Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Šára (* 1935)

• narozen 24. dubna 1935 ve Struhařích na Plzeňsku

• synovcem Václava Šáry, příslušníka Obrany národa, popraveného nacisty 1. října 1941

• vzpomíná na konec války v oblasti tehdejší demarkační linie

• po maturitě nastoupil jako praktikant do střediska v Nezvěsticích, pokračoval v Chocenicích

• od 1. července roku 1960 pracoval jako hlavní zootechnik na statku v Úněšově

• roku 1960 otce zatkli a odsoudili k devítiměsíčnímu trestu za narušování chodu JZD ve Struhařích

• v roce 1960 vstoupil do KSč a díky tomu mohl vystudoval vysokou školu

• jako hlavní inženýr statku projevil svůj nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy, ve funkci se však udržel

• po roce 1989 musel z vedení zemědělského komplexu v Úněšově odejít

• vrátil se do rodných Struhař, kde vybudoval malou rodinnou farmu

Josef Šára se narodil 24. dubna 1935 ve Struhařích. „Můj tatínek pochází z rodu Šárů, jehož kořeny podle Letopisů Spálenopoříčska sahají ve Struhařích až do roku 1665.“ Maminka Božena se narodila 14. dubna 1906 v Čížkově u Blovic a pochází z rodu Brožíků. Tatínek měl sedm sourozenců, přičemž dva z nich zemřeli ještě jako malé děti. Nejstarším z přeživších sourozenců byl Václav Šára, budoucí brigádní generál a velitel odbojové organizace Obrana národa, popravený nacisty 1. října 1941 v ruzyňských kasárnách ve věku čtyřiceti osmi let. „Ještě před Václavem padl František, ten padl v roce 1915 v pouhých sedmnácti letech v první světové válce a je pohřben v Haliči.“

Pokroková zemědělská rodina

„K dalším tatínkovým sourozencům patřila Anežka, Božena a Růžena,“ vypočítává členy rodiny Josef. Podle jeho slov se jednalo o rodinu velmi houževnatou a cílevědomou, pro kterou práce znamenala život. „Když to srovnám s dnešní dobou, byli to velmi pokrokoví zemědělci.“ To bylo patrné už v případě Josefova dědečka z otcovy strany, který měl ve Struhařích jako první vykopanou studnu. „Už před první světovou válkou měl zavedený vodovod, to znamená, že voda tekla jak do kuchyně, tak do stájí.“ To byl na tehdejší dobu nevídaný pokrok. Dědeček měl jako první ve vsi také sekací stroj. V práci v zemědělství pak pokračovali také Josefovi rodiče. „A pomáhal jim čert, vyoravač brambor.“ Ten nahradil namáhavé ruční vykopávání brambor motykou. Na vysoké úrovni se věnovali rovněž chovu prasat, který se stal zdrojem ekonomické jistoty celé rodiny. K vepřínu záhy přibyla nově postavená stodola a následně prošla proměnou světnice i stáje. „Po stavitelské stránce se tedy jednalo o vcelku moderní hospodářství rovněž vybavené strojovým parkem,“ říká Josef. „Měli pár tažných koní, pět nebo šest krav, k tomu příslušný odchov a dvě nebo tři prasnice. Přičemž pokud prasnice neporodila minimálně čtrnáct selat, musela být nahrazena jinou,“ dodává.

