Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nacisté chtěli mou rodinu z Frélichova vyhodit a komunistům se to podařilo
narozena 9. prosince 1931 v chorvatské rodině ve Frélichově
česká škola v Šanově a německá po zabrání Sudet ve Frélichově
po celou dobu války československé (protektorátní) občanství
otec Josef Šalamon vězněn pro svůj boj za práva moravských Chorvatů
roku 1950 rodina násilně vystěhována z rodné obce do Huzové, pak přestěhování do Uničova, kde žije dodnes
„Pak sam sa vozila na kuoli, sam hodila na kuoli va Drinovac. A tamo kusić dalje od te škuole, kot sam šla na náměstí, tako je me sevaljek, to biv nikakov státní podnik, nebo ništo takovoga, je me sevaljek nikakov hlapac, ta je biv o deset liet stariji, je me, Pemin, Pemin. A sa, tak jednuć je biv takaj zopet, Pemin. Tako na tom kuoli sam šla k njemu a sam ga kopla. Ur je biv mir. Sam se ubranila. Anebo va tuom...“ „Oni su rekli, ti Drinovčani, Krovot´n, blödi´ Kroboten, to je hlupi Hrvati. A ja velim: ´gduo je biv hlupiji? Oni su znali nek nimški, mi sme znali aj nimški, česki, hrvatski. Tako gduo je biv hlupiji?´“
„Pak jsem jezdila na kole do Drnholce do školy. Kousek dál od školy byl na náměstí nějaký státní podnik. A před ním vždycky stával nějaký chlapec, tak o deset let starší, a volal na mě: ´Pemin, Pemin!´ (´Češko!´). Jednou to zase bylo tak, tak jsem na kole přijela k němu a kopla ho. A už byl klid. Ubránila jsem se.“ „Ti Drnholečtí říkávali, že jsme hloupí Chorvati. Ale kdo byl vlastně hloupý? My jsme uměli tři jazyky, česky, německy, chorvatsky, oni jen německy. Tak kdo že byl hloupý?“
„Tako kad su njih peljali kraj ti estebaki, ćaća su pokukli na mene a su rekli: ´Študiju je konac.´ Ja sam rekla, sam sa pokukla na nje a sam rekla: ´To ćeme oš vidit!´ A je se mi to podarilo.“
„Tak když ho estébáci odváděli pryč, tatínek se na mě podíval a řekl: ´Studium je pryč.´Já se na něj taky podívala a řekla: ´To ještě uvidíme!´A podařilo se mi to.“
„Nový dům jsme měli, přišli a otevřeli si - paklíčem – a z vlastního domu vystěhovali. A došli s autem nákladním a začali selit. Z vlastnoga, to je ništo strašnoga. „Nabytek hned su brali a hned su to selili. A mi nisme bili anji duoma, ja nie znam.“ Ja sam bila, maja je rekla, da moram puojt va Drinovac, tako da kad nebudem doma, da nećeju nas selit. Sam bila va Drinovci na náměstí, naraz auto zastavilo, su me naložili na auto, su me zaviezli najzad a ur to bilo se.“ „Sami su si odklopili a su šli a su sielili nabytek. Mi ni sme imali ništ spakovano, zato da ni sme znali. Mi nisme htili puojt kraj.“ „No a va cugi je pak Manji krv začala teć z nuosa.“ „Va dobitčaki.“ „A sa sme šli a ni sme znali kamo.“ „Kako dugo ste šli?“ „To ur sada ni znam.“ „V noći takaj.“ „No, v noći, dač.“ „A sme va Dětřichov, tamo sme pak stali, to je při Moravskom Berouni. Tamo su nas zopet nákladní auta naložili a zopet va Huzovu. Zato da va Huzovu, tamo ne grie cuk, tamo nek autobusi. To je v brigah, tamo nisu koleje, ništ.“ „Tamo je biv obecni stan, a pred stanom je stala našega Ericha žena, juskot divičička je bila. A sme došli tamo a ona je došla k meni a vako je me hmatla a tako je me privitala.“ „Je bila ciela sritna, da další Hrvati griedu.“
