Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Ivo Šanc (* 1955)

• narozen 15. května 1955 ve Vrchlabí

• vystudoval gymnázium ve Vrchlabí a Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie

• pracoval v Ústavu nerostných surovin jako výzkumný pracovník

• 18. listopadu 1989 odcestoval pracovně na Kubu a porevoluční dění pozoroval ze zahraničí

• v roce 1994 kandidoval ve volbách do zastupitelstva za ODS

• do roku 1999 byl starostou Kutné Hory

• od září 1999 působil jako člen mise OSN v Kosovu na pozici starosty ve městech Gjilan a Priština

• od roku 2003 pracoval rok jako expert Rady Evropy pro otázky decentralizace veřejné správy

• v období 2010–2014 byl opět zvolen starostou Kutné Hory

• od roku 2012 až do roku 2020 byl zastupitelem Středočeského kraje za sdružení STAN

Ivo Šanc mluví třemi jazyky a už od dětství toužil procestovat celý svět. Zpočátku to vypadalo, že jeho celoživotní láska k nerostům a minerálům bude jeho jedinou vstupenkou do zahraničí. Do pádu železné opony byla geologie, kterou vystudoval, jedním z mála oborů, kde režim povoloval pracovní výjezdy za hranice. Nakonec se mu ale svět otevřel především díky politice, do které vstoupil začátkem devadesátých let.

Narodil se 15. května 1955 ve Vrchlabí a vyrůstal v Chotěvicích u Hostinného. Jeho prarodiče patřili ke generaci, která po válce osídlovala v pohraniční oblasti opuštěné domy po vyhnaných sudetských Němcích. Jako malý našel jednou ve věcech, které po Němcích v domě zůstaly, krabici s nerosty a minerály, které sice neměly příliš velkou cenu, pro něj to byl ale počátek jeho celoživotní vášně pro geologii.

Kolem poledne se ozval rachot a přijely tanky

V roce 1968 mu bylo třináct let a spolu s bratrem se intenzivně zajímal o dění kolem. „Hltali jsme každé slovo v rádiu i televizi, poslouchali jsme, co si říkají rodiče s přáteli. Najednou šla kultura nahoru, knihy, časopisy i rozhlas. Do té doby byla všude jen propaganda, ale teď jsme mohli v rádiu poslouchat Dubčeka nebo Vinárnu u Pavouka, ze které se později stalo Divadlo Járy Cimrmana,“ vzpomíná Ivo Šanc na jarní uvolnění politické a společenské situace v tehdejším Československu.

Když přišlo léto a spolu s ním dvacet let nevídaná možnost opět cestovat do západní Evropy, všichni věřili, že se situace obrací k lepšímu. „V noci z 20. na 21. srpna ale začala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Nad ránem nás vzbudil otec, zakázal nám chodit ven a oznámil nám, že přijely tanky,“ vybavuje si pamětník. Kolem poledne projely vesnicí tanky od Trutnova a zastavily. Vojáci byli většinou zmatení nebo ovlivnění propagandou, leckdy vůbec netušili, kde jsou a proč. Maminka Iva Šance, učitelka ruštiny, se proto sebrala a vydala se na místní úřad, kde byl obecní rozhlas. „Deset minut do toho rozhlasu rusky vysvětlovala, že jsou v Československu, že tady žádná kontrarevoluce není, že si chceme o své budoucnosti rozhodovat sami a že jsou okupanti,“ vzpomíná Ivo Šanc na statečnost své matky. Dodnes nepochybuje, že kdyby vojáci věděli, odkud místní rozhlas vysílá, dostala by se do velkých potíží.

Geologem

V ponurých sedmdesátých letech pamětník vystudoval svoji oblíbenou geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a přestěhoval se za prací do Kutné Hory. Tady působil několik následujících let jako výzkumný pracovník v Ústavu nerostných surovin. V osmdesátých letech se mu podařilo získat na svůj výzkum grant ze Spojených států amerických, což byla v komunistickém Československu nevídaná záležitost. Jeho výzkum dokázal nahradit drahou zahraniční technologii, která se u nás nedala sehnat. Vedení ústavu mu výzkum s grantem nejprve zakázalo, soudruzi v Praze si pak ale rychle spočítali, jak výhodné jsou pro ně zahraniční valuty, a on tak mohl ve své práci pokračovat. I díky tomuto úspěchu dostal později nabídku na stáž na politicky spřátelené Kubě, kam odlétal 18. listopadu 1989. „Na letiště mě přišel vyprovodit kamarád Honza Vondrouš, který byl den předtím v pochodu studentů na Národní třídě, a vyprávěl mi, co se tam dělo,“ zmiňuje Ivo Šanc poprvé kamaráda, který bude v budoucnu hrát v jeho životě důležitou roli.