Když úspěchy střídá soužení

Josefova maminka se do Struhař přivdala dne 31. července 1932. „Bratr se narodil v roce 1933, já v roce 1935 a sestra až v roce 1944.“ Ač se rodičům v zemědělství i nadále dařilo, neměli v životě jen úspěchy, ale také trápení. „Když můj bratr Venoušek chodil do třetí třídy obecné školy, onemocněl a diagnóza byla krutá – rakovina sleziny. V roce 1943 znamenala rakovina sleziny smrt… Když jsem byl s tatínkem za Venouškem v plzeňské nemocnici, tak nám tu krutou zprávu sdělili. Tatínek tam tehdy omdlel. Jak jsme se dostali domů, to už si nepamatuji. Vím jenom to, že když jsme Venouška vezli z nemocnice, stavili jsme se v Blovicích u Navrátilů. Tam ho pan Navrátil vyfotografoval, protože rodiče se s tím nemohli smířit a celý večer pak doma plakali,“ vypráví s pohnutím v hlase Josef. Jedno soužení vystřídalo druhé, když v téže době Josefův tatínek v důsledku narušené psychiky a velkého vyčerpání onemocněl žaludečními vředy. V letech druhé světové války lidé na vředové choroby běžně umírali. „Tatínek se z toho nakonec nějakým zázrakem dostal a po operaci se zotavil,“ říká Josef. Takové štěstí už ale neměla tatínkova sestra Anežka, kterou jednoho červnového dne roku 1941 cestou z pole zabil blesk. Josef pokračuje ve vyprávění: „Vrcholem všeho bylo, že její nejstarší dcera Miluška byla doma po operaci nádoru mozku. Tehdy nádor na mozku znamenal jistou smrt. Bylo jí sedmnáct let. Na pohřbu jsme byli celá rodina, tehdy tam byl i strýček generál. Toho jsem později učil pást ovce a on se tomu smál… Bral to jako klukovskou hru.“

Generál a velitel odbojové organizace Václav Šára

Rodinu nestíhala pouze vážná onemocnění a nevyzpytatelnost přírody, ale také temné stránky dějin. Nejstarší tatínkův bratr Václav Šára, legionář, brigádní generál a následně i velitel odbojové organizace Obrana národa pro oblast Čechy, byl v rámci nacistického honu na odbojářské skupiny dne 12. září roku 1941 cestou na hodinu angličtiny zatčen a vyslýchán v Petschkově paláci. Příslušníci gestapa právem předpokládali, že Václav Šára ví mnoho. Cenné informace se z něj snažili získat krutými výslechy. Generál Šára však vydržel, nezradil. Když se však 27. září téhož roku ujal úřadu zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, vyhlásil stanné právo a represe proti odbojářům zesílily. Z vězňů na Pečkárně byl vybrán určitý počet k popravě. Naneštěstí k nim patřil i Václav Šára. Mezi významnými odbojáři byl popraven jako jeden z prvních, a to dne 1. října 1941. Nešťastnou shodou okolností se tak stalo u zdi[1] jízdárny ruzyňských kasáren, v nichž mnoho let velel dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. „Vzpomínám si, jak u nás byl na návštěvě a tatínek mu vyčítal, proč tady zůstává, proč dávno neodjel do Anglie, tak jako odjela řada odbojových důstojníků, odbojářů nebo těch, kteří nesouhlasili s nástupem nacismu. A on na to odpověděl slovy: ‚Někdo musí zůstat doma, někdo tady ten odboj musí organizovat,‘“ vypráví Josef. Naprosto zaslouženě byl tak strýc přezdíván jako Černý ďábel, a to díky své neobyčejné odvaze. Za svůj život[2], který zasvětil službě vlasti, obdržel četná vyznamenání a dne 25. října 1946 byl dekretem prezidenta republiky povýšen in memoriam na divisního generála.

Kontroly zásob německou správou

Za válečných časů byl život rodiny sužován také kontrolami německou správou, které se zaměřovaly na zásoby obilí, mléka a dalších rostlinných a živočišných produktů. S tím souvisela celá řada zákazů, jejichž porušení bylo trestáno i trestem nejvyšším. „Rodiče byli tehdy někde venku a my jsme ještě s Venouškem seděli za pecí. Na otázku dvojice kontrolorů, jestli vrtíme, tedy stloukáme máslo, zarputile odpověděl: ‚Ne, my nevrtíme.‘ Pochopitelně, že to nebyla pravda. Dělalo se to tenkrát různým pokoutným způsobem tak, aby se ti lidé na tom venkově alespoň trochu najedli,“ vypráví Josef. Vzhledem k tomu, že ve Struhařích byl jediným popraveným odbojářem Josefův strýc, chodily kontroly německé správy pravidelně a nejprve vždy k Šárům.

