Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alois Sassmann (* 1961)

• narozen 10. července 1961 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic

• vyučil se prodavačem elektra

• na střední škole pro pracující získal roku 1981 maturitu

• od roku 1981 ho sledovala a vyslýchala Státní bezpečnost

• roku 1985 byl po třech neúspěšných pokusech přijat na teologickou fakultu v Litoměřicích

• roku 1990 absolvoval a byl vysvěcen na kněze

• v devadesátých letech 20. století vykonával práci faráře na Strakonicku a Pelhřimovsku

• zamiloval se a rozhodl se dát přednost rodinnému životu

• konvertoval ke starokatolické církvi a znovu se stal farářem

• s manželkou Alenou vychovali tři děti

• v roce 2020 žil Alois Sassmann v Malšicích

Alois Sassmann přišel na svět 10. července 1961 ve Čtyřech Dvorech, předměstské osadě Českých Budějovic. Jeho otec František se vyučil truhlářem a matka Marta, rozená Khodlová, prodavačkou. Pamětníkův děda z otcovy strany Johann byl Němec a za druhé světové války povinně narukoval k wehrmachtu. Zemřel roku 1945 kdesi v tehdejší Jugoslávii. Jeho manželka Terezie měla českou národnost, a Sassmannovi tudíž nemuseli do poválečného odsunu. I přesto jim byl podle Benešových dekretů zabaven veškerý majetek. Otce Aloise povolali v roce 1950 k Pomocným technickým praporům a v karvinském dole Barbora fáral tři a půl roku. Vojna mu byla prodlužována prý proto, že odmítal podepsat Státní bezpečnosti spolupráci.

Matčini rodiče, Alois a Marie Khodlovi, vlastnili ve Čtyřech Dvorech dům a provozovali v něm obchod. V padesátých letech jim komunisté živnost i nemovitost zabavili. Khodlovi směli zůstat ve svém bytě jako běžní nájemníci. V šedesátých letech se pamětníkovu otci Františkovi podařilo získat dům koupí zpět, musel za něj ale zaplatit tehdy obvyklou cenu.

Příběh strýce Aloise Khodla

Teror padesátých let postihl i pamětníkova strýce, matčina bratra Aloise Khodla. Strýc navštěvoval od mládí františkány ve Čtyřech Dvorech, po základní škole se rozhodl vstoupit do řádu a odešel do kláštera v Hájku u Prahy. Zde v noci ze 13. na 14. dubna 1950 prožil takzvanou bartolomějskou noc, během níž bolševici napadli církevní řády a započali tak pečlivě připravenou, utajenou akci systematické likvidace klášterů s konspiračním názvem Akce K. Aloisi Khodlovi bylo šestnáct let, když Státní bezpečnost (StB) spolu s milicemi vtrhla do Hájku. Vzhledem k nízkému věku ho po zásahu propustili domů. V Českých Budějovicích se i poté stýkal s mladými křesťany, až ho v procesu s františkány odsoudili ke čtyřem letům vězení. Po odsezení trestu narukoval k Technickým praporům a roku 1956 se mu podařilo uprchnout do Rakouska. Většinu života prožil ve Spojených státech amerických. Krátce před smrtí se strýc Alois pamětníkovi přiznal, že mu jeho útěk umožnila Státní bezpečnost, jíž po nátlaku na samotce ve vězení podepsal spolupráci. V emigraci poté prý nějakou dobu sloužil jako dvojitý agent.

Okupace v roce 1968

Marta a František Sassmannovi byli katolíci a k víře vedli i své čtyři potomky: nejstarší Martu, Františka, Janu a nejmladšího Aloise. Pamětník navštěvoval čtyřdvorskou základní školu na Husově třídě, kde zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. „Pod okny jezdili sovětští vojáci a mířili samopaly do oken. Paní učitelka nám říkala, abychom nechodili ven, protože nás ty tanky mohou přejet,“ vyprávěl pamětník. Odmítavý postoj k okupantům vydržel vyučující pouze deset měsíců, na závěr školního roku se za doprovodu ředitelky školy dětem omluvila za svůj omyl a potvrdila jim, že tanky přinesly Čechoslovákům svobodu...

Kdo chodí do kostela?

