Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Šánová (* 1922)

• narozena 25. října 1922 ve Stonařově na Jihlavsku

• vyrůstala ve smíšené česko-německé rodině

• roku 1941 odmaturovala na učitelském ústavu

• v roce 1943 vykonávala krátkodobou nucenou práci v muniční továrně ve Vlašimi

• od září 1944 učila na české jednotřídce ve Stonařově

• roku 1946 se provdala za četníka Miloše Šánu

• po roce 1948 se její rodina stala terčem komunistické šikany

• od roku 1965 učila v Pavlově

• v roce 2020 žila Josefa Šánová ve Stonařově

Řada pamětníků vypráví o tom, jak chodili do školy za druhé světové války a jak se museli povinně učit německy. Jedinečnost svědectví Josefy Šánové ale spočívá v tom, že může poskytnout pohled na protektorátní školství z druhé strany katedry. Již od roku 1941 totiž působila jako kantorka. O svých životních zkušenostech vyprávěla žákům ze ZŠ Jungmannova v Jihlavě, kteří s ní natáčeli rozhovor pro projekt Příběhy našich sousedů.

Josefa Šánová, rozená Pryclová, se narodila 25. října 1922 ve Stonařově u Jihlavy. Městys Stonařov ležel v jazykovém ostrově na Vysočině a převažovalo zde německé obyvatelstvo. Hovořilo se tu německým dialektem zvaným pajerština, který se podobal bavorskému nářečí a dnes již prakticky vymizel. Mluví jím několik posledních osob včetně Josefy Šánové, která jej dětem také předvedla. Německé děti ze Stonařova měly jako svůj rodný jazyk právě pajerštinu, spisovnou němčinu většinou zvládly až během školní výuky. Od nich nářečí pochytily i děti z českých rodin. V obci se běžně mluvilo dvojjazyčně.

Pamětnice pocházela z rodiny národnostně smíšené, její matka byla Němka, stonařovská rodačka. Otec Čech na Jihlavsko přišel, aby se vyučil řezníkem, seznámil se se svou ženou a usadil se zde. Živil se jako sedlák a řezník. Po nejstarší Josefě se manželům narodili ještě dva synové. Celá rodina Pryclových se hlásila k české národnosti a své rozhodnutí nezměnila ani v době německé okupace, přestože, jak vzpomíná Josefa Šánová, chodili za její maminkou Němci a za pomoci slibů i výhrůžek ji přemlouvali, aby si zvolila německé občanství. Odolala.

 

Každý den jsem jezdila na kole patnáct kilometrů do školy

Pamětnice vychodila českou obecnou a měšťanskou školu ve Stonařově. Poté absolvovala ještě jednoletý učební kurz, který žáky připravoval na kancelářskou práci. Učili se v něm například psát na stroji nebo tehdy velmi populární umělý jazyk esperanto. Protože byla dívka nadaná a ve škole se jí dařilo, chtěla dále studovat. V roce 1937 proto nastoupila na učitelský ústav v Jihlavě. Ke zdárnému dokončení středoškolského vzdělání však musela překonat řadu různých překážek. První představovala finanční situace rodiny, která si nemohla dovolit vydržovat dceru na studiích ve městě a platit jí tam privát. Nejprve proto vypomohl strýc z Brna, který pamětnici podpořil a uhradil náklady spojené se školou. Stejně však musela dívka denně dojíždět do Jihlavy. Poté, co vyzkoušela místní autobus, který se příliš neřídil jízdním řádem, a ona tak na vyučování chodila pozdě, začala jezdit na kole. Každé ráno ujela na starém kole patnáct kilometrů do Jihlavy a odpoledne zase patnáct kilometrů zpátky. V zimě ve městě bydlela, ale domů na návštěvu chodila pěšky. Dojížděním však její problémy nekončily.