Štěstí v neštěstí a černé pivo

V roce 1944 dostala rodina konečně čas na vydechnutí. Josef na světě přivítal svou sestru, která snad alespoň z části zahojila bolavé místo v srdci rodičů po smrti jejich milovaného syna Venouška. K tomu, jak náročné bylo za časů války vypiplat malé dítě, přidává Josef přece jen i jednu úsměvnou historku: „Přijela babička z maminčiny strany a říkala mamince, která malou dcerku kojila: ‚Ty holka, ty máš málo mléka, to musíš víc jíst!‘ Tehdy totiž neexistovaly žádné sunary, bylo maximálně kravské mléko. Pak ale přišly na to, že by bylo dobré mít černé pivo. Jenže černé pivo, to za války sehnat nešlo. A tak vymyslely, že mě pošlou do pivovaru – tehdy byl ještě pivovar ve Spáleném Poříčí – a že mám přinést trochu sladu a trochu chmele. Babička už na černé pivo recept měla a spolu s maminkou jej pak uvařila. To černé pivo měl tatínek zakázáno pít. Mamince se zvýšila laktace a sestra začala prospívat.“

Uhelné prázdniny a květnové povstání

Pak přišel rok 1945, ve kterém se Josefovi prodloužily vánoční prázdniny až do konce ledna. Ve škole totiž nebylo uhlí, a tak si chlapci užívali tzv. uhelné prázdniny po způsobu tradičních klukovin. Zima utekla a přišlo jaro. Dne 5. května se po vsi rozkřiklo, že vypuklo povstání v Praze i dalších městech. Josefův tatínek v ten den nebyl doma. „Ještě před svítáním odvedl koně někam do lesa. Tehdy totiž před ruskou armádou prchali vojáci německé armády včetně německých civilistů odněkud z Pomořan. To byly konvoje potahů. A protože ty jejich koně nevydrželi celou tu trasu, vojáci, jakmile dojeli do nové vsi, tak ji celou obešli a sebrali si nové koně na další cestu,“ vysvětluje Josef, jehož tatínek své koně včas zachránil. Ten synově zprávě o Pražském povstání nedůvěřoval, a tak si ji šel ověřit do vsi. „Zjistil, že je to pravda. Ve vsi ve Struhařích už se dokonce organizovala nějaká skupina, která se měla pěšky vydat do Prahy na pomoc povstalcům,“ říká Josef.

Divadlo hloubkařů

Josef si pamatuje také na bombardování Plzně z doby zhruba o měsíc dříve. Spolu se svou chlapeckou partou měl tehdy možnost je sledovat z kopce ve Struhařích, z nějž je na Plzeň dobře vidět. „Koukali jsme na ta letadla, jak se točí nad Nezvěsticemi a zpátky. Občas bylo slyšet dunění.“ Jejich pozornosti neunikly ani útoky hloubkařů, stíhacích pilotů specializujících se na ničení lokomotiv, nad Blovicemi. „Měli za úkol rozstřílet všechny vlaky na trase Plzeň-Budějovice.“ Útok hloubkařů na vlak, který už nestihl dojet do Vlčic, sledovala parta chlapců ze stohu slámy u hřbitova. „Dnes se na to dívám tak, že kdyby se byl ten hloubkař točil nad Struhařemi, tak nás tam byl viděl a taky by nás tam asi rozstřílel. On nemohl vědět, že jsou tam kluci. Mohl si myslet, že jsou tam nějací zamaskovaní němečtí vojáci,“ vypráví Josef.

