Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Samek (* 1935)

• narozen 26. května 1935 v Háji ve Slezsku

• na konci války se před nálety s rodinou ukrýval měsíc ve sklepě

• za války se zapojil do skautingu

• v roce 1945 vstoupil do Junáka, nejdříve člen 1. oddílu, pak hájeckého 2. oddílu bobrů

• v roce 1945 složil skautský slib

• po roce 1948 byla znárodněna firma Říman a syn, v níž byl podílníkem jeho otec

• 21. června 1949 byl popraven bratranec jeho matky, generál Heliodor Píka

• po zákazu Junáka v roce 1970 spoluzakládal skupinu skautů, kterou spojoval skauting a woodcraft

• po zákazu Junáka v roce 1970 část skautů v Háji přešla do TIS

• v roce 1989 převzal dříve zabavenou klubovnu

Jiří Samek, skautským jménem Bedla, se narodil 26. května 1935 v Háji ve Slezsku. Otec pocházel ze Smolkova a matka z Háje ve Slezsku.

Dětství prožil ve válečném období. Dokonce chvíli chodil do německé třídy: „Nastoupili jsme do německé třídy, ale ničemu jsme nerozuměli, tak už po Vánocích jsme šli zpátky do české třídy, ale museli jsme hajlovat a u toho zpívat Deutschland, Deutschland über alles, ale bylo to dlouhé, tak jsme si museli ruce podpírat.“

Háj ve Slezsku bylo také místo, kde si německé letectvo nacvičovalo nálety a obranu proti nim. Obyvatelé se proto kvůli cvičným náletům museli stěhovat za hranici kostela a nechávat otevřená okna, aby se nerozbila. „Jo, to za fronty jsme se museli stěhovat až do Chabíčova za kostel.“

Na konci války se kvůli frontě Samkovi ukrývali ještě s dalšími rodinami ve sklepě: „Tady byla fronta dlouho. Asi měsíc jsme byli ve sklepě – my jsme měli ten sklep zabezpečený. Nakonec tam bylo asi šest rodin. Tady ta fronta se vracela několikrát, my jsme měli barák dobrý a sklepy dobré, ale zásahy byly z té strany od Benešova – tři granáty, nová střecha se musela dávat. V neděli jsme šli z kostela a začalo se bombardovat, a když jsme šli klapotat na Velikonoce, tak už hořela Opava a naši v noci zakopávali věci, šatstvo i potraviny. Byli jsme připraveni na to, že to bude trvat dlouho, ve sklepě se pekl i chleba. Mohlo tam být skoro dvacet lidí, vždycky ti starší vyletěli ven a přinesli třeba slepici.“

Jiří Samek také popsal zážitek, kdy sovětští vojáci chtěli vzít fotoaparát jeho otce. „To byl nejstrašnější zážitek. Ti první vojáci, ti byli perfektní, špek ještě nám nakrájeli, potom lehli, ale tu zbraň nepustili, tu zbraň měli mezi nohama, ale potom přišli v noci takoví zloději, bandité, a teď viděli, že tatík měl dobrý foťák Kodak, protože se tam válely filmy. Tak spustili, kde ten foťák je, pistoli na hlavu, a to bylo zakopané v takové pozinkované bedně, to se muselo vykopat a muselo se jim to dát.“

Skaut

Na konec války se také datují skautské začátky Jiřího Samka. „Už ke konci války jsme měli takový klub, jako ministranti na faře, Šedí bobři jsme si říkali. A to já nevím, to bylo asi podle Foglara. Po válce byla tu na památníku velká sláva. Jako skauti jsme měli černé čepky s červeným vrchem, říkali jsme si Lysky a každý se nám posmíval.“ Jiří Samek byl chvíli i ve spolku Orel, ale Skaut se mu líbil víc: „Ti skauti se nám nejvíc líbili, ta příroda a tak. První klubovnu jsme měli na obecním dvoře, potom takový dřevěný barák u nádraží. (…) Potom už jako skauti jsme byli na Barnově na Libavé, ale to nebyl tábor, to jsme tam byli jen týden v takové chatě. Taková dobrá parta jsme byli, měli jsme skautské hole, ale to nebyly z lesa nějaké lískové, normálně soustružené tyčky okované, tak s tím jsme oštěpy házeli a bitvy se šiškami byly, koupali jsme se tam a za vodou, za Odrou, už byli vojáci. (…) Tak bavilo nás to, byla dobrá parta.“

