Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Sallakuová (* 1947)

• narodila se 2. listopadu 1947 v Supíkovicích na Jesenicku

• vyrůstala v Jeseníku, kde otec získal práci úředníka v podniku Kamenoprůmysl

• stala se svědkem osídlování pohraničí uprchlíky z Řecka a Romy ze Slovenska

• otec byl od roku 1945 členem komunistické strany „z přesvědčení“

• jako dospívající pamětnice také věřila socialistickému režimu a způsobu života

• během studia vysoké školy v Praze komunistické ideály opustila

• nevěřila „obrodnému procesu“ strany a společnosti v roce 1968

• hrála v kostele na varhany, odmítala donášet StB na kněze a farníky

• v roce 1991 se vdala za lékaře a politického vězně Nuriho Sallakua z Albánie

• pomáhala mu vrátit se do života po pětadvaceti letech strávených v pracovních táborech

• v době natáčení v roce 2024 žila v Praze

Utržené ruce už uměl dobře, ovšem břicha mu dávala zabrat. Všechno se muselo nacpat zpět. Vězňům to bylo jedno. Chtěli odtud pryč za každou cenu a umíralo se pořád. Dynamitu byly v dolech tuny, ale v ordinaci toho doktor moc neměl. O takových ordinacích se v Praze na fakultě neučil. Skalpel. Pilka. Jehla. Nitě. Anestetika téměř žádná. Raněného sešil, pak ho položili na náklaďák, a než se dostal do nemocnice, bylo často pozdě.

Také zápal plic tu zabíjel a stetoskop byl k ničemu. Podzemí dusilo vězně čtyřiceti stupni, kdežto venku mrzlo ke dvaceti pod nulou. Stačilo vyfárat a zhluboka se nadechnout. Nebo si na zpocenou hruď přitisknout kus ledu. Pracovní tábory budoval Enver Hodža po vzoru sovětských gulagů a lékař Nuri Sallaku v nich prožil pětadvacet let.

Údernické říkačky, Balkán a Nuri

„Až já budu velký, copak že chci být? Chci být první v práci, chci být úderník. Chci mít bystrou hlavu, chci mít pevnou pěst. Chci být úderníkem, to je velká čest.“

Heleně bylo osm nebo devět let, když si do školního sešitu zapsala tuhle údernickou říkačku. Na základní škole v Jeseníku úhledným písmem. Jako všechny děti ve třídě, kterým učitelka „Malého úderníka“ diktovala. Heleně se říkačka líbila. Táta Bohouš byl komunista, do strany vstoupil v roce 1945 a vyprávěl o dětství v bídě tkalcovské rodiny v Podkrkonoší, ze které pocházel. „Pro komunisty nehorlil. Ovšem že se máme dobře, to nám říkal často.“

Manželé Munzarovi přišli na Jesenicko krátce po válce. Bohumil dostal místo úředníka v podniku Kamenoprůmysl a v roce 1947 porodila matka Blažena dceru Helenu. Zpočátku bydleli ve vile po odsunutých Němcích v Supíkovicích, ale necítili se tam dobře. Dům měl svoji historii, své vyhnané majitele, bylo jim to nepříjemné. Především matce. Helena pak vyrůstala v prostorném bytě v Jeseníku a nic o vyhnání Němců nevěděla. Ve škole se o tom neučila a také doma o tom nikdo nemluvil. Alespoň si na to nevzpomíná.

Podivné postavy v černých šatech posedávající v sousedství si ovšem pamatuje dobře. Do Jeseníku přišly ženy z Řecka, odkud rodiny komunistických partyzánů prchaly před občanskou válkou. Helena nevěděla, kdo ty ženy jsou a jak se ocitly v jejich ulici. S tvářemi ostrých rysů, ve vdovských šatech, byly trochu tajemné a děvče se jich bálo. Také z Romů s povozy a koňmi ve starých domcích měla nahnáno. Přitáhli na vozech z východního Slovenska, odkud je počátkem padesátých let budovatelský režim vyhnal do pohraničí, aby v tom vybrakovaném kraji žili a byli jiní. Z domků zůstaly ohořelé trosky, rodiny kočovníků zmizely i s koňmi a později tu vyrostly panelové bytovky.

