysíleni, staří, nemocní, zůstali zavěšeni mezi lidmi.“ Za těchto strastiplných podmínek projížděli různá moravská a česká nádraží, až dorazili do Prahy. Tam je místní lidé přivítali transparentem, že za dva dny bude po všem a že K. H. Frank utekl. To dávalo vězňům v dobytčácích alespoň trochu naděje, že konec trápení je opravdu blízko. Ve vlaku se také rozkřikl název cíle jejich transportu. „Miroschau. Kde to je? Padaly otázky. Pak jsme se ale domákli, že je to u Rokycan.“ (Mauthausen byl již v té době obsazen americkou armádou.) Tam již kdysi vznikl internační tábor pro lidi, kteří měli problémy se zákonem. Nyní se měl stát jejich dočasným domovem. (Brno opustili krátce před půlnocí a do Mirošova dorazili v 8 hodin ráno po 20 hodinách jízdy – Vzpomínky Ludvíka Šablatury.)

Mirošov

Hned na nádraží se dozorci ptali, kdo umí německy, aby byl ustanoven jakýsi styčný důstojník mezi správou tábora a vězni. „A kdosi řekl, že generál Braun… I když byl na tom velmi špatně. Chyběly mu nějaké léky.“ Přesto se tlumočení ujal a seznamoval vězně s řádem tábora.

Do tábora však bylo potřeba ještě dojít. Cesta vedla přes obec, a když vězňové seřazení v pětistupech kráčeli po hlavní cestě obstoupeni dozorci na koních a pobíhajícími psy, poskytli místním občanům otřesný obraz. Vězni se navzájem podpírali, aby jeden druhému pomohl, neboť kdo padnul na zem, byl nemilosrdně likvidován.

Po příchodu do tábora byl Ludvík Šablatura ubytován v baráku 16/3, generál Braun se ocitl v sousedním bloku. Hned po ubytování začal platit přísný táborový řád. Vězni chodili pracovat do okolí, někomu se dokonce podařilo uprchnout. Tím práce vězňů skončila a vězni byli již drženi jen za ostnatým drátem tábora.

Po krátkém čase byl navázán kontakt s obyvateli Mirošova. Na baráku, kde byl ubytován Ludvík Šablatura, sloužil rakouský bachař a ten zprostředkoval spojení s představiteli obce. „On předával zprávy mně a já dále generálu Braunovi. Navázali jsme spojení s ilegálním národním výborem v Mirošově.“ Od tohoto spojení si slibovali vězni hlavně pomoc ve věcech, jichž se jim dostávalo nejméně – šlo o potraviny a léky. Tím vznikla velmi spontánní a solidární akce. Obyvatelé Mirošova totiž uvedená prosba o pomoc velmi stmelila a celá obec dala dohromady prostředky, aby vězněným pomohla. Ze začátku šlo jen o chleba, později i o vařené teplé jídlo. A tak s povolením velitele tábora, které vyjednal generál Braun, byl vězňům zajištěn přísun potravin, což mnoha z nich umožnilo dožít se konce války. Nezanedbatelnou podporou obyvatel Mirošova byly i zprávy o pohybu spojeneckých vojsk, které vězňům dávaly mnoho sil do posledních dnů války. (Napsané požadavky vězňů předával generál Braun Ludvíku Šablaturovi a přes rakouského bachaře byly vynášeny do Mirošova k představitelům národního výboru.)

Ač internační tábor v Mirošově nepatřil k táborům vyhlazovacím, nebyl režim v něm nijak mírný. Kdo se provinil proti vnitřním předpisům tábora, „byl vyhnán pod okap, když pršelo. Nebo když ukradl někdo brambor, byl ztlučen. Prostě někteří se chovali tak, jako by si mysleli, že ještě můžou válku vyhrát.“

Konec války

„My jsme byli s Mirošovskými domluveni, že až bude konec války, začnou houkat sirénami.“ A 5. května 1945 ráno se tak stalo. Američané sice ještě neobsadili obec, ale Němci brali vše, co by mohli použít, a utíkali z tábora pryč. Až když okupanti obec opustili, objevily se první jednotky Američanů. Pro vězně to znamenalo svobodu, bohužel ne ještě propuštění a volný pohyb. V táboře se totiž objevil tyfus, a proto byla vyhlášena karanténa. Generál Braun a generál Koutňák, který byl do mirošovského internačního tábora přivezen dalším transportem z Kounicových kolejí, se stali veliteli tábora. Ludvíka Šablaturu a Františka Kleina ustanovil Braun svými pobočníky.

Z té doby má Ludvík Šablatura vzpomínku na události spojené s pražským povstáním. Generál Braun ho totiž poslal do Prahy pro svou generálskou uniformu. S národním výborem v Mirošově bylo domluveno, že dostane vůz a řidiče a bude moci vyrazit do hlavního města. V Rokycanech narazili na americkou armádu. To setkání se vrylo do paměti Ludvíka Šablatury tak, že ho ještě nyní popisuje těmito slovy: „Obrovská, spousty techniky, jedno auto za druhým a všechno možné, pancéřové jednotky. Černoši… jen bílé zuby mu byly vidět. A já si říkám: Oni tady stojí a Praha volá o pomoc.“ Ludvík Šablatura se opravdu přes demarkační čáru do Prahy dostal, uniformu na MNO vyzvedl a odjel zpět do Mirošova.

Postupně se vše dostávalo do mírových kolejí. V polovině května byl vypraven vlak se zajatci z Mirošova, který směřoval přes Prahu na Moravu. V Hranicích na Moravě byl již od místní posádkové správy přidělen generálu Braunovi služební vůz. Generál si za spolujezdce vybral své nejbližší z odboje, kteří ho doprovázeli i v dobách věznění – Ludvíka Šablaturu a Františka Kleina. (Ludvík Šablatura píše ve svých vzpomínkách: „14. května 1945 jsem otevřel dřevěnou branku plotu u domu čp. 295 v Trojanovicích na Bystrém …a zase uviděl svoji maminku. Už snad ani neměla slzy, ty za tu dobu vyplakala… A to, že jsem viděl otce, milé sestry a bratra. Po těchto chvílích se namane myšlenka, jak dovede být život krutý. Ale proč?“ Vzpomínky Ludvíka Šablatury.)

Život po válce

Po válce Ludvík Šablatura dokončil střední lesnickou školu v Hranicích na Moravě. Ve studiu pokračoval dále na Vysoké škole zemědělské v Brně. Za svého studia v Hranicích dostal také pozvání od vojenské akademie, aby si převzal vyznamenání za činnost v odbojové organizaci Beta.

Po válce začal Ludvík Šablatura rovněž sportovat. Vybral si tradiční sport beskydských hochů – stal se sdruženářem. Později se vypracoval až na reprezentanta do akademického národního družstva a po absolvování vysoké školy přešel do pražského klubu ATK v Praze. Často pak jezdil na soustředění do Harrachova, kde postupně navázal kontakty s místními lesníky, kteří mu po ukončení vojenské služby nabídli práci v harrachovském polesí. Když zakončil aktivní sportovní činnost, působil na ČSTV v sekci lyžování.

„Všechno směřování, i politické, by mělo směřovat, aby se již neopakovaly ty hrůzy… a nedovolit, aby se revanšismus vloudil do našeho života a dění. Protože si myslím, že to utrpení lidí bylo děsné,“ uzavřel své vyprávění Ludvík Šablatura.