Na Barnově také získal pamětník svoji přezdívku Bedla: „To začalo tam už na tom táboře na Barnově, já jsem vždycky utrhl bedlu, požvýkal a vyplivnul to, tak mi zůstala přezdívka Bedla.“

O činnosti některých skautů v Háji napsal krátce v životopisu Jiřího Fiedlera-Javora: „Háječtí skauti měli jako klubovnu dřevěný barák nedaleko nádraží v Háji, na břehu potoka Kremličky. V červenci roku 1950 tuto rozebíratelnou chatu rozložili a převezli do lesa, kde ji znovu postavili a prakticky pokračovali ve skautské činnosti. Chata byla nazvána chatou Naděje v údolí Na konci stopy. Život v této lesní chatě probíhal zprvu živelně. Činnost se však zkonsolidovala a snaha všech vyústila ve vytvoření roverské družiny Blesk (Bratrstvo lesní kruh). Jejími členy byli: František Broďák, Jiří Fiedler, Jiří Samek, Leopold Bajer a Vlastimil Rybář. Dnes z nich žijí jen dva. Chata byla několikrát vyloupena a ze strany obce či jinak oficiálně uznávaných organizací byl činěn nátlak, aby byla chata uvolněna v jejich prospěch. Členové se scházeli tajně a převážně se věnovali woodcraftu. Nebylo to jednoduché, neboť na ně byly vedeny útoky, aby chatu odevzdali. Nejdříve ji chtěli sokolové a také svazáci a další organizace. Oni ji ale uhájili. Smůlou bylo, že roverskou družinu tvořilo pět chlapců stejného věku, kteří v roce 1955 všichni odešli na prezenční vojenskou službu a po vojně se už nedali dohromady. Po deseti letech trvání byla chata v říjnu 1960 zlikvidována členy místní organizace KSČ. Obecně se prý vědělo, že chlapci provozují utajenou skautskou činnost. Orientovali se na Setona a zkoušeli vodáctví. Z této doby má Javor kroniku, kterou sám psal. Dnes je na místě chaty kamenná deska s nápisem: ‚Zde stávala v letech 1950–1960 lesní chata Naděje, místo skautské činnosti v době nesvobody.‘ Desku zde umístil Javor v roce 1998.“

Učitelé své žáky přemlouvali ke vstupu do Pionýra, což se však v případě Jiřího Samka nedařilo. „Ale mělo to asi následky, protože na školu mě nepřijali a nic. Já jsem se pokoušel do učení a tak. Jestli byl nějaký posudek z obce, nevím, já jsem po tom nějak nepátral.“

Na otázku, zda byl někdy na Ivančeně, místě, kde se u kamenné mohyly v období komunismu scházeli skauti, Jiří Samek odpověděl: „Byl jsem tam v roce 1968 nebo 1969, když tam byl Plajner [protinacistický odbojář, náčelník Junáka, pozn. ed.], ale ten Plajnerův projev se mi nelíbil, protože už měl takové řeči na vzdávání se, říkal: ‚Skauty nedělá šátek, nedělá kroj, nedělá košile‘, a že můžeme být skauti dál, a nakonec nás zrušili...“