To bylo v době, kdy se mladý muž jménem Nuri Sallaku s tlustými brýlemi na nose někde daleko na Balkáně dusil krvavým kašlem a putoval s tuberkulózou z chudé Albánie do sanatoria v Rumunsku. Tam mu v Bukurešti vyoperovali několik žeber a zachránili mu život. Tehdy také Nuri uvěřil ideálům komunismu. V pětačtyřicátém roce se vrátil domů od partyzánů, se kterými v albánských horách bojoval proti italské armádě a německému wehrmachtu. Sněžné pláně pod horským sluncem trápily nemocné oči, takže od té doby bez silných brýlí téměř neviděl. Poškozený zrak, strádání během války a trápení s tuberkulózou vedly k rozhodnutí studovat medicínu. Chtěl pomáhat lidem, tak jako lékaři pomáhali jemu. A propadl iluzi, že komunismus nastolí v nuzné Albánii důstojné podmínky pro život.

Ve třiceti letech, když bylo Heleně deset a také ona věřila údernickým říkačkám, nastoupil Nuri Sallaku na lékařskou fakultu v Praze. Tím v roce 1957 začal příběh, který Helena Sallakuová, rozená Munzarová, pro Paměť národa vyprávěla. Příběh o muži, který přežil čtvrt století v pracovních táborech tyranského režimu Envera Hodži. O lékaři, který v nelidských podmínkách zachraňoval lidské životy a snil o lidských srdcích. O muži, který ve věku, kdy jiní odcházejí do penze, opustil rodnou Albánii, ztrápenou jako on sám, založil rodinu, začal nový život a znovu pomáhal bližním na konci jejich cesty.

Vyprávění, film a noviny

K pochopení příběhu, komplikovaně rozvrstveného v čase, je na tomto místě třeba připomenout zásadní událost ze života pamětnice Heleny Sallakuové. V červnu 1991 přicestoval Nuri Sallaku z Albánie na návštěvu Prahy. Chtěl si připomenout studentská léta ve druhé polovině padesátých let. Shodou okolností poznal v Praze svobodnou matku Helenu Munzarovou. V listopadu 1991, dva roky poté, co bezprizorní a vyčerpaný opustil albánská vězení, uzavřeli Helena a Nuri manželství a Nuri se stal otcem pětileté dcery, rovněž Heleny.

Následující vyprávění vychází ze vzpomínek obou žen a také z dalších zdrojů Sallakuova příběhu. Je to především dokumentární snímek „Studentská láska“ dokumentaristy Pavla Štingla z roku 1992, který autor Paměti národa laskavě poskytl, a rozhovor s Nurim Sallakuem publikovaný ve Zdravotnických novinách ve stejném roce.

Muslimové s křesťany, s Itálií za zády

Nuri Sallaku přišel na svět 26. června 1927 v hlavním městě Albánie Tiraně. Tedy o dvacet let dříve, než se v Jeseníku narodila Helena Munzarová. Jeho otec Ymer Sallaku byl úředníkem finanční správy a rodina patřila k bohatší střední vrstvě. Po staletích turecké nadvlády byla Albánie převážně muslimskou zemí s velkým podílem křesťanů. „Také Sallakuovi vyznávali islám a Nuri vzpomínal, jak pomáhali chudým křesťanským rodinám,“ vypráví Helena Sallakuová. „Vzpomínal na Vánoce, kdy chodil s tátou na trh, nakupovali dárky a přinášeli je dětem do křesťanských rodin. Sallakuovi se s křesťany přátelili a slavili s nimi Vánoce i jiné svátky. Stejně tak přicházeli křesťané slavit svátky muslimů.“