Kontrast mezi americkými a sovětskými vojáky

Parta chlapců nemohla samozřejmě chybět ani u příjezdu Američanů do Struhař. Josef tehdy ochutnal svou první žvýkačku v životě. „Američané na nás udělali obrovský dojem. Byla to perfektně vyzbrojená armáda… Zkrátka jsme nad nimi žasli,“ vzpomíná. Dojem z nich byl ještě umocněn kontrastem vojáků sovětské armády. Od Blovic na západ tak vzniklo americké pásmo a od Blovic na východ, tedy směrem na Struhaře, sovětské. „U zúženého vjezdu do Struhař postavili závoru a vedle ní budku, ve které pak byl strážný. Ten kontroloval všechny, kdo projížděli od Blovic. Ty, co přijížděli z východu, také, ale ti se pouštěli. Důkladné prohlídky dělali pouze u těch, co přišli ze západu, od Američanů,“ vysvětluje Josef a přidává vzpomínku na četu sovětských vojáků, jež tehdy sídlila v jedné z tamějších hospod: „Ta ruská armáda byla chudě vyzbrojená a bez jeepů. Místo nich měli koňské potahy s malými koníčky, ale ti jejich koníčci, ti snad vydrželi běhat celý den. To tatínek vůbec nemohl pochopit. K vybavení vojáků patřil malý ruksáček. Byli pohublí, oblečení v rubášku, v rukou vintovku...“ Přesto na ně Josef vzpomíná jako na příjemné lidi, se kterými jako malý kluk často obchodoval. „Já jsem jim dal buchtu a oni mi dali hrst tabáku, takzvané machorky. Tatínek si pokuřoval a všichni jsme byli spokojení,“ říká s úsměvem Josef.

Režimem znesvářená vesnice

Roku 1946 přišly volby a po dvou letech definitivní převzetí moci komunisty. „A ten klid, který nastal po konci války, najednou zmizel. Na vesnici začal další teror s názvem třídní boj. Obyvatelstvo vesnice se rozdělilo na boháče a proletariát. Ve Struhařích se však nikdo po válce nemohl počítat ke zbohatlíkům, ale ani k úplným chuďasům. Kdo měl více než 14 hektarů byl kulak, kdo měl hektar nebo hektar a půl, byl proletář. A tyto dvě skupiny se mezi sebou rozeštvávaly a nenáviděly,“ vzpomíná Josef.

Vynalézavost v krvi

Únorové události roku 1948 pak kvůli vážným problémům s kolenem a osvobození od školní docházky, kterou nahrazoval domácí učitel, proposlouchal doma u rádia. Bylo mu tehdy dvanáct let. „Když jsem se vymarodil, začal jsem chodit do školy. V  roce 1950 musel být k nástupu do školy souhlas takzvaného akčního výboru, ve kterém bylo několik komunistů.“ Zpočátku s tím byly problémy, pak ale zřejmě zapracovala maminčina diplomacie a Josef byl přijat ke studiu tehdy jednoleté rolnické školy ve Stodu. Poté následoval druhý ročník na Vyšší rolnické škole v Klatovech, na který dodnes velmi rád vzpomíná, jelikož tam měl výborné učitele i spolužáky. Josef přitom po kariéře zemědělce netoužil. „Chtěl jsem být farář, ale to ze mě vytloukla maminka. A pak myslivec, to ze mě vytloukl tatínek.“ Přesto se však při práci na statku v rámci studijních praxí brzy projevila jeho vynalézavost a praktičnost. Po maturitě v rámci nově vznikajících strojních stanic nastoupil jako praktikant do střediska v Nezvěsticích. Pak následovaly Chocenice. „Střediskář dostal infarkt, a protože tam nikdo jiný nebyl, tak já jako devatenáctiletý kluk jsem měl řídit dvanáct traktoristů,“ říká Josef. Nakonec se však s tímto úkolem s vynalézavostí sobě vlastní popasoval a na tato léta dodnes rád vzpomíná.

