Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Diosvany Salazar Rodríguez (* 1976)

• narodil se 28. září 1976 ve vesnici jménem Paraguay v Kubánské republice

• pochází se silně militarizované oblasti sousedící s Námořní základnou Spojených států amerických v zálivu Guantánamo

• během 90. let musel kvůli nepříznivé finanční situaci ukončit svá středoškolská studia a začal pracovat v zemědělství

• v roce 2001, když mu bylo 25 let, se oženil a přestěhoval do osady Maquicito u města Guantánamo, kde se začal živit jako uhlíř

• vzhledem k nepříznivým životním podmínkám v této oblasti se rozhodl trvat na jejich zlepšení vyvěšováním plakátů s požadavky na Vládu a s protirežimními hesly

• reakcí komunistické Vlády na jeho činnost jsou častá zatýkání a udělení několika pokut ve výši 3000 kubánských pesos, což je více než trojnásobek průměrného měsíčního platu

• je aktivním členem opoziční skupiny „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba]

• žije se svou rodinu v Maquicitu u Guantánama a pokračuje ve svých disidentských aktivitách

„Lidé si můžou myslet, že my oponenti jsme blázni, můžou mít nadále strach, že je komunistický režim bezdůvodně uvězní, ale vždycky by si měl každý stát za svými právy,“ uvádí kubánský disident Diosvany Salazar Rodríguez, odhodlaný bojovat proti nespravedlnosti na Kubě, a to i navzdory neustálému zastrašování a násilným útokům na svou osobu.

Pokud zrovna neumíráš, musíš do nemocnice dojít pěšky

Diosvany Salazar Rodríguez se narodil 28. září 1976 v chudé vesnici jménem Paraguay v okrese Guantánamo, známé pro kritické životní podmínky místních obyvatel. Základní škola, kam Diosvany docházel, byla velmi skromná – ze dřeva a bez elektřiny. „Ve škole jsme se pořád jenom prali, bavit jsme se chodili k řece, nebyla televize ani nic takového,“ vzpomíná na své dětství. Otec zemřel, když Disovanymu bylo teprve devět let a se svými třemi sourozenci zůstali sami s matkou: „Moje máma vymýšlela neskutečné věci, aby nám dala najíst, museli jsme taky pracovat – vytrhávali jsme plevel podél cest, za to nám platili deset pesos za den,“[1] vypráví o úsilí své matky, které často pomáhal. Během 90. let, po pádu Sovětského svazu, zasáhla Kubu ekonomická krize nazývaná „speciální období“,[2] a Diosvany byl nucen zanechat svá středoškolská studia a začít pracovat na kávových plantážích. „Práce na kávových plantážích jsou hlavním zdrojem obživy obyvatel jihovýchodu. Nefunguje tady veřejná doprava, takže lidé ani nemůžou někam dojíždět, autobus tudy projíždí jen v úterý a ve čtvrtek. Nejsou tady ani sanitky, ale jezdí tudy přehršel policejních hlídek, to ano“ zdůrazňuje. Diosvany popisuje dostupnost lékařské péče v oblasti, která je podmíněna existencí jediné silnice spojující osadu s městem Guantánamo: „Ve vesnici slouží jeden doktor, který má teploměr a pár léků. Nejbližší lékařská péče se nachází 11 kilometrů daleko, ale když zrovna neumíráš, nepřijede sanitka a ty musíš ujít celou tu cestu do nemocnice pěšky.“