Po vychození devítileté školní docházky se šel do Zlína učit strojním zámečníkem a poté pracoval ve strojírnách ve Vítkovicích. „Potom, když jsem přišel z vojny, tak jsem si udělal dvouletou strojní průmyslovku. Pak jsem dělal technika v blokové trati na válcovně, a to mi řekli, že si musím udělat maturitu. Tak jsem maturoval v roce 1976. Byl jsem spokojený s prací, nikdy jsem nedělal na žádném pásu, na žádné takové bezmyšlenkovité práci, přišel jsem do práce a nevěděl jsem, co mě čeká, protože jsem dělal v údržbě. Celých čtyřicet let jsem odpracoval ve Vítkovicích.“

Rodina

„Otec byl podílníkem v podniku mého dědečka. Firma se jmenovala Říman a syn a sídlila v Háji ve Slezsku, podnik měl zaměření na stavební kování a zahradnické náčiní, pilky a zámky. Bylo to skoro sto lidí, to bylo pěkně rozjeté, i se světem se obchodovalo, po roce 1948 se to znárodnilo a nějakou dobu to potom ještě fungovalo, potom se stroje rozvezly, přešlo to pod Branecké železárny a potom tam byl sklad Technomat.“

K tomu, jak jeho rodina prožívala poválečný nástup komunismu, Jiří Samek řekl: „Otec měl takovou příhodu, že byli se strýcem tady v Háji na komunistické schůzi a chtěli do strany, poněvadž děda měl fabriku, tak jestli by se to nedalo nějak zachránit nebo co. A toho strýce hned poslali pryč a táty se ptali na to náboženství. A oni by ho skoro i přijali, ale jak s tím náboženstvím, tak konec. Měli strach o majetek, o fabriku, já nevím, jestli toho dědu, on krátce nato umřel, jestli ho to nějak nepoložilo, jestli to nemělo na to vliv. Tož to bylo něco jiného, do JZD, tam by je nutili a přesvědčovali, ale tohle se zabralo a hotové. Tam přišel nějaký ten dekret nad padesát zaměstnanců. Všechny soukromníky porušili.“

Bratrancem matky Jiřího Samka byl generál Heliodor Píka, popravený v roce 1949 komunisty po zinscenovaném procesu. „Generál Píka, to byl bratranec od máti. Když tu byla ta sláva na Ostré hůrce, tak tu byl a byl i u nás v baráku a se strýci se tu bavili a též pomáhal firmě tady, dědovi, myslím, že mu nějak zajistil auto, to bylo po vojně, to byl kumšt sehnat nákladní auto.“ O popraveném strýci se v rodině příliš nemluvilo, respektive si to Jiří Samek nepamatuje.

Normalizace a rok 1989

Zajímavě taktéž Jiří Samek vyprávěl o nastupující normalizaci a příchodu sovětských vojsk: „V práci jsme dělali normálně, tank stál na vrátnici, ale dělalo se normálně, nějakých těch manifestací jsem se neúčastnil. Já jsem dostal přes prsty v robotě, tak jsem nebyl nějaký revolucionář. Stalo se totiž to – tam vždycky chodil mistr v neděli a v sobotu na šichtu a neptal se, jestli přijdeš, nebo nepřijdeš, prostě na šichtu tě tam vypsal a hotové. A potom vždycky, když někdo nepřišel, tak zasedala komise, ROH, komunisté a všichni. To už bylo po vojenské službě, to jsem byl chytrý, to už jsem všechno znal. Jednou jsem jel se svou budoucí manželkou na Kružberk. Tak tam začali cosi motat a to tak vypadalo, že by se ten socialismus zbořil, že jsem na té šichtě nebyl. A tak vykládali a vykládali a já jim říkám, že to jsou všechno fráze, co mi tu říkáte, a to byl konec! Tak socialismus je fráze?!?! A netrvalo dlouho a dali mě na huť na válcovnu. Nakonec jsem stejně tu průmyslovku udělal, potom jsem musel dělat zámečníka a skladníka a nakonec toho technika. Byla to divná doba, někomu se to ale i líbilo.“

