Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechápali jsme, proč někdo tluče ubožáka, který nemůže jít dál
narodila se 3. května 1933 v Holicích
její kamarádky, Židovka a Romka, nepřežily věznění v koncentračním táboře
o jejich konci vyprávěl jeden z přeživších
otec musel do Německa na nucené práce
uprchl a do konce války se skrýval doma
pamětnice vídala pochody smrti procházející Holicemi
sledovala brutalitu jejich strážců
v době holického povstání ji otec společně s matkou ukryl v lese
vrátily se zpět o několik dní později do rozbitého města
stala se svědkem smrti partyzánského velitele K. Korovina
její strýc František Branda přišel v 50. letech o majetek i svobodu
manžel pamětnice sloužil u Pohraniční stráže na Šumavě
z pragmatických důvodů vstoupil do komunistické strany
Věra Šádová žila v roce 2022 v Holicích
V roce 1940 začala Věra Šádová chodit do obecné školy v Holicích. Do její třídy patřily i dívky Gabriela Freiová a Marie Růžičková, první z nich byla Židovka, druhá Romka. Ani jedna se nevrátila z koncentračního tábora v Osvětimi. „Po válce jsme čekali na naši kamarádku Gábinku, ale už jsme ji nikdy neviděli,“ říká smutně pamětnice.
Tatínek musel odejít do Německa na nucené práce v továrně na vojenský materiál. Později se dostal do Vídně, odkud po bombardování uprchl. Vrátil se domů a skrýval se až do konce války.
V závěru války Holicemi procházely pochody smrti se zuboženými vězni, jimž místní nosili jídlo. „Zdálo se nám neskutečné, že někdo může být tak unavený, že už nemůže jít dál, a jiný ho tluče, to jsme neuměli jako děti vůbec pochopit,“ popisuje Věra Šádová okamžiky soucitu nad ubožáky, které poháněly vpřed jen obušky.
V květnu 1945 proběhlo v Holicích povstání, při němž místním občanům pomáhali partyzáni z okolních lesů. Věru Šádovou s maminkou otec ukryl v obavě před německou brutalitou. „Přiběhl z města domů a říkal, že se musíme honem sbalit a odejít. Tak jsme vzali vozíček a na něj dali to nejnutnější. Táta nás doprovodil k lesu a vrátil se do Holic,“ vypráví pamětnice o nezapomenutelných okamžicích dětství.
Při pozdější slavnostní přehlídce partyzánů na holickém náměstí zemřel sovětský partyzán Konstantin Korovin. Pravděpodobně ho zastřelili agenti sovětské NKVD. Okamžik jeho smrti pamětnice viděla spolu se svými kamarády.
Strýc s tetou přišli po únoru 1948 o veškerý majetek. Továrníka Františka Brandu odsoudili na 15 let do vězení, dostal se domů až na amnestii v roce 1960. Po propuštění pracoval jako dělník. Později ho za vedení takzvaně protistátních řečí uvěznili znovu, tentokrát na dva roky.
Věra Šádová se narodila 3. května 1933 v Holicích. Děda Antonín Veselý se živil jako švec, babička Marie Veselá byla v domácnosti. Maminka Marie Veselá, rozená Velínská, a otec Arnošt Veselý pracovali u obuvnické firmy Hermann Hirsch v Holicích. Po svatbě si koupili domek na hypotéku, a přestože panovala světová hospodářská krize, domek bez potíží splatili. Kromě Věry neměli žádné dítě.
Krutost války pocítila už šestiletá, kdy dvě její kamarádky Gábinka a Márinka musely z rasových důvodů opustit školu a spolužáky. Nicméně všechny děti se nadále navštěvovaly a hrály si spolu. Rodinu Freiových však odvezli po roce 1942 spolu s dalšími židovskými obyvateli nejprve do Terezína a pak do Osvětimi. Tam skončila i romská rodina Růžičkových.
Z pozdějšího vyprávění Márinčina otce Josefa Růžičky vyplynulo, že se v táboře setkal s rodinou Freiových. Otec Frei zemřel pravděpodobně brzy po příjezdu do lágru. Matka se starší dcerou Kateřinou pracovaly v kuchyni. Mladší dcera Gabriela trávila čas s mnoha dalšími dětmi.
Josef Růžička měl s Freiovými dobré vztahy, vypomáhal jim podle svých možností a na oplátku mu přilepšovali jídlem. Jednou přiběhl do kuchyně a povídá: „Víte, paní Freiová, že děti jdou do sprch? Jdou se sprchovat! Víte, co to znamená?“ A ona se lekla a řekla: „Ano, vím.“ Praštila s vařením, popadla dcerku Kateřinu a běžela na shromaždiště, kde se již malé děti řadily k nástupu do plynové komory. Byla mezi nimi také její mladší dcera Gabriela.