Ze zahraničí měl možnost pozorovat vývoj v Evropě s určitým odstupem. I soudruzi na československé ambasádě v Havaně prošli vývojem od pobouření nad revolucí až po zakládání kubánské pobočky Občanského fóra, což Ivo Šanc sledoval se značným pobavením. Mezivládní spolupráce mezi již demokratickým Československem a stále komunistickou Kubou vzala brzy zasvé, a on se tak vrátil již po roce domů, aby mohl čelit novým výzvám.

Politikem poprvé

Po návratu se pokoušel nejprve uchytit zpátky ve svém oboru, ale nakonec se rozhodl pod vlivem kamaráda Honzy Vondrouše, který se mezitím stal starostou Českého Krumlova, vstoupit do komunální politiky. „Já jsem s ním jezdil různě i po světě, překládal jsem mu a pozoroval jsem ho při práci. On v Krumlově přišel s koncepcí rozvoje a privatizace a povedlo se mu to město, které bylo úplně zdevastované, zachránit,“ přibližuje pamětník historii porevoluční obnovy Českého Krumlova. Podle Iva Šance potřebovala Kutná Hora podobný impulz a práce pro město se stala jeho novou životní výzvou.

Členem mise OSN

V roce 1999, když skončila válka v tehdejší Jugoslávii, uviděl v časopise inzerát, ve kterém Rada Evropy sháněla lidi, kteří měli zkušenost s komunální politikou, hovořili anglicky a byli fyzicky a psychicky odolní. Ivo Šanc již tou dobou zažíval rozčarování z vývoje situace v komunální politice, zejména těžce nesl vzrůstající korupci a různé politické třenice. Na inzerát proto odpověděl a byl vybrán. „Po příjezdu do Kosova šlo všechno ráz na ráz. Byl jsem starostou v Čechách, a tak mě udělali starostou v Kosovu. Přijel jsem do oblasti Gjilanu a zjistil jsem, že tam vládne jakási Osvobozenecká partyzánská armáda, a to bylo to první, s čím jsem se musel vypořádat.“ Z původně půlroční mise se stala mise čtyřletá. Ivo Šanc se staral o znovuzavedení pořádku ve válkou zničené oblasti. V místě, kde nefungovalo nic, postupně OSN vybudovala fungující veřejnou správu a dovedla zemi k demokratickým volbám. Pamětník byl starostou a vedoucím mezinárodního týmu posléze i v Prištině a poslední rok působil jako expert Rady Evropy pro otázky decentralizace veřejné správy.

Politikem podruhé

Po návratu do České republiky se v roce 2010 opět nechal zlákat ke kandidatuře, tentokrát jako lídr kandidátky Šance pro Kutnou Horu. Ve volbách drtivě vyhráli a on chápal podporu od spoluobčanů jako jasný impulz k pokračování tam, kde svoji politickou kariéru přerušil. Situace byla oproti devadesátým rokům méně přehledná. Zatímco tehdy šlo o rychlou obnovu města, nové tisíciletí již přinášelo nové výzvy. Hlavní věci byly vyřešené a komplikovanější legislativa všechny politické kroky sice zviditelnila, ale zároveň zpomalila. Podle pamětníka už máloco šlo tak snadno a rychle kupředu jako dřív. Politické boje a maloměstská nevraživost mu braly více energie než samotná práce pro město. Po konci svého mandátu tak zůstal v politice už jen jako obecní a krajský zastupitel za politické sdružení STAN, a to až do roku 2020.

Ivo Šanc je ženatý, má dceru a syna a šest vnoučat. I přes určité zdráhání se žákům z projektu Příběhy našich sousedů, kteří s ním rozhovor vedli, podařilo pamětníka přemluvit ke krátkému zamyšlení. „Snažím se na svět, i díky svým vnoučatům, nahlížet očima mladých lidí a považuju za důležité mít zájem o dění kolem sebe, nenudit se a neztrácet čas zbytečnostmi,“ uzavírá své vyprávění bývalý starosta Kutné Hory.