Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Neuměl jsem si představit, že bych vystřelil po civilistovi
narodil se 23. března 1956 v Brně
v roce 1970 se Šamánkovi z politických důvodů odstěhovali do Ostravy
v roce 1975 absolvoval gymnázium v Ostravě
z politických důvodů nebyl dvakrát přijat ke studiu archeologie
v roce 1980 absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně
v srpnu 1980 narukoval na roční vojnu k motostřelcům do Kdyně
v prosinci 1980 se účastnil vojenské operace Krkonoše
v 80. letech pracoval ve Výzkumném ústavu pícnin
poté pracoval v České státní pojišťovně jako disponent pojištění plodin a úrody
v 90. letech působil v České pojišťovně jako personální i obchodní ředitel
v letech 2005, 2009 a 2011 sloužil na několikatýdenních misích jako dobrovolník v týlu v Izraelské armádě
od roku 2004 žije v Praze
Když v srpnu 1980 Josef Šamánek jako čerstvý zemědělský inženýr narukoval na vojnu, netušil, do jakého morálního ddilematu ho tato povinná služba uvede. V Polsku v té době sílilo hnutí Solidarita a země Varšavské smlouvy uvažovaly o vojenské intervenci v Polsku. K tomu mělo sloužit mimo jiné také vojenské cvičení Krkonoše v prosinci roku 1980, jehož se Josef se svou jednotkou musel zúčastnit. Mohlo se opakovat něco podobného, co u nás v srpnu 1968 a Josef si nedokázal představit, že by měl střílet do polských civilistů, s jejichž hnutím Solidarita navíc sympatizoval.
Josef Šamánek se narodil jako prvorozený syn 23. března 1956 v Brně do rodiny architekta Josefa Šamánka. Do roku 1970 žili v Brně, poté se odstěhovali. Otec do té doby učil na Vysokém učení technickém v Brně a když na podzim v roce 1968 podpořil studenty stávkující na protest vůči sovětské okupaci, vysloužil si vyhazov ze školy. „Přihlásil se jako pedagogický dozor stávkujících, protože si se studenty velmi rozuměl. Po nástupu Gustava Husáka v dubnu 1969 do funkce generálního tajemníka KSČ se začaly měnit poměry na škole a otce, který byl nestraníkem, vyhodili,“ vysvětluje Josef.
Josef tehdy chodil do osmé třídy a hrozilo, že se z politických důvodů nedostane na gymnázium. Šamánkovi nejdříve zvažovali, že emigrují za známými do Curychu, ale nakonec otec našel díky svým přátelům uplatnění v oboru v Ostravě, kam se rodina posléze přestěhovala. Zde se Josef v roce 1970 na gymnázium dostal.
„Když jsem na gymnázium nastoupil, začínala normalizace, ale já jsem to nějak moc nevnímal. Žil jsem studentským životem. Měl jsem jasnou vizi, že budu archeolog. Odjakživa jsem měl strašně rád historii a dějepis. Zajímal mě neolit a latén. Na střední jsem začal jezdit na vykopávky do Znojma k docentu Podborskému a doktoru Ludikovskému z Archeologického ústavu a měl jsem všechny předpoklady a dobrozdání, abych se na prehistorii na Filosofickou fakultu dostal. Hlásil jsem se dvakrát a vždycky mě vyškrtli,“ vypráví Josef. Jak říká, dostal se alespoň na Vysokou školu zemědělskou, na kterou ovšem nijak zvlášť nechtěl; zemědělství mu nic neříkalo. Musel si kvůli tomu dokonce „udělat dělnický“ původ. Jiný než dělnický původ bylo tehdejší alibi pro odmítnutí studenta z politických důvodů. „Nechal jsem se zaměstnat na tři měsíce ve státním statku Bruntál, abych dostal papír, že jsem dělník, a na zemědělku mě vzali,“ říká Josef.
Josef se v roce 1975 kvůli studiím na vysoké škole vrátil do Brna, kde bydlel u babičky. Zde se začal více zajímat o dění v Československu. Poslouchal Hlas Ameriky, věděl o Chartě 77, znal propagandistický text Ztroskotanci a samozvanci, hanobící text Charty 77 a její signatáře, učil se číst Rudé právo mezi řádky. Jeho otec trpěl depresemi ze situace v zemi, psal pesimistické elaboráty. „Dával mi obálky, abych je roznášel jeho přátelům a známým v Brně. Šlo o texty Charty,“ vypráví Josef. Jak říká, pohyboval se na hraně mezi šedou zónou a disentem. Mezi jeho přátele patřil například výtvarník Miloslav Sonny Halas, Petr Oslzlý, Petr Nedoma a další lidé kolem Divadla na provázku a galerie U krokodýla.