Matka se musela rozhodnout během okamžiku, že ji nenechá jít na smrt samotnou. Nakonec odešly do plynu společně všechny tři. „Vyprávěl nám o nich Josef Růžička, když po válce přišel zpátky do Holic. I on přišel o celou rozvětvenou rodinu, včetně malé Márinky. Kromě něj nezůstal z rodiny naživu vůbec nikdo,“ vypráví pamětnice tragický příběh podobný příběhům mnoha jiných židovských i romských rodin.
Věřin tatínek Arnošt Veselý musel odejít do Německa na nucené práce. Pracoval s ostatními nasazenými v továrně na holandských hranicích, ale jak fronta postupovala, museli se stáhnout hlouběji do vnitrozemí. Na podzim 1944 se dostal až do Vídně, kde pracoval na letišti v továrně na letecký materiál.
V neděli míval volno, a tak se hojně procházel po okolí, protože chtěl poznávat místní kulturu, přírodu i památky. Jednou, když byl na výšlapu okolo Vídně, přišel velký nálet a zničil jak továrnu, tak ubytovnu se všemi pracovníky. Všichni jeho kolegové a známí zemřeli.
Arnošt Veselý využil této situace a tajně přešel hranice do Čech. Tak se v závěru roku 1944 dostal domů a skrýval se do konce války. „Maminka z toho měla nervy, hrozilo vyhlazení celé rodiny. Ale tátu nikdo neudal, přestože o něm museli vědět,“ s přesvědčením říká pamětnice.
Potravin a dalších věcí denní spotřeby se rodině nedostávalo. Nejprve měli peníze od tatínka, které jim posílal z Německa a z Vídně. Když se občas zpozdily, museli nakupovat na dluh, ale aspoň nějaké stále přicházely. Nicméně po jeho útěku a příchodu domů tok peněz vyschnul. Jelikož pochopitelně nebyl přihlášený k pobytu, nedostával ani potravinové lístky.
Maminka občas někde vypomáhala, ale jelikož se u ní už tehdy objevovaly příznaky Parkinsonovy nemoci, stálou práci mít nemohla. Malá Věra chodila s kamarádkami ke švadleně Kučerové, která je učila šít či plést a mnoha dalším dovednostem.
V roce 1944 se odehrálo několik náletů na průmyslovou oblast v Pardubicích. Jednou v noci rodinu Veselých vzbudilo houkání sirén. Honem vstali a dívali se, jak letadla nalétávají na určité objekty a na padající bomby. Pak letadla odhučela a zase šli spát.
V Holicích se k tomu váže půvabná legenda o pilotovi Václavu Baumannovi, jenž odtud pocházel. Po začátku války uprchl do Velké Británie a vstoupil do RAF. Legenda praví, že byl pilotem letadla, jež několikrát bombardovalo Pardubice. Když letěl nad Holicemi, udělal prý okruh navíc a zamával křídly na pozdrav. Nicméně pravda je taková, že Václava Baumanna v roce 1942 sestřelili a zajali. A přestože se v roce 1944 vrátil do Anglie, do konce války již s letadlem nevzlétnul. (zdroj: https://www.valka.cz/Baumann-Vaclav-t19220)
Poslední rok války procházely Holicemi takzvané pochody smrti. Na úprku před postupující frontou hnali Němci vězně z různých koncentračních táborů. Nesměli být osvobozeni spojeneckými armádami, aby nemohli vydávat svědectví o německých zločinech. „Někteří už dál nemohli a vojáci je bili. My děti jsme už ani neunesly dívat se na to,“ vysvětluje pamětnice své tehdejší dětské vnímání vojenské brutality.
Ačkoli vězně hlídali, občas se některým povedlo uprchnout. Tři Rusové, kteří z takového transportu utekli, se schovávali do konce války v Holicích na pile u Flanderků.
Místní lidé pochody vězňů vždy bedlivě sledovali a snažili se jim předávat jídlo. Jednou šla pamětnice s ostatními dětmi do provizorní školy v budově sokolovny. Děti procházely kolem davu vězňů, kterým jejich hlídači dovolili odpočinout si v parku. Před nimi šla sousedka Koubková na odpolední směnu do práce. Když viděla ubohé vyzáblé vězně v hadrech, sáhla do kabelky a hodila jim svou svačinu. „Dodnes vidím, jak ten krajíc chleba letí vzduchem a jak se o něj ti lidé porvali. Neumím si představit takový hlad,“ vypráví Věra Šádová.