Při natáčení vzpomínal Alois i na nepříjemné situace, které ve škole zažíval kvůli svému náboženskému vyznání: „Učitelky se ptaly, jestli někdo chodí do kostela. Já jsem se přihlásil a ta učitelka mě zesměšňovala před dětmi. A děti se mi smály. A ona říkala: ,Děti, nesmíme se těmhle postiženým lidem smát, musíme je brát, že jsou to lidi chudáci, musíme jim ukazovat tu správnou cestu a přivádět je ke správnému vědeckému poznání.‘ Když se pak ptala druhá učitelka, tak už jsem se neozýval, protože mně otec tehdy řekl, že nejsem povinen to někde hlásit.“ Víra v Boha se neslučovala s komunistickou ideologií a stejně jako další nežádoucí postoje se ji totalitní režim snažil potírat již v počátcích, u malých dětí na základní škole. „Bylo to těžké, jako věřící člověk, a ono to je do dneška, protože ty osnovy v přírodopise nejsou o moc jiné, tím nějak projít, neurážet, nenarazit, ale stát si za svým,“ shrnul pamětník nelehkou pozici věřícího dítěte v době normalizace. Zároveň vzpomínal i na svého spolužáka, adventistu, jehož rodina trpěla pro svou víru ještě většími postihy. První dva ročníky, kdy byly ještě povinné pracovní soboty, nechodil tento chlapec do výuky a jeho otec byl za odmítání vojenské služby se zbraní vězněn.

Jednou budeš dobrý komunista

Do Pionýra vstoupil Alois až v posledním ročníku základní školy čistě z pragmatického důvodu, aby měl šanci dostat se na střední školu. V nižších ročnících se nepřihlásil a ke vstupu ho ani nikdo nenutil. Vzpomínal pouze na přesvědčování paní ředitelky: „Já jsem měl na druhém stupni ředitelku, ona byla taková přesvědčená. A ta nám vyprávěla, že nejšťastnější den jejího života byl, teď já jsem čekal, kdoví co řekne, a ona řekla, když dostala pionýrský šátek. Tak nám ho ještě přinesla. Já jsem uměl nejlíp občanku (občanskou nauku, pozn. red.), nejlíp ze všeho. Ona mi říkala: ,Lojzíku, ty budeš jednou dobrý komunista.‘“

Po základní škole chtěl pamětník studovat knihovnictví. Přijímací zkoušky úspěšně složil, přesto ho na školu nepřijali s odůvodněním, že nesplnil všechna kritéria. Rodiče se proti nepřijetí snažili odvolat s poukazem na Aloisovu nedoslýchavost na jedno ucho, která ho při volbě povolání limituje. Odvolání však nebylo úspěšné. Nakonec mu otec našel místo v oboru prodavače elektra na českobudějovickém učilišti. Po vyučení prodával pamětník v obchodě a zároveň se přihlásil na tříletou střední školu pro pracující, kde získal maturitu. Během rozhovoru vzpomínal na výhrůžky, jimž čelil kvůli své neúčasti na oslavách Prvního máje. Poté, co nešel do prvomájového průvodu, se ho učitelka před celou třídou ptala, proč chyběl. Vymluvil se, že účast není povinná. „Ale máte před maturitou!“ vyvíjela tehdy učitelka na Aloise nátlak.

Podpultový prodej

Při natáčení rozhovoru popisoval pamětník i svoji práci v prodejně elektra. Zásobování v socialistické, státem řízené ekonomice vázlo a projevovalo se nedostatkem většiny sortimentu. Obstarání obyčejného domácího spotřebiče bylo bez protekce téměř nemožné. „Veškeré lepší zboží se prodávalo pod pultem. Sehnat mrazák byl nadlidský výkon.“ Běžně se stávalo, že nové zboží bylo již ve výrobních podnicích označeno cedulkou, pro jakého koncového zákazníka je rezervováno. Ani prodavači v elektru pak neměli možnost určit, komu výrobek půjde. Pro člověka, který neměl v prodejním řetězci známé, bylo získání podpultových produktů v podstatě nemožné, nebylo nic platné, že před příchodem nových zásob stál před prodejnou dlouhé hodiny ve frontě, neboť výrobky se v prodejně vůbec neprodávaly. Nepředstavitelně vysoké byly i ceny veškerého sortimentu. Devadesátiminutová kazeta sloužící pro záznam zvuku se prodávala za 105 korun, tedy za desetinu běžné mzdy. Barevná televize stála více než dvanáct tisíc, což představovalo tehdejší pamětníkův roční příjem. Navíc bylo zboží vyrobené v socialistickém bloku nekvalitní a zákazníci je často reklamovali.