Chlapec vyrůstal v domě se čtyřmi bratry a dvěma sestrami. Přízemní domek měl tři pokoje, kůlnu a přístavek s tureckým záchodem a sprchou. Nuri si pamatoval matku ve chvílích, kdy vařila v kuchyni s otevřeným ohništěm, nad které ústil komín vytažený na střechu. Ve velké zahradě rostly fíkovníky, pomeranče a zelenina. Balkánské čufty jsou kuličky z mletého masa podávané s rajskou omáčkou. Helena vzpomíná na vyprávění o tom, jak měla matka na skříni čuftů plný pekáč. Chystala oběd pro velkou návštěvu, jenže Nuri pekáč objevil a ujídal tak dlouho, až skoro všechny čufty snědl. „Nuri byl známá firma. Když někdo někde něco provedl, vždy si to odskákal Nuri.“

V pátek 7. dubna 1939, když bylo Nurimu dvanáct let, napadla Mussoliniho armáda Albánii. Padesát tisíc italských vojáků podporovaných čtyřmi stovkami letadel a desítkami válečných plavidel se vylodilo na čtyřech místech albánského pobřeží. Už od roku 1928, kdy se Albánie stala monarchií v čele s králem Zogem I., rostla její závislost na Itálii. Malou, špatně vyzbrojenou armádu prošpikovanou italskými agenty financoval Řím a také Albánská národní banka sídlila v hlavním městě Itálie. Anexi Albánie proto někteří historikové přirovnávají k Hitlerovu záboru Sudet a jako nepopiratelný fakt označují souvislost s německou invazí 15. března 1939 do okleštěného Československa. Italský vůdce Mussolini chtěl za každou cenu „držet s Hitlerem krok“ a zavelel k dlouho připravovanému útoku na Albánii.

Se zelinářem k partyzánům

Albánský král Zog I. uprchl nejprve do Řecka, poté přes Francii do Londýna a odnesl ze země velkou část zlatých rezerv. Ministr obrany opustil Albánii už v předvečer invaze. Utekl také ministr vnitra a řada důstojníků italského původu. Dne 12. dubna odhlasoval parlament v Tiraně sesazení krále z trůnu, nabídl korunu italskému králi Emanuelu III. a obě země se spojily v unii. S tím se však velká část albánské společnosti odmítala smířit a ulice Tirany i jiných měst se plnily zástupy demonstrantů, ke kterým se přidával také Nuri a jeho bratři.

Nevlastní dcera Helena, které o tom Nuri Sallaku po šedesáti letech v Praze vyprávěl, do své gymnaziální práce napsala: „Docházelo ke střelbě mezi italskými vojáky a demonstranty. Také v ulici, kde Nuri bydlel, byl jeden Albánec zastřelen. Na jeho počest se ulice dodnes jmenuje Shinasi Dishnica. Nuri se sourozenci byli přesvědčeni, že musí také protestovat, a od roku 1941 se shromáždění rovněž účastnili. Jejich otec byl proti. Zamykal branku, která vedla ze zahrady na ulici, aby se nikdo nedostal ven. Oni však po žebříku přelezli zídku a šli demonstrovat. Když to otec viděl, zoufale na ně volal: ‚Co to děláte? Politika je kurva!‘“

Dva roky chodil Nuri demonstrovat. „Pak mu jednou zelinář na tržnici prozradil, že v horách severně od Tirany táboří partyzánský batalion. Nurimu bylo šestnáct let a chtěl jít bojovat. Tak ho zelinář k partyzánům odvedl,“ zapsala si dcera Helena. „Zelinář se vrátil do města a oznámil rodičům, že Nuri je u partyzánů.“

Jak se rodil Hodžův teror

V jedné stráni nad údolím čekali na povel k útoku italští vojáci, ve druhé partyzáni. Albánští chlapci, často mladí kluci, stejně jako Italové. Stmívalo se a údolím se nesla italská píseň o maminkách, o lásce a milenkách. Albánci Italům rozuměli a chvěly se jim brady. Tu píseň znali také. Za svítání po sobě začali střílet. „Dej s tím pokoj,“ odmítal Nuri Helenu, když se ho na válku vyptávala. Odmítal o tom mluvit. S něčím se však přece jen svěřil. V pražském bytě vyprávěl svým Helenám o italské písni a také o tom, jak se nakazil špinavou vodou.

