„Když se dělalo zušlechťování Terezína před návštěvou Mezinárodního... (výboru Červeného kříže), tak to se drhly chodníky, to muselo být všechno vyglancované. A oni přišli a směli jen tam, kam je vedli. Některé ženy byly vybrané, že mohly jít plavat, dostaly plavky. Děti dostaly sardinky. Kolotoče tam byly postavené na náměstí. To byl skutečný cirkus. Já jsem říkala: ,Hergot, já bych si šla zaplavat.‘ Manžel povídá: ,Nikam nepůjdeš, prosím tě, necpi se k tomu, jdi pryč!‘ No tak jsem zalezla do lékárny a nešla jsem. [A kde plavaly ženy?] Mohly do Ohře. [Takže Vám to potom bylo líto, že Vám to manžel zakázal?] Ne, vůbec ne, měl rozum.]“
„Dva měsíce jsem nevěděla, kde jsou, matka, otec a bratr. Já nevěděla, kde jsou, vůbec nic. Až potom jsem dostala lístek. Maminčino písmo jsem poznala. Že měl tatínek zápal plic a že jsou tam... (v Lodži). Já jsem jim mohla posílat peníze. Ale musela jsem pěšky z Doubravky na Lochotín, kde byla jedna pošta pro Židy. Načež po válce mi bratr říkal: ,Ty jsi posílala hodně peněz, ale nestačilo to ani na bochníček chleba.‘ Později jsem dala peníze kamarádce, která je posílala prostřednictvím jedné Židovky, která žila ve smíšeném manželství. Jejím jménem to posílala... Tak to bylo takové všechno komplikované. Pak jsem od rodičů už nedostávala žádné zprávy, jen podpis, že to dostali.“
„Tak jsme přijeli do Osvětimi. ,Všechno nechte tady, všechno dostanete na ubytovně, nic si neberte s sebou!‘ A teď jsme šli, ženy vlevo, muži vpravo. Stál tam takový drobný vojáček, ukazoval sem, ukazoval tam, prohlédl si mě, mám jít tam... Pak tam byla sestra, která byla jako ošetřovatelka u mého manžela v ordinaci. Ta mi řekla: ,Já jsem viděla pana doktora, on mu tam něco vykládal...‘ On neuměl německy totiž, Třeboňák, no. Vykládal, že má tady něco na ruce. Jako kluk měl z fotbalu narušený loket, ale vůbec mu to nevadilo. Kdyby řekl ,Ich bin Arzt‘, tak prošel. A on mu tam začal něco vykládat... Já jsem se pak jedné Polky ptala: ,Když můj muž šel tam na druhou stranu...?‘ ,Tak ti kouří támhle z komína, můžeš ho dejchat.‘ Tak skončil, no, tím se sám odsoudil, on to nevěděl.
[Jak byl starý Váš manžel v té době?] Asi sedmatřicet, osmatřicet.“
„Přijdu ráno tam na dvůr: ,Co se děje?!‘ Všechno na zemi. A já najednou vidím, moje skříň, co byla v lékárně, a kabát. Povídal tam jeden člověk: ,Já jsem viděl Váš kabát, tak jsem to zachránil.‘ Oni to vyhazovali oknem ven z druhého patra dolů! Během jednoho dne musela být celá ta mužská kasárna vyklizená a pak tam rok nebylo nic! Ti Němci byli jako pominutí. To muselo být během jednoho dne. Takže oni v noci dali rozkaz, vyházeli to všechno, ty postele, ty palandy, všechno se vyházelo na ten dvůr... A mezi tím jsem tedy našla svůj kabát, kožený, krásný... V tom jsem pak jela do Auschwitzu. [Co se dělo?] ,Bude tady archiv.‘ Ale rok tam nice nebylo. To byla prázdná kasárna.“
„Tam jeden esesák chodil... My jsme takhle byly na těch palandách po deseti, deset a deset a deset, já byla nahoře... V tom si na mě jedna starší žena od vedle lehla a povídá: ,Zakryj si ten svůj obličej! Schovej se pode mě, on vybírá hezké holky.‘ Vybral asi deset žen, ty odvedl, víckrát je nikdo neviděl. Pak jsme se dozvěděli, že jim brali krev pro německé vojáky. Čili oni jim brali krev, až chcíply! Takhle mě tam zachránila ta starší Vídeňačka. Povídala: ,Mě si vůbec nevyberou, oni vybírají jen hezké holky.‘“
„V poledne se stála fronta na polívku. Večer se rozdávaly brambory nebo kousek chleba. Jednou týdně byl takový malinkatý kousek margarínu. Někdy německý blutwurst. Takový kousek na týden. Maso nebylo vůbec. V té polévce někdy něco plavalo. Tam stáli lidé. Ti staří lidé měli hrozný hlad. My jako pracující jsme měli takzvaný příděl, ale ti staří lidé neměli nic... No, ale dalo se to v Terezíně ještě přežít, protože ten chleba celkem vystačil na snídani a večeři. V poledne byla nějaká ta teplá polévka. A ráno černé kafe, teda kafe, černý to bylo jako kafe. To byla nějaká cikorka, ale bylo to teplé a tekuté. No jo, ale dalo se to přežít v Terezíně.“
„No, šest kilometrů za Budějovicemi vlak zastavil, zpomaloval, měl tam červenou a nemohl dál. A já jsem si najednou řekla: Ne! Ta moje tchyně třeboňská, ta už by tady dávno vyskočila, jak byla stará, a já tady...
K tomu úzkému okénku ve vagonu nahoře jsem vylezla Vilmě Beckové na ramena. ,Prosím tě, hoď za mnou ty pantofle.‘ Byla jsem tak hubená, že jsem se tím okénkem protáhla. Po straně, jak je ten žebřík, po tom jsem sjela dolů pod pešuňk (násep). Ona za mnou hodila ty... (pantofle). Ta moje kamarádka lezla za mnou. Vlak zastavil a v tu chvíli esesáci: ,Da ist jemand heraus gesprungen!‘ A začali po nás střílet. Jenže byla tma, bylo to v noci. My jsme si tam lehly. A to byl nejšťastnější moment mého života, když se ta kola nad námi začala točit a vlak jel dál. Ten transport dojel do Mauthausenu, kde ještě zemřelo hodně děvčat.“
Marie Sandová, rodným příjmením Arnsteinová, se narodila v roce 1916 Třebívlicích u Lovosic. Vzdělání získala v Litoměřicích a v Praze, kde ještě před válkou stačila promovat jako magistra farmacie. Pro svůj židovský původ byla nejdříve internována v Terezíně, kde pracovala mimo jiné jako vedoucí lékárny, později prošla i Osvětimí-Birkenau a pracovním táborem ve Freibergu, kde se vyráběly rakety V2. V Osvětimi-Birkenau byl zavražděn její první manžel MUDr. Jiří Švarc. Její rodiče a bratr byli transportováni do ghetta v Lodži již v roce 1941. Rodiče věznění nepřežili, bratr uprchl na Slovensko a později se přidal k 1. čs. armádnímu sboru a s ním došel až do Prahy. V dubnu 1945 utekla Marie u Českých Budějovic z evakuačního vlaku do Mauthausenu a do konce války se skrývala v Třeboni. Po válce žila v Praze, kde se podruhé vdala za magistra Ludvíka Sanda, se kterým má dceru Luisu.