Mladí křesťané

Na konci sedmdesátých let začal Alois navštěvovat tajná setkání mladých křesťanů. S přáteli mluvili o víře, společně zpívali nebo si četli, diskutovali o vysílání Rádia Vatikán, pořádali výlety a účastnili se dobrovolných prací při opravě kostela. Skupina křesťanské mládeže však neušla pozornosti Státní bezpečnosti, a v jejím hledáčku se tak ocitl i pamětník. V březnu roku 1981 si pro něj budějovičtí tajní policisté přišli do zaměstnání a odvedli ho ke dvěma výslechům. Neměli to daleko, prodejna elektra, ve které pracoval, byla na tehdejší Malinovského (dnešní Lannově) třídě, přímo naproti sídlu StB.

Estébáci říkali: Křesťan přece nesmí lhát

„Přišel vedoucí a říkal: ,Máš tam někoho.‘ Ten hned občanku a abych s ním šel. Tak jsme šli na výslech, naproti. Byl jsem tam do tří hodin, šest hodin. Bez jídla, bez pití. Já jsem tehdy ještě zaspal, takže jsem ani nesnídal. Už jsem měl potom hrozný hlad a hroznou žízeň. Tak jsem je požádal, jestli by mi dali aspoň napít. Tak mi tam dali nějakou vodu, udělal jsem to tak, že jsem si jenom namočil prst a svlažil rty, protože jsme byli školení, že nám tam mohou něco dát, nějaký oblbováky nebo něco, tak jsem nechtěl nikoho zradit. A chtěli vlastně vědět, koho znám z kostela, a tak dále, jestli něco říkám o Polsku a kde se scházíme. Oni nejvíc jako zbraň měli, že řekli: ,Vy jste křesťan, když takhle lžete? Křesťan přece nesmí lhát. Jak nám můžete tvrdit, že neznáte Jarku Veselou, když vás vidíme, jak s ní chodíte do školy?‘ Tak já jsem nelhal. Já jsem říkal, že se mi pod tím jménem nikdo nevybavuje,“ popsal nám Alois svoji počáteční zkušenost s estébáky.

Na jeho prvním výslechu se podílelo zhruba osm tajných policistů. Přátelé salesián Josef Kopecký a právník Karel Kašpárek ho na vyslýchání předem připravili. Věděl od nich, že důležité je nesdělovat žádné informace, nelhat, na otázky odpovídat nevím, nepamatuji se. I tak mu při pobytu na StB nebývalo lehko. „Ptali se mě taky na maminku, říkali: ,Ona vaše maminka je hodně taková nemocná, co kdybysme si ji sem pozvali a trochu si ji tady podali? To byste asi koukal, co? A co kdybyste skončil na dně Macochy? Co vy na to?‘ To bylo blbý, zvlášť když člověk věděl, že někteří tam skončili. A pak mi taky říkali: ,Heleďte, my si vás do toho kriminálu dostaneme, my za vámi půjdeme krok za krokem a my vás jednou dostaneme a skončíte v kriminále.‘ To víte, člověku bylo ani ne dvacet, řeknu devatenáct a půl, a to jsou docela šoky. I když člověk si hrál na hrdinu, tak tohle vás poznamená na celý život.“

Vojenská služba

Po maturitě nastoupil pamětník na povinnou vojenskou službu do Líní u Plzně. Protože uměl dobře psát na psacím stroji, stal se písařem a pracoval ve vojenské evidenci. Měl tak možnost prohlédnout si i své materiály. Našel v nich vyjádření českobudějovické StB, která vojáky informovala o jeho náboženském zaměření. Na vojně zažil pamětník i mobilizaci při polské krizi, vzpomínku datuje do prosince roku 1981. Vojáci základní služby měli pohotovost a museli se připravit na případný vojenský zásah proti opozičnímu hnutí Solidarita, jež v sousedním Polsku získávalo velkou podporu obyvatel. Při pomyšlení, že by měl zasahovat proti lidem, se kterými sympatizoval, neměl dobrý pocit. Naštěstí poplach po čase odvolali. V průběhu vojenské služby požádal pamětník o přezkum svého zdravotního stavu a pro poloviční hluchotu byl ze zdravotních důvodů z armády předčasně propuštěn. Ze zákonných dvou let si tak odsloužil jen šest měsíců.