Závěrem války Holicemi, které leží na hlavním tahu na Hradec Králové a Pardubice, projížděli němečtí uprchlíci či vojáci, kteří se chtěli vyhnout kontaktu se sovětskou armádou. Mezi lidmi se šířily zvěsti o blížící se frontě a kapitulaci Němců. Atmosféra ve městě vyvrcholila povstáním, jež začalo 5. května. Vedli ho velitelé 5. oddílu partyzánské brigády M. Jana Husa a představitelé města.
Občané nadšeně strhávali německé nápisy a vyvěšovali vlajky. Zásobili se zbraněmi z německých muničních vagonů odstavených na holickém nádraží, kde se kromě lehkých zbraní a munice nacházela dokonce i děla. Místní rozhlas vyhlásil mobilizaci všech bojeschopných mužů. Přicházely i posily z okolních obcí. Do města přišli partyzáni a zapojili se do ozbrojených střetů. V jejich průběhu padlo do zajetí asi 300 Němců.
Nicméně německá ustupující armáda potřebovala mít zajištěný průchod. Na potlačení povstání v Holicích proto soustředili veškerou dostupnou sílu. „Táta tehdy přiběhl z města a říkal, že se chystá zátah a budou vypalovat Holice. Na vozíček jsme dali to nejnutnější a odešli jsme směrem k lesu, kam nás táta vyprovodil,“ vypravuje pamětnice a dodává, že je hajný ubytoval v hájovně.
V neděli 6. května přitáhly německé jednotky a obklíčily Holice. Tři bombardéry shazovaly bomby na bránící se povstalce. Jedno z letadel se obráncům dokonce podařilo sestřelit. Nicméně soustředěnému pozemnímu i leteckému útoku město podlehlo. Následně Němci znovu obsadili Holice a partyzáni se stáhli zpět do lesů. „Maminka mě poslala domů, abych vyzvedla nějaké jídlo. Tatínek mě pak vyprovázel nazpět a potkali jsme německou hlídku v transportéru. Ale naštěstí nás nechali jít, když viděli neozbrojeného muže s dítětem,“ popisuje pamětnice dramatické okamžiky.
Němci postupně město opustili a 9. května je vystřídali vojáci Rudé armády. Za několik dní holického povstání zemřelo několik desítek místních občanů a partyzánů. Při bombardování utrpělo mnoho budov ve městě včetně vypálené radnice. „Dům mého strýce Františka Brandy měl úplně vytlučená okna, stejně jako všechny domy na náměstí. Všude bylo plno střepů,“ říká pamětnice a vzpomíná, jak s ostatními dětmi sedávala na zídce u křižovatky Na Špici a šťastně mávala projíždějícím vojákům Rudé armády, kteří mávání s radostí opětovali.
Na holickém náměstí se 21. května odehrála slavnostní přehlídka partyzánů spojená s předáváním vyznamenání. Na náměstí se postupně shlukovaly davy občanů. Děti, včetně dvanáctileté Věry, si posedaly na ploty a zídky. „Před hotelem Jiří se na volném prostranství seřadili partyzáni. Všimli jsme si, že od Pardubic přijíždí transportér s vojáky, kteří pak vystoupili a v rukou drželi samopaly. A pak třeskla rána a jeden z těch partyzánů se svalil k zemi. Transportér se prudce rozjel z náměstí směrem na Hradec,“ popisuje tragickou příhodu Věra Šádová.
Až později se dozvěděla, že mrtvý se jmenoval Konstantin Alexejevič Korovin, jeden z velitelů partyzánského oddílu. Panovalo podezření, že ho zastřelili agenti sovětské NKVD, ale při policejním vyšetřování ani při pozdějším archivním bádání se nic neprokázalo.
Pohřeb následoval o několik dní později. Před sokolovnou stál katafalk, na němž vystavili tělo. Odtud ho nesli vojáci na ramenou přes celé město až na hřbitov. Mrtvého partyzánského velitele vyprovázely zástupy lidí. Měsíc po jeho smrti se narodil syn Konstantin Korovin, jehož matkou se stala jedna z českých odbojářek.
Po válce Věra Šádová nastoupila na Odbornou školu pro ženská povolání, kterou v průběhu studia změnili na střední zdravotnickou školu. V roce 1948 studium úspěšně zakončila maturitou. Našla nejprve kancelářskou práci ve firmě Centrotex v Náchodě, ale po necelém roce přestoupila do holické Autokarosárny.
V roce 1952 si vzala Aloise Šádu. Ještě toho roku se jim narodilo první dítě, o dva roky později přišel na svět druhý potomek. Po mateřské dovolené nastoupila jako vedoucí prodejny ve vsi Turov, kde zůstala deset let. Poté získala práci v kanceláři firmy Kovopodnik v Holicích, kde zůstala do důchodu. S mužem žila ve šťastném a naplněném vztahu až do jeho smrti.