Němečtí okupanti v červnu 1939 zrušili jihlavský učitelský ústav, a Josefa Šánová proto pokračovala ve studiu na znojemském ústavu, který v té době sídlil v Moravských Budějovicích. Dva měsíce bydlela u tety v Želetavě a jezdila do Budějovic na vyučování. Poté Němci uzavřeli i tuto vzdělávací instituci. Studentka tedy přestoupila na třetí střední školu – chlapecký učitelský ústav v Brně-Poříčí. „Byla jsem šťastná, že jsem mohla studovat v Brně, protože jsem mohla bydlet u strejdy a věnovat se víc škole. Také se mi podařilo ten rok velmi dobře zvládnout, všechny čtyři předměty jsem splnila na jedničku a naučila se víc. Dojíždění bylo hodně únavné.“

 

Učitelkou němčiny v protektorátu

V červnu 1941 Josefa Šánová v Brně úspěšně odmaturovala a na podzim získala zaměstnání jako učitelka němčiny na dívčí měšťance v Jihlavě v Žižkově ulici. „Když jsem se ve škole představila, pan ředitel povídá: ‚Co s vámi budu dělat? Co tady vlastně chcete?‘ Mně bylo devatenáct let a ty slečny byly větší, modernější a možná vyspělejší než já. Ředitel povídá: ‚Nevím, jak to tady mezi holkami zvládnete.‘ Ale zvládla jsem to a dobře.“ 

Následující rok učila na chlapecké měšťance v Jihlavě na Jánském kopečku. Po dalším školním roce stráveném ve vesnici u Žďáru se vrátila do rodného Stonařova, kde ve školním roce 1944–1945 působila jako kantorka na jednotřídce. Vyučovala zde v provizorních podmínkách. Budova školy sloužila jako útulek pro německé uprchlíky, takže vyučování probíhalo v jedné místnosti bývalého hostince U Poláků. Když přišla zima, chybělo topivo, a proto se vyhlašovaly uhelné prázdniny.

„I Němci měli zavřenou školu a museli se tam starat o uprchlíky. Do naší třídy také přišli uprchlíci. Tak co s nábytkem? Nastěhovali jsme ho k nám do domu. A protože to tak školní úřad chtěl, děti vykonávaly takzvaně domácí práce. Chodily dvakrát týdně k nám, já jsem připravila pro každý ročník nějakou práci na dva dny, ony si to doma zpracovaly, zase mi to odevzdaly a já jsem měla připravenou další práci. Byly to čtyři ročníky, ale málo dětí, celkem kolem třicítky – prvňáků šest, druháků osm… (Tento režim) trval až do osvobození. Probrali jsme látku, naši nám dali místnost a tam jsem si mohla děti trochu vyzpovídat, poradit a rodiče jsem požádala, jak to s nimi mají dělat, protože jsem je všechny znala. Dokonce jsme u nás měli i dětskou (lékařskou – pozn. ed.) poradnu.“

Coby mladá svobodná učitelka se pamětnice nevyhnula ani nucenému nasazení v německém válečném průmyslu. V roce 1944 musela spolu s dalšími kantorkami pracovat v muničce ve Vlašimi, kde je po šesti týdnech v práci vystřídali mladí učitelé.

 

Zabarikádovali jsme dveře nábytkem

Konec války a osvobození probíhaly ve Stonařově dramaticky. Když viděli postup fronty, už od března 1945 opouštěli němečtí vojáci i civilisté Jihlavsko a stahovali se na západ. 8. května 1945 se pamětnice vracela domů od sestřenice: „U kostela se střílelo z baráku do baráku. Nade mnou lítaly kulky. Nevěděla jsem, co se děje. Slyšela jsem hukot, jak se blížilo vojsko od Okříšek. Utíkala jsem proto domů, naštěstí se mi nic nestalo. Přijdu sem a nikdo nikde. Naši seděli všichni ve sklepě a čekali, co se bude dít. Byli jsme vzhůru a ve čtyři hodiny ráno začala projíždět první vozidla ruské armády.“ 

Dalších čtrnáct dní nastal na Jihlavsku chaos, procházela tudy fronta, stěhovaly se armády a ruští vojáci řádili: „Rusáci měli Stonařov označený jako německou vesnici. Takže Brtnice a další obce byly v pořádku, ale tady zastavili a mohli si tu dělat, co chtěli. Že je to německý okrsek, měli to povolené. Stalo se mnoho věcí, protože tady ještě byli někteří Němci, ti odešli až později. Němci byli přepadáváni, Rusáci všechno vyrabovali, znásilňovali. Bylo to strašné. Když procházela fronta, ani Češi se nemohli ukázat venku. Jednou jsem šla ven a hned po mně křičeli: ‚Ty Germanka!‘ Já jsem byla blond, německý typ. Musela jsem se schovat. Tatínek nám zabarikádoval všechny dveře nábytkem. Měli jsme výhled jen na rybník. Maminka se musela schovat a všechny mladé holky také. Byla to divoká válečná a poválečná doba. Vedoucí (důstojníci Rudé armády – pozn. ed.) to ještě neměli v rukách, ale později už ano.“ Postupně se tedy situace uklidnila.

