Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Emilie Šalamonová (* 1928  †︎ 2017)

• narodila se roku 1928 ve Frélichově

• mateřský jazyk chorvatština

• česká škola v Šanově, po připojení pohraniční k Říši německá škola ve Frélichově a v Drnholci, německé (později české) gymnázium ve Znojmě

• otec Josef Šalamun, četník, bojovník za práva Moravských Chorvatů, 1948-1950 vězněn

• vystudovala medicínu, působila jako lékařka na Slovensku, poté ve Vsetíně a v Olomouci

• celý život si uchovává svou chorvatskou identitu

• zemřela 5. ledna 2017

Emilie Šalamonová  se narodila 21. května 1928 ve Frélichově na jižní Moravě. Frélichov nebyl jen tak obyčejná vesnice – místní obyvatelé, a mezi nimi i Mílina rodina, byli moravští Chorvati. Rodiče od dětství vedli Mílu k tomu, aby byla na svůj chorvatský původ hrdá – i když odlišovat se od většiny není vždycky jednoduché.

Za války Emilie navštěvovala německou měšťanku v Drnholci. Jednou se jí prý posmíval nějaký kluk a volal na ni: Pémin, Pémin. (To je hanlivé označení Chorvatů od některých Němců). A co na to Míla? Míla prý slezla ze svého kola, přišla ke klukovi a táák ho kopla. Dotyčný se potom už dále neposmíval.

Tento drobný, úsměvný příběh vypovídá mnohé: Míla byla sice malinká postavou, ale měla ohromnou vnitřní sílu a víru v Boží pomoc. Nepříznivých situací se nelekala, odhodlaně se jim stavěla. Tento přístup ve svém životě potvrdila ještě mnohokrát.

Po druhé světové válce měli být moravští Chorvati ze svých původních domovů vystěhováni. Otec sester Šalamonových, pan Josef Šalamon, se tomu snažil zabránit a bojoval za Chorvaty, jak jen to šlo. Bohužel, soukolí komunistického aparátu nezastavil a sám byl na konci čtyřicátých let uvězněn. Když se tehdy setkal se svojí dospívající dcerou Mílou, která se právě připravovala na studium medicíny, smutně jí prý řekl: Tak, s Tvým studiem je teď konec. A Míla? Razantně a odhodlaně odpověděla: To ćeme oš vidit! To ještě uvidíme.

A taky bylo co vidět. Dítě politického vězně to v padesátých letech rozhodně nemělo jednoduché, přesto se Míle podařilo vystudovat medicínu a stala se z ní lékařka, paní doktorka Šalamonová.

Po dokončení studií v roce 1953 dostala umístěnku na Slovensko, až do daleké Podbrezové v Nízkých Tatrách. Hory si oblíbila, často do nich chodila a byla z ní zdatná turistka.

S horami se však váže jeden z nejdramatičtějších momentů jejího života.

V létě 1960, na konci školního roku, se do Nízkých Tater vydala třída žáků čáslavské základní školy. Děti chodily po horách, užívaly si sluníčka a výhledů, když najednou nastala prudká změna počasí, ochladilo se a přišla sněhová vánice. Na takovou situaci nebyly absolutně připravené, ztratily orientaci a začalo jít o život. O několik hodin později vypukla záchranná akce, na které se podílela i doktorka Šalamonová. A byla to právě ona, kdo zesláblým a podchlazeným žákům poskytl první pomoc. 29. června 1960 zachránila ta malá, drobná osůbka život třiceti dětem.

Míla působila s velkým nasazení nejen v krizových situacích, ale také v běžné lékařské praxi. To z ní dělalo oblíbenou lékařku v Podbrezové, ve Zvoleni, ve Vsetíně a také v Olomouci, kde nakonec působila.

Když potom odešla do důchodu, stejně nikdy nezahálela. Pořád se vzdělávala, hodně četla, chodila do divadel, zajímala se o svět a o lidi kolem sebe. Dlouhá léta působila ve výboru Sdružení občanů chorvatské národnosti, pomáhala organizovat setkávání moravských Chorvatů a také obnovovat památníky v jejich původních obcích. Vzhledem k tomu, že se svou sestrou pořád mluvila chorvatsky, uchovala si jazyk ve velmi celistvé podobě a mnohým jazykovědcům ho pak pomáhala dokumentovat.

Se sestrou Marií rády cestovaly. Od severní po jižní Ameriku, od Afriky po Japonsko, projely mnohé evropské státy a opakovaně se vracely do oblíbeného Chorvatska.

Jednou takhle navštívily Nepál a naskytla se možnost proletět se nad Himalájem. Den, kdy se mělo letět, se ale teta vzbudila a nebylo jí dvakrát dobře. Jenže, copak si měla nechat ujít takovou příležitost? To by nebyla teta Míla. Zmobilizovala veškeré své síly a do letadla nastoupila. Pilot, který řídil, pak v určité výšce nechal pasažéry, aby chodili do kabiny za ním, vždycky po jednom. A zrovna když přišla řada na Mílu, představte si to, letěli nad Everestem! Ten ohromný, zasněžený Everest měla teta pod sebou a dívala se z výšky na něj.

Dnes už má Míla pod sebou nejen zasněžený Everest, ale celou zemi. Zemřela 5. ledna 2017 v nemocnici ve Šternberku.