Rybářská bárka stojí víc než nové auto

Diosvany se živil prací v zemědělství až do svých 25 let, kdy se oženil a přestěhoval do nedaleké vesničky jménem Maquicito, i přes to, že obyvatelé této části okresu Guantánamo čelí nedostatku potravin a vysoké míře nezaměstnanosti. „Lidé tady žijí z rybolovu, ale ten je oficiálně zakázán a nemáme zde ani dostatek rybářských lodí. Obyčejná bárka na rybolov stojí něco mezi 8 a 10 tisíci americkými dolary, je nemožné, aby si chudý rybář mohl dovolit takovou loď, a ještě navíc zaplatit všechna potřebná povolení k výlovu ryb. Nakonec by stejně přišel vedoucí Odboru pro rybolov a loďku by zabavil,“ popisuje. Další možnost obživy představuje výroba dřevěného uhlí – spočívající v hoření dřeva za minimálního přístupu vzduchu, čemuž se Diosvany také nějaký čas věnoval. „Představuje to ale velkou oběť, vstáváš ještě za tmy, musíš se dostat na kopec plný pichlavých jehličnanů a musíš je osekat. Až po dvou týdnech pálení vyrobíš trochu dřevěného uhlí. Musíš ho nanosit do vesnice, ale než ti za něj zaplatí, ty peníze už dávno dlužíš,“ vypráví o úskalích kubánských uhlířů, kterých překvapivě stále přibývá a dodává: „Neexistuje tady rozvinutý průmysl, není tady jiná možnost práce. Mladí se probouzejí s flaškou alkoholu v ruce, kradou, nemají co dělat, nemají kde pracovat.“

Vnitřní vojenské pásmo

Celý svůj život strávil Diosvany v jihovýchodní části ostrova. Jedná se o oblast, kterou kubánská Vláda nazývá „Vnitřní vojenské pásmo“ [Segundo Anillo], jelikož sousedí s Námořní základnou Spojených států amerických v zálivu Guantánamo. Ve Vnitřním vojenském pásmu se nacházejí vesnice a osady Boquerón, Glorieta, Paraguay nebo město Caimanera a tvoří tak propojenou vojenskou zónu s vysokým počtem policejních jednotek. „Oblast je to velmi chudá, marginální. Okres Guantánamo má celkem osm stálých vojenských stanic, plus ještě mobilní jednotky. Nejsou zde ale pro naši bezpečnost, naopak, škodí lidem, kteří se tady snaží o přežití, při průchodu a průjezdu vojenskými stanicemi nám vždycky všechno zabaví,“ uvádí a dodává: „Často tady také slyšíme výbuchy dynamitu, všichni jsou kvůli tomu nervózní, je to hukot, jako kdyby každou chvíli někde vybouchla bomba.“ Je běžné, že v osadách této ostře sledované oblasti Vláda umístila několik rodin spřízněnců s režimem, kteří neustále sledují pohyb ostatních obyvatel a představují tak prodlouženou ruku Ministerstva vnitra: „Nemůžeme tady nic komentovat, na Kubě opravdu nemůžeš říct, co si myslíš,“ vysvětluje.

Vyvěšování plakátů jako způsob boje proti režimu

Diosvanyho unavily nesplněné sliby zástupců radnice, kteří nevyřešili ani jeden z problémů obyvatel ve zmiňovaných kritických oblastech, například otázky vodovodní sítě. „Je tady osmikilometrový vodovod, ale nefunguje, k nám do Maquicita voda nedoteče, potrubí je zanedbané, Vláda ho nechala zchátrat,“ popisuje okolnosti svého prvního vzdoru proti komunistickému režimu, když umístil na autobusovou zastávku plakát s žádostí o přístup k vodě pro svou osadu a s protikomunistickými hesly. Reakcí Vlády bylo třídenní zadržení na Oddělení operací Státní bezpečnosti, nakonec ale jeho oběť opravdu přinesla nový vodovod pro vesnici. „Pro naši komunitu to mělo smysl, většina lidí si uvědomila, že to, co jsem udělal, zafungovalo, musíme se projevit, požadovat, na co máme právo, i když to poté Komunistická strana prezentovala jako svou zásluhu a ne moji,“ popisuje. Diosvany se rozhodl pokračovat s vyvěšováním plakátů, například, když stát snížil příděly cukru z pěti na čtyři libry na osobu, i když jeho činnost mu přinesla opakované zadržování státní policí, výslechy, výhružky a sledování Státní bezpečností: „Pořád mi opakují, že vědí, že nejsem revolucionář, že mě zavřou do vězení. Ale já přece jen šířím mezi lidi to, co vidím, co cítím, co tady zažíváme!“ zdůrazňuje a dodává, že není žádným násilníkem ani rušitelem pořádku, za kterého ho režim označuje.

