Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Michal Salomonovič (* 1933  †︎ 2019)

• narozen 6. října 1933 v židovské rodině v Ostravě

• v listopadu 1941 byl s rodiči a bratrem nacisty deportován do ghetta v Lodži

• roku 1944 byli převezeni do koncentračního tábora Osvětim a poté do Stutthofu

• otec Erich Salomonovič byl ve Stutthofu zavražděn injekcí do srdce

• poté byl pamětník s matkou a bratrem převezen do pracovního tábora v Drážďanech

• v únoru 1945 přežili bombardování Drážďan

• v dubnu 1945 utekl s matkou a bratrem z pochodu smrti

• po válce se všichni tři vrátili do Ostravy

• vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• až do důchodu pracoval v různých pozicích v ostravské Nové huti

• zemřel v červnu 2019

„Z karantény v Osvětimi nás převezli do koncentračního tábora Stutthof, kde už to nebylo tak přísné jako v Auschwitzu. Říkalo se, že nás brzy pošlou na práci do továrny. Jednou přišel esesácký důstojník a prohlásil, že je zodpovědný za to, že budeme práceschopní, a proto přivezli vitaminy a aspirin od firmy Bayer, a že se mají hlásit i ti, kteří jsou třeba jen nachlazení. Polští Židé říkali, že je to podvod, ale otec důstojníkovi uvěřil a řekl mi: ‚Zůstaň tady, já se přihlásím a přinesu ti nějaký vitamin.‘“

Tehdy sotva jedenáctiletý Michal Salomonovič viděl svého otce naposledy... Zájemce o vitaminy odvedli do ošetřovny a tam je usmrtili injekcí do srdce. „My ostatní jsme stáli před barákem, do kterého vešli. Pak jsme už jen viděli, jak je z druhé strany vynášejí mrtvé. Byl jsem strašně nešťastný a zoufalý,“ vzpomínal Michal.

Následujícího dne dozorci aktualizovali seznamy vězňů. Pamětník měl zůstat sám, bez svého dosavadního hlavního ochránce, ve skupině mužů. Zoufalá matka Dora tehdy odvážně poprosila zapisovatele, aby dal chlapce k ní mezi ženy, kde s ní byl i šestiletý Josef. „A ten schreiber změnil bráchu i mě na holky! Mě zapsal jako Michaelu. Dal mi lepanec a poslal mě k mámě. To mi asi zachránilo život.“

Spokojená židovská rodina

Michal Salomonovič se narodil 6. října 1933 v Ostravě. Rodiče Dora a Erich byli židovského původu. Otec byl strojní inženýr a pracoval v rafinerii minerálních olejů v Ostravě-Přívoze. Matka, absolventka německé obchodní školy, pracovala v kanceláři. „Byli jsme spokojená rodina. Táta pracoval a máma byla doma. O prázdninách jsme byli u moře. Narodil se brácha. O velkých svátcích jsme chodívali do synagogy. Měli jsme pěkný byt,“ shrnul pamětník své dětství před březnem 1939. Tehdy začala německá okupace zbytku Československa, které bylo pět měsíců předtím okleštěno o Sudety.

Do Ostravy vstoupila Hitlerova vojska 14. března 1939. Okupanti hned zavedli protižidovská diskriminační opatření. Šestiletý Michal už nesměl jako Žid nastoupit do školy. Do první třídy začal chodit až po válce, ve svých dvanácti letech. Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. Pamětníkův otec Erich Salomonovič byl v říjnu 1939 zařazen mezi asi tisícovku ostravských Židů, kteří měli budovat takzvaný přeškolovací tábor v Nisku nad Sanem na východě Polska, nedaleko hranice se Sovětským svazem. Jednalo se o vůbec první hromadné přesídlení Židů v Evropě. Tuto zkušební akci měl na starosti Adolf Eichmann, který byl později pověřený „konečným řešením židovské otázky“.