„Nový dům jsme měli, přišli a otevřeli si – paklíčem – a z vlastního domu nás vystěhovali. Přijeli s nákladním autem a začali nás stěhovat. Z vlastního domu – to je něco strašného.“ „Hned začali brát nábytek a hned nás stěhovali. Myslím, že jsme ani nebyli doma.“ „Má matka mi řekla, že mám jít do Drnholce, že když nebudu doma, tak nás stěhovat nebudou. Byla jsem v Drnholci na náměstí, přijelo auto, zastavilo, naložilo mě, a už mě vezli domů.“ „Sami si odemkli a už začali brát nábytek. My jsme nic neměli sbaleného, protože jsme dopředu nic nevěděli. Nechtěli jsme jít pryč.“ „A ve vlaku Marii začala téct z nosu krev.“ „Jak dlouho jste jeli?“ „To už teď nevím.“ „I v noci.“ „Přijeli jsme do Dětřichova u Moravského Berouna, pak nás zase naložili na nákladní auta a vezli do Huzové. Do Huzové nejezdí vlaky, je to v kopcích.“ „A před obecním domem tam stála žena našeho Ericha, tehdy ještě malá holčička. Přišla ke mně a tak mě objala!“ „Byla celá šťastná, že přijeli další Chorvati.“
„Nebo takaj, sme imali med Preravci a med Frielištofci su bili takaj nike rozdile. Například su oni rekli, mi sme rekli krumpire. Brambory. A oni veliju erteple. To je z nimškoga prezieto. Tak oni veliju jerteple. A mi velime krumpire. A mi velime duoktor, oni veliju padar. A znaš, ča je se takaj použivalo? Ti stari su rekli, kad si imala šaty, bunda. Ti imaš lipu bundu. Sada, tako ti Čehi su prievzali od nas bundu. Zatoda te bunde ovo, to je česki bunda. Ale kako to, da před sto lieti su u nas Hrvati rekli bunda šatům?“
„Nebo taky byly rozdíly mezi chorvatštinou, která se mluvila ve Frélichově a v Přerově. Například my jsme řekli bramborám ´krumpire´, oni říkali ´jertepfle´, z němčiny. Nebo my řekneme ´doktor´, oni řeknou ´padar´. A víš, co se taky používalo? Staří lidé nazývali šaty ´bunda´, ´máš pěknou bundu´. To od nás pak převzali Češi, bunda dnes se řekne bunda. Ale jak to, že před sto lety u nás říkali Chorvati ´bunda´šatům?“
„Estebaci su došli a su njih odpeljali, su njih zaprli, ćaću.“ „Proč?“ „No, zatoda oni su se furt pisali, da...“ „Oni su furt htili te Hrvate viselit. Su htili. A před tim su bili četire strane. Lidová, sociálně demokratická a komunistická. A v sedamčetrdesetom je bila přísaha, to je bila ta prisiga, da ćeme bit vierni československému státu. To je bila prisiga. A se četire strane su to podpisale, da Hrvati ćeju tamo ostat. Aj komunisti. Ale v osamčetrdesetom lieti, kot su komunisti došli na rudr, tako su okamžitě začali te Hrvate selit. Ale Hrvati su bili katolici, tako su volili lidovu stranu. Tamo je zvítězila lidova strana. Ale kod su ti komunisti v osamčetrdesetom tuo, tako nisu mogli prahat te lidovce, tako su je dali kraj. Kod bi volili komunisticku stranu, tako ćeju ljudi tamo ostat. Z Nikišporka, ta ONV, ti su furt htili Hrvate van. Jednak su htili naše majetke, zato da Frielištof je dodav čtvrtinu mlíka za ciev okres. To je čuda. Tako oni su htili, te majetke se njim ljubili, su htili je obrat ti ljudi o te majetke, a pak su takaj rekli, da su bili nimški vojaki, da su služili kad v tu... Negda, za prve republike su bili naši hlapci česki vojaki. Imam strica, majinoga brata Pepša, imame kot českoga vojaka. Kako je došav pak Hitler, su bili zopet nimški vojaki. Pak je sa, pak je zopet došav, su došli Češi, a ta hranjica je se posunuvala. Tako sa su zopet česki vojaki naši hlapci. A oni su rekli, ta jedan je rekav, da su pri hranjici, da nejsu spolehlivi, da ćeju je dat kraj z te hranjice. Tako s tim plugom, kad orje, to ni spolehliv, ale s kverom na hranjici je spolehliv, jo. “