„Pili jsme z koňské stopy v blátě. Měli jsme málo vody a strašnou žízeň. Bylo to riskantní, ale co jsme mohli dělat?“ vyprávěl dceři. „Dostal jsem zimnici, a proto mě poslali do nemocnice v Tiraně. Pobyt v nemocnici byl tajný. Partyzáni však neměli lékaře, takže jsme v nejnutnějších případech do nemocnice museli. Batalion na mě nečekal, a když jsem se po třech týdnech uzdravil, připojil jsem se ke Třetí útočné partyzánské brigádě.“ V rodinném archivu má Helena Sallakuová uloženu kopii staré fotografie. Zleva doprava kráčí zasněženou krajinou deset mužů s puškami. Někteří mají obuté vysoké boty, jiní nohavice zastrčené do podkolenek nebo omotané onucemi. První zprava je Nuri a římská číslice I. na horním okraji snímku je přepsaná na III. „Tu popisku opravil Nuri. Partyzáni III. brigády, leden 1944,“ vysvětluje vdova.

Od září 1943 okupovalo Albánii nacistické Německo a jedním z velitelů partyzánského hnutí se stal pozdější albánský diktátor Enver Hodža. Už od začátku války si Hodža budoval svou neotřesitelnou pozici, když se zbavil svého nejbližšího soudruha, spoluzakladatele Albánské strany práce Qemala Stafy. „Národní hrdina Qemal Stafa padl v roce 1942. Když po válce začala jeho snoubenka Derita Kosturi pátrat, kdo udal ilegální skrýš jeho skupiny fašistům, byla uvězněna na čtyřicet šest let jako nepřítel lidu,“ uvádí v komentáři svého dokumentu „Studentská láska“ autor Pavel Štingl. „Enver Hodža byl tenkrát jediný vůdce odboje, který tehdejší zátah přežil. S Qemalem zastávali stejné postavení. Stafa by však díky přirozené inteligenci a popularitě byl v brzké době silným konkurentem.“

Dokument je zřejmě jediným záznamem zachycujícím paměti Nuriho Sallakua ve zvuku i obrazu, který je k dispozici. Od partyzánů se do Tirany vrátil s vážně poškozeným zrakem v lednu 1945 a pronásledování německé armády za hranice Albánie už se neúčastnil. Po válce studoval gymnázium, ale kvůli tuberkulóze musel studia přerušit. Dokončil je v první polovině padesátých let. Tehdy začal o režimu Envera Hodži pochybovat, až v něj ztratil důvěru úplně. „Hodža zavíral bývalé vůdce partyzánů. Někteří byli dokonce popraveni. Odsoudili je za to, že se údajně zachovali zbaběle. Já sám jsem ale s nimi bojoval a znal jsem je jako statečné vojáky. Takže brzy už neexistoval ani jeden z vůdců albánského lidu, kteří za války bojovali. Hodža se všech zbavil,“ vypráví Nuri Sallaku v dokumentu z roku 1992.

Od Sputniku do kostela

V roce 1957, kdy Nuri přijel do Prahy studovat medicínu, stěhovala se tehdy desetiletá Helena z Jeseníku do Karlových Varů. Otec dostal místo v obřím kombinátu na zpracování hnědého uhlí ve Vřesové. Stavěla se přehrada v Tatrovicích a Bohumil Munzar měl na starosti investiční dozor. Sovětský svaz tehdy vypustil první umělou družici Sputnik a Helena vzpomíná, jak si o tom doma v kuchyni nadšeně povídali: „Pídili jsme se po zprávách o Sputniku. Bylo to úžasné.“ Sputnik I. vynesený na oběžnou dráhu raketou z kosmodromu Bajkonur v říjnu 1957 následoval v listopadu Sputnik II. se psem Lajkou.