My ti tu geologii povolíme

Již jako sedmiletý chlapec přečetl Alois knihu Wilhelma Hünermanna Syn brusiče nožů, popisující životopis světce Juliána Eymarda, a rozhodl se stát knězem. Po získání maturity, nezbytného předpokladu pro studium, si v roce 1982 podal přihlášku na litoměřickou bohosloveckou fakultu. Společně s přihláškou musel vyplnit i kádrový dotazník a odevzdat ho na okresním národním výboru tajemníkovi pro věci církevní. Svůj záměr povinně hlásil také podnikovému kádrovému náměstkovi, takzvanému „kádrovákovi“. Tento spolehlivý komunista, jehož úkolem bylo vést osobní kádrové materiály zaměstnanců, spolurozhodoval o přijetí do zaměstnání, o studiu na škole, o vydání devizového příslibu a podobně. Pamětníkovi tehdy řekl: „My ti tu geologii povolíme.“

Když později pochopil, že předmětem Aloisova zájmu nejsou nerosty, ale nauka o Bohu, začalo mu vedení podniku zájem o studium vyčítat, a i když ho na školu nepřijali, z prodejny elektra musel odejít. Díky známému se mu podařilo sehnat práci skladníka v Agrozetu – velkoskladu náhradních dílů pro zemědělskou techniku. Zároveň začal studovat teologii Josefa Zvěřiny. Doktor teologie Zvěřina jezdil po republice a skrytě vyučoval neúspěšné uchazeče o bohosloví. Tajně vystudovaní kněží potom získali, opět tajně, svěcení ve východním Německu. Své poslání vykonávali bez zákonem vyžadovaného státního souhlasu a v případě jejich odhalení jim hrozilo věznění.

Nesplňuje předpoklady pro studium

Pamětník se na bohosloveckou fakultu hlásil opětovně další rok a tentokrát uspěl. „Oznamujeme Vám, že na základě kladného výsledku přijímacího pohovoru jste přijat do I. ročníku Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích,“ oznámil mu v dopise ze dne 15. června 1983 děkan fakulty František Vymětal. Z přijetí se však pamětník dlouho neradoval, po necelých dvou týdnech obdržel další psaní, ve kterém ho děkan teologické fakulty informoval o zrušení rozhodnutí o přijetí. Jako důvod uvedl informaci sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury, podle kterého nesplňoval předpoklady pro studium. Alois se nechtěl se zamítnutím smířit, odvolával se na fakultě, na ministerstvu kultury i v kanceláři prezidenta republiky, všude bezvýsledně. Skutečný důvod změny děkanova rozhodnutí se pamětník dozvěděl až po letech ze svého spisu, který na něj vedla Státní bezpečnost. O tajných seminářích teologie se i přes velkou míru konspirace estébáci dozvěděli a jeho studium nepovolili.

Třetí neúspěch

Alois se však svého snu nevzdával a další rok se na teologii hlásil potřetí; jeho přijetí bylo přijímací komisí znovu zamítnuto. Mezitím se přestěhoval do Brna, kde pracoval jako sanitář v nemocnici. Chtěl se poučit o vztahu k nemocnému či umírajícímu člověku. Náročnou a špatně placenou práci sanitářů tehdy vykonávali i lidé s kriminální minulostí. Ti ve špitále kradli léky, a prodávali je k výrobě drog. Ani v Brně neušel pamětník pozornosti Státní bezpečnosti, dál dostával pozvánky k výslechům, a na dva za ním dokonce přijeli budějovičtí tajní.