„Přišli estébáci a otce zavřeli.“ „Proč?“ „Protože on pořád psal…“ „Bylo to tak, že chtěli pořád Chorvaty vystěhovat. Dříve byly čtyři strany, lidová, sociálně demokratická, komunistická. V roce 1947 se konala přísaha, kde Chorvati přísahali věrnost Československu. Všechny čtyři strany pak podepsaly, že Chorvati zůstanou doma. Ale v roce 1948 se k moci dostali komunisti, a ti hned začali Chorvaty stěhovat. Chorvati byli katolíci a volili lidovou stranu, volby vyhráli lidovci. Jenže v roce 1948 komunisti lidovce už nepotřebovali, tak se jich zbavili. Kdyby lidé volili komunistickou stranu, mohli by zůstat. V Mikulově Okresní národní výbor (ONV) chtěl pořád Chorvaty pryč. Chtěli naše majetky, protože Frélichov dodal čtvrtinu mléka za celý okres, to je hodně. Takže jednak chtěli obrat lidi o jejich majetky, a pak taky nám vyčítali, že jsme byli němečtí vojáci. Jenže, za první republiky byli naši chlapci českoslovenští vojáci. Můj strýc, matčin bratr Pepš, byl český voják. Když přišel Hitler, byli němečtí vojáci. Pak zase přišli Češi… ta hranice se tak posouvala, takže znovu byli naši chlapci čeští vojáci. Říkali, že na hranici nejsme spolehliví, že nás proto dají pryč. Takže když je tam s pluhem, když oře, tak není spolehlivý? A když je s kvérem na hranici jako voják, tak ano?“
„Tamo va Frielištofi su bili si ljudi jedna rodina. Si su se znali, budto su to kumovi bili, nebo su to bili rodina, frajndšoft, stric, teta, to je bilo se tuo... To je, kot jedna rodjina je se tamo živilo.“
„Tam ve Frélichově jsme všichni byli jedna rodina. Všichni se znali, buď to byli kmotrové, nebo jinak rodina, příbuzní. Jako jedna rodina jsme tam všichni žili.“
„Kod sme šli va Moravski Beroun, maja veliju: ´kod kad bi me nigdo s mrzlu vodu polivav!´Tako ta luft je biv, tako mrzlo je tamo bilo. Kod kad bi me nigdo s mrzlu vodu polivav. No, mi z jižni Morave sme šli z tepla va mrzlu. Strašna zima je bila tamo. Polak nas je biv barak, ta je pak upav, tamo nigdo ni bivav, tamo su nas naselili, su rekli: ´Ni mame pro vas nijedno bivanje.´ No tako ča sa´. Tamo pak jedna roba je riekla, ´Znate ča, ovo výbor to ima kot, obecní budova, tamo je bila budova kdysi duoli, tako jako ćete, tako provizorně ćeme vas dati tamo guori.´ Mi sme pak bivali guori. Tamo su bili, ti cimri su bili sedam metrov dužički a piet a puov široki. Tamo je to strašno, to se ne dalo anji vikurit. No a v kuhinji su bili gvelbi. A kako je ta barak tamo upav, tako je tam bila takova zima, da nam kafe v trubi zmrzlo. Pivo na stuoli! Pivo, to ima alkohol v sebi, to nibi imalo, pivo na stuoli je nam zmrzlo!“ „Ja to nisam žila, zato da ja sam bila v Brnji.“ „No a mi sme htili, si ti naši liudi su bili zviknuti na tiepav kraj, to je jižní Morava, tako si su pak gliedali se dostat kraj z te Huzove, dost je njih va Šternberki a dost v Uničovi takaj, z te Huzove. No a jednuč sam šla rano v pracu, a sam musela ur o puov petej rano vstavat, s autobusom pak šla kraj, a ćaća su spali v kuhinji, a maja s manu va hiži. A duojdem va tuo, tri, dva nebo tri stupně pod nulu, v kuhinji. Ja sam rekla, ´ti si oš živ? Ti oš nisi zmrznuv?´ Takova zima je bila tamo.“
„Když jsme jeli do Moravského Berouna, matka řekla: ´Jako by mě polívali mrznoucí vodou!´ Takový tam byl vzduch, mráz. My z jižní Moravy jsme šli z tepla do mrazu, strašná zima tam byla. Vedle nás byl dům, kde nikdo nebydlel, tam nás nastěhovali a řekli, že nás nemají kam jinam dát. Tak co teď? Jedna žena pak navrhla, že obecní výbor má budovu, v jejichž horních patrech můžeme být. Pokoje byly dlouhé sedm metrů a pět a půl metrů široké, bylo to hrozné, ani vytopit se to nedalo. V kuchyni byly klenby. Když se vedlejší dům zřítil, tak tam byla taková zima, že nám káva v troubě zmrzla. A pivo na stole! Pivo má přeci v sobě alkohol a to by nemělo mrznout…“ „Já to nezažila, byla jsem v Brně.“ „Naši lidé byli zvyklí na teplý kraj, na jižní Moravu, a proto se pak snažili dostat se z té Huzové pryč. Dost se jich odstěhovalo do Šternberka, dost do Uničova. Jednou jsem šla ráno do práce, vstávala jsem už o půl paté. Otec spal v kuchyni, já s matkou v pokoji. Přišla jsem do kuchyně a tam byly dva, tři stupně pod nulou! Tak jsme se táty zeptala, jestli vlastně ještě vůbec žije? Jestli ještě nezmrznul? Taková zima tam byla.“