Vojna jako řemen

Josef nastoupil dne 1. listopadu 1955 základní vojenskou službu u tankistů ve Vyškově. „Přijímač tří nebo čtyřtýdenní, to byla vojna jako řemen. Tam jsme se naučili poslouchat, neodmlouvat. I fyzicky jsme si zkusili, co vydržíme.“ Poté následoval náročný výcvik v Turčianském sv. Martinu u Žiliny. „Voják musel být neustále v pohybu. Byli jsme vytrénovaní, byli jsme zocelení. Nikdy nezapomenu na ostré střelby z tankových kanonů a na brodění v tancích přes rozvodněný Váh v Sučanech. To, že se nikdo z nás neutopil, je pro mě dodnes záhadou,“ vzpomíná s úsměvem Josef.

Hrůzostrašná práce na státních statcích

Po návratu z vojny však čekalo Josefa nemilé překvapení. „Doma už bylo založené JZD, sváděl se dobytek… A tatínek mi řekl: ‚Chlapče, tady zůstat nemůžeš. Tady by tě zavřeli. Vesnice rozeštvaná, výsledky žádné. Půjdeš na státní statky.‘“ A tak Josef dne 1. listopadu 1957 začal pracovat na statku v Dobronicích u Touškova, který obhospodařoval celý stříbrský okres. „A protože jsem se nebál práce, po měsíci mě přesunuli do Chrančovic. Sice jsme bydleli v zámku, ale jediný náš majetek byl gauč. Židličky jsme měli vypůjčené a stůl také. Z politického hlediska tam byl klid, ale zemědělství bylo totálně na lopatkách. Po té následné kolektivizaci to bylo něco hrozného,“ vzpomíná Josef, který zde začínal pracovat jako zootechnik. Dodnes nezapomene na to, jak pomalu nebylo zvířata čím krmit. Byla nucena žít na studeném betonu, o studené vodě a troše žitného šrotu. Mláďata houfně hynula. „Když se za mnou tatínek přijel podívat, aby viděl, jak hospodařím, pronesl větu: ‚Pepíku, kam jsem tě to poslal… Za tohle tě zavřou!‘“ Podobné katastrofy Josefa čekaly také na nově utvořeném státním statku v Úněšově, kde byl zaměstnán od 1. července roku 1960 jako hlavní zootechnik. „Bojoval jsem o krmení, vytvářel lepší prostředí, výsledky se dostavily, a tak se to všechno postupně zlepšovalo.“ Jméno Šára se záhy stalo v zemědělství pojmem. Josef se mezi prostými lidmi kolem sebe těšil velké oblibě, až mu to bylo proti mysli.

Tatínka zavřeli, synovi nabídli členství ve straně

Tehdy pětadvacetiletý Josef jakožto hospodářsko-technický pracovník musel podávat pravidelná hlášení na členských schůzích komunistické strany. Na jedné z nich na základní organizaci v Úněšově mu za jeho dosavadní pracovní úspěchy nabídli, ať do strany vstoupí „Mě polila hrůza. Ježíšmarjá, jak já z tohohle vybřednu? Já jsem měl ke komunistické straně odpor,“ vzpomíná Josef. Celý rozechvělý se vrátil domů, kde jej čekal další šok. Z telefonátu se totiž dozvěděl, že jeho tatínka zavřeli. Důvody k tomu byly nejasné. Sice jim v rámci hospodářské kontroly[3] obrátili vzhůru nohama celý dům, nic však nenašli. „Tak jsem se sebral a jel jsem se do Blovic k policajtům zeptat, co se stalo. A jeden ten policajt povídá drsným hlasem: ‚Byl výbojný! Je na Borech!‘“

Josef se tedy vydal do věznice Bory, ale dostal se jen na vrátnici. Dodnes se rozhořčuje nad tím, že mu v jeden a ten samý večer nabídli členství v komunistické straně a zároveň mu zavřeli tatínka. V dubnu 1960 pak v Rokycanech proběhl soud, při kterém Josefova otce odsoudili za narušování chodu jednotného zemědělského družstva ve Struhařích na devět měsíců natvrdo. „Právník, kterého jsem měl, se bál promluvit. Tatínek byl tedy v podstatě odsouzen kvůli snůšce klepů,“ říká s pohnutým hlasem Josef. Štěstím v neštěstí však bylo, když prezident Antonín Novotný u příležitosti patnáctého výročí osvobození republiky vyhlásil k 9. květnu amnestii[4], která se vztahovala také na Josefova tatínka. Nic to však nemění na tom, že se domů vrátil vyhublý a nervově zhroucený.

