Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Samuelová (* 1942)

• narozena 30. ledna 1942 v Jihlavě

• matka německé příslušnosti se jí několik dnů po porodu vzdala

• pěstounka se zaručila, že z ní vychová Češku a uchránila ji před odsunem

• po roce 1948 se jí ujala sestra zesnulé pěstounky, která pamětnici fyzicky napadala pro její německý původ

• po otevření archivů se dozvěděla nové zprávy o svém původu a rodině

• dodnes pátrá po bratrovi Antonínovi

• v roce 2022 žila v Jihlavě

Německá dívenka Gertruda se narodila na Vysočině uprostřed německé okupace. Po pár dnech se jí jednadvacetiletá matka zřekla a miminko odložila do rukou své kamarádky, české dělnice, u které dívenka vyrůstala i po odsunu Němců z Československa. Tou dobračkou a opatrovnicí byla Hedvika Vazačová, které Gertruda ve svém vyprávění neřekne jinak než maminka.

I přes bídné časy strádání dokázala Gertrudu zahrnout láskou a uchránit před odsunem do Německa. Jenže o osm let později Hedvika zemřela a Gertrudy se ujala teta z matčiny strany, která ji surově bila pro její germánský původ. Dívenka navíc do té doby netušila nic o svém německém původu. Po zpřístupnění archivů v roce 1989 začala Gertruda pátrat po zprávách o svých německých rodičích a teprve před nedávnem zjistila, že má biologického bratra, po němž bezvýsledně pátrá.

„Matku už nehledám a neodsuzuji, protože doba byla složitá a každý se s ní vyrovnával po svém. Moc mě ale mrzí, že nemůžu najít svého bratra,“ vypráví ve svém příběhu Gertruda Samuelová.

Německé dívenky se ujala česká dělnice

Gertruda Samuelová, roz. Schöberl, se narodila 30. ledna 1942 v Jihlavě. Tedy v době nacistické okupace, kdy vysočinské město se svým okolím tvořilo druhou největší německou jazykovou enklávu zvanou jihlavský jazykový ostrov. Za války žily v Jihlavě dvě třetiny Němců a příjmení Schöberl tu nebývalo ničím neobvyklým. Gertrudu porodila jednadvacetiletá německá dělnice Friedel Schöberl, svobodná matka, která se v okolí Jihlavy živila jako děvečka po zemědělských hospodářstvích.

Na její přání nebylo v rodném ani křestním listě uvedeno jméno otce, o kterém Gertruda až do nedávna neměla žádné zprávy. Jméno jejího otce vypátral až publicista Zdeněk Geist, který uvádí, že otcem byl Josef Richter, voják Kraftwagen regimentu německého wehrmachtu. S mladou Friedou nežil a stejně tak se nezajímal ani o svou dceru Gertrudu.
„Matka nebyla schopna se o mě starat, proto mě dala ke své kamarádce Hedvice, která spolu s ní sloužila po sedlácích,“ vysvětluje Gertruda. Od té chvíle o novorozenou holčičku pečovala Hedvika Vařbuchtová, svobodná pětatřicetiletá matka, která už ale vychovávala devítiletého syna Stanislava a ještě další dva chlapce, sirotky, kterých se ujala po smrti své sestry.

Z Gertrudy vychová Češku

Po válce v červnu 1945 se Hedvika se čtyři dětmi přestěhovala do suterénního bytu v tehdejší Úřednické, dnešní Seifertově, ulici v Jihlavě. Obývali jednopokojový byt, v němž ještě zbyl tkalcovský stav po Němce Müllerové, kterou po převratu v květnu 1945 čekal odsun z Československa stejně, jako původní nájemníky domu německé příslušnosti. „Přišli jsme do opuštěného domu s byty plných věcí, protože když Němci odešli, zůstalo všechno tak, jak bylo – nábytek, šaty, nádobí, zkrátka všechno. A do těch bytů jsem si chodívala hrát,“ vzpomíná Gertruda Samuelová.

Hrozba odsunu ale opakovaně ohrožovala i ji samotnou, jak ve svém článku informuje publicista Zdeněk Geist (uvádíme ho v kolonce Dodatečné materiály). Tomu však Hedvika opakovaně zabránila, neboť se nenechala odradit úředními výnosy a jednala bez ústupků. Zaručila se, že z Gertrudy vychová Češku. Nezbytně nutné je si uvědomit, jak silná protiněmecká atmosféra v Jihlavě po nacistické okupaci panovala, o čemž se během školní docházky přesvědčila i Gertruda. O svém skutečném původu do té doby netušila, proto za svou matku považovala vždy Hedviku.

Zmlátil mě a já mu musela poděkovat

V září 1948 nastoupila Gertruda do obecné školy, slavnostní moment ale zastínilo vážné onemocnění Hedviky. Lékaři jí totiž diagnostikovali rakovinu, s níž další dva roky statečně zápasila. „Musela jsem se o Hedviku postarat. Dávala jsem jí mísu, umývala, krmila i převlékala,“ popisuje Gertruda. Šestiletá, pohublá dívenka navíc po své opatrovnici převzala i úklidové práce v domě.