Toulavá fena odchycená v ulicích Moskvy prošla speciálním výcvikem a měla poprvé otestovat vliv kosmického prostředí na živý organismus. Sputniky se nikdy neměly vrátit na Zem a vědci plánovali, že Lajka bude žít přibližně týden. Stresem a přehřátím utrápená fena však uhynula už po několika hodinách... O tom Helena nevěděla. V rádiu po drátě, které v kuchyni poslouchali, to neříkali. A nemluvilo se ani o zločinech komunismu, kterému otec děkoval za lepší život, než měl v dětství. Zajímala se o hvězdy, fascinoval ji vesmír, ráda soutěžila na matematických olympiádách. „Bavilo mě logické myšlení, ale o tom, proč věším na okna vlaječky se srpem a kladivem, jsem nepřemýšlela.“

Hosty ze Sovětského svazu znali lidé v Karlových Varech dobře a Helena si na ně také pamatuje. „Bydleli v hotelu Imperial, kam jezdili za odměnu. Chlapi měli modré kabáty do půli lýtek, zelené klobouky a černé boty. Chodili oblečení všichni stejně. Ve Varech se říkalo, že je takhle v Rusku oblékli, aby nedělali ostudu. Ovšem vědělo se, že tam jezdí také stranická honorace. Měli v hotelu svou vlastní restauraci, obyčejných lidí se stranili. Ty jsme nepoznali. Oblékali se normálně.“

V pětašedesátém roce začala Helena studovat v Praze a iluzím o komunismu byl konec. O patnáct let starší bratranec postupně zboural všechno, co dosud považovala za normální. „Rozuměl politice a postupně mi otvíral oči,“ vzpomíná. Vyprávěl jí o procesech v padesátých letech, o Baťovi, o znárodnění a kolektivizaci. Co se nedověděla od něj, četla v knížkách a časopisech, nad kterými s blížícím se Pražským jarem ztráceli cenzoři kontrolu. Když přijížděla o víkendech domů, vysedávala s otcem v kuchyni, kde ještě nedávno obdivovali Sputniky, a dlouhé hodiny spolu mluvili. „Nějaký obrodný proces nás vůbec nezajímal. Nevěřili jsme tomu. Jaký socialismus s lidskou tváří, když měl dosud nelidskou?“

Invaze v srpnu 1968 přiměla otce napsat dopis a vrátit komunistickou legitimaci okresnímu výboru. „Soudruzi se dva roky tvářili, že si toho nevšimli, potom tátu vyloučili a tím byl doma s komunismem konec,“ vzpomíná Helena Sallakuová. Stihla dostudovat vysokou školu a v roce 1971 nastoupila do Ústavu využití výpočetní techniky v řízení. Brzy však pochopila, že ta práce nemá žádný smysl, jinou ovšem neměla. Rozhodla se, že do komunistické strany nikdy nevstoupí, chtěla mít klid a politiku od sebe co nejdál. V dětství se učila na klavír, teď hrála na varhany v kostele sv. Ludmily, a když estébáci chtěli, aby donášela na faráře, řekla, že nic neví. V roce 1986 porodila dceru, ovšem s jejím otcem nežila. Po mateřské se vrátila do ústavu a pracovala tam do roku 1990, kdy byl po převratu zrušen.

Zmařená studentská láska

Jezero Ohrit bylo na dohled a na makedonskou hranici zbývalo pár desítek metrů. Nuri se nikdy nedozvěděl, jestli je někdo zradil, nebo udělali nějakou chybu. Vojáci se na ně v horách vrhli, spoutali je a nahnali do auta. Na služebně je ztloukli. Pak začal první výslech. Ve skupině pěti mužů byl Nuri a jeho mladší bratr Abdul. V dubnu 1965 chtěli z Albánie uprchnout, ale nepovedlo se to. „Nuri nikdy nevyprávěl, jak to přesně bylo. Snad prý ztratil brýle, a když je hledal, pohraničníci je pochytali,“ vypráví Helena Sallakuová. V době, kdy teprve začínala chápat zrůdnost komunistického režimu v Československu, stal se Nuri obětí té nejbrutálnější formy komunismu, kterou Evropa po druhé světové válce poznala.