Až čtvrtá přihláška byla úspěšná

V roce 1985 se Alois na teologii hlásil počtvrté a tentokrát byl přijat. Při pohovoru na StB, který přijímacímu řízení předcházel, mu estébáci již avizovali, že se pro přijetí přimluví, s výhrůžkou, že pokud jim nebude pomáhat, nedovolí mu pozdější svěcení. Příčinou kladného výsledku mohla být i změna v taktice estébáků, kteří se rozhodli mít budoucí kněze raději pod kontrolou a neriskovat rozšiřování působnosti podzemní tajné církve.

Dohled státu nad církvemi se promítal i do poměrů na bohoslovecké fakultě. Posluchači se učili ze zastaralých knih, protože moderní náboženská literatura byla zakázaná. Na počátku studia se museli písemně zavázat, že nebudou spolupracovat s žádným mnišským řádem. Studenti bydleli v nevyhovujících podmínkách v Litoměřicích, na jednom pokoji jich žilo dvanáct. O budoucí kněze se aktivně zajímala Státní bezpečnost a pravidelně si posluchače fakulty zvala k výslechům. Nakonec se spolužáci vzepřeli a při jedné sérii výslechů oblékli kleriky a na ulici před sídlem StB se společně modlili. Dvě stovky modlících se mladíků vyvolaly v malém městě poprask a od estébáků byl načas klid.

Sametová revoluce a svěcení

V listopadu 1989 se pamětník účastnil svatořečení Anežky České v Římě, kde vyslechl i řeč Tomáše Halíka, v níž mluvil o naději na pozitivní změnu v Československu. Po návratu poslouchal se spolužáky na koleji západní rozhlas a při vyslechnutí zprávy o krutě potlačené studentské demonstraci v Praze, při níž údajně došlo k úmrtí jednoho ze studentů, uvěřil, že toto bude lidem vadit a začnou protestovat. V dalších dnech se pak studenti připojili ke stávce a protestovali v ulicích Litoměřic.

Pamětník dokončil studium teologie v roce 1990. Díky nově nabyté svobodě nemusel před svým kněžským svěcením absolvovat pohovor u Státní bezpečnosti. Během nástupu do kněžské služby již neměl povinnost skládat slib věrnosti Československé socialistické republice, pro výkon povolání kněze  nepotřeboval státní souhlas a mohl svobodně a otevřeně působit v komunitě salesiánů.

Tam, kde jsem šťastný a spokojený

Aloisovým prvním působištěm bylo Strakonicko. Krátce po svém příchodu se v obci Katovice seznámil se svou budoucí manželkou Alenou, vzájemně se do sebe zamilovali a Alois již nedokázal dodržovat povinný katolický celibát. Odešel proto z komunity salesiánů a kvůli rodině opustil i své kněžské povolání. Práce kněze mu ale již po roce chyběla, a tak se roku 1995 rozhodl konvertovat ke starokatolické církvi, jejíž učení je blízké katolíkům a celibát kněží je zde jen dobrovolný. Ne všichni přátelé a příbuzní měli pro tento pamětníkův čin pochopení, řada věřících mu nedokázala odpustit, i jeho rodiče se s novou situací nějaký čas smiřovali. „Naštěstí bude jednou mým soudcem Bůh, ne člověk,“ hodnotil situaci při našem rozhovoru, pětadvacet let po změně církve. Ve šťastném manželství se Aleně a Aloisi narodili tři potomci: Marie, Vojtěch a Ondřej.

„Myslím si, že člověku se doufám, snad, vyplatilo stát si za svojí vírou, za svým názorem. Že jsem si pak po revoluci nikdy nemusel vymýšlet a obhajovat se, že jsem nikam nechtěl. Ale musím říct, že to nebylo jednoduché, že asi snazší bylo plout s davem a s řekou,“ zhodnotil pamětník svůj nesmlouvavý postoj k totalitnímu režimu.

Mladým lidem by Alois doporučil žít tak, aby se mohli sami sobě a svým nejbližším podívat do očí. Svědomí klepe člověku na duši, když tak nežije. Přál by všem, aby usínali na nejjemnějším polštáři, kterým je čisté svědomí. V roce 2020 žil Alois Sassmann se svou rodinou v jihočeských Malšicích a věnoval se svému kněžskému poslání.