Po absolvování vysoké školy v srpnu 1980 narukoval k motostřelcům do Klatov, poté byl převelen do odděleného praporu do Kdyně. Zde absolvoval výcviky Paravan a Clony.
Na podzim se vyostřovala situace v Polsku, které ovládaly nepokoje a prudce se rozvíjelo hnutí Solidarity. Situaci v Polsku vnímalo vedení ostatních socialistických států jako hrozbu, podobně jako se to stalo v případě Československa v roce 1968. „Museli jsme chodit na politickovýchovné světnice (PVS), kde nás politruk masíroval, že v Polsku je kontrarevoluce, že se odtrhne a naruší se stabilita východního bloku a že to nelze dopustit, že dostávají peníze od Západu a takové kydy. Já jsem věděl svoje; poslouchal jsem Hlas Ameriky. Chytal jsem ho na tranzistoráku, venku mimo kasárna, na vycházkách. Takže jsem byl v obraze docela přesně, stejně jako někteří další kluci – zejména vysokoškolští absolventi. Ale většina těch kluků s nižším nebo žádným vzděláním těm kecům prostě věřila,“ vypráví Josef.
Názory a postoje vojínů monitorovali nadřízení i nastrčení důvěrníci. „Většinou se ti kluci projevovali ve stylu: ‚Hajzli Poláci, kvůli nim nepojedeme na opušťák a budeme muset třeba i do Polska…‘ My, kteří jsme si vzájemně důvěřovali, jsme mezi sebou Polsku fandili, ale navenek jsme se samozřejmě neprojevovali,“ vzpomíná Josef.
V listopadu absolvovali vojíni střelecké cvičení ve vojenském prostoru Dobrá Voda na Šumavě. „Bylo to běžné cvičení, na podzim, v zimě, střelba z tanků, obrněných transportérů, kulometů, samopalů, pancéřové pěsti. Vrátili jsme se vyčerpaní, unavení, naštvaní, protože nás velitel buzeroval. Za trest jsme se museli plazit ve sněhu, který jsme ryli bradou. Už nevím, jestli jsme se ze cvičení vrátili nad ránem, nebo kdy, ale těšili jsme se, že bude konečně chvíli klid, odpočinek, vyzvedneme si balíčky od rodin. Byl Mikuláš…,“ vzpomíná Josef.
Ze cvičení na Šumavě se vrátili 5. prosince 1980, právě v den, kdy představitelé Varšavské smlouvy jednali v Moskvě o vojenské intervenci v Polsku. Padlo rozhodnutí o uskutečnění tzv. „strategického cvičení vojsk Varšavské smlouvy.“ Ti chytřejší nepochybovali, že ve skutečnosti jde o přípravu na obsazení Polska, podobně, jako tomu bylo s intervencí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu.
„Místo odpočinku a rozbalování mikulášských balíčků najednou vyhlásili ostrý poplach a nástup. Netušili jsme, co se děje. Měli jsme vyjet se vším, to znamená i s úloženkami, tedy uloženou technikou, na kterou se normálně nesmělo sáhnout. To mělo být to nejlepší, naolejované, v nejlepším stavu, na rozdíl od provozní techniky. Ono to tak ale nebylo, protože když provozní technika měla nějakou poruchu, tak každý sáhl pro náhradní díl do úloženky. Takže technika z úloženky byla nespolehlivá. Ale všechno to mělo vyjet. Pak jsme zjistili, že vyjede karlovarská divize, sušická divize, celý západní okruh. A že se vyjede hned ten večer,“ vypráví Josef.
Vyrazili 6. prosince 1980 večer. Josef vzpomíná, že byla tma a sněžilo. „Byla to dlouhá kolona, jely i náklaďáky s masem, se zásobami, konzervami. Měli jsme naloženou munici. A to bylo právě to divné. Na střelbách jsme stříleli se slepými, ale teď jsme nakládali dřevěné bedničky s razítky v azbuce a v tom byly ostré náboje do samopalů. Politruk lítal jak blázen, všichni nás sekýrovali. Dělali tzv. „zpětný odřad“ – to byli šťastlivci, kteří byli vnímáni jako politicky nespolehliví, jako disidenti. Byl to například Jiří Halama z Českobratrské církve a pak jeden kluk, co psal básně a patřil k undergroundu. Ti nemuseli jet a my jim záviděli, vypráví Josef. Vystresovaní vojáci v kolonách obrněných transportérů a tanků mířili ze západu přes Táborsko a Čáslav na severovýchod k polským hranicím. Až v Čáslavi se dověděli, že by hranice do Polska mohli přejít u Žacléře. Celkem se do akce zapojilo cca 17 tisíc vojáků, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a kolem 340 obrněných transportérů.