Seznam Židů pro transport do Niska vytvořila podle pamětníka ostravská židovská obec, která musela na příkaz gestapa také zaplatit materiál na stavbu tábora i veškeré jeho vybavení. Doře Salomonovičové pak židovská obec pomáhala. Zajistila i povolení k jejímu přestěhování do Prahy. Podnájem u židovské rodiny v Brožíkově ulici jim zařídila pražská židovská obec. „Matka chtěla poslat aspoň nás děti do bezpečí. V Praze, kde měly zastoupení různé země, byla větší šance, že se podaří získat vízum. Bohužel, nezdařilo se,“ vyprávěl Michal. Štěstí pro rodinu bylo, že nacisté na jaře 1940 tábor v Nisku zrušili. Další plán byl izolovat Židy raději v městských ghettech. Pamětníkův otec byl mezi těmi, kteří se mohli vrátit domů. Část deportovaných nacisté zahnali k sovětským hranicím, kde pak většinou skončili v gulazích.

Brácha si nesl do transportu nočník

„Měl jsem obrovskou radost, když se k nám otec vrátil,“ vyprávěl pamětník. V Praze ale rodina dlouho nezůstala. V listopadu 1941 odjeli pátým transportem Židů z Prahy do ghetta v Lodži, na území nacisty obsazeného Polska. Z pěti tisíc tehdy deportovaných lidí jich holokaust nepřežilo ani tři sta. Další transporty z Protektorátu Čechy a Morava už mířily do Terezína. Ghetto v Lodži nacisté zřídili v bývalé chudinské čtvrti počátkem roku 1940. Do prostoru čtyři krát čtyři kilometry, který ostnatými dráty izolovali od zbytku města, násilním nahnali nejprve asi 140 tisíc Židů z Lodže.

„Dostali jsme předvolání z židovské obce, že se máme asi za tři dny dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce. Směli jsme mít s sebou padesát kilogramů věcí. Když jsme se doma radili, co si vezmeme, brácha bojoval za plyšového medvěda. Otec to zamítl s argumentem, že tam nebude na hraní čas. Nakonec dostal brácha ruksak, ve kterém byl jen nočník. Hrdě s ním kráčel na shromaždiště. Botičky, ve kterých jako tříletý šel, pak nosil celou válku, protože přestal růst,“ vzpomínal Michal na okolnosti nuceného odjezdu z Prahy.

Se žlutými hvězdami na šatech dorazili Salomonovičovi k Veletržnímu paláci. Michal vzpomínal, že je neustále počítali a kontrolovali seznamy. Rodiče museli odevzdat klíče od bytu. Za doprovodu esesáků pak odjeli z nádraží v Bubnech vlakem čtvrté nebo třetí třídy do Lodže. „Tehdy jsme nevěděli, kam jedeme. Všichni sledovali z okna stanice, kterými jsme projížděli. Jeli jsme přes Moravu na Bohumín a pak dál na sever do Polska. Během jízdy chodili esesáci po vagonech a dělali pořádek. Museli jsme si třeba vyčistit boty nebo se učesat. Cestovali jsme asi dva dny.“

Devítiletý zámečnický učeň

Vedením ghetta v Lodži nacisté pověřili tamního staršího Žida Chaima Rumkowského, který měl své úředníky i židovskou policii. S jejich pomocí udržoval pořádek a plnil nařízení okupantů. Rumkowski, který nakonec také zemřel v plynové komoře, měl v ghettu pod kontrolou vydávání potravinových lístků i speciálních „ghetto peněz“. V továrnách a dílnách vězni vyráběli pro Němce zbraně, uniformy a další věci, které Říše potřebovala pro válku. „V Lodži jsme nejprve spali na slamnících ve škole. Pak nás přidělili k polské židovské rodině. Uvolnili nám pokoj v jejich jednopokojovém bytě a sami zůstali v kuchyni, kde byla kamna. U nás se topit nedalo,“ popisoval pamětník. Jeho bratr Josef Salomonovič, který poskytl Paměti národa rozhovor v roce 2020, zdůraznil, že pokoj byl velice malý a navíc jej sdíleli s další rodinou.

Pamětníkův otec měl velkou výhodu v tom, že byl strojní inženýr a uměl dobře německy. Pracoval v kovovýrobě, v takzvaném metalovém resortu, který byl pro Němce nanejvýš důležitý. „Dělali polotovary zbraní a střeliva. Vězňům, kteří se tam dostali, řekli, že když budou dobře pracovat, zůstanou s rodinami. Za práci dostávali i nějakou výplatu,“ říkal Michal. Matka dělala v textilním nebo papírovém resortu. Pamětník se stal už v devíti letech zámečnickým učněm. To ho chránilo před osudem mnoha dalších dětí z ghetta, které byly zavražděny.