Strýc František Branda provozoval v Holicích továrnu na výrobu bot, jež zaměstnávala dvě stovky lidí. Nicméně v roce 1948 přišel komunistický převrat a prosperující podnik mu vyvlastnili. Poté mu vzali i honosný dům na náměstí a přidělili náhradní ubytování v maličké a studené dílně.
Později byl František Branda zatčen a uvězněn ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích. Jeho manželka Františka Brandová se rozhodla jet za ním na návštěvu. „Požádala mě, abych jela s ní. Bála se, že jakmile za ní zaklapnou dveře, už ji nepustí ven a ona chtěla, aby se kvůli jejich dětem vědělo, co se s ní stalo. Navštívila ho, předala mu pár maličkostí a naštěstí zase mohla odejít,“ vypráví pamětnice.
Strýce odsoudili na 15 let za velezradu. Trest si odseděl ve věznicích v Jáchymově nebo Leopoldově. Pustili ho v roce 1960 na amnestii. Nicméně za půl roku seděl znovu ve vězení. Vedl protistátní řeči a dostal další dva roky vězení, jež si odpykal ve věznici v Příbrami.
Tetu Františku Brandovou nikde nechtěli zaměstnat, byla přece ženou kriminálníka. Přežila i se svými dvěma dětmi jen díky svým třem bratrům, kteří ji podporovali. Nakonec sehnala aspoň práci žehlířské dělnice v provozovně na výrobu dámských oděvů.
Věra Šádová svou tetu často navštěvovala, a to i se svým manželem. „Věděla, že je komunista a vždycky mu povídala: ‚Tak co, Lojzíku, kdy to praskne?‘ A manžel jí říkal, že tohle je navěky. A ona odpovídala: ‚Ale Lojzíku, jděte do prdele! To přece musí prasknout!‘ A takhle se kamarádsky špičkovali,“ směje se pamětnice.
V době, kdy se mu narodilo první dítě, musel Alois Šáda narukovat na povinnou vojnu. Nastoupil u pohraniční služby ve Volarech a odsloužil si 30 měsíců. „Manžel si na službě u pohraničníků velmi zakládal, ještě po letech jezdil navštěvovat známá místa,“ zdůrazňuje pamětnice.
Rád mluvil o jedné události, která se v době jeho služby stala. Dva vojáci dostali propustku a šli do místního hostince. Proti tehdejším předpisům se později rozdělili, jeden šel do kasáren a druhý zůstal na místě. Během cesty zpět v lese objevil skupinu lidí a s namířenou zbraní je dovedl ke své jednotce. Nejprve dostal trest za nepovolený úkon, navíc pod vlivem alkoholu. Ale po jeho skončení mohl za odměnu odejít okamžitě do civilu.
Alois Šáda vystudoval obchodní akademii. Pracoval v podniku TOS Holice, později v TMS v Pardubicích, odkud zase přešel zpět do holického TOSu. Pracoval vždy ve vyšších funkcích jako obchodní náměstek či obchodní ředitel. Zároveň učil soukromě jazyky, uměl výborně anglicky, rusky, německy a francouzsky.
Z pragmatických důvodů vstoupil do komunistické strany. Nicméně si rád pustil rádio Svobodná Evropa, aby měl srovnání, jak se politika jeví z našeho pohledu a jak v západní Evropě. „Náš soukromý život byl přesto vždycky mimo politiku. Nikdy nekomentoval nic, co probírali třeba na schůzi nebo co slyšel v zahraničním rozhlase,“ tvrdí pamětnice a dodává, že nikdy nikomu neublížil, naopak mnoha lidem pomohl.
Sametovou revoluci přivítali a zúčastnili se několika demonstrací. Manžel vrátil členskou legitimaci KSČ. Ačkoli všichni věděli, že byl komunista, na své pozici obchodního ředitele zůstal i nadále. „Čekali jsme, že přijde období klidu a blahobytu, kdy si koupíme všechno, co jsme vídali na Západě, a nebudou žádné fronty, pořadníky ani úplatky. A že už se nebudeme muset bát válek,“ shrnuje pamětnice své tehdejší představy.
Věra Šádová byla vždy přesvědčena, že ke spokojenému životu jsou potřeba dobré vztahy s rodinou, příbuznými a přáteli. Prožila naplněný život a jeho konce se nebála. „Až přijde ten čas, bude to v pořádku. Tak to má být,“ zakončuje své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Martina Opršalová Dašková)