Medicínu studoval v Praze čtyři roky. Po rozkolu Envera Hodži s Moskvou však v roce 1961 museli Albánci v sovětském bloku studium ukončit a vrátit se do Albánie. Generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikitu Chruščova označil Hodža za revizionistu a s ním všechny jeho loutky ve východní Evropě. Albánii neprodyšně uzavřel, orientoval svoji zemi na komunistickou Čínu v čele s Mao Ce-tungem a rozpoutal masový teror po jeho vzoru. Komunismus se měl budovat skokem. V Albánii jako v Číně. Nějaké lázeňské pobyty, modré kabáty a zelené klobouky by ani Mao, ani Hodža nestrpěli. Natož aby studenti, mladá elita, brali u revizionistů rozumy.

„Často jsme se scházeli na Karlově náměstí. Nebo jsem chodila na některé jeho přednášky. Nuri mě vždy čekal před fakultou a byly to moc hezké čtyři roky. Až do roku šedesát jedna, kdy jsme se v září museli rozejít,“ zazní v dokumentu Pavla Štingla „Studentská láska“. V úvodu se Nuri Sallaku prochází ulicemi Prahy se ženou, kterou tady potkal v sedmapadesátém roce, kdy začal v Praze studovat. Jmenuje se Vlasta Faltysová a její vztah s albánským studentem dal dokumentu o zločinech Hodžova režimu název. Po nuceném návratu do Tirany Nuri Sallaku medicínu dostudoval, ale se svou přítelkyní už se vidět nesměl.

Krátce pracoval v nemocnici na kardiologickém oddělení a věřil, že se do Prahy zase vrátí. „Jenže dostal nařízení přerušit s Prahou veškerý kontakt,“ vypráví Helena Sallakuová. „Doporučovali mu, aby se oženil s nějakou Albánkou. Jedna se mu dokonce vnucovala. Nuri byl přesvědčený, že patřila k fízlům, a život v Albánii se mu stále více hnusil. Na Vlastu nedokázal zapomenout. Rozhodl se utéct.“

Než znovu fárat, to raději zemřít

Za pokus o ilegální přechod hranice, agitaci a propagandu odsoudil 19. července 1965 soud v Tiraně Nuriho Sallakua k šestnácti letům vězení. Později mu soud trest ještě zvýšil. Nejprve o devět a poté o deset let. Za propagandu proti státu. „Nuri vždy říkal, co si myslel. Ve vězení také. A bylo tam dost vězňů, kteří donášeli, aby si sami polepšili,“ vysvětluje pamětnice. Celkem byl Nuri Sallaku postupně odsouzen na pětatřicet let v pracovních táborech a věznicích. Bratra Abdula poslal soud do vězení na třiadvacet let.

„Prožil jsem roky svého věznění jako lékař v různých věznicích a pracovních táborech. Vězni byli nuceni pracovat většinou v dolech, na stavbách nebo při zakládání citronových a pomerančových plantáží,“ vyprávěl Nuri Sallaku v rozhovoru pro Zdravotnické noviny v roce 1992. „Vězni byli soustavně terorizováni a perzekvováni, a to i prostřednictvím lékařských komisí. Před komise musel každý odsouzený. Šlo především o to, získat pracovní síly. Například na těžbu chromu, pyritu, zinku, mědi a uhlí. Doly nesměly za žádnou cenu zůstat bez pracovníků. Plán se vždy musel splnit, bez ohledu na lidské možnosti a technické vybavení.“

Stavby z betonu a cihel propojené betonovými schodišti trčí ve výšce nad srázem do údolí. Nikde není k zahlédnutí jediný strom. Jenom suť a holé skály. V barácích připomínajících obří krabice přespávali trestanci uvěznění v pracovním táboře Spaç. Menší krabice vysoko ve srázu sloužily jako vchod do podzemí. Tudy se fáralo do dolů na zinkovou rudu. Ještě výš na horském hřebeni trčí k nebi strážní věže. Na bráně je přimontovaná černá albánská orlice v rudém poli a pěticípé hvězdy. V sedmdesátých a osmdesátých letech tady otročilo tisíc dvě stě vězňů. „Každé dva týdny nejméně jeden zemřel,“ vzpomínal lékař ve Zdravotnických novinách. V jednom z těch baráků měl ordinaci.