Cestou byl Josef svědkem tragické nehody, při které přišli v tanku o život čtyři vojáci. „Hnali nás, kolová technika měla dojet do Čáslavi, pásová technika mířila do Pacova, kde byla nachystaná letadla, kterými se měly tanky přesunout do Polska. Měli jsme být na místech nad ránem. Mezitím se nám stalo spoustu úrazů. Sněžilo a bylo pod nulou. Jelo se příliš velkou rychlostí. Ti mlaďoši, kluci tankisti nezvládli zatáčku. Když se zatáčelo, tank uklouzl a dostal se na svah, pod kterým byl rybníček. Celý ten tank se do něj věžičkou převrátil a začal bublat. Další tankisté zastavili, my jsme zastavili, vyskočili, začalo se šibovat, aby se ten tank vytáhl. Jenomže přijel v gazu velitel pluku a řekl, nechat to tady, jedeme. Tank byl plný munice, navíc ty výfuky šly dovnitř, bláto a voda šla taky do té věžičky. Byla to tragédie. Takže se v tom udusili,“ vzpomíná Josef. Tragická událost se odehrála při přejíždění rokle zvané Židova strouha u jihočeské Bechyně po silnici č. 159 směrem na blízkou obec Březnici.
Josef vzpomíná, že je hustým sněhem na cestách navigovali sovětští regulovčíci, i na to, jak mizerně na tom byla vozová technika. „Půvabné také bylo, že z těch vozidel z úloženky zůstala tak třetině na cestě ještě v západních Čechách, protože byly poruchové. Jejich osádky byly šťastné, že nikam nejedou, že se jim to porouchalo a nemůžou jet. Nebo se také převrátil náklaďák s jídlem a masem. Vzpomínám, jak kuchaři seděli na kolech a s radostí nám mávali, že nemůžou pokračovat,“ vypráví Josef.
Cesta prý byla strastiplná. „Nezastavovalo se, na záchod se nesmělo, takže se kálelo na kraji v tom transportéru. Pořád na vysílačce, pořád podávat hlášení. Když byla zastávka na jídlo, byla tam polní kuchyně, my vyhládlí, mysleli jsme, že se najíme, ale kydli nám do ešusu čočku s kamínky a kolečkovým salámem. Byla zima, my nevyspalí, každý se snažil sednout s ešusem aspoň trochu k teplu a hned se zase jelo dál,“ vypráví Josef.
Když se vojíni dostali do Čáslavi, vnímali kontrast mezi dvěma realitami. „Místní nic nevěděli. Žili v míru, chodili si na vycházky a my špinaví, hladoví, zablácení, unavení, nadýchaní smogu z těch kolon. Strávili jsme tam první noc, mohli jsme se vysprchovat, dát se do pořádku a konečně se najíst normálního jídla. V Čáslavi jsme čekali, co bude. Říkalo se, že jedeme do Náchoda, nebo Horní Čermné, do Krkonoš, Žacléře,“ vypráví Josef.
Na jednání vrcholných představitelů komunistických stran v Moskvě pro vojenskou intervenci hlasovali Erich Honecker za NDR a Gustáv Husák za Československo. Proti invazi do Polska byli zástupci Maďarské lidové republiky a Rumunské lidové republiky. Vedení Moskvy invazi zamítlo. Nejdůležitějším důvodem byla pravděpodobně rok stará agrese vůči Afghánistánu, kde Sověti narazili na odpor a vázali zde část svých divizí. Roli bezpochyby hrál i strach z možného odporu Poláků. Vojáci čekali u hranic na rozkaz do 9. prosince, kdy byli odvoláni od polských hranic, a vrátili se na útvar.
Josef pocítil velkou úlevu. „Ještě cestou do Čáslavi jsme uvažovali o tom, co nastane, když skutečně vjedeme do Polska. Jak se zachováme? Co když budeme muset střílet? Někteří ale říkali: ‚První Polák, který po mně hodí vidlema, toho zastřelím. Civilisti přece podporují polskou armádu,‘ a takové řeči měli. Já sám v sobě jsem ale řešil, zda a jak se lze vzepřít rozkazu. Co když bude rozkaz jít proti civilistům, kteří na nás zaútočí? Neuměl jsem si to představit. Za nesplnění rozkazu se už kulkou netrestalo, nebyla válka, ale do Sabinova nás zavřít mohli…,“ vypráví Josef.