„Byl jsem malý, ale šikovný a dobře jsem viděl. Měl jsem na starosti narovnávání jehel z textilních strojů. Dostal jsem hromady jehel, které jsem třídil podle toho, do jakého stroje patřily, a pak jsem je narovnával, aby se daly zase použít. Pracovalo se dvanáct hodin denně i více. My, kteří jsme pracovali, jsme dostávali zdarma jednu polévku, bez které bychom hladověli mnohem více,“ řekl. Horší než hlad a zima však byly takzvané uzávěry, kdy židovští policisté chytali pod dohledem esesáků malé děti a staré a nemocné, kteří nemohli pracovat.

Děti se schovávaly ve skříních i latrínách

Jak vyprávěl pamětník, s argumentem vyšší produktivity práce měli dát věznění rodiče své malé děti do dětských domovů. Ve skutečnosti šlo o likvidaci „neužitečných“ jedinců v přeplněném ghettu. „Všichni se měli v určený den uzávěry shromáždit před svými bydlišti. Poláci už věděli, že děti nepůjdou do žádných domovů. Děti se schovávaly pod postelemi, ve skříních, a dokonce v latrínách. Vědělo se, že když je chytí, dají je do plynotěsných nákladních aut, vyvezou za ghetto a pustí na ně výfukové plyny. Stejným způsobem vraždili i staré. Vyprávěli to pak židovští policisté, kteří museli mrtvolky svlékat a zakopávat do hromadných hrobů. Kromě toho denně umírali další lidé hlavně hladem.“

Zatímco Michal byl chráněn jako pracující učeň, o pět let mladšímu Josefovi hrozilo velké nebezpečí, že bude zlikvidován. „Matka měla známého hasiče, který jí pomohl schovat se s bráchou do prostoru pod střechou našeho domu, kam vylezli po požárním žebříku. Tam je nikdo nenašel,“ vyprávěl pamětník. Jinak byl malý Josef od rána do večera sám jen s kouskem chleba, který mu matka vždycky přidělila. „Jednou jsme přišli z továrny a máma se ptala bratra, co dělal. On povídal, že šel k plotu z ostnatého drátu, který hlídali esesáci ze strážních věží, a tam na ně vyplazoval jazyk, ale že si přitom zakrýval ústa rukou, aby to nebylo vidět. Rodiče byli vyděšení, protože kdo šel k plotu, byl obyčejně zastřelen.“

Jednou malý Pepek, jak mu říkali, porušil zákaz a snědl všechnu marmeládu, která byla pro celou rodinu. „Byla to pomletá červená řepa s nějakým sacharinem. Dávali jsme si to na chleba. Pepek snědl všechno, co jsme měli mít na týden. Vysvětloval, že seděl u okna, díval se do odrazu ve skle a uviděl tam pána, kterého se ptal, jestli může tu marmeládu sníst, a ten pán mu to dovolil. Maminka dávala tuto historku po válce k lepšímu jako jednu z mála veselých příhod z ghetta.“

Auschwitz a Stutthof

Když se roku 1944 blížila z východu Rudá armáda, nacisté začali ghetto v Lodži likvidovat. Do srpna poslali většinu vězněných do vyhlazovacích táborů. Strojní vybavení z Lodže bylo podle pamětníka i jeho bratra odesláno do Drážďan, kde měli kvalifikovaní vězni takzvaného metalového resortu pokračovat ve výrobě zbraní. Přesun zařízení ale trval delší dobu. I pracovníci kovovýroby, včetně Salomonovičových, byli posláni z nádraží v Lodži do Osvětimi. „Ve vagonu byla dvě vědra. Jedno s vodou a plechovým hrnečkem, aby se lidé mohli napít. Druhé bylo na výkaly. Vědro s vodou bylo za chviličku prázdné. Druhé vědro se naopak rychle naplnilo a nedalo se nikde vylít. Někteří lidé bláznili a křičeli. Já jsem většinou usnul. Měl jsem štěstí, že jsem měl vedle sebe mámu nebo tátu.“

