desátník Miloslav Šafrán

„Pokud bych mohl těm mladým něco říct, tak aby nikdy nezaváhali, kdyby naše republika byla v nějakém ohrožení. Aby nikdy na nic nečekali, a pokud to bude jenom trochu možné, i za cenu, že by se to nemuselo podařit, tak snažit se co nejrychleji zapojit do takové armády nebo organizace, která zaručuje nebo by byla schopna to zlo, které by nás potkalo, nějakým způsobem zlikvidovat. Ať tak nebo onak. Ale každopádně nedopustit, aby se zase nějací – ať už to byli fašisti, nebo komunisti – nemohli národ znovu terorizovat a dohnat do takové situace, jako jsme byli my. I když už letos budu mít těch osmdesát let, a pokud bych to jenom trochu zvládl, tak bych neváhal.“

„Mamince sebrali ten důchod po tátovi, ten legionářský důchod. Tak to jsem se jednoznačně proti tomu postavil. Ve mně se odehrála taková nechutná vzpomínka, když si uvědomím, že ti nenávidění Němci mojí mámě nechali ten důchod, který dostala po tátovi ještě za první republiky Masarykovy. Němci to klidně vypláceli dále a přišel rok 1948 a komunisté jí to bez nějakého dalšího vyrozumění zastavili a už to nedostala. Až teprve v roce šedesát osm jí to zase znovu přiznali. Ovšem to bylo na krátkou dobu, protože matka v krátkém čase na to zemřela, takže zase z toho neměla nic. Tak to ve mně zanechalo takovou nedobrou vzpomínku na ten režim, který samozřejmě se mi taky odvděčil tím, že mě označil jako třídního nepřítele a odsoudil mě na šestnáct let pro velezradu. Odseděl jsem si víc než deset let, necelých jedenáct. A z toho jsem devět let pracoval v uranových dolech. Od té doby mám na to různé vzpomínky, nechutné samozřejmě. A to je právě to, co mně v té paměti nejvíce utkvělo, že ti lidé – ať už to byli moji příbuzní, nebo ostatní lidé, kteří nikomu nic neudělali. Jenom proto, že jim bylo ublíženo a oni o tom veřejně mluvili. Samozřejmě nesympatizovali s komunisty, tak dopadli, tak skončili.“

„V uranových dolech byly likvidační, koncentrační tábory, kde se nikdo nezajímal, jak ten člověk dopadne nebo co se s ním stane, protože tam nebyly ani ty nejzákladnější ochranné pomůcky. Ani rukavice. Ten uran, který se nacházel u nás na našem území, byl nejbohatší uran na světě. Kde se nikde nenacházel v takové síle jako právě tady. Proto byl tady takový zájem o ten uran, který my jsme tam museli dobývat za strašných podmínek a který se vyvezl všechen do tehdejšího Sovětského svazu. Tam ho museli mít tolik, že si s ním nevěděli ani rady, protože denně ze všech těch táborů, co tam byly na tom Jáchymově, a tam jich bylo nejmíň deset těch šachet. Ty šachty tam byly čistě na ten uran. A pak ještě bylo Příbramsko, tam bylo taky asi pět nebo šest těch šachet, které produkovaly tolik toho uranu. Normy tam byly. Když jsme tam nastoupili, tak bylo na hlavu dvacet centimetrů té vyražené chodby, po pár letech už to bylo metr dvacet, protože ta technika… tak technika, to se nedá říct, ale už ti muklové, jak nám říkali, se zapracovali. To z nich byli tak výborní horníci. A to jenom proto, že každý chtěl přežít. Zavedli tam tři druhy stravenek. Ten nejhorší měl barvu zelenou, to byli ti, co nesplnili sto procent. Tak ti dostali jen hornickou stravu bez masa, jenom tři plátky knedlíků, trochu jakési té omáčky, polévka jakási. Ti, co už potom měli těch sto procent, tak už bylo to maso k tomu obědu. No nijak moc, ale to už stačilo, že se každý mohl najíst. A potom ještě byl třetí, červený, to bylo nad sto dvacet procent. Tam už byly určité výhody, i v tom, že mohl psát domů častěji. Jinak ti, co neplnili, tak nemohli mít vůbec žádnou návštěvu, ani psát domů nemohli, prostě nic. A brigády. Jakmile se vrátili ze směny, ze šichty, tak už za chvíli je tam rozhlas volal: 'Nástup na brigádu!' Tak se tam zacházelo s lidmi. Já jsem ještě potom z toho Bratrství na Jáchymově se dostal do Příbrami a odtamtud mě potom propustili na tu amnestii. Takže tam jsem bylo hodně dlouho, asi osm let jsem tam byl. Takže jsem to tam vše moc dobře znal. Tam dokonce byl bunkr v zemi, bez větrání, bez ničeho a tam dávali ty, kteří se kázeňsky provinili proti táborovému režimu. A tam i někteří zemřeli, protože bez vzduchu… a v zimě to byla hrůza úplná."