„Byl jsem sám na tisíce vězňů a nejvíc jsem léčil různé úrazy. Některé byly z těžké práce, ale většinou si vězni ubližovali sami. Pracovali v tak otřesných podmínkách, že už to nemohli vydržet. Někteří doslova páchali harakiri, aby už se do dolu nemuseli vrátit,“ vzpomínal v dokumentárním filmu Pavla Štingla. „Často jsem neměl žádná anestetika. Přitom jsem musel amputovat ruce, sešívat roztrhané tepny.“

Srdce, kocour a dětská tvář

Doma o tom moc vyprávět nechtěl, přesto se občas svěřoval. Nemohl se vyhnout otázkám. Nemohl zapomenout, co všechno prožil. První měsíce po svatbě křičel v noci ze spaní a Helena se neubránila představám, co má její muž za sebou. „Muselo to být šílené. Šílená práce. Pokud se podařilo zastavit krvácení, odvezli zraněného do nemocnice a dost lidí to nepřežilo. Skutečně páchali harakiri. Říkal, že cpal střeva zpátky do břicha a snažil se to zašít. Do nemocnice to ale bylo daleko. Sanitky tam nebyly. Vozili je nákladním autem. Konkrétně pracovní tábor Spaç je dost vysoko v horách.“

V ručně vázaném sešitu formátu A3, který má Helena Sallakuová schovaný v Nuriho pozůstalosti, najdeme trojrozměrný barevný nákres lidského srdce se spoustou poznámek a popisků vepsaných hůlkovým písmem. Jiná kresba znázorňuje průřez aortou a také je vybavena důkladnými poznámkami. Následuje několik dalších kreseb a desítky stran přehledného textu. Nuri Sallaku toužil po specializaci kardiologa. Před pokusem o emigraci se nemocem srdce začal věnovat. Své ženě vysvětlil, že si ve vězení dělal poznámky, když nad nějakým kardiologickým problémem přemýšlel. Sám by tak úhledně sepsané práce nebyl schopen. Své vlastní písmo nedokázal přečíst ani on sám. Diktoval proto některému z vězňů.

„Když viděl, že si vězni potřebují trochu odpočinout, nechal je na ošetřovně, že nutně potřebují nějakou péči. Třeba týden. Někdy mu to dozorci nevěřili, jindy ano. Co mohli dělat... Vězeň si tam odpočinul a potom šel zase do práce,“ vypráví Helena Sallakuová. „Snažil se pomáhat, jak mohl. Ale těch možností moc neměl. Taky říkal, že si hlavně musel medicínu hodně opakovat, protože choroby diagnostikoval primitivními způsoby. Třeba podle očí. Podle chůze. Podle poklepu nebo poslechu. Takové diagnostické metody musel používat a byl v tom docela dobrý. Nic jiného po ruce neměl. Akorát stetoskop a nic dalšího.“

V krabici, se kterou se v červnu 1991 Nuri Sallaku objevil v Praze, měl pár kousků vězeňského prádla, ručník, misku a pastelkou kreslený portrét blonďatého dítěte. Helena Sallakuová vzpomíná, že ručník nechtěl nikdy vyprat. Patřil kocourovi, o kterého se staral, když se jednou do tábora zatoulal. Také miska byla jeho. Měl to zvíře za vlastní a mléka bylo dost. Mléko bylo ve výživě mantrou. Vězňové dřeli vyčerpaní k smrti a mléko je mělo postavit na nohy. Anestetika proti bolesti Nuri v ordinaci neměl. Zato hromady vitamínových tablet, aby otroci byli zdraví. A také vagony rybích konzerv. Nurimu se z nich dělalo špatně, jen když na ně pomyslel. Natož aby pak na svobodě rybičky dobrovolně jedl. Kocour měl mléko i rybičky rád. Jenže mise toulavé kočky do vězeňského vesmíru brzy skončila. Bachaři zvíře oběsili a hodili do potoka.