Po návratu měli zpřísněný režim, zákaz vycházek, opušťáků, což v předvánočním období všichni nesli s nevolí. „Zvláště pro Cigány to bylo neúnosné. Být s rodinou pro ně bylo strašně důležité. Takže někteří utíkali domů. Pro mě tím ale začalo šťastné období mé vojny, protože jsem pro ně jezdil jako eskorta,“ vypráví Josef. Několikrát tak cestoval přes celou republiku až na východní Slovensko, například do Pavlovců nad Uhom, nebo Královského Chlumce, aby našel a přivezl zpět dezertéry.
Josef byl tím nejlepším adeptem na tuto službu, protože s Romy dokázal komunikovat, poznal jejich mentalitu a domluvil se romsky. „Romové měli většinou větší vnitřní morálku než bílí. Uměli držet slovo. Když si někoho oblíbili, chránili ho zuby nehty,“ vysvětluje Josef. Romská kultura ho zajímala ještě před vojnou i díky rodinnému příteli, indologovi Vladimíru Miltnerovi, který s romskými dětmi mluvil romsky a Josefovi to imponovalo. Naučil se základy romštiny, což na vojně uplatnil. „Velel jsem jim proti všem nařízením romsky, oni mě poslouchali, bavilo je to, měli z toho srandu a měl jsem u nich oko. Poslouchali mě po celou dobu, i za těch krizových událostí, a mě díky tomu povýšili. Ostatní kluci s nimi totiž moc nesvedli,“ vypráví Josef. Většinou se mu povedlo přesvědčit romského kluka, který utekl z vojny, aby s ním nasedl do vlaku a vrátil se, díky tomu, že se domluvil s jeho rodinou, která syna na vlak doprovodila, nebo s ním i kousek někdo z rodiny jel.
Josef strávil na vojně rok a po návratu do civilu nastoupil do práce ve Výzkumném ústavu pícninářském, kde pak působil dalších pět let. V polovině osmdesátých let přestoupil do brněnské pobočky České státní pojišťovny, kde měl na starosti pojištění úrody a plodin.
V době listopadových událostí roku 1989 na pracovišti České státní pojišťovny spolu s kolegou založil Občanské fórum. V devadesátých letech absolvoval stáže v Londýně a Mnichově a byl členem dozorčích rad České pojišťovny, investičních fondů Generali a dalších subjektů. Po přeměnění České státní pojišťovny v akciovou společnost byl Josef v roce 1994 zvolen ředitelem pobočky České pojišťovny Brno město a Brno venkov. Popisuje, jak aktivoval čistky a rozkrývání korupčních praktik v pojišťovně. Když mu po nocích začali vyhrožovat stylem ‚My víme, kudy chodí vaše dcera ze školy‘, rozhodl se z tohoto postu odejít. Od roku 1998 působil v České pojišťovně jako personální i obchodní ředitel na regionální úrovni. V roce 2004 přestoupil na centrálu do Prahy, kde měl na starost úsek vzdělávání zaměstnanců a obchodníků pojišťovny, kde působil do roku 2007. Poté pracoval v poradenské firmě, která se zabývala reorganizacemi firem a fúzemi.
Josef Šamánek je otcem tří dětí. Jeho druhá partnerka s židovskými kořeny, která studovala v Jeruzalémě a na Karlově univerzitě hebrejštinu, historii a arabistiku ho přivedla ke kontaktu s Židovskou obcí a Židovskou agenturou pro Izrael, což prohloubilo jeho zájem o judaistiku a vyústilo v cesty do Izraele. V letech 2005, 2009, 2011 působil vždy měsíc jako dobrovolník v Izraelské armádě. „Šlo o výpomoc v týlu, kde jsme dělali všechno možné. Třídění léků, obvazů, tiskoviny, práce v prádelně, šroubování tankových pásů, třídění periskopů a takové věci. Jezdí tam dobrovolníci z celého světa, většinou na měsíc až tři,“ vysvětluje Josef.
Josef Šamánek je autorem knihy Branou nebes ku blankytu, v níž přibližuje osobnost jeho přítele, nezávislého umělce Miloslava Sonny Halase.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)