„On je imav frajirku va Huzovoj, a je hodiv z toga Šternberka va Huzovu. A ti rodjiči su rekli, ´až budeme najzad da će se odat až bude najzad na Preravi.´ Tako ta Skokan nije mogav si ju ziet. Oš sa ni na Preravi. A su imali sina a ktier, oba dva su bili svobodni. Ta sin, rodjiči su umrli, kot hudjak, on je ostav va toj Huzovoj sam, ta ktier je umrla, tako ur na Preravi je s nju hodiv, aj si ju htiv ziet. ´Ona će se odavat, až budeme na Preravi.´ No tako pak si ju ni ziev, on ča, on je se htiv oženit, ne? Tako je si ziev pak tu Slunsku.“
„Měl frajerku v Huzové, ze Šternberka za ní chodil. Ale její rodiče řekli: ´Vdávat se bude, až budeme zpět v Přerově.´ Tak si ji nikdy nemohl vzít. Ještě teď nejsou zpátky. Měli syna a dceru, oba byli svobodní. Rodiče zemřeli, pak i dcera, syn zůstal v Huzové sám. Už v Přerově s tou dívkou chodil a chtěl si ji vzít, ´Ona se bude vdávat, až budeme v Přerově.´ Tak pak si ji nevzal. Ženit se chtěl, tak se oženil s jinou.“
„Kad su se ti naši liudi znali, da ćeju se selit, tako ti hlapci, no oni su saku nedilju hodili po seli, su jačili po tih uličkah a tako, niki su aj s divičicami šli, no, ciela parta. Bar četiri nebo piet, no, tako jako lipo su jačili. Tako su jačili, kod su znali, da ćeju se selit: ´Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám. Tam jsme prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj. Máti má mně vždycky říkala, zůstaň tím, čím jsi se narodil. Jazyk svůj vždy vždycky v úctě měj, jak by tvůj nejdražší poklad byl. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.´ A ur se nisu vrátili. Tako su si jačili, kad su znali, da ćeju bit odseljeni. Si su doufali, da ćeju duojt jednuč najzad.“
„Naši chlapci chodili každou neděli po vesnici a zpívali. Někteří šli s dívkami, tak čtyři nebo pět jich bylo, jadna parta. A když už naši lidé věděli, že je budou stěhovat, tak zpívali: ´Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám. Tam jsme prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj. Máti má mně vždycky říkala, zůstaň tím, čím jsi se narodil. Jazyk svůj vždy vždycky v úctě měj, jak by tvůj nejdražší poklad byl. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.´ A už se nevrátili. Tak zpívali, když věděli, že je vystěhují. Všichni doufali, že se jednou vrátí zpět.“
„Va tom osamšestdesetom, kad bi to bilo, za tih dvajset liet, tako puov Frielištofa bi šlo najzad. To, va to vierujem. Zato da ta kum, toga sme vidili, ´Ja bi šav hned.´“
„V tom ´68, kdyby to bylo, tak půl Frélichova by šel zpět. Tomu věřím. Náš kmotr řekl: ´Já bych šel hned.´“
„Pak je došav Hitler v osam tri desetom. Negda, ur je to bilo čut, da će Hitler… Ćaća ur su se znali, policajti su se znali. Ćaća ur su znali, ča će biti, tako, tako su rekli, mi morame puojti, Hitlerom utieć. Zatoda Hitler te česke policajte bi zlikvidirav. Tako su rekli, ciela kancelar grie kraj. Negda ča s nami sada? Tako nas va Frielištof. Tako ćaća su nas naložili na vuoz a su nas zaviezli oš va ti Frielištof.“ „Va naše selo, k našim sim.