Michal vysvětloval, že nacista, který velel kovovýrobě založené v Lodži, zajistil pro vězně pracující pro válečné zásobování i nadále zvláštní zacházení. Dbal prý o to, aby zaučená osádka zůstala kompletní. Jejich rodiny většinou mohly zůstat pohromadě. V Osvětimi poslali Salomonovičovy do karantény. Matka s malým Josefem šla do ženské části a otec s Michalem do mužského oddílu. „Byli jsme tam krátkou dobu, jen pár dnů. Nebyli jsme ani tetováni. Ráno se šlo na záchod a pak se pilo něco jako kafe. Dostali jsme chleba. Třeba jeden kousek pro tři. Museli jsme stát v pětistupech na appellplatzu. Pokud byl někdo z kovovýroby zavražděn, hned byl nahrazen.“

Osvětim, kde nacisté připravili o život více než milion lidí, byla pro rodinu Salomonovičových jen přestupní stanicí. „Zase jsme byli naloženi do vagonů, metalový resort stále zůstával pohromadě, a jeli jsme do dalšího koncentračního tábora, Stutthof, který byl u baltského pobřeží,“ uvedl pamětník. Tam to bylo pro něj nejhorší, protože v tomto táboře byl v září 1944 zavražděn jeho otec.

Po bombardování jsem začal koktat

Dora s chlapci pak byla někdy v listopadu 1944 znovu nahnána do dobytčáku, který je odvezl na práci do Drážďan. Byl tam pobočný pracovní tábor koncentračního tábora Flossenbürg, pod který byli zařazeni. „Byli jsme ubytováni přímo v muniční továrně, kde jsme opět s polskými vězni pracovali v kovovýrobě. Já jsem dělal na frézce. Byl to velký komplex, kde se před válkou i po ní vyráběly cigarety. Horní patra byla upravena na ložnice. Pořád se pracovalo dvanáct hodin, ale bylo tam trochu více jídla a také jsme se dostali do styku s nuceně nasazenými lidmi. Prostřednictvím jednoho Holanďana jsme dostali balík od tety Berty,“ vzpomínal Michal.

Práce v továrně skončily 13. února 1945, kdy Spojenci zahájili masivní bombardování Drážďan. Američtí a britští letci shodili během tří dnů na město skoro čtyři tisíce tun zápalných a výbušných pum. Počet obětí se odhaduje na dvacet pět tisíc. „Když začalo bombardování, byli jsme ve sklepě továrny, kam nás nahnali. Výbuchy jsme slyšeli i tam. Také budova nad námi byla zasažena. Když to skončilo, dost dlouho jsem koktal a pořád jsem mrkal očima. Nemocní, kteří zůstali nahoře v ložnicích, uhořeli.“

Když vylezli ven, asfalt na cestách byl ještě teplý a měkký. Stromy hořely. Cesty byly zasypané sutí ze zbořených domů. „Poslali nás odklízet trosky z cest a z nádraží. Nakládal jsem cihly na kolečka a jiný vězeň to odvážel kousek dál, kde to vyklopil. Výhodou bylo, že jsme sem tam našli nějaké potraviny a trochu jsme se najedli,“ vyprávěl pamětník. Někdy v březnu je esesáci shromáždili k dalšímu transportu a tentokrát museli jít pěšky.

Blaho teplých brambor

„Esesáci měli panickou hrůzu z Rudé armády. Asi dostali za úkol zabránit osvobození vězňů a svědků toho, co prováděli. Nevěděli jsme, kam nás vedou. Mohlo nás být možná pět set. Rozdělili nás ale do menších skupin. My s mámou jsme šli v ženské části. Ve dne se šlo mnoho kilometrů a v noci jsme někde přespali, třeba v nějakém lágru. Nejprve jsme šli do asi dvacet kilometrů vzdálené Pirny. Dostali jsme tam nějaký chleba a možná polévku. Pořád nás počítali.“ Pochod pokračoval směrem k hranicím Protektorátu Čechy a Morava.