V roce 1989 se Jiří Samek zúčastnil přebírání skautské klubovny, kterou nesměli v předchozím období využívat. „Bylo to v takovém nepřátelském duchu, předával to náš bývalý vedoucí 1. oddílu. On byl dobrý za každého režimu.“ Na přebírání této klubovny vzpomínal také Jiří Fiedler-Javor: „Ten samotný den jsem byl na běžkách na horách a z rádia jsem se dozvěděl, co se odehrává a jak se situace vyvíjí. Byl jsem na demonstraci v Ostravě. Pak se začali postupně bývalí skauti kontaktovat. Do jisté míry jsme museli kontakty mezi sebou obnovovat. Na půdě svého domku jsem si udělal místnost, takovou klubovnu, kde jsem chtěl uspořádat všechny skautské věci, které se dochovaly. Toto jsem budoval v letech 1988–1989. V prosinci 1989 jsme se sešli a řekli si, že je třeba jednat. Snažili jsme se také o navrácení klubovny, kterou jsme postavili v roce 1968 na hřišti za hřbitovem. Tato klubovna byla i nebyla v době normalizace využívána. Po roce 1970 tam byl turistický oddíl, který se sestával z členů bývalého skautského oddílu a působil pod hlavičkou Pionýra. V tomto oddíle jsem se už neangažoval. V 70. letech ji využívala i skupina TISu. V 80. letech jejich klubovnu převzala vesnická organizace KSČ. Začali okupovat i hřiště, kde pořádali mírové slavnosti. Klubovna měla sloužit jako sklad a kuchyně. 5. ledna 1990 bylo v Háji shromáždění OF, kde jsem vystoupil a oznámil, že skauti obnovují činnost. Komunisté se tehdy ohradili proti obnově a také proti vrácení klubovny. 12. ledna 1990 byla klubovna opět skautů. Tehdy jsme zašli na národní výbor a řekli: Pánové, my tady fungujeme, klubovnu jsme postavili my, je naše, tak nám ji dejte. Když jsem to napsal v roce 2004 jako kronikář do obecního zpravodaje, tak jsem dostal dopis, že nemluvím pravdu. Vlastnil jsem ale zápis podepsaný lidmi, kteří tuto klubovnu předávali zpět.“

Literatura a prameny

Nahrávka vzpomínek Jiřího Fiedlera-Javora z roku 2012.

Nahrávka vzpomínek Jiřího Samka-Bedly z roku 2012 a 2013.

BEINHAUER, Boris. 80 let skautingu na Opavsku 1921–2001. 1. vyd. Opava: Boris Beinhauer, 2002.

FIEDLER, Jiří. Křížem krážem Hájem ve Slezsku: turistický průvodce slezskou obcí – minulostí i dneškem. 2., upr. vyd. V Háji ve Slezsku: Obecní úřad, 2007.

FIEDLER Jiří. Almanach hájeckých skautů a skautek. R. 2000 vydalo střed. Ostrá hůrka Háj ve Slezsku.

FIEDLER, Jiří. 100 let chabičovské farnosti. Háj ve Slezsku: Obecní úřad, 2003.

FIEDLER, Jiří. Dějiny farnosti Háj ve Slezsku: (1911–2011): vydáno u příležitosti 100. výročí posvěcení farního kostela a 190. výročí posvěcení chabičovské kaple. [s použitím kronik farnosti, obce a obecního archivu zpracoval Jiří Fiedler]. V Háji ve Slezsku 2011.

VOJÁČEK, Ondřej. Skauting na Opavsku [online]. 2009 [cit. 2012-06-28]. Bakalářská práce. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Radim Kofránek. Dostupné z: <http://theses.cz/id/vem4k0/>

Háječan, č. 1, 2011, str. 10.

http://www.hajeckyskauting.wz.cz/index2.htm