“ „Kenj su se naši rodjiči narodili, a kenj sme se mi narodili. Ciela rodina, ciev frojdnšaft, ciev Frielištof je bila rodjina. Majini rodiči, ćaćini rodiči su tamo bili… no a ćaća su šli kraj, su šli va tu Brnju. Mi ni sme znali, kamo griedu. Nek sme rekli, mi se selime, kad sada se seli. No. Mi sme sa bili va tom Frielištofi. Negda puov lieta nisu maja znali kejn su ćaća. Až su puov lieta su dostali prvo pismo, da su v Brnji. Ale krot ta dan, kot su dostali maja to pismo, je zastavili auto, gestapo nimško, esesaki v čiernih uniformah, su došli k nam, a kadien imaju muža, maji. Toga bi bili ustriljili. Kadien imaju muža. Maja veli: ´ja nie znam, ni duoma.´ Ale oni su na sriću imali to pismo, so poprvič znali za puov lieta, da ćaća… su to friško sranili pod tuo…“ „To ja ur sam ležala, ja ur sam bila v puosteli.“ „Je to bilo viečer, po škurinji, ja ur sam spala, a oni su došli nutar, zaklopili, kod bi bili ćaća tuo, tako ne moru utieć, a sa su progliedali ciev stav od zgor duoli. Ale ćaću ni su našli, zatoda oni su bili… oni su mljali, da kod bi njih našli, tak bi je bili odviezli a ur njih nie bisme nigdar vidili. A tako su šli kraj, pak.“
„Pak v osmatřicátém přišel Hitler. Už to bylo cítit, otec o tom věděl, policajti věděli všechno, takže si byl vědom toho, že musí utéct. Hitler by české policajty zlikvidoval. Celá kancelář šla pryč. Jenže, co s námi? Tak my do Frélichova. Půl roku matka nevěděla, kde otec je. Až po půl roce dostala dopis, že je v Brně. Jenže zorvna ten den, když přišel dopis, zastavilo před domem auto, německé gestapo, esesáci v černých uniformách. Přišli k nám, kde je otec? Matka řekla, že neví, že není doma. Naštěstí dopis se jí podařilo rychle schovat. Už byl večer, po setmění, oni přišli dovnitř, zamkli, aby otec kdyžtak nemohl utéct, a prohledali celý dům od shora dolů. Otce nenašli, kdyby ano, už bychom ho asi nikdy neviděli. Pak šli pryč.“
„Zato da ćaća su bili v Brnji, tako mi sme imali příslušnost k ćaći, ćaća su bili hlava rodiny, tako sme imali příslušnost protektorátní. Jo, ale sme živili va tuom. A mi sme imali puojt va škuolu dica, v září, sa su rekli, no tako, to nima cenu priglasit dicu va škuolu, kad ćeme se tako selit v Brnju. Tako su šli za tim řídícím a su rekli: ´Kukajte, mi ćeme se selit v Brnju. A imame je, morame tu dicu priglasit va škuolu, nebo ne.´ On je rekav, ´dica moraju bit priglašeni va škuolu, a kad se budete selili, ćete dicu odglasit a muorete se selit.´ Tako dicu su priglasili va škuolu a dica ur su tamo ostali. A selit sa nisme mogli. Maja su šli na okresní úřad v Nikišporak a su rekli, mi ćeme se selit, mi imame v Brnju, ćeme se selit. ´Nijedno selienje! Mi prahame dopravní, je vojska, mi prahame dopravní prostředky na jiné věci, tako ni jedno selienje.´ Tako sme ostali tamo, va Frielištofi.“
„Protože otec byl v Brně, my měli příslušnost podle něho, hlavy rodiny, protektorátní. Ale bydleli jsme ve Frélichově. Pak jsme měly jít do školy. V září se byla matka zeptat řídícího, jestli má vůbec cenu nás do školy zapisovat, když se tak jako tak budeme stěhovat. On jí řekl, že děti musí být přihlášeny, a až se budeme selit, tak nás odhlásí. Přihlásili nás, a už jsme tam zůstali. Stěhovat jsme se nemohli. Matka šla na okresní úřad do Mikulova a tam jí řekli, že dopravní prostředky potřebují na jiné věci, je válka, takže žádné stěhování. A tak jsme ve Frélichově zůstali.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: History and language of Moravian Croats
Příbeh pamětníka v rámci projektu Documentation of the oldest speakers of Moravian Croatian (Lenka Kopřivová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of our neighbours supported by EHP grants - www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Eva Palivodová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu History and language of Moravian Croats (Lenka Kopřivová)