Vstup do komunistické strany ze strachu o rodinu

„Bál jsem se nabídku ke vstupu do komunistické strany odmítnout,“ říká Josef, tehdy už otec dvou malých dětí. Nechtěl jim zkazit budoucnost. Zda členství ve straně přijmout nebo odmítnout, pro něj bylo velké dilema. „Zkonzultoval jsem to s širokým okruhem mých známých. Tatínkovi jsem to neřekl, protože byl pruďas. Nebyl to Černý ďábel jako jeho bratr generál, ale něco podobného. Nakonec jsem nabídku k členství ve straně přijal a dnes to beru jako chybu. Ale proč? Měla to být odměna za moji práci na statku,“ vysvětluje své těžké rozhodnutí Josef. Na druhou stranu si za to vynutil doporučení ke studiu na vysoké škole. Tu absolvoval roku 1964 s červeným diplomem. Na otázku, zda vstupu do komunistické strany lituje, odpovídá pohnutým hlasem: „Byl jsem té době poplatný, ale když to vezmu z jiného pohledu, tak strýček František šel bojovat za císaře pána - padnul, je pohřben v Haliči. Druhý strýček, generál Václav Šára, si postavil hlavu proti Hitlerovi – odnesl to jako první. Dne 1. října 1941 byla popravena první česká generalita. Tatínek si také postavil hlavu – skončil na Borech. Já, když bych si postavil hlavu, čeho bych tím docílil?“

Nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy

Dne 21. srpna 1968 byl už Josef ve funkci hlavního inženýra statku. Ředitelskou funkci totiž odmítl, nechtěl, aby jeho práce spočívala v prvé řadě ve službách stranickým orgánům. „Objel jsem na motorce jednotlivé provozy a po cestě jsem spatřil tanky a v nich vystrašené vojáky. Nevěděl jsem, o koho jde. Až pak v kanceláři se začalo povídat, že jsme obsazeni sovětskou armádou,“ vypráví Josef. Byl ale čas žní, a tak Josefovy myšlenky zaměstnávala spíše práce nežli politika. „To, co se dělo v Praze, bylo mně i Úněšovu vzdálené.“ O rok později však před prověrkovou komisí řekl, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasí. Jeho členství ve straně tak bylo pozastaveno. Své názory si však obhájil a ve funkci nadále setrval. Zřejmě za to vděčil svým zkušenostem v oboru. Podmínkou však bylo, že si musí doplnit politické vzdělání. Absolvoval tedy večerní studium marxismu-leninismu na univerzitě v Plzni.

Po vrcholu zase na začátku

Čas běžel a Josefova kariéra strmě stoupala. „Jak se statku dařilo, tak se postupně začala nabírat další jednotná zemědělská družstva, která v té době neměla s minimem technických znalostí šanci přežít. A tak se to nabíralo, nabíralo, a někdy v roce 1981 statek z té původní výměry dvou tisíc hektarů měl deset a půl tisíce hektarů zemědělské půdy. Byl to obrovský komplex – jedna šestina půdy okresu Plzeň-sever. Celé to ukočírovat, uřídit, při tehdejším vybavení, bylo těžké. Ale byl to koníček a fungovalo to,“ vypráví Josef, který vytvořil jedno velké stavební středisko, jež mělo v roce 1992 pod sebou nebývalý počet zaměstnanců.