Nepovažuji se za kontrarevolucionáře

Aby zintenzivnil svou protirežimní činnosti, přidal se v roce 2019 k opoziční organizaci „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba].[3] V současné době Diosvany zveřejňuje svá prohlášení a názory na vlastní facebookové stránce, kvůli čemuž mu na 16 dní odpojili internet. Navíc mu byla udělena pokuta ve výši 3000 pesos za následující publikaci: „Raúl Castro a prezident Díaz Canel mají co jíst, kubánský lid nikoliv, obyčejní lidé žijí v mizérii.“ Diosvany nemá dostatek prostředků na úhradu pokuty a zveřejnil svůj nesouhlas a několik protirežimních hesel na internetu - „Pryč se Státní bezpečností, všichni jsou zkorumpovaní“ nebo „Pryč se Státním zastupitelstvím v Guantánamu“. Za tyto slogany a za údajné šíření koronaviru během světové pandemie[4] byl obviněn na základě Dekretu zákona č. 370[5] a byla mu vypsána další pokuta ve výši 3000 kubánských pesos: „Sdělili mi, abych se svými publikacemi počkal až skončí pandemie, ale já jsem zveřejňoval dál, moje vyjádření nemají co dělat s koronavirem,“ přiznává. „Nepovažuji se za kontrarevolucionáře, jak oni říkají. Co podle nich dělá kontrarevolucionář – vraždí lidi, sabotuje, vyrábí bomby, co já vím; já nejsem kontrarevolucionář, já jen vyžaduji dodržování základních lidských práv a svobod,“ doplňuje.

Někdo musí bratry Castrovi zastavit

„Často mi lidé tvrdí, že vyvěšování plakátů a hesel nic nezmění, já jsme ale všem ukázal, že ano! Lidé si můžou myslet, že my oponenti jsme blázni, můžou mít nadále strach, že je režim bezdůvodně uvězní, proto nic neříkají, ale vždycky by si každý měl stát za svými právy,“ vysvětluje příčiny, proč má většina obyvatel strach vyjádřit se a dodává: „Lidé nic neříkají ani když není co jíst, když není práce. Vláda by měla podpořit průmysl, postavit například továrnu, aby se zde něco vyrábělo. Měli by něco vymyslet, nebo dovolit lidem chov dobytka. Ti, co jedí dobře, jsou oni, Vláda, ne my obyčejní lidé.“ Navzdory nepříznivým životním podmínkám, omezování volného pohybu, výhružkám a uděleným pokutám, Diosvany nemá ze systému obavy a je pevně rozhodnut pokračovat v prosazování svých práv. „Mým snem je mít dostatek jídla pro mé děti, aby žily dobře, aby nestrádaly, aby je nikdo neutlačoval, a aby všichni Kubánci byli svobodní, protože nyní svobodu nemáme, ať už někdo zastaví bratry Castrovi,“ a tímto přáním Diosvany uzavírá své svědectví o životě v komunistickém režimu.

 

[1] Zatímco místní Kubánci používají jako svou národní měnu Kubánské peso, turistům je určeno Konvertibilní peso (CUC), které obdrží po rozměnění eur nebo dolarů. Směnný kurz mezi oběma měnami je dán Centrální bankou Kuby v poměru 1 CUC = 24 kubánských pesos. Více informací zde: https://www.cestujsnadno.cz/prakticke-informace/kuba/mena/

[2] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

 

[3] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[4] V březnu roku 2020 Světová zdravotnická organizace vyhlásila světovou pandemii v souvislosti s koronavirem COVID‑19. Více informací zde: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE

[5] Dekret zákona č. 370 upravuje otázky komunikačních technologií a zveřejňování informací. Tento Dekret je hojně využíván kubánskou Vládou za účelem kontroly místních obyvatel a novinářů, jejichž činnost není v souladu s komunistickou ideologií. Více informací ve španělském jazyce zde: http://juriscuba.com/decreto-ley-no-370/