„Miloslav Šafrán, narozen 7. prosince 1924. Výchova v rodině byla u nás, jako v té době u většiny lidí, poměrně dost nábožensky založená. Jako žák už tehdy jsem chodil do Sokola v Kylešovicích, dneska to je Opava všechno. A potom jsem absolvoval obecnou školu v Kylešovicích a čtyři třídy měšťanské školy v Opavě. A mezitím, jak jsem vychodil školu měšťanskou, tak německá armáda nás tady zabrala. To byly Sudety. Tak tehdy pracovní úřad, Arbeitsamt, jak oni tady tomu říkali, mně dal na vybranou tři řemesla. Buďto se vyučím sklářem, tesařem nebo zedníkem. Tak jsem si zvolil tu tesařinu. Měl jsem vztah k tomu dřevu. Už jako kluk ve škole jsme vyřezávali lupínkovou pilkou různé figurky a takové věci. A učil jsem se u německé firmy Adolf Kromer. Po třech letech učební doby jako svobodný, v té době už jsem měl osmnáct let, ročník 1924, který Němci vyhlásili jako ročník totálního nasazení do Německa.“

„Když jsme se dostali tady k nám do našeho kraje, tak to taky nebylo stoprocentní. Tak jsme se ukrývali ne u příbuzných, ale u známých, protože jsme počítali s tím, že u těch příbuzných by nás mohli hledat. Ale mezitím jsme se zase dověděli od našich dobrých, co nás ukrývali, že už se tady blíží sovětská armáda a že v ní nás tady osvobodí první tanková brigáda československá. Tak jsme si na ni počkali u těch Bolatic na tom Albertovci. Tam už byli někteří z té tankové brigády, tak jsme se tam s nimi seznámili. Postupně jsme se s nimi seznamovali, proběhl krátký výcvik a byli jsme přesunuti na Vítkovský stadion. Tam bylo takové velké soustředění. Tam nás očekával hrdina Sovětského svazu Josef Buršík. A odtamtud se potom ta tanková brigáda – to byly vlastně tři roty, první, druhá, třetí. Až potom se postupně. Já jsem se dostal do Milovic jako ta třetí rota. A tam jsme už jako vyškolení tankisté – ještě předtím samozřejmě jsme se tady zúčastnili vyčišťovacích akcí, to bylo na Bruntálsku, tam v těch lesích, poněvadž tam se skrývali takzvaní werwolfové. To byli němečtí vojáci, kteří už dále nechtěli bojovat, ale přepadávali tam místní obyvatele. Tak my jsme tam museli zakročovat. Přestože válka byla už u konce, ještě pořád různé bojůvky otravovaly ovzduší. To byla naše práce s nimi udělat jakýsi pořádek. Což se nakonec povedlo. To bylo právě tam u Andělské hory, tam jsme jich chytli asi dvanáct, byli pochytaní. A drželi jsme je tam v takovém zajetí. Až potom jsme se dozvěděli, že byli kdesi odtransportováni. To už nevíme, poněvadž tam pro ně přijela taková zvláštní skupina, která to měla na starosti. Oni byli v uniformách, samozřejmě byli uniformovaní. To byli dobře vyzbrojení vojáci, kteří prošli už od Stalingradu. Takže oni měli obrovské zkušenosti, co se týče vedení takových akcí. A taky tam byli mrtví z řad našich kluků. Už si dneska ani nevzpomenu, kteří to byli. A pochopitelně, že byly tam i takové případy, že došlo k rozsudkům nad některými. Že byli tam i dokonce zastřeleni. Poněvadž oni si byli vědomi toho, že buď oni, nebo my.“