Dva dny po třiačtyřicátých narozeninách, dne 30. září 1950 ve tři hodiny ráno, Hedvika Vařbuchtová zemřela. K jejímu zhoršenému zdravotnímu stavu měl podle Gertrudy přispět údajně československý voják, kterého si po roce 1945 Hedvika přivedla do bytu. „To nebyl chlap, ale zvíře, jak děsně ji mlátil. Z války si zřejmě odnesl nějaké násilnosti a můžu říct, že maminku přivedl do hrobu. Byl to Čech a jmenoval se Emil Novotný,“ vysvětluje Gertruda Samuelová. „Zapálil našeho malého angorského králíčka, který pištěl bolestí a on se při tom smál. Maminka se ho bála vyhodit z domu. Strašně ji mlátil, kolikrát se pak nemohla ani hýbat. A když zmlátil mě, musela jsem mu za to poděkovat. Až když k nám přišla teta Malči a vyměnila zámek u dveří, tak už se neukázal.“

Nadávala mi: Ty palice německá

Již zesnulá opatrovnice Hedvika pocházela celkem z jedenácti dětí. Po smrti se dětí ujala jedna z jejích sester Amálie, bezdětná a svobodná dáma, ovšem nepříčetná a surová, která neznala dostatečnou míru trestu. Teta Malči Gertrudu bezmezně mlátila pro její germánský původ, protože v sobě chovala neútěšnou nenávist a zlost k Němcům, kterou si na malé dívence vybíjela. „Nadávala a strašlivě mě bila a pak odcházela ke zpovědi do kostela. Ještě mi vynadala, že kvůli mně hřešila. Většinou se tak dělo kvůli naprostým maličkostem. Neřeknu, kdyby mi dala facku, jenže ona mě mlátila a mlátila, až jsem zůstala ležet na podlaze,“ vypráví pamětnice.

Nešlo přehlédnout různě zbarvené a četné podlitiny, kterých Gertruda po zrůdných výstupech tety Amálie utrpěla. Toho si všiml i ředitel školy, kam dívenka docházela a celou záležitost nahlásil. Nepřiměřené násilí písemně dosvědčili i sousedé. Jenže teta Amálie dívku zastrašovala tím, jak skončí opuštěná v dětském domově, a tak Gertruda svou výpověď přehodnotila a lživě tvrdila, že modřiny si způsobila pádem ze schodiště. „Nadávala mi - Ty palice německá. Nedávalo mi smysl, proč mi tak říká, pátrala jsem a dohledala papír, kde je napsáno jméno mé maminky, a že mi bylo sedm dní, když si mě Hedvika vzala a zařekla se, že ze mě vychová Češku. Nepřála si, abych se o svém původu dověděla. Jenže, když se ke mně teta Malči takhle chovala, dozvěděla jsem se to.“

Štěstí dosáhla až v druhém manželství

S tetou Amálií nevycházel ani Gertrudy nevlastní bratr Stanislav, který z bytu utekl jako první. Svůj útěk z domova podnikla i Gertruda, ale po propršené noci se s kamarádkou vrátily zase zpátky.

Jakmile Gertruda dovršila povinnou školní docházku, rázem začala pracovat v národním podniku Modeta. Teta Amálie ji odmítala živit, takže jiné možnosti ani nebylo. V Modetě se Gertruda angažovala ve sdružení Červeného kříže, později se proto přestěhovala do Brna, kde při stejném zaměstnání dálkově studovala zdravotní školu.

Poprvé se tu zamilovala a následně provdala. Mohlo by se zdát, že se na Gertrudu konečně usmálo štěstí, ale manželství kvůli manželově závislosti na alkoholu zkrachovalo. Navíc rozvodové řízení nastalo v době, kdy manželé v Jihlavě stavěli družstevní byt, na jehož výstavbu si vypůjčili peníze, které muž údajně propil.

Ke šťastnému manželství jí dopomohl až druhý sňatek v roce 1967. Po návratu na Vysočinu se živila jako dělnice v dřevovýrobě, začala se učit německý jazyk a při zaměstnání vystudovala ekonomickou školu, což jí dopomohlo stát se mzdovou účetní. Šestnáct let pak pracovala v cestovní kanceláři Čedok a před odchodem do penze pro České dráhy.

Pátrá po svém bratrovi

Po zpřístupnění archivů po roce 1989 začala Gertruda své pátrání po svém skutečném původu a zprávách o pokrevních rodičích. Jaký byl osud biologické matky Friedy Schöberl není její dceři přesně znám. Ví se jen, že před Rudou armádou ujela s vojenských transportem wehrmachtu na západ, publicista Zdeněk Geist uvedl, že podle některých údajů mohla Frieda Schöberl zahynout v posledních týdnech války při jednom z hloubkových náletů spojeneckých stíhačů.

Pár let nazpět se dozvěděla, že Frieda podobným způsobem odložila také o dva roky mladšího bratra Antonína. Chlapce po narození vychovávala bezdětná vdova Ludmila Razimová, která po konci války s chlapcem odešla za hranice Československa. Poslední stopa by prý měla vést do Rakouska.