Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Šafránková (* 1933)

Děti by se měly učit

  • narozena 2. června 1933 v Hlubokém u Bystřice nad Pernštejnem

  • vyrůstala na rodinném hospodářství

  • rodiče za války ukrývali zásoby před povinnými odvody

  • na konci války se v okolí skrývali partyzáni

  • od 50. let pracovala v JZD

Pořád bylo co dělat

Zdeňka Šafránková, rozená Kadlecová, se narodila 2. června 1933 v obci Hluboké u Bystřice nad Pernštejnem. Z dětství si vybavuje hlavně školní léta. V létě chodili do tři kilometry vzdálené školy ve Veselí pěšky, v zimě jezdili na lyžích. Pamětnice byla už od dětství zvyklá pomáhat rodičům na hospodářství. „Když jsem přišla ze školy, zapřáhla jsem krávy a šla jsem do lesa pro dřevo. Pásli jsme husy nebo krávy. Pořád bylo co dělat,“ vzpomíná Zdeňka Šafránková. Ve stavení nebyla elektřina, po večerech musela rodina svítit petrolejovou lampou. Zdeňka však prožívala bezstarostné dětství.

Za války jsme zmatek nezažili

Z počátku války si toho Zdeňka Šafránková mnoho nepamatuje, vzpomíná však na všeobecnou mobilizaci v září roku 1938, kdy se do vojenské uniformy oblékl i její otec. Za války musela rodina odvádět povinné množství surovin. „Museli jsme odevzdávat obilí, mléko, vejce, máslo, to všechno jsme museli odevzdávat. Naši udělali takové díry ve skalách a do toho dali dřevěnou bednu, kde bylo složené obilí. Tam jsme to schovávali před Němci, abychom to nemuseli odevzdávat,“ vypráví pamětnice. Také vzpomíná, že během války neměli dostatek oblečení, proto musela do školy nosit boty otce.

Partyzáni se schovávali i v kostele

V posledních měsících války okolní lesy často pročesávali čeští četníci, kteří měli za úkol najít ukrývané partyzány. Ti se prý v létě schovávali ve skalách a v zimě v bunkrech. V závěru války našli někteří partyzáni útočiště v kostele, kam jim místní nosili jídlo. I Zdeňčin otec se tehdy podílel na této pomoci. Pamětnice však vzpomíná, že někdy partyzáni naháněli okolí strach. „Když se napili, tak byli nebezpeční. Jeden z nich i střílel, ti druzí ho ale většinou zkrotili,“ říká Zdeňka Šafránková.

Na konci čtyřicátých let začala pamětnice pracovat v továrně na látky. V roce 1953 se provdala. V roce 1957 a 1959 se jim narodily děti. Poté změnila zaměstnání a až do důchodu pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Justýna Malínská (Jirásková))