O to smutněji zní jeho hlas, když tehdejší hospodaření srovnává s tím dnešním, které vlastně ve velkém nahrazuje dovoz z ciziny. Zpátky ale k roku 1989 a k pádu komunistického režimu, ze kterého měl Josef jakožto zemědělec rozporuplné pocity. „Když tento rok přišel, přišli i lidé, kteří začali vyprávět, že Šára je stará struktura. Řekl jsem si, že to nemám zapotřebí, že se uživím i tak. A za přispění mé manželky[5] jsme se vrátili do rodných Struhař a začali jsme pracovat na opuštěném hospodářství,“ vzpomíná Josef. Dnes už tam má malou rodinnou farmu, ve které pokračuje vnuk a v níž snad bude pokračovat i pravnuk. Josef se tak vrátil ke svým kořenům spolu s vyhlídkou na mnohem šťastnější odysseu svých potomků, než jaká byla temnou stránkou dějin předurčena jemu, jeho rodičům a strýci, divisnímu generálovi Václavu Šárovi.

 

[1] „Když manželce generála Václava Šáry řekl vyšetřovatel gestapa, že její muž ‚padl jako voják‘, paní Emilie odpověděla: ‚Ale u zdi…‘ Nacista jí suše odpověděl: ‚I to je fronta…‘“ (https://www.lidovky.cz/domov/prichazi-skutecna-bestie-v-tomto-prostoru-nema-cech-co-pohledavat-pravil-heydrich.A190914_144114_ln_domov_ele)

[2] „Moje maminka o něm říkala: ‚To je velký idealista. Ten si myslí, že jsou všichni tak poctiví, jako je on.‘ No, zaplatil za to životem. Je jedním z těch, o kterých je napsána kniha od Eduarda Stehlíka Vlast a čest: byly jim dražší nežli život.“

[3] „Dodatečně jsem se pak dozvěděl, že když tam začali dělat kontrolu zásob nebo nevím, co hledali… Tak údajně prý hledali zbraně. Ale kde by se u Šárů ve Struhařích vzaly zbraně? Pravda je, že jsme tam měli schovaný jeden bubínkový revolver po generálovi, ale to byla víceméně památka.“

[4] „U příležitosti 15. výročí osvobození Československa vyhlásil prezident republiky rozsáhlou amnestii. Ta se týkala 5319 lidí z celkem 8708 obětí politických procesů, dosud se nacházejících v československých věznicích a nápravně pracovních táborec,h a také 5600 z celkem 23 023 odsouzených za kriminální trestné činy. Součástí amnestie bylo i prominutí vedlejších trestů u odsouzených, kteří byli propuštěni z výkonu trestu před rokem 1960. Amnestie z roku 1960 byla opožděnou reakcí na první fázi procesu destalinizace z roku 1956. Konzervativní komunistické vedení se tak pokusilo o odstranění svých hříchů minulosti ‚tichou cestou‘. Obětem politických procesů se nedostalo žádné rehabilitace, jež by z nich sejmula označení viníka. Spíše se jednalo a jednostranné gesto dobré vůle, které umožnilo propustit neprávem odsouzené - a ještě zdaleka ne všechny - na svobodu.“ (http://www.totalita.cz/vez/vez_hist_amnestie.php)

 

[5] Josef Šára byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla jeho spolužačka Marie, rozená Dráždilová, která pocházela z Vracova u Plánice. Z manželství uzavřeného dne 30. listopadu roku 1957 vzešly dvě dcery. Později se však toto manželství bohužel rozpadlo. Josef Šára se podruhé oženil s Marií, rozenou Střelovou, z Kožlan. Toto manželství se odehrálo už v pozdějších letech, a tak zůstalo bezdětné.  Sluší se zde poznamenat i zajímavé zjištění ohledně potomků jeho strýce, generála Václava Šáry. Ačkoliv se v některých dostupných dokumentech uvádí, že měl Václav Šára syna Milana, jeho synovec toto tvrzení jednoznačně odmítá. Prý se jedná o fámu a jeho strýc žádné potomky neměl.