Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vždycky mi přišel dopis, že cesta žadatele není v souladu se stáními zájmy
narozen 2. listopadu 1935 v Praze
po válce vstoupil do skautského oddílu
jeho otec provozoval koloniál, část příbuzných emigrovala a žila v zahraničí
i přes špatný kádrový posudek vystudoval střední průmyslovou školu
v roce 1968 poprvé vycestoval do zahraničí, kde strávil i 21. srpen
jeho další žádosti o vycestování končily zamítnuté, proto napsal stížnost na Ústavně-právní výbor Národního shromáždění
absolvoval výslech na úřadovně Státní bezpečnosti (StB) v Bartolomějské ulici v Praze
v roce 1987 navštívil svého bratra v Americe
v roce 2023 žil v Praze
Václav Šašek se narodil 2. listopadu 1935 v Praze. „Bydleli jsme a bydlíme na Letné, v Kamenické ulici, žiju tady celý život,“ říká. Začátek druhé světové války ještě příliš nevnímal, zato když nastupoval v září 1942 do první třídy, tak si již válku a její dopady uvědomoval. „Nebylo to moc příjemné,“ podotýká. Nejvíc vnímal nálety, během nichž se schovávali ve sklepě.
Po konci války vstoupil do 28. oddílu vodních skautů, kam již chodil jeho starší bratr. Skautování ale trvalo jen tři roky, po komunistickém převratu musel Junák svou činnost ukončit. To samozřejmě také nepomohlo jeho kádrovému posudku, který nebyl ani tak dobrý. „Můj otec byl živnostník, měl až do roku 1957 soukromý obchod s potravinami. Čili mi chyběl dělnicko-rolnický původ. Navíc můj mladší bratr utekl do Západního Německa. Můj starší bratr žil v Anglii. Můj švagr, to byl zase manžel mojí nejstarší sestry, tak ten byl v Itálii. A ještě můj bratranec, od otcovy sestry syn, utekl do Francie. Samozřejmě všichni bez povolení československých úřadů, jak se to tenkrát definovalo. Čili jsem měl ten kádrový posudek velice ‚dobrýDostal bych se tak maximálně do dolů, ale to by bylo asi tak všechno,“ vzpomíná.
Vyhlídky, že by mohl Václav Šašek studovat, tak byly velmi špatné. Nakonec ho ale zachránili, aniž by o tom věděli, cestovatelé Hanzelka a Zikmund. „Odjeli do Afriky a odtud posílali rozhlasové materiály, které se vysílaly jako rozhlasové reportáže. Četl je Karel Pech. Krásně se to poslouchalo. Získali jsme chatu na Sázavě. Jezdil jsem tam už v roce 1947 tak na tři neděle nebo na měsíc. Říkal jsem si, že neuslyším tři, čtyři reportáže, protože na chatě byla jedna petrolejka a tři svíčky,“ vypráví. Situaci vyřešil tak, že si nejdřív sestrojil krystalku – jednoduchý rozhlasový přijímač, a posléze lampové rádio. Ve škole mu paní učitelka poradila, aby to, co vyrobil, přinesl ke zkušební komisi. „Pak mi přišlo, že můžu studovat na střední průmyslové škole strojnické v Betlémské ulici,“ dodává.
V roce 1968 se Václav Šašek poprvé dostal za hranice. Se svým otcem, sestrou a dvěma synovci vyjel za švagrem do Itálie. Tam prožili i 21. srpen. Že by ale zůstali v emigraci, zejména kvůli svému otci a synovcům, nezvažoval. Věděl, že se musí vrátit. Do zahraničí se chtěl podívat posléze vícekrát, nicméně vždy mu byla jeho žádost zamítnuta. V roce 1971 mu kamarádi nabídli, aby s nimi vyjel do Jugoslávie, ale opět nedostal povolení. „Vždycky přišlo z ministerstva, že moje cesta do zahraničí se zamítá. Zdůvodněním vždy bylo, že ‚cesta žadatele není v souladu se státními zájmy‘,“ vysvětluje. Po tomto vyrozumění ztratil pamětník trpělivost a rozhodl se napsat stížnost na Ústavně-právní výbor Národního shromáždění. „Vypsal jsem tam, že se tady se mnou jedná tak jako jednali nacisti. Že si připadám jak černoch z jižních států, to už vlastně v Americe byl Martin Luther King. No prostě jsem si říkal, tak buď mě zavřou nebo nezavřou.“
Od předsedy výboru mu přišla odpověď, že se jeho stížností budou zabývat, a asi týden na to přišlo předvolání na StB do Bartolomějské ulice. „To nikdy nebylo nic příjemného, ani dobrého. Odvezli mě do pátého patra, dveře bez ničeho, ani jsem nevěděl, ke komu jdu. Seděl tam nějaký soudruh a ten se do mě pustil. Začali jsme na sebe trochu zvyšovat hlasy, říkal jsem, že pracuju jako řádný pracující a nechtějí mě nikam pustit. Najednou otočil a řekl, dobře, když si teď podáte nějakou žádost a nebudete mít žádný malér, tak vás pustíme,“ říká. Po této příhodě se pamětníkovi už vycestovat podařilo a v roce 1987 se dokonce podíval za svým bratrem do Ameriky.
V roce 1973 se Václav Šašek oženil a se ženou vychovali dceru a syna. Po ukončení školy nastoupil do podniku České loděnice, následně pracoval jako technik budov a od roku 1969 ve firmě Průmstav, kde vyvíjel klimatizační zařízení pro velké sálové počítače. V roce 1981 přešel do Elektrických podniků. Po sametové revoluci dostal nabídku práce ve firmě York. „To byly nejkrásnější léta mého života, dobré peníze, zajímavá práce. Jezdili jsme na školení, dostal jsem se dokonce až ke břehům Atlantického oceánu. Dělali jsem chlazení třeba na operační sály nebo zimní stadiony,“ vzpomíná. V roce 2023 žil v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)