Nový život v Praze

V pondělí 20. listopadu 1989 bylo pošmourné počasí v Tiraně i v Praze. Od pátku sedmnáctého, kdy na Národní třídě ztloukli policisté shromáždění studentů, prožilo Československo bouřlivý víkend. Helena Sallakuová v ulicích nebyla. S malou Helenou k tomu ještě neměla odvahu. A neměl ji ani Nuri, když mu ve vězení oznámili, že je předčasně propuštěn a může jít domů. Toužil po svobodě, ale najednou pocítil zmatek a prázdnotu. Ve věznicích a pracovních táborech prožil 296 měsíců. Žádný domov neměl. Jeho rodiče nežili. Jeden z bratrů už také ne. V roce 1977 byl popraven. Nejmladšího propustili po třiadvaceti letech, ani on nevěděl kudy kam. Další se léčil v psychiatrické léčebně. Nejstaršímu nevěřil. Zapletl se totiž s Hodžovými lidmi, a když byl Nuri souzen, nejstarší bratr se ho zřekl.

Chtěl zůstat ve vězení a dál pracovat jako lékař. Ale neměli pro něj místo. Tyranský režim v Albánii se hroutil a zemi zachvátil chaos, organizovaný zločin a hlad. Propuštění političtí vězni i stovky tisíc lidí ve vyhnanství na venkově neměli práci, neměli domovy, žádnou perspektivu. Představitelé komunistického režimu se o sebe dokázali postarat. Měli peníze, kontakty, posílali děti studovat. Ovšem lidé, kteří dosud trpěli, strádali znovu. Nastal hromadný útěk do západní Evropy. Vlnu albánské migrace pocítilo i Československo. Nuri se protloukal Tiranou, pak dostal práci závodního lékaře v dolech. Tam to znal. Když horníci stávkovali za lepší mzdy a pracovní podmínky, zůstal s nimi v podzemí.

Studentská láska Vlasta Faltysová s manželem zvala Nuriho do Prahy. Zprvu o tom nechtěl ani slyšet. Pak potkal v Tiraně kamaráda, který v padesátých letech v Praze také studoval, a vydali se do Prahy spolu. „Buď tady seženu práci, nebo se vrátím do Albánie,“ oznámil Nuri Heleně, když se v listopadu 1991 vzali. Půl roku působil v Motole jako stážista, pak tam získal práci v Léčebně dlouhodobě nemocných. Znovu pomáhal bližním, jak si to jako student zmrzačený tuberkulózou z albánských hor představoval. Znovu byl nablízku lidem, když umírali. Sám odešel těžce nemocný 4. srpna 2011.

Obrázek dítěte, který si Nuri přivezl do Prahy, nakreslil jeden z vězňů podle fotky své dcery. Za pětadvacet let viděl Nuri tisíce ztrápených tváří, zoufalství a nenávist. Krev, bolest a zmar. Díval se do očí mrtvých. Dětská tvář mu však říkala, že svět není jenom takový. Přinášela naději ve chvílích, kdy neměl ani tušení, že jednou zvedne v náruči malé děvče a stane se jeho otcem.

„Nuri mi vyprávěl, že zpočátku u partyzánů o existenci komunismu vůbec nevěděl,“ zapsala si dcera Helena. „Všichni chodili bojovat, tak šel taky. Chtěl osvobodit Albánii. Až později, po ovládnutí partyzánské armády Hodžou, se prý mezi partyzány začaly komunistické myšlenky šířit. Ke každému útvaru byl přiřazen komisař, který měl za úkol hlídat způsobilost partyzánů k budování komunismu. Nuri se ke komunistům přidal až v prosinci 1944. Tehdy už byla Albánie svobodná. Na otázku proč mi odpověděl: ‚Protože jsem byl blbej.‘“