Zbytky německého obyvatelstva byly z Vysočiny odsunuty a nahradili je novousedlíci. Josefa Šánová vzpomíná, jak se jako starousedlí Češi museli nejprve starat o dobytek, který tu po Němcích zůstal, než dostal nové majitele. V první vlně přišly do obce rabovací tlupy, které jen vybraly z německých usedlostí cenné věci a táhly dál. Potom si domy zabrali novousedlíci, z nichž někteří v obci dlouho nevydrželi.

Po skončení války se v obci obnovila škola a pamětnice zde dále učila. Záhy se dostala do konfliktu s některými novými osídlenci, kteří na ni hleděli jako na Němku, i když se nikdy k německé národnosti nehlásila. Tato averze vůči ní ještě vzrostla po komunistickém převratu, kdy se ona i s rodinou stala terčem „třídního boje“ na vesnici.

 

Dělnická učitelka

V únoru 1948 získali na všech úrovních moc komunističtí funkcionáři a jejich manželky toužily po lepším zaměstnání. Měly zálusk na místa některých učitelek:

„(V únoru 1948 – pozn. ed.) byla situace velmi napjatá. Mě překvapila jedna paní, která vtrhla do třídy a říkala: ‚A teď běžte ven, teď tady budu učit já jako dělnická učitelka!‘ Já jsem vůbec nevěděla, co se děje. Plná třída dětí. Tak jsem vyběhla ven. Ředitele jsme neměli, byl na sousední měšťance. Zavolali jsme ho, aby sem přišel, co se tady děje a co mám dělat. Potom se to vyřešilo. Ale byl to trapas, okamžik, kdy jsem si myslela, že se buď budeme prát, nebo jedna druhou vyhodíme. Jak to dopadne? Pak přišel ředitel a urovnal to. Té paní řekl: ‚Vy si musíte udělat nějaké vzdělání, dělají se kurzy a můžete se potom uplatnit třeba jako vychovatelka v družině.‘ Jedna paní si kurz udělala, ale ta, která mne navštívila, ta ne.“

 

Při volbách nás hlídali četníci

Perzekuci ze strany nového vládnoucího režimu byl vystaven i otec pamětnice, který odmítl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Vzápětí jej soudruzi vystěhovali z jeho domu. Naštěstí si noví obyvatelé nemovitosti zachovali slušnost, a když si opravili domek po rodičích a zajistili si jiné bydlení, usedlost otci vrátili. Vstupu do JZD se ale již nevyhnul.

Josefa Šánová a její rodina musela čelit mnoha formám šikany. Manžela vyhodili komunisté ze zaměstnání a dětem zakazovali studium. Některé situace se vyznačovaly značnou absurditou: „Třeba nás hlídali, když byly volby. Přišli sem četníci z Třeště a celou noc drželi kolem našeho baráku hlídku. A manželovi povídali: ‚Prosím tě, co tady vyvádíš, že tě musíme hlídat?‘ A my jsme šli ráno v osm hodin normálně volit, byli jsme u urny a nevěděli jsme, že nás hlídají. Stále jsme byli pod dozorem. A nevíme proč.“

Nikdo z rodiny se nestal členem komunistické strany, ale neprojevovali se ani jako její odpůrci a zachovávali politickou neutralitu. Trnem v oku místních komunistů však mohli být němečtí příbuzní Pryclových, kteří byli odsunuti do pozdějšího západního Německa, kde se jim brzy dobře dařilo. Josefa Šánová od nich dostávala balíčky s věcmi, které v Československu chyběly. Její děti například nosily jako první džíny apod. a lidé jim to záviděli a mstili se.

Aby unikla této zášti a měla větší klid, odešla pamětnice učit do sousedního Pavlova, kde pracovala patnáct let. Potom působila ve škole v Třešti a nakonec znovu ve Stonařově, kde ještě přesluhovala v důchodovém věku. Kvůli starým rodičům, o které pečovala, se Josefa Šánová nikdy nepřestěhovala a zůstala ve Stonařově. V rodné obci žije dodnes.