Josef Salomonovič

„Každý měl svoji deku, což bylo velmi důležité. Neměli jsme pryčny, leželi jsme na zemi jeden vedle druhého, čímž se získávalo teplo. Já jsem ležel vedle matky. Jediný, v uvozovkách luxusní pokoj v baráku, měla dozorkyně. U něj byl i záchod se splachovadlem, který jsme nesměli používat. Moje nesmírně odvážná matka mě o půlnoci zvedla, nesměl jsem mluvit, prošli jsme uličkou a šli jsme tam, kde byla dozorkyně. Vedle jejího pokojíku byla ta mušle. Matka táhla za šňůrku a tekla voda, čemuž jsem se strašně divil. Nabrala vodu do hrsti a dala mi pít. Byla to normální voda, takovou jsme nedostávali. A zase jsme si šli zpátky lehnout.“

„Když jsme přišli do Svatavy, nacpali nás do jednoho baráku. Měl jsem dvacet jedna vředů po celém těle. Bylo to z toho nedobrého jídla. Nejhorší byl na zádech. Nohy jsem měl dobré, protože jsem měl jako jediný dobré boty od Bati. Strašně jsem brečel. Lidé v baráku byli unavení a říkali mámě: ‚Dej ho ven, dej ho ven, my nemůžeme spát.‘ Tak matka zorganizovala takovou bednu, do které dali piliny a dřevitou vlnu. Dali to před barák a položili mě tam. Byl březen nebo duben, když vezmeme, že v únoru byl nálet a pak úklidové práce. Možná byl začátek dubna. V noci nebylo nic moc teplo. Ležel jsem venku, máma a brácha byli vevnitř v ženském baráku. Byl jsem úplně na konci sil. A tehdy jsem vedl poslední rozhovor s Pánem Bohem. Říkal jsem: ‚Milý Pane Bože, nech mě umřít.‘ On to neudělal. Buď neslyšel, nebo není. Nevím.“

„Každý den se mě matka samozřejmě ptala, co jsem dělal celý den. A já říkám: ‚Stál jsem u toho ostnatého drátu, kde jezdila německá tramvaj, německá auta a německé povozy, a vyplazoval jsem na ně jazyk.‘ Věděl jsem, že to jsou Němci, protože Němci přišli do ghetta jenom když byla ‚špere‘, když sbírali lidi na transport. Uprostřed se Němci pohybovali volně. A já na ně vyplazoval jazyk. A matka: ‚To nesmíš, oni tě potrestají!‘ A začala na mě hulákat. Řekl jsem, že nejsem hloupý, že jsem si dal vždycky ruku před pusu, aby to neviděli. To byl můj boj proti Němcům. Věděl jsem, kdo je dobrý a kdo špatný.“

„Oblékli mi bílý zimní kabát, to si pamatuji přesně. Přežil to se mnou. S tím jsem přijel zase po válce. Také bílé šněrovací boty. A matka si vzala sítko. S tím sítkem přijela Do Lodže a oni říkali: ‚Co to je?‘ Řekla: ‚To je sítko. To já nemám ráda, když se uvaří mléko a nahoře je škraloup. Tím se to dá odstranit.‘ Půl hodiny se tomu smáli. Během jednoho dne matka pochopila, že tam mléko neexistuje. Takže to vzala s sebou špatně.“