Podle Michalových vzpomínek jeli v čele dozorci na koňském povoze. Měli tam svá zavazadla a střídali se. „Esesáci a esesačky nás hlídali ze stran a zezadu. Ty, kteří už nemohli a upadli, stříleli,“ řekl pamětník. V západních Čechách nocovali například v lágru v městečku Svatava. Pak pokračovali na jih. Cílem zřejmě bylo dostat se přes Šumavu do Bavorska. V oblasti Domažlicka se pochod ocitl pod palbou amerických stíhacích pilotů, takzvaných hloubkařů. Dozorci vězňům přikázali, aby si lehli do příkopu. „Když letec odletěl a esesáci začali řvát, střílet do vzduchu, seřazovat vězně a hnát je dál, máma nám řekla, abychom zůstali ležet. Nikdo si nás nevšiml. Když viděla, že pochod je už daleko, vzala nás a utekli jsme do lesa,“ popisoval pamětník.

Dohola ostříhaní, v zavšivených hadrech a polomrtví hlady a únavou přišli k trati, kde slyšeli, jak někdo mluví česky. „Byl to železničář, závorář, který tam měl domek. Hrozně jsme ho prosili, aby nám dal něco k jídlu.“ Železničář je zavedl k nejbližšímu sedlákovi, Čechovi, který je schoval do stodoly a přinesl jim kotlík brambor uvařených ve slupce. „Dodnes si vzpomínám, jak výborné ty teplé brambory byly. První jsem snědl i se slupkou, ty další už jsem si loupal.“

V seně u hodného sedláka ve vesnici Brnířov se za pár dnů dočkali zprávy, že oblast osvobodili Američané. Divize generála George Pattona podle dohody s velením Rudé armády osvobodila západ a jihozápad Čech. „Šli jsme někam na nádraží, kde už bylo centrum Červeného kříže, a odtud jsme pokračovali do Plzně, kde jsme dostali od obyvatel čisté oblečení. A pak se jelo domů do Ostravy. Neměli jsme peníze, cesta byla přerušovaná, protože mnohé mosty byly zničené, ale dojeli jsme i bez peněz. Lidé se k nám chovali výborně.“

Nejstarší žák první třídy

V Ostravě našla Dora s dětmi útočiště u sestry Berty, která shodou šťastných okolností holokaust také přežila. Další teta se podle pamětníka zachránila útěkem do Polska a pak do Sovětského svazu. Třetí sestra jeho matky stačila prchnout do Anglie, kam včas utekl i její jediný bratr. Dořina matka byla zavražděna v koncentračním táboře. Ani pamětníkovi příbuzní z otcovy strany holokaust nepřežili.

Tehdy již dvanáctiletý Michal začal dohánět pět zmeškaných školních let. „Měl jsem výborné učitele a učitelky a zvládal jsem i dvě třídy za rok. O prázdninách jsme byli v židovské zotavovně. Maminka se měla co ohánět, aby nás uživila. Pracovala v elektrárně, kde odečítala lidem z elektroměrů spotřebu a vybírala peníze. Moc chtěla, abych studoval,“ líčil pamětník, který její přání splnil. Po maturitě šel na Vysokou školu báňskou a stal se strojním inženýrem, stejně jako jeho otec. Bratr Josef se oženil s dívkou z Vídně a legálně se vystěhoval do Rakouska.

Matka i tety vstoupily do komunistické strany. I Michal se nechal ke komunistům zlákat. Kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a aktivní účasti na protestech proti okupaci byl však ze strany vyloučen. To už dávno pracoval v Nové huti Klementa Gottwalda, kde působil na různých pozicích až do důchodu. S manželkou Libuší měl dvě děti. Libuše Salomonovičová později začala mapovat historii ostravských Židů a podílela se také na umísťování takzvaných stolpersteinů připomínajících židovské obyvatele.

Michal jezdil s bratrem po koncentračních táborech, muzeích a archivech. Pátrali po dokumentech, které dokládají to, co za války prožili. Přednášel o holokaustu v České republice a v Německu, provázel zájemce po koncentračních táborech. Působil v Terezínské iniciativě, Židovské obci Ostrava nebo v Českém svazu bojovníků za svobodu. „Když chodím vyprávět do škol, vždy se snažím, abychom také přemýšleli nad tím, co vedlo lidi k tomu, že se stali takovými nenávistnými vrahy, a co máme dělat, aby se to už neopakovalo,“ řekl v roce 2017, kdy Paměť národa natočila jeho vzpomínky.